Tyrhénské moře (, ) je část Středozemního moře ležící západně od italské pevniny mezi ostrovy Sardinie, Korsika a Sicílie. Severně od něho se nachází Ligurské moře, na jihu otevřené Středozemní moře a na východě spojuje Tyrhénské moře s Jónským mořem Messinská úžina. Název moře vznikl z řeckého pojmenování etruských námořníků: Tyrrhenoi.
Moře se nachází na složitém systému zemských tektonických desek a je geologicky mladé. Současnou podobu ostrovů a pobřeží ovlivnil vulkanismus. Části příkopů a podmořských hor jsou tvořené oceánskou kůrou. Některé zdroje uvádí maximální hloubku až 3840 metrů. Pobřeží Tyrhénského moře je od dob starověku osídleno vyspělými civilizacemi, vedly přes něj obchodní cesty a bylo dějištěm mnohých námořních bitev. Námořníky plavícími se dříve přes oblast moře byli Etruskové, Řekové, Římané, Vandalové, Normané, Janované, Španělé a Francouzi. Řím má díky Tyrhénskému moři spojení se zbytkem Středozemního moře, také námořní cesty z Marseille a z Janova na východ a k Suezskému průplavu vedou přes Tyrhénské moře. Nejdůležitějším přístavem v oblasti je Gioia Tauro v Kalábrii.
V porovnáním se zbytkem Středozemního moře má Tyrhénské moře nízkou bioproduktivitu. Biologicky významné jsou skalnaté úseky pobřeží, kde se vyskytují červení koráli a langusty. Pobřeží Neapolského zálivu, Amalfinské pobřeží, pobřeží Sicílie a menší ostrovy Capri nebo Ischia patří od počátků moderní turistiky k nejoblíbenějším turistickým oblastem světa.
Název náhled|Mapa Tyrhénského moře Název moře pochází z řeckého pojmenování Etrusků, kteří se starořecky nazývali Tyrrhenoi. Etruskové, kteří žili na pobřeží dnešního Toskánska, byli dle řeckého podání princem Tyrrhenem z Lýdie přivedeni do prostor Tyrhénského moře. Římané nazývali moře Mare Tyrrhenicum. Jméno moře a jeho varianty se ujalo a je používáno všemi pobřežními národy. Kromě italského a francouzského pojmenování (Mar Tirreno případně Mer Tyrrhénienne) existují početná pojmenování moře v jazycích a nářečích regionů a ostrovů na pobřeží. Ligursky se moře nazývá Mâ Tirren, sardinsky Mare Tirrenicu, sicilsky a v korsičtině Mari Tirrenu.
Geografie Tyrhénské moře leží mezi italskou pevninou na východě, ostrovy Sardinie a Korsika na západě, Sicílií na jihovýchodě, na severu hraničí s Ligurským mořem a na jihu s otevřeným Středozemním mořem. Na italské pevnině sousedí s regiony Toskánsko, Lazio, Kampánie a s Kalábrií. Moře má rozlohu 231 000 km².
Přesné hranice probíhají dle definice Mezinárodní hydrografické organizace (IHO):
V Messinské úžině severovýchodní bod mysu Cape Paci (15°42′E) až k nejvýchodnějšímu bodu Sicílie u mysu Pelore (38°16′N). Na jihozápadě v Sicilském průlivu od nejzápadnějšího bodu Sicílie mysu Cap Lilibeo) k nejjižnějšímu bodu Sardinie mysu (Cape Teulada) (8°38′E). V Bonifáckém průlivu od nejsevernějšího bodu Sardinie mysu Capo Testa (41°14′N) k mysu Cape Feno (41°23′N) na Korsice. Na severu linie z mysu Cap Corse na Korsice (9°23′E) přes ostrov Tinetto (44°01′N, 9°51′E), dále přes ostrovy Tino a Palmaria až k bodu u Sankt Pietro (44°03′N, 9°50′E) na italském pobřeží.
náhled|Fyzickogeografická mapa Středozemního moře s vyznačenými mořskými hlubinami Tyrhénské moře je z geologického hlediska zřetelně mladší než zbytek Středozemního moře. Otevřelo se jako zaoblouková pánev v době před přibližně 7 miliony let (miocén) až před 3 miliony let (pliocén). V této době byl ještě korsicko-sardinský kontinentální blok vedle jaderské desky. Eurasijská a africká kontinentální deska se vsunuly pod korsicko-sardinskou desku v severojižním směru. Následkem toho se jaderská deska začala točit proti směru hodinových ručiček a otevřelo se Tyrhénské moře ve východozápadním směru.
Zemská kůra na dně Tyrhénského moře má prvky oceánské kůry, ale jen v omezené míře. Nejhlubší vrstvy ve značné části moře se skládají přímo z kontinentální kůry.
Tenká zemská kůra Tyrhénského moře hraničí na východě s kalábrijskou subdukční zónou a je na severu a jihu vklíněna mezi jaderskou a africkou desku. Pod Tyrhénským mořem leží subdukovaný díl jónské desky.
V posledních 13 000 letech stoupla hladina Tyrhénského moře o 67 metrů. Pravidelná měření hladiny moře se provádějí od roku 1884. Průměrné zvýšené hladiny moře bylo mezi roky 1897 až 1942 ročně o 1,2 milimetru, mezi roky 1931 a 1971 v průměru 1,54 milimetru ročně a do konce osmdesátých let dvacátého století v průměru 1,6 milimetru ročně.
Tvar a hydrologie náhled|vlevo|Ostrovy Lipari a Salina v Tyrhénském moři Moře má přibližně trojúhelníkový tvar. Maximální hloubka není přesně známa, většina pramenů udává hloubku kolem 3600 metrů, ale je možné se setkat i s hloubkami od 3400 až 3840 metrů. Dno moře se dá rozdělit na části, které odděluje 41. rovnoběžka. Jižně od této linie je zemská kůra zřetelně slabší a silně ovlivněná vulkanickou činností. Kontinentální šelf je úzký, dosahuje šířky od 10 do 40 kilometrů. Z celkové rozlohy moře 231 000 km² připadá na kontinentální šelf 14 800 km², na kontinentální svah dalších 48 600 km². Zbytek rozlohy zaujímají hlubokomořské pánve.
Hlavní spojení mezi hlubokomořskými pánvemi Tyrhénského moře s hlubinou Ligurského moře tvoří Canale di Corsica. Hlubokomořský kanál je zhruba 100 km dlouhý a na nejužším místě mezi toskánským šelfem a ostrovem Capraia a Korsika jen 30 kilometrů široký. Kanál má hloubku 460 metrů. Sever Tyrhénského moře nedosahuje větších hloubek než 2000 metrů. Západní část, tzn. Korsická hlubina, má rovinný povrch. Na centrálním hřebeni leží ostrovy Elba, Montecristo, Capraia a Pianosa. Při pobřeží se nachází rovinný toskánský šelf. Podmořské hory Etruschi a Cialdi leží na přechodu k hlubšímu jižnímu Tyrhénskému moři. Zemská kůra má v severním Tyrhénském moři tloušťku přibližně 25 km. náhled|Ostrov Stromboli Jižní část Tyrhénského moře se skládá pravděpodobně z čedičové oceánské kůry. Zemská kůra má na západě u Sardinie tloušťku 30 km a směrem na východ se zeslabuje na tloušťku pět až deset kilometrů. Velmi slabá je zemská kůra v centrální části moře, u podmořských hor Vavilov a Marsili, která se nachází na měkkém zemském plášti. Podobnou charakteristiku má zemská kůra u ostrova Ischia. Tyrhénské moře má nejslabší zemskou kůru z celého Středozemního moře a největší tepelný tok z zemských hlubin. Přenos tepla z nitra Země, stejně jako magnetické anomálie, je velice nepravidelný a variabilní. Mořské dno je zde velice členité, s četnými svahy a častými malými hlubinami. Hlubiny jsou obklopené podmořskými horami, které se také nachází uprostřed hlubin. K tomuto je nutno započítat členité pobřeží. Ze severního sicilského pobřeží padá mořské dno strmě v hlubinu, které patří k nejhlubším částem moře. Na pobřeží jižní části Apeninského poloostrova je sklon mořského dna méně strmý.
V jižní části Tyrhénského moře se nachází četné magmatické útvary, z nichž některé dosahují výšky několika tisíc metrů. Patří k nim podmořské hory vulkanického původu, Vavilov a Marsili. Marsili dosahuje výšky 2600 metrů od mořského dna a skládá se z nejstarších hornin v oblasti Tyrhénského moře. Liparské ostrovy na jihu Tyrhénského moře jsou mladší než samotné moře a jsou staré pouze milion let. Vznikly pohybem magmatu, který byl výsledkem sunutí jónské desky pod Tyrhénské moře. Ostrov Ustica leží na kontinentální kůře v přechodné oblasti mezi tyrhénskou oceánskou kůrou a okolními deskami a je vulkanického původu.
Celé Středozemní moře má spojení s Atlantským oceánem jen úzkým Gibraltarským průlivem, a proto v něm nejsou výrazné slapové jevy. Mořské proudění je skoro výlučně určováno dlouhotrvajícím sezónním prouděním, které je v porovnání s jinými mořskými proudy v otevřeném oceánu slabé. Silnější proudění se nachází především v úžinách s jinými moři. V Bonifáckém průlivu se vyskytuje silné proudění, taktéž v Messinské úžině. V Messinské úžině je proudění velmi výrazné, protože příliv a odliv v Tyrhénském moři na severu a Jónském moři na jihu jsou protichůdné, takže vysoká hladina vody v jednom moři se setká s nízkou hladinou vody v druhém moři, a mořské proudění se mění spolu s přílivem a odlivem.
Ve srovnání s jinými pánvemi Středozemního moře se Tyrhénské moře vyznačuje výraznými barotropními poměry, ve kterých jednotlivé vodní vrstvy cirkulují. V zimě je ve všech vodních vrstvách výrazná cirkulace proti směru hodinových ručiček. Na jaře a v létě proudění zeslabuje, a v létě nastává povrchové proudění ve směru hodinových ručiček. Celoročně teče voda ovšem ve všech vrstvách směrem k severu do Ligurského moře.
Povrchová voda přichází alžírským proudem z otevřeného západního Středomoří. V Tyrhénském moři rotuje proti směru hodinových ručiček, než teče dále do Ligurského moře. Skládá se z Modified atlantic water o teplotě přibližně 16,5 stupně Celsia a salinitě 36,5 ‰. V porovnání s ostatními velkými mořskými proudy prakticky nelze rozeznat žádné sezónní změny ve vlastnostech a chování vody.
Vody o hloubce 200 až 600 metrů je z Mediterrenean intermediate water (MIW), která má teplotu 14,5 stupně a salinitu 38,75 ‰. Vznikla ve východním Středomoří u Levanty a teče z otevřeného Středozemního moře u pobřeží Sardinie severně do Tyrhénského moře, kde tvoří vír. U dna moře teče na jaře západně Mediterrenean deep water (WMDW) ze Lvího zálivu z hloubce přibližně 1500 až 3000 metrů do Tyrhénského moře. náhled|vlevo|Ústí řeky Arno do Tyrhénského moře Větší řeky, které tečou do Tyrhénského moře, jsou Arno a Tibera, přičemž Tiberou protéká větší množství vody, ale Arno má zřetelně větší rozdíl mezi vysokým a nízkým stavem a krátkodobě v něm může téci více vody než v Tibeře. V průměru teče z pevniny a ostrovů do Tyrhénského moře 1225 m³/s vody.
Klima V této části Středomoří panuje subtropické středozemní klima s horkým, suchým létem a mírnou, převážně deštivou zimou. Směrem od severu k jihu ubývá množství srážek a stoupá teplota jak vzduchu, tak vody. Teplota vody při mořské hladině je v zimě okolo 13 stupňů Celsia, v létě stoupá teplota vody na 23 až 24 stupňů Celsia.
V protikladu k Jaderskému moři má hluboké a široké Tyrhénské moře zmírňující vliv na podnebí na pevnině, tj. léta jsou chladnější na zimy teplejší než v jiných oblastech Středozemí. Italské pobřeží je bohaté na dešťové srážky, Apeniny zadrží vlhký vzduch z Tyrhénského moře. Sardinie a Sicílie naproti tomu patří k nejsušším regionům Itálie. Sicílie je zároveň nejteplejší region Itálie, průměrné zimní teploty v Sicílie a v Kalábrii neklesají pod 10 stupňů Celsia.
Na rozdíl od ostatních oblastí Středozemního moře nemá Tyrhénské moře žádný převládající směr větru. V letních měsících převládá vítr ze severozápadu, vítr ze západu je skoro stejně častý, stejně jako vítr z jihozápadu, jihu a jihovýchodu jsou častý. Celkově je vítr v létě slabý a na moři panuje často bezvětří. V jihu Tyrhénského moře má vliv ze Sahary přicházející scirocco. V zimě a na jaře střídá mistral ze severozápadu, který zesiluje sílu větru a je v daném ročním období je převládajícím větrem. Po přechodu Korsiky je známý také jako libeccio. V porovnáním např. se Severní mořem je větry v Tyrhénském moři slabé, bouře jsou kratší a mají menší intenzitu. Ojediněle zanechávají bouře v Tyrhénském moři spoušť na pobřeží. Poslední velká bouře byla dne 11. ledna 1987.
Pobřeží a ostrovy Na ostrovech a pobřeží Tyrhénského moře se zrcadlí vznik a geologické dějiny Tyrhénského moře, a jsou neobyčejně rozmanité. Mnohé ostrovy jsou vulkanického původu. Vulkanický oblouk Itálie souvisí pravděpodobně se vznikem Tyrhénského moře. Vulkanismus se rozšířil ze severu na jih dnešní Itálie, přičemž sopky na severu Itálie jsou v dnešní době vyhaslé, na jihu jsou četné aktivní vulkanické oblasti na pobřeží, na ostrovech a sopky pod mořskou hladinou.
Pobřeží náhled|Tropea, Kalábrie Celé západní pobřeží Itálie jsou bohaté na ústí řek a koryta po erozi a vyskytuje se zde mnoho přírodních přístavů. Většina řek je krátká a mají malá povodí.