Dimitrij je opera českého skladatele Antonína Dvořáka na libreto Marie Červinkové-Riegrové, čerpající námět z ruských dějin. Poprvé byla uvedena roku 1882. Je to Dvořákův nejambicióznější pokus v žánru velké opery.
Vznik opery Přelom 70. a 80. let 19. století byl pro Antonína Dvořáka okamžikem jeho proniknutí na mezinárodní scénu (Moravské dvojzpěvy, Slovanské tance). Slibné bylo jednání o zahraničním uvedení jeho poslední komické opery Šelma sedlák a Dvořák se ohlížel po dostatečně ambiciózním libretu se světovým námětem, na které by mohl napsat reprezentativní vážnou operu. Prostřednictvím tehdejšího ředitele opery Prozatímního divadla Jana Nepomuka Maýra mu bylo bez určení autora nabídnuto libreto Dimitrij, kterým byl skladatel ihned nadšen.Milan Kuna: Z historie Dvořákova Dimitrije, program Státní opery Praha 2004, s. 9-15
náhled|vlevo|Marie Červinková-Riegrová, libretistka Dimitrije Libreto napsala v roce 1877 Marie Červinková-Riegrová, dcera politika Františka Ladislava Riegra. Bylo původně určeno pro skladatele Karla Šebora, který na její libreto již napsal operu Zmařená svatba. Červinková však nebyla spokojena ani se spoluprací, ani s výsledným zhudebněním svého předchozího díla, a když Šebor ani po dvou letech nezačal na Dimitrijovi pracovat, vyžádala si je od něj zpět.O. Šupka: Opery Antonína Dvořáka VIII:Dimitrij, viz "Literatura"
Příběh vychází z epizody ruské historie, krátké doby panování (1605-1606) prvního z předstíraných pretendentů ruského trůnu známého pod jménem Lžidimitrij I., uprchlého mnicha, který se vydával za Dimitrije, syna cara Ivana IV., a s polskou vojenskou pomocí ovládl část Ruska po smrti cara Borise Godunova. (Dimitrij tedy začíná v okamžiku, kterým končí Musorgského Boris Godunov; Dvořák ani Červinková však toto dílo v té době neznali.) Libretistka vycházela především ze hry Ferdinanda Břetislava Mikovce Dimitr Ivanovič (1856), který si bral za základ dramatický fragment Friedricha Schillera Demetrius (1804-05). [Odtud pochází i jméno carevny-vdovy Marfa, ve skutečnosti se jednalo o Marii Fjodorovnu Nagajovou.) Obě předlohy Dimitrije představují jako hrdinu, který je zprvu upřímně přesvědčen o svém právu a teprve v průběhu dramatu se dozvídá, že byl jen nástrojem cizích záměrů. Červinková doplnila další podrobnosti z Ruských dějin historika Sergeje Michaljoviče Solovjova.
Libreto Dimitrije má typické znaky "velké opery" jak ve stavbě (řada příležitostí pro sborové pasáže různého charakteru a různé základní barvy – Rusové a Poláci -, scény církevní, vojenské i milostné, střídání masových scén s intimními), tak i v postavě hlavního hrdiny, který se stává nástrojem a posléze i obětí chodu dějin. Libreto není zcela bez vad, je však bohaté na dramatické situace svědčící Dvořákovu talentu, a v tom předstihuje libreta jeho dalších pokusů v žánru velké opery Vandy a Armidy. Dvořák při skládání hudby libretistku často konzultoval a vyžadoval řadu úprav, z nichž nejvýznamnější bylo vypuštění posledního dějství (tradiční velká opera má pět dějství, ale Dimitrij netypicky jen čtyři). Obsah pátého dějství měla tvořit scéna pohřbu Xenie a finální konfrontace Rusů s Poláky; nakonec se však oba tvůrci dohodli ukončit operu Dimitrijovou smrtí na konci IV. aktu. Intenzivní práce na opeře trvala Dvořákovi více než rok (8. května 1881 — 23. září 1882).
Dimitrij je Dvořákovo nejvážnější, nejpatetičtější operní dílo. Hlavním hybatelem děje je lid, těžiště opery proto tvoří zejména sbory a ansámbly, některé velké scény jsou hudebně velmi složité, monumentálně stavěné a dramaticky účinné, zejména příchod Dimitrije do Kremlu v I. dějství a finále opery. Dvořák přitom velmi věrohodně vystihl ráz staré ruské i polské hudby. Vážná je i většina intimnějších částí díla – Dimitrijovo oslovení Kremlu, Marinin mazur, milostný duet Dimitrije a Xenie v hrobce.O. Šourek (1941), viz "Literatura", s. 110-111 Má opusové číslo 64 a v Burghauserově katalogu má číslo B 127 (revize z roku 1894 pak číslo B 186).
Premiéra a další osudy díla náhled|Antonín Dvořák Dimitrij je opera náročná na výpravu, sbory i orchestr a byla zamýšlena pro nové Národní divadlo. Po jeho požáru (1881) se však musel Dvořák spokojit s inscenací v dosavadních, málo vyhovujících podmínkách. Nastudování Dimitrije bylo nejprve odloženo do sezóny 1882/83 a poté se spěchalo, aby se premiéra stihla v letním Novém českém divadle před zimním přestěhováním do stísněných prostor Prozatímním divadle. Atmosféře nepřispělo, že současně byla studována poslední Smetanova opera Čertova stěna a problémy s přípravou jedné z nich byly kladeny za vinu protekční přednosti druhé. Nakonec však byla inscenace Dimitrije, připravená s velkým úsilím a značnými náklady, premiérována 8. října 1882 (Čertova stěna byla uvedena až 29. října v nastudování značně ledabylém).
Úspěch Dimitrije u publika i kritiky byl značný. Premiéry se účastnila řada slavnostních hostí, mimo jiné vlivný vídeňský kritik Eduard Hanslick, který se o Dimitrijovi vyslovil celkově velmi příznivě, možnost jeho uvedení ve Vídni – o které Dvořák velmi usiloval – však podmiňoval některými změnami, zejména odstraněním scény vraždy Xenie. Dvořák připomínkám vyhověl a vyžádal si od Marie Červinkové změnu libreta IV. dějství; ta ji provedla jen se zdráháním, protože s Hanslickovým názorem nesouhlasila. Vedle úprav ve IV. dějství Dvořák zkrátil předehru; tyto úpravy provedl v roce 1883 pro nové nastudování konečně v Národním divadle. Opět se k partituře vrátil o dva roky později, když doplnil předehru ke II. dějství a ve III. dějství doplnil Dimitrijovu árii Viděl jsem ji, Xenii jsem zřel pro představitele Dimitrije Antonína Vávru (tomu byla tato role původně určena, avšak o premiéře byl nemocen). Vídeňské uvedení se však oddalovalo a po incidentech, jež doprovázely uvedení Dvořákova Šelmy sedláka, z něj definitivně sešlo. Ani na jiných zahraničních jevištích se Dvořákovi nepodařilo operu uvést, přes angažovanost řady příznivců včetně Františka Ladislava Riegra, což jej velmi mrzelo a na dlouho odradilo od skládání oper.
Roku 1892 byl Dimitrij představen na zájezdu Národního divadla při příležitosti Mezinárodní výstavy pro hudbu a divadelnictví ve Vídni. Zatímco Smetanova Prodaná nevěsta zde zažila bouřlivý úspěch a začátek své mezinárodní kariéry, Dimitrij propadl. Kritika mu vyčítala povahu meyerbeerovské "velké opery" archaického stylu. Dvořák se proto k partituře Dimitrije znovu vrátil za doby svého pobytu v New Yorku; důkladnou revizi provedl 9. dubna až 31. července 1894 a nová verze byla poprvé představena v Národním divadle 7. listopadu téhož roku; menší úpravy skladatel provedl ještě v lednu 1895. Úpravy směřovaly k zestručnění orchestrálních pasáží a v úpravách zpěvních hlasů od melodického výrazu k deklamačnímu, tedy k "wagnerizaci" opery. Dvořák současně zakázal uvádět starší verzi. Nové zpracování však mělo malý úspěch a řada míst opery, například závěrečné finále, značně ztratilo na účinku.
Dvořák ještě na sklonku svého života povolil částečný návrat ke starší verzi Dimitrije pro nové nastudování v Plzni (premiéra 25. března 1904, první mimo Prahu). V roce 1906 pak inscenoval novou úpravu šéf opery Národního divadla Karel Kovařovic; znamenala v zásadě návrat k verzi z roku 1885 se zachováním některých úprav z roku 1894 a s řadou dalších úprav samotného Kovařovice. Tato verze také byla roku 1915 vydána a tvořila základ pro většinu dalších inscenací. Teprve muzikolog Milan Pospíšil vytvořil kritickou edici původní verze Dimitrije (tj. verze z roku 1882 s přídavky z let 1883 a 1885, ale se scénou Xeniiny vraždy). Ta byla využita k nahrávce z roku 1989 a poprvé uvedena v Brně roku 1990.
Dimitrij jako jediná z Dvořákových vážných oper zůstal trvalou součástí repertoáru českých divadel. Klade ovšem značné nároky na orchestr, zpěváky i výpravu. V zahraničí je jeho uvádění raritou, stejně jako u ostatních Dvořákových oper s výjimkou Rusalky. Jeho historický námět byl v některých dobách nepohodlný (začátek německo-sovětské války přerušil běh inscenace roku 1941, v padesátých letech zakázal uvádění této opery v Národním divadle Zdeněk Nejedlý).
Inscenace Dimitrije Počet inscenací i představení Dimitrije mírně zaostává za Dvořákovými komickými operami (Jakobín, Čert a Káča, Šelma sedlák), tím spíše za Rusalkou. Jedním z důvodů jsou vysoké inscenační nároky. Mezi jeho vážnými operami je Dimitrij nejhranější.
České země: Praha, Prozatímní/Národní divadlo: 1881, 1883, 1889, 1891, 1894, 1897, 1901, 1906, 1912, 1918, 1921, 1928, 1941, 1948, 1950, 1963. Poslední inscenace roku 1966. Praha, Státní opera Praha, 2004 Plzeň 1904 (25. 3.), 1923, 1925, 1964 Brno 1904 (4. 10.), 1926, 1940, 1949, 1972, 1990 Ostrava 1921, 1966, 1997 Olomouc 1925, 1954
Jinde: Vídeň 1892 (zájezd Národního divadla v Praze) Bukurešť 1932 Hamburk 1961 Nottingham (Nottingham University Opera Group) 1979 New York (Collegiate Chorale Society) 1984 Eugene (Oregon Bach Festival) 1991 Vídeň 2004 (koncertně; dirigent Richard Hickox) Londýn 2004 (koncertně; dirigent Richard Hickox)
Osoby a první obsazení osoba hlasový obor premiéra (8. 10. 1882) první revize (20. 11. 1883) druhá revize (7. 11. 1894)Dimitrij Ivanovič, domnělý syn Ivana Hrozného tenor Václav Soukup Carlo Raverta Vladimír FlorjanskiMarfa Ivanovna, cařice, vdova po Ivanu Hrozném alt Eleonora z Ehrenbergů Eleonora z Ehrenbergů Růžena VykoukalováMarina, dcera Jiřího Mníška, vojvody sandoměřského, choť Dimitrijova soprán Marie Sittová Marie Sittová Růžena MaturováXenie Borisovna, dcera po caru Borisi Godunovovi soprán Irma Reichová Irma Reichová Anna VeseláPetr Fjodorovič Basmanov, vůdce vojsk carských bas František Hynek František Hynek František Hynekkníže Vasilij Ivanovič Šujskij baryton Josef Lev Leopold Stropnický Václav ViktorinJov, patriarcha moskevský bas Ferdinand Koubek Ferdinand Koubek Václav KlimentNěborský, z družiny polské tenor J. Christl J. Christl František ŠírLipský (Bučinský), z družiny polské baryton Václav Mikoláš Bohumil Benoni Karel Pulc Moskevský lid, bojaři a bojarky, kněží, družina polská, tanečníci, vojsko Dirigent: Mořic Anger Mořic Anger Mořic Anger Režisér: František Kolár František Kolár František Kolár
Děj opery Odehrává se v Moskvě v letech 1605-06
1. dějství náhled|300px|Obraz N.V.Nevreva:Předvedení Xenie Dimitru Samozvanci (Náměstí v Moskvě před Kremlem) Car Boris Godunov zemřel, před branami Moskvy stojí polské vojsko vedené mužem, který o sobě tvrdí, že je Dimitrij, syn cara Ivana Hrozného — lid se obává budoucnosti (sbor Veliké hoře stihlo matičku rodnou zem). Patriarcha Jov vyzývá shromáždění, aby zůstalo věrné Godunovovým dětem Fjodorovi a Xenii (árie Všichni tvoji bojarové přísahají v souboru). Lid je však rozpolcem mezi přívržence Fjodora a Dimitrije. Hrozící potyčku zažehnává vůdce vojska Basmanov, který radí k přijetí nového pretendenta (árie Slyš mne, Moskvo! Země celá Dimitra již uznala). Odvolává se rovněž na carevnu Marfu, matku careviče Dimitrije. Lidé ihned následuje Basmanova, což s nelibostí komentuje kníže Šujskij (árie V záhubu lid slepý uhání... Klaňte se mu, kořte se mu, samozvanci veřelému). Dav ubije dosavadní carevnu i mladého cara Fjodora, na scénu přichvátá vyděšená Godunovova dcera Xenie (zpěv Pomoc! Slyšte! Smilování! Kde's, ó Bože! Ty je spas!). Šujskij ji bere do své ochrany a odvádí.