náhled|Dopravní značky v Topolové ulici v Praze. Dopravní značení na území Československa má své počátky ještě za Rakousko-Uherska. Historie některých prvků dopravního značení sahá až do středověku. První pokusy o zavedení systematického orientačního značení spadá do třetí čtvrtiny 19. století. Roku 1910 bylo v Čechách, bez velkého úspěchu, vydáno první nařízení, které ukládalo umístit výstražné značení podle uzavřené mezinárodní smlouvy.

Systematické značení prováděl Autoklub Republiky Československé na základě smlouvy s ministerstvem od roku 1928. Legislativně byly první výstražné dopravní značky v Československu kodifikovány od 1. listopadu 1935. V květnu 1938 byly zavedeny dopravní značky a signály pokrývající již celou škálu významů.

Od 1. listopadu 1939 bylo barevné provedení výstražných dopravních značek v Protektorátu Čechy a Morava změněno do nynější podoby. Při dalších změnách (např. 1961, 1967, 1976, 1990) postupně přibývaly nové druhy značek a u některých se měnilo jejich provedení.

Po rozdělení Československa platila v České i Slovenské republice ještě nějakou dobu federální vyhláška z roku 1989, postupně však oba státy rozvíjely vlastní legislativu a druhy a podoba značek se začaly mírně odlišovat.

Nejstarší značení náhled|Hlavice brzdového kamene v Radčicích při staré silnici Vodňany–Protivín Za nejstarší předchůdce dopravního značení bývají považovány otesané kameny, které se umisťovaly podél silnic už od středověku a nápisem nebo znakem upozorňovaly na důležité skutečnosti. Známé jsou například kameny, kterými byly zakazovány cesty vyhýbající se celním místům.

Kameny se rovněž označovala místa před prudkým klesáním silnic.Jan Štemberk: Automobilista v zajetí reality : Vývoj pravidel silničního provozu v českých zemích v první polovině 20. století, Karolinum, Praha, 2008, , zejména kap. 3.1 (od str. 35): Dopravní značení Odkdy jsou brzdové kameny na českém území používány, není přesně známo, ale předpokládá se, že již od první poloviny 18. století. V Tereziánském patentu o říšských silnicích z roku 1778 se již o užívání „šupky“ hovoří. V roce 1851 bylo vydáno nařízení, týkající se osazení dřevěných tabulí, tzv. výstrahy pro formany „Následuje cesta z kopce, je zapotřebí použít korýtce“.

Orientační značení náhled|upright|Kamenný rozcestník u Blažejova s nápisy „Do Strmilova / Nach Tremles“, doplněný v dolní části moderními odrazkami. náhled|Renovovaný kilometrovník v Běchovicích náhled|Historické dopravní značky v Muzeu silnic ve Vikýřovicích.

V souvislosti s rozvojem poštovní osobní dopravy se v 18. století začaly objevovat první milníky, které udávaly vzdálenost nebo dobu jízdy do vybraných center. Později v českých zemích začalo být při silničních stavbách prováděno systematické kilometrování silnic. Výnos československého ministerstva veřejných prací z listopadu 1933 stanovil, že kilometrové a hektometrové kameny mají být na státních silnicích osazovány směrem od hlavních zemských měst.

Jedním z nejstarších dokladů počátků systematického orientačního značení je slezský zákon č. 5 z 1. ledna 1878. Řád policie silniční pro veřejné nestátní silnice ve Slezsku nařizoval správcům silnic označovat je cestníky, tedy ukazateli směru: „Cestníky, jichž jest zapotřebí, aby se ukázalo, kam silnice jde, buďtež na obecních silnicích postaveny od obcí a na okresních od správy silniční, jíž se týče.“

V obdobných předpisech pro Čechy v té době žádné takové ustanovení nebylo. Za první krok k systematickému orientačnímu značení na státních silnicích v Čechách je považován výnos pražského místodržitelství z 28. května 1909, který zavedl na státních silnicích jednotné značení. Na důležitých rozcestích měly být umístěny betonové nebo kamenné hranoly s nápisem a vyznačením směru na zkosené hraně. Výstavba orientačních kamenných sloupů pokračovala i po vzniku Československa a sporadicky se tento způsob používal až do počátku 30. let, přičemž v národnostně smíšených oblastech byly nápisy dvojjazyčné.

Orientační značení však bylo stále nedostatečné a nevyhovující. Český zemský správní výbor oběžníkem z 8. června 1919 apeloval na okresy a obce, aby stavěly na svých silnicích rozcestníky, případně aby vysazovaly na křižovatky stromy, které měly usnadnit orientaci. Z hlediska provedení byly doporučovány železné tabulky, ale v té době se okresy potýkaly s finančními problémy a cena materiálu rychle rostla.

Výnos pražského místodržitelství z roku 1909 současně zavedl barevné značení státních silnic pomocí sedmi různých barev, které odpovídaly orientaci silnice, například směru východ-západ příslušela červená barva, směru sever-jih modrá a fialová. Tyto barvy byly užívány i na kilometrových kamenech. Realizace značení však záležela na iniciativě příslušné silniční správy nebo obce a postupovala velmi pomalu.

Zákon č. 266/1920 Sb. z. a n. a vládní nařízení 324/1921 Sb. z. a n. uložily obcím umístit při vstupu do obce a výstupu z ní oválné modré normalizované tabulky, které uváděly název obce a další údaje.

Československý autoklub podal začátkem 20. let ministerstvu veřejných prací návrh na orientační značení veřejných silnic, zejména v místech, kde odbočuje více silnic nebo není jasný směr jízdy. Na ukazatelích mělo být uvedeno větší město ve směru jízdy nebo první následující obec a počet kilometrů. Za vhodné považoval i soustavné kilometrování silnic. Pro označení druhu silnic navrhoval zvláštní eliptické tabulky, ze kterých vystupoval hrot ve směru jízdy, a bylo navrženo značení silnic (S = státní, Z = zemské, O = okresní, Ž = župní, Ob = obecní, V = vicinální). Pro úsporu bylo možné nápisy uvádět na obou stranách tabule. Návrh se inspiroval značením ve Francii a Velké Británii. Barevné provedení vycházelo z francouzských zkušeností a z mezinárodního ujednání o výstražných značkách, podle nichž bylo navrhováno značení bíle na modrém podkladu na sloupech ve výšce asi 2 metry nad vozovkou a provedení mělo být takové, aby značky byly čitelné bez zastavení vozidla. Z tohoto návrhu vyšlo ministerstvo při přípravě úpravy dopravního značení a návrh podobného znění předložilo k posouzení vládě. Rámcově počítalo s tím, že by značení upravoval samostatný zákon. Návrh však narazil na řadu obtíží převážně finančního charakteru, což vyústilo v jeho zamítnutí. Značení v Československu tak nemělo jednotnou koncepci.

Výstražné značení V souvislosti s rozvojem automobilismu nabývala na důležitosti potřeba výstražného značení. Dosud užívané psané vyhlášky byly za jízdy obtížně čitelné a pro cizince nesrozumitelné. S rozvojem dálkového automobilismu se více řidičů dostávalo do oblastí, kde neznali místní podmínky. Již ve druhé polovině prvního desetiletí 20. století automobilové organizace vznášely návrhy a požadavky na výstražné značení nejnebezpečnějších míst a železničních přejezdů.

České místodržitelství v roce 1908 shromažďovalo poklady pro provedení výstražného značení silnic, zjišťovalo počet míst k označení a odhadovalo náklady. Roku 1908 se otázkou výstražného značení zabýval také kongres v Paříži. Účastníci však těžko hledali dohodu, takže nakonec kongres dal pouze podnět, aby otázka byla upravena na mezinárodní úrovni.

V roce 1909 byla v Paříži uzavřena Mezinárodní úmluva o jízdě motorovými vozidly (Convention with Respect to the International Circulation of Motor Vehicles), která smluvním státům stanovila povinnost označovat nebezpečná místa na silnicích výstražnými dopravními značkami. Šlo pouze o čtyři značky, kruhového tvaru: stružka, zatáčka, přejezd přes dráhu a křižovatka. Na kongresu bylo projednáváno i označování míst nebezpečného klesání či stoupání přesahujícího 8 %, ale s ohledem na to, že auta byla vybavena brzdami, bylo od kodifikace těchto značek upuštěno. Odsouhlaseny nebyly ani navržené značky označující překážku na silnici, povinnost zastavit vozidlo nebo přerušení silnice.

Výnos ministerstva veřejných prací z 6. června 1910 silničním správám uložil povinnost provést značení silnic výstražnými značkami podle pařížské úmluvy. Schválené čtyři značky však potřebám nepostačovaly. A proto další výnos, 2. února 1913 o umisťování výstražných značek na říšských silnicích, doplnil 7 dalších výstražných značek, například uzavřená silnice, celní úřad, mýtnice, pozor dřevěný most. V dubnu 1913 přibyly ještě dvě značky – nejvyšší povolená rychlost (s možností doplnit značku povinností, aby auto dalo v nepřehledném místě zvukový signál) a směr jízdy (strana provozu) v blízkosti státních hranic.

Na nestátních silnicích v Čechách bylo umisťování výstražných značek nařízeno oběžníkem českého Zemského výboru z 2. srpna 1911, jímž byly jednotlivé okresní výbory požádány, aby na svých silnicích na potřebná místa umístily uvedené dopravní značky. Na jejich osazování se měly podílet i automobilistické organizace.

V uvedené podobě dopravní značení zůstávalo i ve 20. letech. Stále častěji místní iniciativa kombinovala dopravní značky s nápisy, ale bez jednotné koncepce dalšího rozvoje.

Na silničním kongresu v Seville roku 1923 bylo navrženo, aby výstražné značky měly tvar rovnostranného trojúhelníku s vrcholem směřujícím nahoru. Tuto podobu pak zakotvila nová Mezinárodní úmluva o jízdě motorovými vozidly, uzavřená v dubnu 1926 v Paříži. Počet výstražných značek zůstal zachován. V běžné praxi se ale užívaly i další, například trojúhelník bez znaku uvnitř, který označoval jiné nebezpečí.

V Ženevě byla v březnu 1931 v rámci Evropské konference o jízdě silniční uzavřena Mezinárodní úmluva o sjednocení silničních značek a silniční signalisaci. Smlouva zavazovala členské státy urychleně odstranit ty dopravní značky, které jsou shodné se značkami uvedenými v úmluvě, ale mají jiný význam. Dopravní značení podle smlouvy mělo být provedeno do 5 let od doby, kdy nabyla platnosti. Smlouva upravovala značení nebezpečných míst, přednosti v jízdě a také orientační značení. U příkazových a zákazových značek bylo dojednáno provedení v červeno-bílé barvě, podoba ostatních značek byla ponechána na zákonodárství jednotlivých států. Pro přednost v jízdě bylo stanoveno pravidlo pravé či levé ruky a kde neplatilo, musela být přednost upravena dopravní značkou. Většina smluvních států provedla značení podle úmluvy ještě během první poloviny 30. let.

Železniční přejezdy Zákaz vstupu a vjezdu na železniční přejezdy před přijíždějícím vlakem upravovalo nařízení ministra obchodu č. 169/1890 ř. z. z 30. srpna 1890 „jak se má chovati obecenstvo u přehrad železničních zvonítkem opatřených, pak u přechodů místních drah opatřených výstražnou tabulkou Pozor na vlak“. Nově pak problematiku upravil v § 108 československý zákon o drahách 86/1937 Sb. z. a n. Břevna závor byla opatřena odrazkami.

Mezinárodní železniční unie se v listopadu 1928 dohodla na provádění dopravního značení nechráněných přejezdů. Každý takový přejezd měl být opatřen výstražným tzv. ondřejským křížem a jeho ramena měla být natřena stejnými barvami, jakou se v příslušné zemi natírala břevna závor. V Československu byl tedy od roku 1931 zaveden černo-bílý nátěr, který se dosud používal i na závorách. Černobílé provedení závor bylo zvoleno pro snadnou údržbu a nařízeno výnosem ministerstva železnic roku 1907. Zároveň bylo výslovně zakázáno červenobílé provedení, které bylo více prosazováno mezinárodně. Červeno-bílé provedení povinně nařídila všem smluvním státům až Úmluva o silniční dopravě z roku 1948.

Značení přejezdů výstražnými značkami a návěstními deskami nařídila až vyhláška 100/1938 Sb. z. a n. v rámci systému dopravního značení. Tento typ značení vycházel z německé úpravy z roku 1937.

Iniciativy automobilových spolků