Válka krále Viléma (1689–1697, resp. 1701; někdy též první francouzsko-indiánská válka) je název pro americkou odnož devítileté války. Šlo o první ze série imperiálních válek mezi Anglií a Francií v Severní Americe. Je pojmenována po anglickém králi Vilémovi III. Oranžském. Válka probíhala na území kolonií New York, Nová Anglie, Maine, v Akádii, v okolí Montrealu a u Quebecu, hlavního města Nové Francie. K menším střetům došlo i u pevnůstek a obchodních stanic v Hudsonově zálivu. Obecně se boje vyznačovaly především útočnými akcemi typu „udeř, vypleň a uteč“. Jedinou rozsáhlejší vojenskou operací, která mohla mít strategický význam, byl kombinovaný anglický útok na Quebec a Montreal v roce 1690. Postup na Montreal se zastavil kvůli epidemii ještě dříve, než anglické jednotky vůbec dorazily k tomuto městu, střetnutí u Quebecu skončilo pro Angličany porážkou a jejich návrat zpět se změnil téměř v katastrofu.
Na obou stranách konfliktu bojovali i Indiáni z různých kmenů, přičemž Francouzi měli v tomto ohledu větší podporu. Důležitou roli v této válce hrály kmeny tzv. irokézské ligy, které se Francouzům a jejich indiánským spojencům podařilo postupně eliminovat. Za celou válku nedokázali Angličané využít své výrazné převahy v počtu lidí a konflikt tedy skončil v podstatě remízou v duchu status quo ante bellum (zachování předválečného stavu).
Evropské kořeny Jako devítiletá válka bývá označováno střetnutí císaře Leopolda I., Švédů a Španělů, kteří se seskupili v tzv. Augšpurské lize a postavili se v roce 1686 proti Ludvíku XIV. Později v průběhu války se na stranu Augšpurské ligy přidala i Anglie, Nizozemí a Savojsko. Válka začala vstupem francouzských vojsk na území Falce v roce 1688. O rok později se do koalice proti Francii připojil také nový anglický král Vilém III. Oranžský. Tím se válka rozšířila i do severoamerických kolonií.
Příčiny války v Americe Napětí na pomezí anglických a francouzských kolonií v Severní Americe trvalo již nějakou dobu. Nicméně v této době se nedá ještě hovořit o skutečné hranici a území „mezi“ bylo většinou liduprázdné nebo osídlené různými indiánskými kmeny. Vážné územní spory tedy tyto dvě velmoci ještě neměly. Jistou výjimkou byla oblast Akádie a Hudsonova zálivu, kde se územní nároky obou zemí přece jen již začínaly střetávat. Angličané a Francouzi podporovali rozličné indiánské kmeny a nezřídka je popouzeli i v útocích proti svému evropskému rivalovi (například Angličané Irokéze a Francouzi Abenaky). Nepřátelská nálada vládla především na severu, na hranicích Nové Anglie a Akádie. Místní Indiáni podporovaní Francouzi nelibě nesli rostoucí anglickou přítomnost. Docházelo k mnoha incidentům. Na jaře 1688, tedy ještě před oficiálním vypuknutím války, podnikl novoanglický guvernér Edmund Andros útok na francouzskou obchodní stanici St. Castin v oblasti Penobscot Bay.DRAKE, Samuel A. The Border Wars of New England, commonly called King William's and Queen Anne's wars. New York 1897, s. 10–11. Tím byla válka fakticky zahájena. V roce 1689 však byl tento katolík jmenovaný králem Jakubem II. odvolán poté, co zprávy o Slavné revoluci dorazily do Bostonu. Severní britské kolonie události z let 1688–1689 v Anglii obecně dosti zasáhly. V New Yorku zavládl chaos a novoanglické kolonie byly ve své činnosti rovněž dosti ochromené. Neexistovalo jednotné velení či alespoň plán společného postupu proti rostoucí francouzské hrozbě.LEAMON, James S.. King William’s War, in: Colonial Wars of North America 1512–1763: An Encyclopedia, ed. Allan Gallay, New York and London 1996, s. 343.
Začátek války v Maine náhled|vlevo|Vývoj francouzské Severní Ameriky od 16. do konce 18. století s daty založení významných pevností a měst Důležitým spouštěčem bojů v severní Nové Anglii neboli v Maine bylo přetrvávající napětí mezi Indiány a Angličany. Mezi místními Indiány tvořících tzv. konfederaci Wabanaki (Abenakové, Pennacookové-západní Abenakové, Penobscotové, Mikmakové a Maliseetové) hledalo útočiště mnoho domorodých uprchlíků z války krále Filipa, která nedávno skončila. Tito Indiáni v sobě měli zakořeněnou nenávist vůči anglickým osadníkům, v čemž je navíc podporovali Francouzi. Pronikání Angličanů více na severovýchod jen situaci zhoršovalo.LEAMON. King William’s War, s. 342. V červnu 1689 napadlo několik set Abenaků a Pennacooků pod vedením náčelníků Kancamaguse a Mesandowita Dover v New Hampshire. Zabili 23 lidí a dalších 29 zajali. Zajatce pak odvlekli do Nové Francie, kde je prodali.DRAKE. The Border wars of New England, s. 20–21. Jean-Vincent d'Abbadie de Saint-Castin, jehož dům zničili Angličané rok předtím při útoku na Penobscot Bay, zorganizoval válečnou výpravu Abenaků na Bristol (Pemaquid) a Falmouth v Maine v srpnu a září 1689. Při útoku na Falmouth bylo zabito nebo zraněno 21 anglických domobranců.DRAKE. The Border wars of New England, s. 27–35. Jako odvetu vedl Benjamin Church, známý velitel z války krále Filipa, expedici proti Indiánům v Maine, ale bez valného výsledku.DRAKE. The Border wars of New England, s. 36–41.
Nová Francie a Irokézové Francouzi vedli války s Irokézi neboli Pěti národy již od roku 1609. Irokézové se dokonce ukázali takovou hrozbou, že na začátku 60. let 17. století ohrožovali samu existenci Nové Francie.Vztahy Nové Francie, jejích spojenců a Irokézů jsou zevrubně popsány v mnoha pracích, např.: BARR, Daniel P. Unconquered: The Iroquois League at War in Colonial America. Westport: Praeger 2006; BRANDÃO, José António. „Your fyre shall burn no more“, Iroquois Policy toward New France and its Native Allies to 1701. University of Nebraska Press, Lincoln and London 1997; JENNINGS, Francis. The Ambiguous Iroquois Empire: The Covenant Chain Confederation of Indian Tribes with English Colonies. W. W. Norton & Company 1990; RICHTER, Daniel K. The Ordeal of the Longhouse. The Peoples of the Iroquois League in the Era of European Colonization. University of North Carolina Press, Chapel Hill and London 1992; V roce 1667 se nicméně podařilo dojednat příměří a Nová Francie se přece jen vzchopila. Avšak francouzská expanze na západ do oblasti Velkých jezer Irokéze postupně více a více dráždila, neboť tato území považovali za svá loviště a místní kmeny podporované Francouzi za své nepřátele. V roce 1684 znovu vypukl mezi těmito dvěma soupeři konflikt. V roce 1687 zorganizovali Francouzi velkou výpravu proti nejzápadnějším Irokézům Senekům, ale výsledkem bylo jen poplenění jejich území bez toho, aby došlo k rozhodné bitvě.DENONVILLE, Jacques René de Brisay marquis de. Narrative of the expedition of the Marquis de Nonville, against the Senecas, in 1687. tr. from the French, with an introductory notice and notes. By Orsamus H. Marshall. New York 1848. Irokézové na oplátku oblehli francouzské pevnosti Niagara a Frontenac (Cataraqui). V roce 1688 však obě strany začaly jednat o příměří. To však zhatil huronský náčelník Kondiaronk (Krysa), který se svými bojovníky přepadl irokézskou mírovou delegaci a tvrdil, že ho navedli Francouzi.ECCLES, William J. Frontenac. The Courtier Governor. University of Nebraska Press, Lincoln and London 2003, s. 191.RICHTER, Daniel K. The Ordeal of the Longhouse. The Peoples of the Iroquois League in the Era of European Colonization. University of North Carolina Press, Chapel Hill and London 1992, s. 159. Francouzi nicméně stále doufali, že se jim podaří udržet Irokéze na uzdě a dojednat kýžené příměří. Chtěli Angličany připravit o jejich nejpočetnější indiánské spojence. Rok 1689 začal slibně, Irokézové nejevili žádnou aktivitu.
Irokézská ofenzíva náhled|Francouzská opevněná osada Lachine se v roce 1689 stala cílem mohutného irokézského útoku V létě 1689 se Irokézové dozvěděli od Angličanů z New Yorku, že mezi Francií a Anglií vypukla v Evropě válka a že se rozšíří i do kolonií.Anglické zdroje doslova uvádějí: „Provinční indiánské národy (Irokézové) žijící nad Albany se dozvěděli o válce mezi Anglií a Francií a vypravili se bojovat s obyvateli Kanady.“ ECCLES. Frontenac: The Courtier Governor, s. 197. Tím získali konečně Angličany jako oficiální, silné spojence proti Francouzům. Francouzi však tuto informaci ještě nedostali, a tak v Nové Francii zatím panoval klid. 5. srpna 1689 brzy ráno přeplulo 1500 irokézských bojovníků jezero St. Louis a zaútočilo na francouzskou osadu Lachine, která se nacházela jen několik kilometrů od Montrealu. Výsledkem byl tzv. lachinský masakr – Irokézové plenili, upalovali, rabovali a když se později stáhli, zanechali za sebou 56 zničených domů, několik desítek mrtvých a dalších více než 80 lidí odvlekli do zajetí.Parkman vypočítává celkové ztráty Francouzů na 200 mrtvých a 120 zajatých, což je zřejmě poněkud nadsazené a většina moderních autorů tato čísla koriguje. PARKMAN, Francis. Count Frontenac and New France under Louis XIV. Boston 1898, s. 188–189 (resp. 180). Část z nich později zabili. Tento útok měl na obyvatele Nové Francie výrazný negativní psychologický efekt. Bylo zřejmé, že vojenské postavení Nové Francie je chabé. Navíc kmeny irokézské ligy začaly vysílat různě velké skupiny válečníků proti dalším francouzským osadám, obchodním stanicím, pevnůstkám a konvojům.ECCLES. Frontenac. The Courtier Governor, s. 192–194. Tou dobou disponovali Irokézové přibližně 2 600 bojovníky a početně se tak vyrovnali ozbrojeným silám Nové Francie.BRANDÃO, José António. „Your fyre shall burn no more“, Iroquois Policy toward New France and its Native Allies to 1701. University of Nebraska Press, Lincoln and London 1997, Table C4. Na podzim 1689 uvrhly jejich efektivní útoky francouzskou Kanadu do velmi nebezpečné situace. Kolonii navíc zasáhla v té době epidemie, jež si vyžádala téměř 1000 životů. Když se vezme v potaz, že celá Nová Francie měla v té době pouze asi 11 000 obyvatel, jedná se o velkou ztrátu. Francouzi opustili pevnosti Frontenac a Niagara. Indiánští spojenci z oblasti Velkých jezer už začali uvažovat o vytvoření aliance s Pěti národy (Irokézi). Vypadalo to, že existence Nové Francie je ohrožena podobně jako počátkem 60. let.STARÝ Miroslav. „Jezuita mezi Irokézi. Misionář a diplomat Jean de Lamberville“. Historický obzor 1/2 2009, s. 19. Morálku Francouzů povzbudila alespoň menší jezerní bitka, kdy se skupině traperů (francouzsky coureurs des bois = doslova „lesní běžci“) vedené du LhutemDictionary of Canadian Biography Online: GREYSOLON DULHUT (sometimes written Du Lhut or Du Luth), DANIEL a MantetemDictionary of Canadian Biography Online: AILLEBOUST DE MANTHET, NICOLAS D’ podařilo zničit bez vlastních ztrát malý irokézský útočný oddíl. 18 Indiánů Francouzi zabili a 3 zajali. Zajatce později nechali v Montrealu Indiány z misií pomalu upálit, aby kanadští kolonisté na vlastní oči viděli, co Irokézové často dělají s jejich druhy, pokud je zajmou.BRANDÃO. „Your fyre shall burn no more“, Table D1.ECCLES. Frontenac: The Courtier Governor, s. 194–195. Irokéze se mezitím pokoušeli „najmout“ vyslanci z Nové Anglie. Pokusili se je přesvědčit k útoku na Abenakie, kteří jim zle zatápěli v Maine. Irokézští náčelníci váhavě přislíbili, ale nakonec liga nic nepodnikla, neboť čekala velký úder od Francouzů a nechtěla si nadělat další nepřátele.TRELEASE, Allen W. Indian Affairs in Colonial New York: The Seventeenth Century. Ithaca, New York 1960, s. 299.
náhled|upright 2.2|Mapa zobrazuje hlavní kampaně války
Odpověď Francouzů