Colin Munro MacLeod (28. ledna 1909 Port Hastings — 11. února 1972 Londýn) byl kanadsko-americký genetik, který spolu s Averym a McCartym provedl Averyho–MacLeodův–McCartyho experiment. Tento experiment prokázal, že nositelem genetické informace je DNA, nikoliv bílkoviny, jak se do té doby většina vědců domnívala. Položil tak základy moderní molekulární biologie a genetiky.
Narodil se v kanadském Port Hastings v Novém Skotsku a vystudoval McGill University v Montrealu. Už v roce 1943 jako mladý vědec provedl s Averym a McCartym sérii slavných pokusů s transformací bakterií. Za druhé světové války se angažoval ve výzkumu infekčních onemocnění a stal se předním americkým epidemiologem. Působil jako vedoucí katedry mikrobiologie na New York University School of Medicine a stal se poradcem amerických vládních institucí v oblasti zdravotnictví a vědy. V 50. letech byl členem Národní akademie věd Spojených států amerických, v šedesátých letech byl spolupracovníkem J. F. Kennedyho a L. B. Johnsona. Podílel se rovněž na mezinárodních programech boje proti choleře v jihovýchodní Asii.
Biografie Colin MacLeod se narodil v Port Hastings v kanadské provincii Nové Skotsko jako jedno z osmi dětí učitele a skotského presbyteriánského faráře. Na McGillovu univerzitu nastoupil ve věku 16 let, protože na základní škole díky svému nadání přeskočil tři ročníky. Studium medicíny dokončil ve 23 letech.
Ve svých počátcích jako vědecký pracovník MacLeod společně s Oswaldem Averym a Maclynem McCartym navázal na zjištění britského bakteriologa Fredericka Griffitha, že neškodné bakterie mohou získat nebezpečné vlastnosti od usmrcených virulentních bakterií. Chemická podstata tohoto procesu nebyla objasněna. Avery, MacLeod a McCarty provedli sérii experimentů, při nichž postupně odstraňovali z bakterií proteiny, RNA a další látky. Zjistili, že transformační schopnost mizí pouze tehdy, když je zničena DNA. V únoru 1944 publikovali v časopise Journal of Experimental Medicine první z řady vědeckých článků, které dokazovaly, že transformujícím principem je DNA. Jednalo se o přelomový objev, protože většina vědců tehdy předpokládala, že nositelem genetické informace jsou bílkoviny. K jeho plnému uznání nicméně došlo až po dalších experimentech v 50. letech 20. století, které provedli Alfred Hershey a Martha Chase. Navzdory obrovskému vědeckému významu této práce, která se stala známou jako Avery–MacLeod–McCartyho experiment, však autoři objevu nezískali Nobelovu cenu.
Během druhé světové války se MacLeod věnoval problematice infekčních onemocnění a působil jako poradce federální vlády. V té době představovaly mikrobiální nemoci, jako je tyfus, malárie a zápal plic významnou hrozbu pro zdraví amerického vojenského personálu. V roce 1941 byl jmenován předsedou katedry mikrobiologie na Lékařské fakultě Newyorské univerzity (NYU) a působil jako poradce amerického ministra války. Stal se oficiálním členem Armádní epidemiologické rady, která byla v roce 1949 rozšířena tak, aby zahrnovala všechny ozbrojené síly, a přejmenována na Epidemiologickou radu ozbrojených sil. MacLeod se stal předsedou rady v roce 1947a tuto funkci zastával až do roku 1955.
Na konci druhé světové války udělil Kongres Národním institutům zdraví (NIH) pravomoc udělovat externí výzkumné granty. NIH převzaly financování různých výzkumných projektů, které byly zahájeny během války, a MacLeod v letech 1946 až 1949 působil jako člen první studijní sekce NIH, Sekce pro studium antibiotik. Díky svým zkušenostem z nově přejmenovaného Ministerstva obrany se MacLeod stal neformálním poradcem několika ředitelů NIH a působil v různých grantových výborech, komisích a pracovních skupinách.
V roce 1955 byl zvolen členem Národní akademie věd. V roce 1956 se vzdal funkce vedoucího katedry mikrobiologie na NYU, několik let působil na Pensylvánské univerzitě a v roce 1960 se vrátil na NYU jako profesor medicíny. Ve stejném roce ho ředitel NIH James Shannon požádal, aby spolupracoval s Organizací jihovýchodní asijské smlouvy (SEATO) na problematice cholery. Dalšími vědci zapojenými do projektu byli Joseph Smadel z NIH, Theodore Woodward a Fred L. Soper.
V roce 1961 se MacLeod stal předsedou Poradního výboru pro přírodní vědy v rámci Vědeckého poradního výboru prezidenta Johna F. Kennedyho. V roce 1963 Kennedy jmenoval MacLeoda náměstkem ředitele Úřadu pro vědu a technologii při Kanceláři prezidenta (dnes Úřad Bílého domu pro vědeckou a technologickou politiku). MacLeod byl prvním člověkem, který zastával funkci zástupce ředitele Úřadu pro vědu a technologii, a zůstal v této funkci až do roku 1966, kdy po atentátu na Kennedyho působil jako poradce prezidenta Lyndona B. Johnsona.
MacLeod byl členem Americké akademie umění a věd a Americké filozofické společnosti. V roce 1970 byl jmenován prezidentem Oklahomské nadace pro lékařský výzkum. V této funkci zůstal až do své smrti v roce 1972. Zemřel ve spánku v Londýně během mezipřistání na cestě do Bangladéše, kam cestoval na inspekci výzkumné laboratoře pro choleru.
Reference
Externí odkazy
Kategorie:Američtí genetikové Kategorie:Narození v roce 1909 Kategorie:Úmrtí v roce 1972 Kategorie:Muži Kategorie:Absolventi McGillovy univerzity Kategorie:Narození 28. ledna Kategorie:Úmrtí 11. února Kategorie:Američtí křesťané Kategorie:Úmrtí v Londýně