Nico (občanským jménem Christa Päffgen; 16. října 1938 Kolín nad Rýnem, Německo – 18. července 1988 Ibiza, Španělsko) byla německá hudebnice, zpěvačka, herečka, modelka a hudební skladatelka. Nejprve byla fotomodelkou a krátce poté se přestěhovala do Francie. Díky modelingu se dostala do dalších evropských zemí, například do Švýcarska, Španělska a Rakouska. Ze všech míst si Nico nejvíce oblíbila ostrov Ibiza, který často navštěvovala po většinu svého pozdějšího života a kde také zemřela. Na přelomu padesátých a šedesátých let se Nico začala angažovat i ve filmech. První větší rolí pro ni byla postava Nico Otzak ve filmu Sladký život italského režiséra Federica Felliniho.Witts, s. 87 V šedesátých letech hrála v několika filmech Andyho Warhola a během sedmdesátých pak v různých filmech francouzského režiséra Philippa Garrela.
Ačkoliv Nico již počátkem šedesátých let chodila na hodiny zpěvu,Witts, s. 104 až do roku 1965 se mu nevěnovala. V roce 1965 natočila v Anglii za pomoci Andrewa Looga Oldhama, který byl manažerem skupiny The Rolling Stones, svůj první singl. Později, když se přestěhovala do New Yorku, ji Andy Warhol představil skupině The Velvet Underground, které dělal manažera, a Nico s nimi začala zpívat.Witts, s. 166 Jejich spolupráce vyvrcholila v albu The Velvet Underground & Nico, na kterém Nico zpívá svým nezaměnitelným altem s německým přízvukem hlavní vokály ve třech z celkových jedenácti písní. Album vyšlo v březnu 1967 a ve stejném roce Nico vydala své první sólové album nazvané Chelsea Girl. V následujících letech vydala pět dalších alb; na prvních třech a znovu na posledním ji doprovázel bývalý člen The Velvet Underground, multiinstrumentalista John Cale.
Zemřela v červenci 1988 na následky zranění při nehodě na kole. Její památku v pozdějších letech uctilo mnoho hudebníků, kteří zahráli na festivalu Life Along the Borderline: A Tribute to Nico pořádaném Johnem Calem v letech 2008, 2009, 2010 a 2013 v různých městech. Mezi vystupujícími byli například Sharon Van Etten, Mark Linkous, Kim Gordon, Lisa Gerrard nebo Peaches. Jako svůj vzor ji označily například Patti Smith nebo Siouxsie Sioux.Witts, s. 346
Životopis
Dětství a počátky kariéry (1938–1955) Nico se narodila jako Christa Päffgen dne 16. října 1938 v Kolíně nad Rýnem.Witts, s. 22 Jejím otcem byl Wilhelm Päffgen a matka se jmenovala Grete (přesněji Margarete). Žila s matkou, otec bojoval ve válce a v roce 1942 zahynul.Witts, s. 24 Její matka pocházela z osmi dětí.Witts, s. 26 Když byly Christě tři roky, odjela s matkou za prarodiči žijícími poblíž Berlína.Witts, s. 25 V roce 1944 začala chodit do školy,Witts, s. 34 kterou v roce 1952 ukončila.Witts, s. 56 Christina rodina na tom nebyla finančně moc dobře a Christa musela začít pracovat v obchodě.Witts, s. 57 U této práce však vydržela pouhý jediný den – dělala všechno pro to, aby skončila. Když podávala z žebříku krabice s oblečením, několik jich upustila a byla vyhozena.
Poté začala vyčkávat u obchodu Kaufhaus des Westens (KaDeWe) s tím, že si jí někdo všimne a ona se stane slavnou.Witts, s. 58 V obchodě měl salón i módní návrhář Heinz Oestergaard. Jeden ze zaměstnanců si Christy před obchodem všiml a ona začala s Oestergaardem spolupracovat.Witts, s. 59 Zde se seznámila s fotografem Herbertem Tobiasem.Witts, s. 60V knize WITTS, Richard. Nico: Život a lži jedné legendy je uvedeno, že byl v té době dvacetiletý. Narodil se však již v roce 1924 a v té době už mu bylo kolem třiceti. Její fotografie byly použity v několika časopisech.
Odchod z Německa (1955–1965) Tobias doporučil, aby si zkrátila jméno. Místo Christa Päffgen tedy začala používat jméno Nico, podle režiséra Nica Papatakise.Witts, s. 68 Ve svých sedmnácti letech odjela do Paříže, kde jí Tobias zajistil smlouvu s časopisem Elle a fotografem Willym Maywaldem.Witts, s. 63 Po většinu času zde pracovala jako fotomodelka, ale rovněž předváděla různé voňavky a mýdla.Witts, s. 75 Mimo fotografování ve studiích pracovala i mimo něj, ve Švýcarsku, Španělsku, Rakousku i na Ibize. Právě Ibizu si Nico oblíbila a až do konce svého života ji ráda navštěvovala. Na Ibizu se v té době za Nico přestěhovala i její matka.Witts, s. 84
Poté, co se objevila v několika televizních reklamách, obdržela v roce 1958 malou roli ve filmu Gardový seržant režiséra Alberta Lattuady. V následujícím roce pak další menší roli ve filmu For the First Time režiséra Rudolpha Matého. Její první významnější rolí byl film Sladký život italského režiséra Federica Felliniho.
V roce 1961 začala docházet na hodiny zpěvu. Roku 1962 se jí narodil syn Ari, jehož otcem byl režisér Alain Delon. Během různých období Ari žil u Delonových rodičů a někdy také s Nico v New Yorku. V roce 1976 jej adoptovala Delonova matka a Nico již jeho oficiální matkou nebyla.Witts, s. 343 V roce 1962 byla její fotografie použita na obalu alba Moon Beams jazzového pianisty Billa Evanse. Rovněž si zahrála ve filmu Jacquesa Poitrenauda nazvaném Strip-tease. V následujícím období se několikrát objevila v televizních reklamách a občas její fotografie byly publikovány v různých časopisech. V březnu 1965 se v Londýně setkala s členy skupiny The Rolling Stones včetně jejich manažera Andrewa Looga Oldhama,Witts, s. 135 který jí zajistil smlouvu na vydání singlu. Obsahoval coververzi písně „I'm Not Sayin'“ od Gordona Lightfoota a na straně B byla skladba „The Last Mile“ napsaná Jimmym Pagem.Witts, s. 155
New York (1965–1967) V listopadu 1965 ji Brian Jones, kytarista Rolling Stones, vzal za pop artovým umělcem Andym Warholem do jeho uměleckého ateliéru The Factory.Witts, s. 161 Hned první den zde natočila svůj první screen test a následně ji Warhol obsadil do svého filmu The Closet, ve kterém byla spolu s Randym Borcheidtem zavřená ve skříni po celý sedmdesát minut trvající film.Witts, s. 162 V průběhu její spolupráce s Warholem pak natočila celkem deset dalších screen testů.Unterberger, s. 126 Přibližně ve stejné době Warhol a jeho blízký spolupracovník Paul Morrissey do Factory přivedli rockovou skupinu The Velvet Underground a protože se jim nelíbil hlas jejího zpěváka Lou Reeda, Morrisseyho napadlo, aby se k nim Nico přidala jako zpěvačka (kromě toho občas hrála na tamburínu).Witts, s. 181 Reedovi se přibrání zpěvačky nezamlouvalo, ale nakonec se s tím smířil. Byl ale proti tomu, aby se stala přímo členkou skupiny; proto bylo na plakátech uváděno „The Velvet Underground & Nico“. V druhé polovině ledna 1966 byla natočena zkouška skupiny ve Factory, později promítaná jako film s názvem The Velvet Underground & Nico: A Symphony of Sound. Ve filmu se objevil i její tříletý syn Ari.Unterberger, s. 75
Počátkem dubna 1966 se The Velvet Underground s Nico stali součástí Warholovy nové show s názvem Exploding Plastic Inevitable (EPI).Unterberger, s. 82 Po celý duben s EPI vystupovali v klubu The Dom a při jejich koncertu byly v pozadí promítány filmy Sleep, Kiss, Emperor, Blow Job, Vinyl a Couch.Unterberger, s. 83 Role tanečníků se ujali Gerard Malanga, Ingrid Superstar, Mary Woronov, Ronnie Cutrone a Eric Emerson. V témže měsíci skupina rovněž nahrávala materiál pro své první album v newyorském studiu Scepter Studios.Unterberger, s. 84 Produkce se oficiálně ujal Warhol, ale moc času ve studiu nestrávil; roli producenta tedy za něj neoficiálně převzal Norman Dolph.Unterberger, s. 88 Později odehráli další koncerty a opět začali nahrávat. Tentokrát v losnageleském studiu TTG Studios, přičemž produkce se tentokrát ujal Tom Wilson.Unterberger, s. 96 V červenci 1966 vyšel první singl The Velvet Underground; obsahoval skladby „All Tomorrow's Parties“ a „I'll Be Your Mirror“. Počátkem listopadu opět začali nahrávat, tentokrát v Mayfair Studios a producentem jim byl opět Wilson.Unterberger, s. 116 Právě zde nahráli poslední skladbu na své dlouho očekávané první album; skladba dostala název „Sunday Morning“ a původně ji měla nazpívat také Nico, na konečnou verzi však nakonec přispěla jen doprovodnými vokály. V prosinci 1966 skupina vydala svůj druhý singl: na straně A byla skladba „Sunday Morning“ a na straně B „Femme Fatale“.Unterberger, s. 120 V březnu 1967 vyšlo debutové album skupiny, pojmenované The Velvet Underground & Nico. Nico zpívala hlavní vokály v písních „Femme Fatale“, „All Tomorrow's Parties“ a „I'll Be Your Mirror“. Ještě přibližně v červnu 1967 ze skupiny Nico odešla a skupina se rozešla i s Warholem. Ve Warholově Factory se Nico stala novou „superstar“ a nahradila tak Edie Sedgwick.
Hrála v celkem osmi Warholových nebo Morriseyho experimentálních filmech. V roce 1966 to byl přibližně třiapůlhodinový film Chelsea Girls, kde si mimo ni zahrál také Ari.Witts, s. 196 Film trval sedm hodin, ale jelikož byl promítán na dvě plátna, jeho délka se zkrátila na polovinu.Witts, s. 197 V roce 1967 hrála ve filmu **** (nebo také Four Stars). Celý film trval pětadvacet hodin a byl rozdělen do několika částí.Unterberger, s. 174 Jednou z jeho částí byl například i Imitation of Christ, který byl promítán i samostatně. Ve stejném roce recitovala mimo záběr báseň ve filmu Sunset.Unterberger, s. 175
Sólová kariéra (1967–1970) náhled|vlevo|Nico v roce 1974 Ještě když Nico zpívala s Velvet Underground, začala si hledat práci jako sólová zpěvačka. Protože neměla nikoho, kdo by ji doprovázel na kytaru a sama na nic hrát neuměla, začala se doprovázet magnetofonem, kde byla nahrána Reedova kytara.Witts, s. 205 Později se k ní přidali i další hudebníci, například Reed, John Cale, Sterling Morrison, Jackson Browne nebo Tim Buckley.Unterberger, s. 132 Členové Velvet Underground (v tomto případě tedy Reed, Morrison a Cale) se o koncerty s Nico střídali; ani jeden totiž neměl o hraní s ní příliš zájem.Unterberger, s. 133 S jejich výraznou pomocí Nico zahájila nahrávání svého prvního alba Chelsea Girl; na albu hrál ještě Jackson Browne a produkce se opět ujal Wilson.Unterberger, s. 144 Album nakonec vyšlo v říjnu roku 1967 stejně jako album skupiny, i toto vydala společnost Verve Records. Léto roku 1967 označované za „léto lásky“ Nico strávila s Jimem Morrisonem,Witts, s. 236 zpěvákem skupiny The Doors. Protože si nevěděla rady, jak skládat písně, zeptala se jeho a od té doby si většinu písní na svá alba psala sama. Morrison jí poradil, aby ve svých textech promítala své sny.Witts, s. 238
Počátkem září 1968 Nico začala v Los Angeles nahrávat své druhé sólové album. Na rozdíl od prvního alba, kde Nico nenapsala nic, je na nové desce autorkou všech skladeb výhradně ona.Unterberger, s. 198 O produkci se staral Frazier Mohawk a skladby aranžoval John Cale. Ten rovněž hrál na všechny nástroje, které jsou na albu slyšet, kromě harmonia, na které Nico hrála sama. Celkem na albu vyšlo osm písní a jednou z nich je „Ari's Song“, kterou Nico věnovala svému synovi. Album nakonec vyšlo v květnu 1969 na značce Elektra Records.
Když Cale produkoval album skupiny The Stooges, Nico za ním přišla a byla spolu s ním v producentské kabině.Witts, s. 297 Zde se poprvé setkala s Iggym Popem, který ve skupině zpíval, se kterým později strávila několik týdnů na farmě v Michiganu.Witts, s. 299 Na album The Stooges Pop pro Nico napsal píseň „We Will Fall“. Celá skladba trvá něco přes deset minut a Cale v ní hraje na violu. Její matka zemřela v únoru 1970.Witts, s. 301 Od sedmdesátých let byla Nico závislá na heroinu.Witts, s. 344 V následujících letech jí dělal manažera Alan Wise, který se postaral o to, aby postupně přešla od heroinu na metadon.Witts, s. 360 Metadon se jí však nezamlouval a stále brala heroin a kvůli jeho shánění několikrát pozdě dorazila na koncert.Witts, s. 362 V sedmdesátých letech žila s Garrelem a v pozdní části vztahu k němu přibrala ještě Ulbricha.