Říše Sung (čínsky 宋帝国) byl čínský stát existující v letech 960–1279. Předcházelo mu období pěti dynastií a deseti říší, následována byla na severu Číny džürčenskou říší Ťin, na jihu mongolskou říší Jüan. Byla prvním státem světa, který tiskl papírové peníze a prvním čínským státem, který vybudoval stálé námořnictvo. Její armáda používala střelné zbraně a námořníci se orientovali podle kompasu.
Sungské období se dělí na dvě odlišné periody: Severní Sung a jižní Sung. V období Severní Sung (960–1127) zahrnoval sungský stát většinu Číny, hlavním městem byl Pien-ťing (dnešní Kchaj-feng). Jižní Sung (1127–1279) je označení pro dobu, kdy byla sungská říše omezena na jižní Čínu. Sever totiž dobyla džürčenská říše Ťin. Hlavní město Sungové přenesli do Lin-anu (dnešní Chang-čou). Přestože Jižní Sungové ztratili kontrolu nad tradiční kolébkou čínské civilizace v povodí Žluté řeky, zůstali bohatým státem, který měl 60 % čínské populace a většinu nejproduktivnějších pozemků. Po ústupu na jih říše Sung značně zvětšila svou námořní moc využívanou k obraně pobřeží i k výpravám do cizích zemí.
V bojích s Džürčeny a později Mongoly sungští Číňané revolučním způsobem rozvinuli nové vojenské technologie, zdokonalili především zbraně využívající střelný prach. Roku 1234 byla říše Ťin dobyta Mongoly, kteří tak získali kontrolu nad severní Čínou, což přineslo zhoršení vztahů s Jižními Sungy. Möngke, čtvrtý veliký chán Mongolské říše, zemřel roku 1259 při dobývání Che-čou (dnes v Čchung-čchingu). Novým chánem byl prohlášen jeho mladší bratr Kublaj, který se roku 1271 prohlásil i císařem říše Jüan. O osm let později Kublaj definitivně porazil sungská vojska, dobyl celou říši Sung a sjednotil Čínu.Rossabi (1988), s. 76.
Během 10. a 11. století se počet obyvatel Číny zdvojnásobil. Zapříčinily to mimo jiné růst plochy rýžových polí ve střední a jižní části země, rozšíření brzy dozrávající rýže z jižní a jihovýchodní Asie a vytváření přebytků potravin. Podle záznamů ze sčítání lidu v období Severní Sung měla říše cca 50 milionů obyvatel, tedy více než říše Chan a Tchang. Tato data pocházejí z Dvaceti čtyř historií. Nicméně moderní odhady populace období Severní Sung je 100 miliónů obyvatel Číny. Dramatický nárůst populace podnítil ekonomickou revoluci v sungské Číně. Růst populace také přispěl k postupnému ústupu centrální vlády od přísné regulace tržní ekonomiky, naopak rostl vliv lokálních elit, tzv. džentry, na místní správu. Úředníci na okresní a regionální úrovni záviseli na džentry a její spolupráci, sponzorství a dohledu na místech.
Sungská společnost byla plná života; města měla živé zábavní čtvrti, příslušníci elit shromažďovali vzácná umělecká díla, která obdivovali a obchodovali s nimi, lidé se mísili na veřejných slavnostech i v soukromých klubech. Šíření literatury a vědomostí podpořilo brzké objevením tisku z dřevěných desek a v 11. století vynález tisku pohyblivými literami. Technologie, věda, filosofie, matematika, inženýrství a další intelektuální činnosti v říši Sung vzkvétaly. Filosofové jako Čcheng I a Ču Si oživili konfucianismus novým výkladem, ovlivněným ideály buddhismu a kladli důraz na novou organizaci klasických textů, čímž položili základy neokonfucianismu. Ačkoliv úřednické zkoušky v Číně existovaly už v říši Suej, za Sungů se staly opravdu významnými a byly hlavním faktorem vedoucím ke změně aristokratické elity na elitu byrokratickou.
Politika
Severní Sung, 960–1127 alt=Malba tělnatého muže sedícího na červeném trůnu ozdobeném dračími hlavami, muž má na sobě bílé hedvábné šaty, černé boty a černou pokrývku hlavy, černý knír a bradku.|náhled|První sungský císař Tchaj-cu (vládl 960–976), neznámý malíř kolem roku 1000 Císař Tchaj-cu (vládl 960–976) sjednotil Čínu, když dobyl ostatní čínská císařství a království. Tím ukončil období pěti dynastií a deseti říší. Ve městě Pien-ťing, dnešním Kchaj-fengu, vytvořil silnou centrální vládu celého impéria. Podporou úřednických zkoušek, tedy výběrem státních úředníků podle jejich schopností, nikoliv podle aristokratického původu či vojenských zásluh, zajistil stabilitu administrativy. Také podporoval projekty zabezpečující efektivní komunikaci napříč impériem. Jedním takovým bylo sestavení velkého atlasu, složeného z detailních map jednotlivých provincií a měst. Kromě toho Tchaj-cu podněcoval i vědu a technologické inovace, například zbudování hodinové věže s orlojem, kterou navrhl a postavil Čang S’-sün.
Sungský dvůr udržoval diplomatické vztahy s indickou Čólskou říší, fátimovským chalífátem, říší Šrívidžaja v dnešní Indonésii a chanátem Karachánovců a dalšími zeměmi, které byly také obchodními partnery říše. Avšak byli to nejbližší sousedé Číny, kteří měli největší vliv na její domácí a zahraniční politiku. Už od počátku Sungové kolísali mezi válčením a diplomatickým jednáním s kitanskou říší Liao na severovýchodě a tangutským státem Západní Sia na severozápadě. Sungský stát použil vojenskou sílu k pokusu o zatlačení Liaa a znovuzískání šestnácti prefektur na severovýchodě Číny, území pod kontrolou Kitanů, jež bylo částí vlastní Číny. Avšak sungské síly byly armádami říše Liao odraženy a naopak Kitané každoročně pořádali útočné výpady na sever říše Sung dokud roku 1005 obě strany nepodepsaly mírovou dohodu z Čchan-jüanu. Sungové byli nuceni platit Kitanům tribut. Pro sungskou ekonomiku představovaly platby jen malou zátěž, ovšem říše Liao byla na dovozu množství zboží z sungské Číny silně závislá.Ebrey, Walthall, Palais (2006), s. 154. Významnější bylo uznání říše Liao říší Sung jako diplomaticky rovnoprávné.Mote (1999), s. 70–71. Sungové dosáhli počátkem 11. století několika vojenských vítězství nad Tanguty, čínské úspěchy vyvrcholily taženími generála, vědce a státníka Šen Kchua (1031–1095). Válka však skončila neúspěšně, když Šenův rival ve velení vojsk neuposlechl rozkazy, a všechna území dobytá na Tangutech byla ztracena.Sivin (1995), s. 9. V letech 1075–1077 vedla říše Sung válku s Vietnamem, vyvolanou hraničními spory a sungským přerušením vzájemného obchodu. Poté, co vietnamská vojska utrpěla vážné ztráty při nájezdu na Kuang-si, sungský generál Kuo Kchuej (1022–1088) pronikl až k Thăng Long (dnešní Hanoj).Anderson (2008), s. 208. Těžké ztráty na obou stranách pohnuly vietnamského velitele Thường Kiệta (1019–1105) k zahájení mírových jednání; nakonec byla roku 1082 obsazená území vyměněna i s válečnými zajatci.Anderson (2008), s. 208–209.
Během 11. století politická rivalita rozdělovala sungský dvůr skrze různé názory ministrů na přístupy, mínění a politiky týkající se nakládání s komplexní společností a prosperující ekonomikou sungské říše. Idealistický kancléř Fan Čung-jen (989–1052) byl první, kdo se setkal s rozhořčeným odporem při pokusech o zavedení reforem, totiž zdokonalením systému výběru úředníků, zvýšením platů nižších úředníků a zavedením finančních podpor pro nadané kandidáty úřednických zkoušek, které umožnily rozšířit okruh lidí s přístupem ke vzdělání a pak úřadům.Ebrey, Walthall, Palais (2006), s. 163. Poté, co byl Fan donucen odejít z úřadu, se stal kancléřem Wang An-š’ (1021–1086). S podporou císaře Šen-cunga (vládl 1067–1085) Wang An-š’ ostře kritizoval vzdělávací systém a státní byrokracii. Ve snaze o řešení problémů s korupcí a nedbalostí zavedl řadu reforem, souhrnně nazvaných „Nová politika“. Nová politika zahrnovala reformu pozemkové daně, zřízení státních monopolů na vybrané druhy zboží, podporu místních milicí a zavedení vyšších požadavků pro úřednické zkoušky, přičemž se je snažil orientovat na praktické dovednosti nutné ke spravování země.Ebrey, Walthall, Palais (2006), s. 164. Reformy promýšleli a prosazovali Wangovi stoupenci, skupina podporující novou politiku (sin-fa); oponovali jim konzervativci soustředění kolem historika a kancléře S’-ma Kuanga (1019–1086).Sivin (1995), s. 3–4. Jak jedna z frakcí získala převahu ve vládě, začala odvolávat stoupence protivné skupiny a posílala je spravovat pohraniční regiony daleko od metropole. Jednou z prominentních obětí čistek byl básník a státník Su Š’ (1037–1101), uvězněný a nakonec vypovězený z hlavního města za kritiku Wang An-š’ových reforem.
Sungská vláda dlouho zůstávala politicky rozdělená a soustředila se na své vnitřních záležitosti, nakonec si však nové události na severu ve státě Liao získaly její pozornost. Džürčeni, kmenový svaz podléhající říši Liao, se roku 1115 vzbouřil proti Liao a zformoval vlastní stát, říši Ťin.Ebrey, Walthall, Palais (2006), s. 165. Sungský úředník Tchung Kuan (1054–1126) doporučil císaři Chuej-cungovi (1100–1125) uzavřít alianci s Džürčeny a společně zaútočit na říši Liao a zcela ji zničit. Sungský útok na Liao byl neúspěšný a říše Tin do roku 1125 zničila Liao vlastními silami. Džürčeni navíc zaregistrovali špatný výkon a vojenskou slabost sungské armády; po dobytí Liao okamžitě zrušili spojenectví s říší Sung a roku 1125 vpadli na sungské území. Při dalším vpádu roku 1127 ťinská armáda dobyla hlavní město říše Sung Pien-ťing a zajala bývalého císaře Chuej-cunga i jeho nástupce císaře Čchin-cunga s většinou císařského dvora. Zbývající sungské síly se přeskupily pod vedením nového císaře Kao-cunga (1127–1162) a stáhly se jižně od řeky Jang-c’-ťiang do Lin-anu (dnešní Chang-čou), který se stal novým hlavním městem říše. Ťinské dobytí severní Číny až k řece Chuaj a přesun metropole na jih je dělicí čarou mezi obdobím Severní a Jižní Sung.
Jižní Sung, 1127–1279 alt=Mapa ukazující rozsah říší Sung, Ťin, Si Sia a Nan-čao. Říše Sung zahrnuje vlastní Čínu jižně od řeky Chuaj, říše Ťin čínská území severně od řeky Chuaj a Mandžusko, říše Si Sia leží západně od říše Ťin v Ordosu a Kan-su, říše Nan-čao leží jihozápadně od sungského území v dnešním Jün-nanu.|vlevo|náhled|upright 1.3|Čína roku 1142: Ačkoliv oslabeni a zatlačeni na jih za řeku Chuaj, Jižní Sungové našli nové způsoby, jak podpořit svou silnou ekonomiku a obhájit svou samostatnou existenci proti říši Ťin. Měli schopné vojenské velitele, jako například Jüe Feje a Chan Š’-čunga. Vláda podporovala masivní výstavbu lodí a projekty rozšíření přístavů, konstrukci majáků a budování skladů s úmyslem podpořit námořní obchod se zahraničím a hlavní čínské přístavy Čchüan-čou, Kuang-čou a Sia-men, čímž podporovala čínský obchod.Sivin (1995), s. 5. K ochraně a podpoře zástupů lodí plujících na námořních cestách ve vodách Východočínského a Žlutého moře (do Koreje a Japonska), jihovýchodní Asie, Indického oceánu a Rudého moře, bylo nutné vytvořit státní stálé námořnictvo.Shen (1996), s. 159–161. Sungská vláda vytvořila první čínské stálé loďstvo roku 1132, velitelství umístila do Ting-chaje. Se stálým loďstvem byli Sungové připraveni postavit se ťinskému útoku na řece Jang-c’ roku 1161, v bitvách u Tchang-tao a u Cchaj-š’. V těchto soubojích sungské námořnictvo využívalo kolesové lodě vyzbrojené trebuchety vrhajícími bomby. Přestože ťinské loďstvo mělo 70 tisíc mužů na 600 lodích a Sungové pouze 3 tisíce mužů na 120 lodích, sungští námořníci zvítězili v obou bitvách v důsledku destruktivní moci jejich bomb, plněných střelným prachem, a rychlých útoků kolesových lodí. Síla námořnictva poté ještě rostla. Století po založení mělo sungské námořnictvo 52 tisíc mužů. Sungská vláda zabavila část pozemků vlastněných džentry s cílem získat prostředky pro vojenské účely, což způsobilo nespokojenost postižených a ztrátu loajality vedoucí vrstvy sungské společnosti, nicméně ani to nepřimělo vládu zastavit přípravu obrany.Ebrey, Walthall, Palais (2006), s. 239. Státní finance trpěly tím, že mnoho bohatých pozemkových vlastníků, někteří z nichž přímo zaujímali místa ve státní správě, využívalo své konexe a známosti s úředníky k získání daňových výjimek a osvobození od daní.Rossabi (1988), s. 80.