Elektronický podpis (též digitální podpis) je v informatice označení specifických dat, která v počítači nahrazují klasický vlastnoruční podpis, respektive ověřený podpis. Je připojen k datové zprávě nebo je s ní logicky spojen, takže umožňuje ověření totožnosti podepsané osoby ve vztahu k datové zprávě. Elektronický podpis je prostředek k tomu, jak v anonymním světě internetu ověřit totožnost odesílatele.
Z právního hlediska je elektronický podpis definován jako data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena a která podepisující osoba používá k podepsání.
Elektronický podpis je vytvořen pro konkrétní data a je možné pomocí počítače ověřit, zda je platný a zda jsou data v té podobě, ve které byla podepsána. Součástí elektronického podpisu je identifikace toho, kdo podpis vytvořil. Ověření elektronického podpisu zahrnuje kromě matematických operací i přenos důvěry z důvěryhodné třetí strany na tvůrce podpisu a následně na důvěryhodnost elektronicky podepsaného dokumentu. K tomu se využívá digitální certifikát, vydaný certifikační autoritou, nebo síť důvěry.
V České republice existuje několik kvalifikovaných poskytovatelů služeb vytvářejících důvěru, kteří jsou oprávněni mimo jiné vydávat i certifikáty pro elektronické podepisování. Takové poskytovatele označujeme jako akreditované certifikační autority.
Hlavní kvalifikovaní poskytovatelé v České republice:
První certifikační autorita (I. CA) – vydává kvalifikované certifikáty pro elektronické podpisy a další služby eIDAS
PostSignum – certifikační autorita České pošty, poskytující osobní certifikáty s platností 1 až 3 roky
eIdentity a.s. – zajišťuje vydávání kvalifikovaných certifikátů, pečetí a časových razítek
Software602 a.s. – specialista na tvorbu a ověřování platnosti kvalifikovaných podpisů
Digitální informační agentura – státní autorita spravující vydávání certifikátů a agendu eIDAS
Využívanost v České republice
I když využívanost elektronického podpisu v České republice neustále roste, konkrétně ve firemním prostředí disponují certifikátem pro kvalifikovaný elektronický podpis většinou jen členové managementu. Podle průzkumu, který v roce 2025 realizovala agentura B-inside pro Software602, 52 % oslovených českých firem připustilo, že certifikát mají k dispozici jen manažeři z vedení společnosti. Pouze u čtvrtiny (26 %) byl k dispozici i zaměstnancům mimo management. Pro podepisování pracovních smluv se svými zaměstnanci využívá elektronický podpis jen 4 % českých firem, dalších 5 % tak činí jen částečně. Osm z deseti velkých českých firem nechává podepisovat pracovní smlouvy v papírové podobě.
Vlastnosti elektronického podpisu Elektronický podpis umožňuje ověřit několik skutečností:
Autenticita Autenticita znamená, že lze ověřit identitu subjektu, kterému patří elektronický podpis. Autenticita je realizována pomocí přenosu důvěry (viz dále).
Integrita Pomocí integrity lze prokázat, že od vytvoření elektronického podpisu nedošlo k žádné změně v podepsaném dokumentu, tj. že dokument (podepsaný soubor) není úmyslně či neúmyslně poškozen.
Nepopiratelnost Nepopiratelnost znamená, že autor nemůže tvrdit, že elektronický podpis příslušný k dokumentu nevytvořil. Důvodem je fakt, že pro vytvoření elektronického podpisu je potřeba privátní klíč, který je těsně svázán s veřejným klíčem, pomocí kterého dochází k matematickému ověření elektronického podpisu. Bez přístupu k privátnímu klíči nelze elektronický podpis vytvořit a ověření elektronického podpisu může být provedeno jen veřejným klíčem, který k němu patří.
Časové ukotvení Elektronický podpis může obsahovat časové razítko, které prokazuje datum a čas podepsání dokumentu. Časové razítko vydává důvěryhodná třetí strana, a protože je součástí elektronického podpisu, lze ji ověřit stejným postupem, jako elektronický podepsaný dokument.
Princip funkce náhled|upright=2|Podepsání a ověření elektronického podpisu (s použitím kryptografie s veřejným klíčem) Princip elektronického podpisu vychází z existence nějaké soukromé informace, kterou vlastní jenom podepisující osoba a nikdo jiný, a tato informace reprezentuje jeho schopnost vytvořit elektronický podpis pod určitým dokumentem. Toto číslo je tajnou informací – daty pro vytvoření elektronického podpisu. U elektronického podpisu podepisování probíhá velmi podobně jako na papíru, přičemž místo papírového dokumentu je k dispozici elektronický dokument (v podstatě jedno velmi velké číslo) a místo podpisové schopnosti existuje druhé číslo – tajné podepisovací číslo. Určitým matematickým spojením těchto dvou čísel vzniká číslo nové, a tím je právě elektronický podpis. Ten je možné připojit k podepisovanému dokumentu, přenášet jej s ním na dálku – např. e-mailem, uložit podepsaný dokument na jakékoliv médium umožňující digitální záznam apod.
Podepsání elektronického dokumentu probíhá tak, že se „prožene“ speciálním programem, který vygeneruje z obsahu dokumentu a ze soukromého klíče určitou posloupnost znaků, kterou připojí ke zprávě jako její digitální podpis. Takto podepsaná zpráva je odeslána příjemci. Příjemce použije druhý klíč, komplementární k předchozímu – tzv. veřejný klíč, pomocí nějž může ověřit pravost podpisu (tj. provést identifikaci a autentizaci odesilatele) a neporušenost obsahu (integritu) zprávy.
Kryptografická technologie Pro elektronické podpisy se dnes používá především metody asymetrické kryptografie, tedy metody používající dvou klíčů – tajného (soukromého) a veřejného. K vytvoření elektronického podpisu může posloužit i symetrická šifra, pak jde ovšem o arbitrovaný protokol; aplikace asymetrických algoritmů je výrazně pomalejší než užití algoritmů symetrických, což vyplývá z matematického principu metody. Proto se mnohdy při tvorbě podpisu nešifruje soukromým klíčem odesilatele celá zpráva, ale nejprve se na obsah elektronického dokumentu použije takzvaná hashovací funkce. Jde o jednosměrnou transformaci, která z dokumentu vytvoří určitou jí reprezentující hodnotu (textový řetězec) pevné délky – tzv. hash hodnotu (opačný postup, tedy z hash hodnoty vytvořit původní dokument, není možný), což je poměrně krátké číslo (typicky několik stovek bitů). Ta se zašifruje některým asymetrickým algoritmem s použitím soukromého klíče podepisující osoby. Výsledkem je elektronický podpis, který splňuje stejná bezpečnostní kritéria jako podpis celého dokumentu, provedení však trvá nesrovnatelně kratší dobu.
Kontrola digitálního podpisu zprávy u příjemce probíhá tak, že ke zprávě je podle dohodnutého algoritmu samostatně dopočítána nová hash hodnota. Poté je pomocí veřejného klíče autora podpisu dešifrován obsah elektronického podpisu a výsledek je porovnán s vypočteným hashem zprávy. Pokud jsou obě hodnoty hashe stejné, je podpis z matematického hlediska platný. V tuto chvíli však není možné považovat platný elektronický podpis za zcela důvěryhodný, protože není jisté, kdo je majitelem veřejného klíče, pomocí kterého došlo k matematickému ověření podpisu.
Přenos důvěry Důvěryhodnost platného elektronického podpisu je nutné zjistit pomocí principu přenosu důvěry z důvěryhodné třetí strany na údaj o majiteli veřejného klíče, pomocí kterého došlo k úspěšnému matematickému ověření platnosti elektronického podpisu (viz minulý odstavec). K tomu je využíván digitální certifikát, který vydává důvěryhodná certifikační autorita. Digitální certifikát je vlastně elektronicky podepsaný veřejný klíč, ke kterému jsou připojeny identifikační údaje jeho majitele. Pokud věříme, že certifikační autorita podepsala veřejný klíč teprve poté, co jeho majitel prokázal svoji totožnost (například občanským průkazem), můžeme po ověření matematické platnosti elektronického podpisu certifikační autority, který je umístěn pod veřejným klíčem (viz minulý odstavec), přenést důvěru v certifikační autoritu na identifikaci majitele, která je ve zkoumaném veřejném klíči uvedena. Ovšem v tomto okamžiku se dostáváme do stejné situace jako na začátku odstavce, protože k ověřování elektronického podpisu certifikační autority potřebujeme veřejný klíč certifikační autority, avšak abychom důvěru mohli přenést, musíme si být jisti, že údaje o certifikační autoritě jsou správné (tj. že věříme správně certifikační autoritě a ne podvodníkovi, který se za certifikační autoritu jen vydává).
U OpenPGP klíčů dle standardu RFC 9580 se používá síť důvěry. Nebo u koncového šifrování od roku 2015 se začal používat model TOFU (Trust On First Use) – důvěřuj při prvním užití. NÚKIB používá zveřejnění klíčů a otisků na webu.
Úložiště certifikátů Při kontrole údajů ve veřejném klíči certifikační autority můžeme opět využít elektronický podpis, protože za pravost údajů by se mohla zaručit „vyšší“ certifikační autorita. Ovšem tak bychom se dostali do nekonečného ověřování dalších a dalších elektronických podpisů a veřejných klíčů (tj. digitálních certifikátů). Proto v počítačích existuje úložiště certifikátů, ve kterém jsou shromážděny tak zvané kořenové certifikáty, což jsou veřejné klíče „nejvyšších certifikačních autorit“. Pokud uživatel počítače bude důvěřovat, že má v úložišti nezfalšované kořenové certifikáty, může tuto důvěru pomocí postupného ověření elektronických podpisů přenést na veřejné klíče uvedené výše v tomto textu a nakonec až na elektronicky podepsaný dokument.
Certifikáty lze mít uložené i na externím zařízení, tzv. Hardware Security Module (HSM), jako je token nebo čipová karta. Stále častěji jsou využívané i HSM v cloudu. Majitelům certifikátů pro kvalifikovaný elektronický podpis umožňuje využívat zabezpečené fyzické moduly pro správu šifrovacích klíčů a kryptografických operací. Výhodou je vzdálený přístup k takovým certifikátům odkudkoli, bez nutnosti používání fyzického nosiče nebo závislosti na certifikátech uložených na firemních serverech. Takové řešení nabízí například služba Signer od společnosti Software602.
Používané algoritmy Pro elektronický podpis se používají tyto algoritmy: RSA (Rivest-Shamir-Adleman) DSA (Digital Signature Algorithm) jednosměrné kryptografické hašovací funkce: MD5 (Message Digest 5) SHA (Secure Hash Algorithm)
V Evropské unii se pro implementaci elektronických podpisů v souladu s nařízením eIDAS používají také formáty XAdES, PAdES a CAdES, které specifikuje ETSI.
Úrovně elektronických podpisů
Česká legislativa rozeznává několik úrovní elektronického podpisu:
Kvalifikovaný elektronický podpis Uznávaný elektronický podpis Zaručený elektronický podpis Elektronický (digitální) podpis dle standardu OpenPGP Jiné typy elektronických podpisů
Státní správa je povinna při výkonu své činnosti používat kvalifikované elektronické podpisy s vloženými kvalifikovanými časovými razítky. Fyzické a právnické osoby komunikující se státní správou prostřednictvím elektronického podpisu jsou povinny používat alespoň uznávaný elektronický podpis. Použití úrovní elektronických podpisů mezi právnickými a fyzickými osobami není dále nijak upraveno a mohou tedy použít cokoli, na čem se vzájemně dohodnou. Pro vzájemné soukromoprávní jednání je soudy uznáváno pouhé elektronické uvedení jména a příjmení.
Zaručený elektronický podpis Jedná se o elektronický podpis, který je vytvořen na základě soukromého klíče a k němu náležícímu certifikátu. Použitý certifikát nemusí splňovat žádné speciální náležitosti a může tedy být vydán jakoukoli certifikační autoritou, nebo může být tzv. self-signed. Jde například o službu BankID Sign,kde v prvním měsíci po spuštění (říjen 2024) lidé podepsali 4,5 tisíce dokumentů. Bezplatnou službu Podepsat.online nabízí na internetu také Software602. Pro identifikaci podepisujícího slouží kombinace potvrzení přes e-mail a textovou zprávu zaslanou na mobilní telefon.
Uznávaný elektronický podpis Jedná se o zaručený elektronický podpis, k jeho vytvoření byl navíc použit tzv. kvalifikovaný certifikát. Takový certifikát vydávají za úplatu kvalifikované certifikační autority.