náhled|Okenní vitráž znázorňující Beránka Božího v kapli Nejsvětější Trojice Moravské církve, Winston-Salem, USA, Severní Karolína Moravští bratři či Moravská církev (německy Herrnhuter Brüdergemeine, latinsky Unitas Fratrum, anglicky Moravian Brethren či Moravian Church, španělsky Iglesia Morava) je evangelická církev, která vznikla v průběhu třetího desetiletí 18. století v hornolužickém Herrnhutu v důsledku pietisticky orientovaných reforem hraběte Mikuláše Ludvíka Zinzendorfa a příchodu tajných nekatolíků ze severu Moravy, kteří hledali nové útočiště, kde by mohli svobodně vyznávat svoji víru. Kvůli svým ideovým kořenům, k nimž se hlásila již první generace moravských bratří, bývají moravané nazýváni také jako Obnovená jednota bratrská, případně jinými odvozenými názvy (německy Evangelische Brüder-Unität). V důsledku intenzivní misijní činnosti, kterou Moravská církev provozuje od svých počátků, se rozšířila téměř na všechny kontinenty a působí v desítkách zemí světa. V České republice je Moravská církev zastoupena dvěma subjekty: státem registrovanou církví Jednotou bratrskou, která zde tvoří její samostatnou provincii, a Ochranovským seniorátem Českobratrské církve evangelické, jehož sbory tvoří Českou misijní provincii světové Unitas Fratrum.

Historie Kořeny – historická jednota bratrská (čeští bratři) Moravští bratři považují za svého předchůdce historickou jednotu bratrskou, která je svébytným plodem české reformace. Po upálení mistra Jana Husa na Kostnickém koncilu v roce 1415 se v českých zemích rozvinulo husitské hnutí. To nejprve usilovalo o pronikavou církevní reformu, ale ve svém důsledku vedlo k vytvoření národní utrakvistické církve, která sama sebe považovala za součást obecné křesťanské církve. Jednu ze složek husitského hnutí představovali teologicky radikální táboři, jejichž vliv byl hlavním proudem husitů postupně potlačen, ale jejich reformní ideje podněcovaly po ukončení husitských válek a následující konsolidaci náboženských poměrů další jednotlivce i skupiny, nespokojené se stavem církve a společnosti.

Jedním z těchto reformátorů byl navýsost originální laický kazatel a teolog Petr Chelčický, který zcela odmítl možnost, že by k nápravě církve mohlo dojít násilným způsobem, a vyhranil se tedy i vůči samotnému husitství, reprezentovanému Jakoubkem ze Stříbra, jenž hájil tezi, že člověk smí Boží slovo bránit i mečem. Přestože identita Petra Chelčického i jeho základní životní data zůstávají stále zahalena tajemstvím, je jisté, že v době husitských válek žil v ústraní v jižních Čechách a své názory formuloval v mnoha traktátech a pojednáních, sepsaných nikoliv v tradiční latině, která by odpovídala žánru, ale ve staročeštině. Chelčický, který byl ovlivněn spisy Jana Viklefa (1330–1384), rozvinul radikálně pacifistickou vizi křesťanství, v níž usiloval o návrat k prvotní církvi, postuloval rovnost všech křesťanů, vyzýval k dobrovolné chudobě, odmítal mnišství, stavěl se proti jakékoliv účasti ve válce a odmítal přísahu. Kritizoval také tehdejší stavovskou společnost a učení o trojím lidu, základní princip středověké společnosti.

Vedle Petra Chelčického a jeho stoupenců se v polovině 15. století objevila jiná skupina reformně naladěných křesťanů, mezi nimiž požíval největší autoritu Řehoř Krajčí. Jeho dobré kontakty s některými představiteli utrakvismu, zejména Janem Rokycanou, mu zajistily počáteční náklonnost krále Jiřího z Poděbrad, který těmto "bratřím a sestrám zákona Kristova", jak si sami v počátcích svého společenství říkali, povolil usadit se na svém litickém panství, ve vsi Kunvald. I přes následující systematické pronásledování ze strany státní moci počet členů této skupiny rostl a v roce 1467 se bratří odvážili riskantního kroku: ve Lhotce u Rychnova si zvolili své první tři kněží a biskupa a získali tím nezávislost na strukturách utrakvistické církve. To byl vlastní počátek jednoty bratrské, která v prvních desetiletích své existence zcela odmítala jakýkoliv podíl na světské moci (i na úrovni správy lokálních komunit), nepřijímala do svých řad osoby šlechtického stavu, nezřeknou-li se důsledně svého společenského postavení, a byla silně skeptická vůči vyššímu vzdělání, které podle jejích představ odvádí od skutečného poznání Boha. Na konci 15. století však došlo v jednotě bratrské ke střetu mezi tzv. "malou stránkou", která chtěla nadále důsledně hájit tyto konzervativní zásady, a "větší stránkou", jejíž liberálnější přístup se prosadil. V průběhu 16. století se pak z jednoty bratrské stala pod vedením Lukáše Pražského, Jana Augusty, Jana Blahoslava a dalších biskupů početně byť malá, ale respektovaná reformační církev, která vstoupila do plodného dialogu s evropskými souvěrci (bratří korespondovali s Martinem Lutherem, Martinem Bucerem, Janem Kalvínem a jinými autoritami) a významně také obohatila národní kulturu (překlad Bible kralické).

Jednota bratrská postrádala po velkou část své existence v českých zemích jakoukoliv legální ochranu, ujednání Kutnohorského náboženského míru z roku 1485 se na ni nevztahovala. V roce 1575 se vedení jednoty rozhodlo angažovat při přípravě České konfese. Čeští nekatolíci, kteří se tímto způsobem sjednotili a předložili hotovou konfesi císaři Maxmiliánovi II., se potvrzení náboženské svobody v 16. století nedočkali. Teprve císař Rudolf II. vydal roku 1609 po nátlaku stavů majestát, zaručující v Čechách náboženskou svobodu, která se vztahovala i na jednotu bratrskou. Tento příznivý stav však trval jen krátce. Po porážce českého stavovského povstání a následném zahájení rekatolizace museli stoupenci jednoty buď konvertovat, nebo odejít do exilu. Již v průběhu třicetileté války (1618–1648) tedy jednota bratrská v Čechách a na Moravě zanikla. Její exilové sbory však působily dále v okolních zemích, zejména v Polsku (Lešno) a v Horních Uhrách (v dnešních městech Skalica a Púchov). Jejich posledním biskupem byl zároveň nejznámější český bratr, Jan Amos Komenský (1592–1670).

Mikuláš Ludvík Zinzendorf a příchod tajných nekatolíků z Moravy do Herrnhutu

Vlastní počátky Moravské církve jsou spojeny s postavou hraběte Mikuláše Ludvíka Zinzendorfa, šlechtice, který se sice vzděláním připravoval na státní službu u drážďanského dvora saského kurfiřta Augusta II. Silného, ale svým vnitřním založením byl plně oddán myšlenkám pietismu a v tomto duchu usiloval o reformu církve. V roce 1722 se oženil s Erdmutou Dorotou, hraběnkou Reuß-Ebersdorf a získal od své babičky Henrietty Kateřiny z Gersdorfu část někdejšího rytířského statku Berthelsdorf, kde mezi lety 1722–1724 nechal v barokním slohu přestavět malý zámek. Na toto své malé panství začal již v roce 1722 přijímat uprchlíky pro víru ze severní Moravy, kterým vykázal zalesněné pozemky ve východní části obce ležící pod vyvýšeninou Hutberg. Zde došlo k založení obce (později města) Herrnhutu, pro nějž se později ujal počeštěný alternativní název Ochranov.České jméno Ochranov bylo vytvořeno teprve v moderní době, a to bez přímé souvislosti s původním německým názvem lokality. Srov. Joseph Theodor MÜLLER: O souvislosti obnovené církve bratrské se starou Jednotou bratří českých. Časopis Musea Království českého 59 (1885), s. 193–210, 441–455; zde s. 203. Nových kolonistů poměrně rychle přibývalo, protože Herrnhut, pro který hrabě vypracoval nový církevní i obecní řád, se stal střediskem hnutí, jež usilovalo o obnovu církevního života v pietistickém duchu. Podstatnou část mezi nově příchozími tvořili právě Moravané, kteří se zároveň výrazně angažovali v životě vznikajícího společenství, jako např. Kristián David a David Nitschmann (biskup).O tom podrobně Edita ŠTĚŘÍKOVÁ: Jak potůček v jezeře. Moravané v obnovené Jednotě bratrské v 18. století. Praha 2009. Z tohoto důvodu se Moravané, nejprve prosté označení geografického původu příchozích, přeneseně stalo pojmenováním nového společenství.

náhled|vlevo|Mladý Mikuláš Ludvík Zinzendorf Cesta od pietisticky orientované komunity, působící v rámci luterské církve, k nové denominaci však nebyla přímočará a bez napětí. Zinzendorfovým úmyslem nebylo zakládat novou církev, ale aktivně podporovat ty, kterým šlo o obnovu stávajících církevních struktur. Hrabě sám byl luteránem a na svém statku v Berthelsdorfu vykonával patronátní práva k luterské faře, již spravoval farář Johann Andreas Rothe (1688–1758). Toho Zinzendorf do Berthelsdorfu v roce 1722 sám povolal. Pod Rotheho duchovní správu náleželi i noví usedlí v Herrnhutu a Zinzendorf neviděl důvod na tomto stavu něco měnit. Komunita v Herrnhutu, která se poměrně rychle rozrůstala, byla však od svých počátků poměrně nehomogenním společenstvím. Moravané sice tvořili podstatnou část nových usedlých, ale jejich náboženské postoje, které formovalo tajné nekatolictví, se nedaly zařadit do dobových konfesních schémat. Někteří z nich se pokládali za následovníky historické jednoty bratrské, o níž však měli matné povědomí, protože polské sbory jednoty bratrské nevykonávaly od druhé poloviny 17. století v prostoru Čech a Moravy (kde bylo jiné vyznání než katolické pod přísnými tresty zapovězeno) prakticky žádnou systematickou duchovní správu. Většina tajných nekatolíků žila z četby zakázané náboženské literatury rozličného ražení (jak starých předbělohorských titulů, tak novějších edic vydávaných v protestantských zemích), z příležitostných návštěv evangelických bohoslužeb za hranicemi Moravy a z občasných kontaktů s cestujícími emisary, kteří tyto knihy pašovali do českých zemí. Na tajné nekatolíky ze severu Moravy, odkud do Herrnhutu v první generaci přicházelo nejvíc uprchlíků, měl navíc v první čtvrtině 18. století zásadní vliv luterský pietismus, jehož centrem byl v té době evangelický sbor v Těšíně. Kromě Moravanů se stal Herrnhut útočištěm také řady příchozích z různých částí Německa, kteří do života komunity vnášeli vlastní náboženské představy. V Berthelsdorfu se navíc s Zinzendorfovým povolením usadila v roce 1727 skupina schwenckfeldiánů ze Slezska, tedy stoupenců tzv. radikální reformace, ale v roce 1733 byla saskou vládou vykázána ze země. Většina jejích členů odešla v roce 1734 do Pensylvánie.