Vesuv (italsky Monte Vesuvio, anglicky Mount Vesuvius) je aktivní sopka na Apeninském poloostrově v italské Kampánii. Vypíná se do výšky 1281 metrů nad Neapolským zálivem, přibližně 10 kilometrů východně od třetího nejlidnatějšího města Itálie – Neapole.
Současný Vesuv se skládá z aktivního mladého sopečného kuželu, nazývaný jako Grand Cono (1281 m). Severně od něj se nachází Monte Somma (1149 m), skalní hřeben ve tvaru oblouku. Ten je pozůstatkem dávné sopky Somma, zaniklé mohutnou erupcí před 22 tisíci lety. Vesuv je tzv. stratovulkán, tudíž ho tvoří střídavě ukládané vrstvy pyroklastik a lávových proudů. Jeho erupce mohou být různého typu a mohou mít různou intenzitu. Nejčastěji u něj dochází k erupcím strombolského nebo vulkánského typu a charakteristické jsou rovněž velmi ničivé erupce pliniovského typu. K těm dochází jednou za několik tisíc let. Zároveň je od sebe mohou dělit období klidu, dlouhá stovky či více než tisíc let. Mezi nejznámější pliniovskou erupci Vesuvu patří ta z roku 79. Zabila několik tisíc lidí a zničila řadu římských měst, mezi něž patří například Pompeje a Herculaneum. Nutno dodat, že v dávnější minulosti se odehrály ještě mohutnější erupce.
Poslední sopečná činnost skončila 29. března 1944. Jedná se tedy o jediný vulkán na území kontinentální Evropy, u kterého v posledních sto letech došlo k erupci. Ačkoliv je od té doby nečinný (spící), jedná se stále o aktivní sopku. Kvůli silně zalidněnému okolí je Vesuv jedním z nejnebezpečnějších vulkánů světa. Zhruba 700 tisíc lidí žije v červené zóně. V okruhu 30 km dokonce až 3 miliony obyvatel.
Etymologie
Jméno Vesuv používali autoři jak pozdní římské republiky, tak i rané římské říše. Jeho variantami byly taktéž: Vesuvius, Vesevius, Vesaevus, Vesevus, Vesbius a Vesvius. Spisovatelé ve starověké řečtině používali Οὐεσούιον nebo Οὐεσούιος. Slovo je pravděpodobně indoevropského původu.
Název pro Vesuv by mohl pocházet ze sanskrtu, kde slovo vasu znamená oheň. Další možností je původ v latinském slově vescia, tedy jiskra. Pro pojmenování vulkánu mohlo posloužit i jméno pelasgovského kapitána Vesbio, který ve své době dominoval přilehlým vodám. Podle lidové tradice z konce 17. století je Vesuv odvozen z latinského Vae suis (Běda mu), neboť většina známých erupcí způsobila řadu neštěstí. Původ může být i ve slovech ves (srdce) nebo fest (dým nebo kouř).
Popis náhled|Neapolský záliv z vesmíru.
Lokalita Vulkán se nachází na Apeninském poloostrově v Kampánii, přímo u Neapolského zálivu (Tyrhénské moře). Město Neapol leží asi 10 km severozápadním směrem. K 1. lednu 2024 v něm žilo 911 697 obyvatel, zatímco v metropolitní oblasti bylo evidováno Vesuv je jedinou aktivní sopku v kontinentální Evropě, která za posledních sto let vybuchla. Další dvě se v Itálii nacházejí na ostrovech: Etna (Sicílie) a Stromboli (Liparské ostrovy).
Fauna a flóra náhled|Jedna z prvních rostlin, osídlující holý povrch u Vesuvu. Svahy sopečného kuželu jsou protkány utuhnutými lávovými proudy různého stáří. Jeho vrchol je holý, kdežto nižší partie pokrývá typická středomořská vegetace, složenou z umělých borových a dubových lesů. Obecně je více slunný a sušší, zatímco vedlejší hora Monte Somma si drží více vlhkosti. Vlivem toho se její stromová vegetace více blíží té ve vnitrozemí Apeninského poloostrova. Vyskytuje se na ní kaštan, dub, olše, javor, dub cesmínovitý a pro Středomoří velice netypická bříza. Dále lze nalézt smil, kručinku barvířskou, kručinku etenskou a 23 druhů orchidejí. Na úpatí Vesuvu se díky půdě, zúrodněné sopečným popelem a tufem s vysokým obsahem draslíku, velice dobře daří vinařskému a ovocnářskému zemědělství. Tato skutečnost je důvodem, proč lidé osídlují úpatí vulkánů, navzdory zjevným rizikům.
Poměrně rychlá kolonizace starých lávových proudů flórou vděčí lišejníku druhu Stereocaulon vesuvianum. Tento tzv. pionýrský druh se jako první uchytí na holém a nehostinném povrchu. Tím připravuje základní půdu pro méně náročné rostliny, přičemž postupem času podmínky začnou dovolovat růst složitější a pestřejší vegetace. Tento proces se odborně nazývá (primární) sukcese. Na Vesuvu bylo identifikováno celkem 906 zástupců flóry.
Z fauny se v okolí dají nalézt myši domácí, plšík lískový, kuny skalní, zajíci, králíci divocí, lišky a na italské poměry i relativně vzácný plchové zahradní. Hnízdí tu více než 100 druhů ptáků, například káně lesní, poštolka obecná, dudek chocholatý, hrdlička východní, holub hřivnáč, strakapoud velký, skalník zpěvný, krkavec velký, sýkora uhelníček, krahujec obecný, čížek lesní), zimují zde sluka lesní, rehek domácí, krutihlav obecný, drozd zpěvný a během migrace tudy prolétají pěnice slavíková, pěnice vousatá, lejsek černohlavý, rehek zahradní, bělořit okrový, budníček lesní, žluva hajní, lelek lesní, včelojed lesní. Dále lokalitu obývají plazi, což zahrnuje užovky, ropuchy zelené, ještěrky dvoupruhé či gekony turecké a nesčetné množství hmyzu.
Podnebí V rámci Köppenovy klasifikace podnebí se přilehlé území klimaticky pohybuje mezi středomořským podnebím (Csa) a vlhkým subtropickým podnebí (Cfa), jelikož srážkové úhrny pouze dvou letních měsíců jsou menší než 40 mm. Podnebí zároveň vykazuje známky jak oceánského, tak kontinentálního charakteru, což je typické i pro celý Apeninský poloostrov. Zimy jsou zde mírné a léta teplá. Díky svému mírnému podnebí a rozmanité geografické poloze bylo okolí Neapole již v římských dobách oblíbeným letoviskem císařů. Taktéž je to jedno z nejslunnějších míst v Itálii.
Geologický popis
Původ vulkanismu Italské vulkány leží na rozhraní dvou litosférických desek. Africká se z jihu pohybuje severovýchodním směrem (rychlostí 21,5 mm za rok) a podsouvá se pod eurasijskou. Druh tohoto střetu se nazývá subdukce a je příčinou zdejší sopečné a zemětřesné činnosti. Subdukující africká deska dále klesá a zhruba ve hloubce 65–130 km dochází vlivem vysokých teplot a tlaků k jejímu tavení, čímž se z ní uvolňují plyny a vodní pára. Vzniklé magma, obohacené těmito plyny poté díky své nižší hustotě stoupá k povrchu, kde tvoří a pohání řetězce sopek. V důsledku přítomnosti plynné složky se sopečná činnost často projevuje explozivními, někdy i velmi mohutnými erupcemi. náhled|Sopečná struska Vesuvu. Vesuv je stratovulkán. To znamená, že byl zformován střídavým ukládáním pyroklastik, pemzy a lávy. Tím vzniká strmá struktura ve tvaru kuželu, typická právě pro stratovulkány. Vesuv patří do Kampánského vulkanického oblouku, který se táhne podél Apeninského poloostrova až k hoře Monte Amiata na jihu Toskánka. Součástí oblouku jsou mimo jiné taky: Campi Flegrei, Monte Epomeo na ostrově Ischia či podmořské vulkány na jihu (např. Marsili). Sopečná činnost se v místě Vesuvu projevuje nejméně 400 tisíc let.
Petrologie Lávy Vesuvu jsou rozmanitého složení a pocházejí ze zásaditých magmat bohatých na oxid křemičitý a draslík. Vlivem přítomnosti oxidu křemičitého mají magmata vyšší viskozitu (tj. jsou málo tekutá), což při silném nasycení sopečnými plyny vede k velmi explozivním erupcím. Těmi je vulkán vzhledem ke své minulosti dobře znám, ať už těmi slabšími (strombolský typ) či silnými (pliovský typ). Nicméně Vesuv byl producentem také efuzivních (výlevnych erupcí), kdy proudy lávy zničily mnoho vesnic pod horou. Sopečnými produkty nejčastěji jsou: andezit, tefrit, znělec, latit či dokonce trachyt.
Mineralogie V okolí se vyskytuje až 230 minerálů, těmi nejrozšířenějšími jsou:
afthitalit analcimit aragonit artroeit atacamit augit
avogadrit bassanit carobbiit covellin cotunnit cyanochroit
dolerofanit epidot eriochalcit erytrosiderit euchlorine ferucit
granát haüyn humit chalkantit chalkokyanit chloraluminit
chlormanganokalit chlorokalcit chloromagnezit chlorothionit kremerzit kryptohalit
kuprorivait leucit litidionit magnezioferit magnetit malladrit
manganolangbeinit mascagnit matteuccit melanothallit meionit mercallit
mitscherlichit molysit nahcolit olivín palmierit phillipsit
pikromerit pseudokotunit pyroxen sadinin salmiak seacchit
sellait sodalit spinel sylvín tenorit thompsonit
vesuvianit vonsenit wollastonit zirkon
Geomorfologie náhled|Sopečný kužel. náhled|Pohled do kráteru. Vesuv je součástí vulkanického komplexu zvaného Somma–Vesuv. Somma je název pro pradávný stratovulkán, který se zde existoval v době mezi 39–22 tisíci lety. Na konci tohoto období mohl dosahovat nadmořské výšky 1,9 až 2 km. Zanikl při erupci Pomici di Base, kdy se většina hory zhroutila do vznikající kaldery, pojmenované Somma. Tuto kotlovitou propadlinu formovaly další tři pozdější kalderizace (při erupcích Mercato, avellinské, pompejské). Celkový tvar kaldery Sommy není symetrický, neboť umístění erupčních center těchto erupcí nebylo totožné. Současný kužel Vesuvu, zvaný Gran Cono, začal vznikat po katastrofě z roku 79. Tomuto druhu sopky, kdy mladší sopečný kužel vyroste v kaldeře předešlé starší sopky, se říká tzv. somma. Jediné zachovalé zbytky stratovulkánu Somma se nachází necelé 2 km severně, v podobě vysokého skalního hřebenu Monte Somma (1149 m). V prostoru mezi ním a Gran Cono se rozkládá 5 km dlouhé Valle del Gigante (Údolí obrů). To se dělí na Atrio del Cavallo (Nádvoří koní) na západě a Valle dell'Inferno (Údolí pekla) na východě. V západním konci údolí se nachází lávový dóm Colle Umberto, který se tu zformoval na konci 19. století a dnes je zcela zarostlý stromovou vegetací.
O podobě hory před erupcí v roce 79 se ví málo. Z dochovaných fresek zničených Pompejí (nástěnná malba Bacchus a Vesuvius v domě Casa del Centenario) a Herculanea lze usuzovat, že se Vesuv skládal z jediného kuželu. Římští spisovatelé ho popisovali jako zelenou horu pokrytou zahradami a vinicemi, vyjma skalnatého vrcholu.
Současný kráter má v průměru 400 m a hloubku 300 m. Obvod hory v její základně (v nadmořské výšce 50 m) činí 40 km. Obvod kaldery Sommy má 11 km. Střed kráteru Vesuvu je vůči jejímu středu posunut o 250 m, z čehož se vyvozuje, že se v průběhu historie posunul také přívod magmatu. Na kuželu jsou patrné známky vodní a větrné eroze a sklon svahů je různý. Ty jsou zároveň poznamenány minulými lávovými proudy. Na rozdíl od torza Monte Sommy se výška a tvar Vesuvu mění v závislosti na druhu sopečné aktivity. Výlevnými či slabými explozivními erupcemi se ukládá nezpevněný sypký materiál nebo lávové proudy a vulkán postupně roste. Při silnějších explozivních událostech dochází k přímé destrukci vrcholu nebo zhroucení celé struktury, čímž vzniká kaldera.
Geologie Vědecké poznatky o geologické historii Vesuvu pocházejí z jádrových vzorků odebraných z řady vrtů hlubokých 2 km, zasahující až do druhohorních vrstev. Radiometrické datování (metody založené na rozpadu draslík–argon a argon–argon zjistily, že oblast Vesuvu podléhá vulkanické činnosti po dobu nejméně 400 tisíc let. Základ Sommy leží asi kilometr pod úrovní moře na druhohorních a třetihorních sedimentárních vrstvách: triasové dolomity, jurské pískovce, vrstvy slínu a jílu, které mají tloušťku 1,5 až 1,7 km. Mezi nimi leží vrstvy ignimbritu, vytvořené erupcemi sousedního vulkánu Campi Flegrei před 39–40 tisíci lety. Během zkoumání úlomků z předešlých erupcí se zjistilo, že triasové dolomity vykazují známky tepelné metamorfózy, což odhadovou hloubku magmatické komory situuje pod tyto vrstvy. Toto zjištění bylo později potvrzeno geofyzikálním průzkumem. Její objem se odhaduje na 50 km³, průměr na 6 km a podle seismických měření leží její nejsvrchnější partie 5,5 km pod povrchem.
Historická aktivita náhled|: okraj pozůstatku stratovulkánu Somma: kaldera erupce Pomici di Base: erupční centrum erupce Verdoline: kaldera erupce Mercato: kaldera erupce Avellino: kaldera pompejské erupce: erupční centrum erupce Pollena: erupční centrum erupce 1631