Gian Lorenzo Bernini (Giovanni Lorenzo Bernini, [džovanny lorenco bernýny]; 7. prosince 1598 Neapol – 28. listopadu 1680 Řím) byl italský barokní architekt, sochař a malíř. Dotvořil Svatopetrské náměstí před bazilikou sv. Petra ve Vatikánu. Jeho sochy se staly vzorem pro evropské barokní sochaře, často ovšem vzorem nedostižným. Bernini byl pro baroko podobně jako Michelangelo pro renesanci revolučním mistrem, jenž ukázal svému okolí cestu.
Život Otec Berniniho, Pietro Bernini, byl sochařem původem z Florencie, který pracoval u neapolského dvora. Oženil se s Angelicou Galanteovou, s kterou se seznámil během tamějšího pobytu. Roku 1605 nebo 1606 se rodina přestěhovala do Říma, kde byl Pietro Bernini pověřen papežem Pavlem V. výzdobou kaple Paolina v bazilice Panny Marie Sněžné.
Gian Lorenzo zde tvořil svá díla již od útlého věku, částečně také na zakázky papežské rodiny. Jeho prvním patronem byl kardinál Scipione Borghese. Papež Urban VIII. jej považoval za svého přítele a roku 1629 jej jmenoval architektem Sv. Petra a superintedantem veřejných prací v Římě (pouhé čtyři dny po smrti dosavadního architekta baziliky – Carla Maderny).
15. května roku 1639 se Bernini oženil s nemajetnou Caterinou Teziovou (jí bylo 22 let a Berninimu 40), dcerou právníka; narodilo se jim 11 dětí – devět z nich přežilo své rodiče (3. srpna 1657 se narodil Domenico Bernini, který později sepsal otcův životopis). Rodina bydlela na Via della Mercede. Dle dochovaných pramenů se jednalo o spokojené manželství.Morrissey J. str. 140 Caterina zemřela roku 1673, sedm let před Giano Lorenzem.
Před svatbou se v Berniniho životě objevila ještě jedna žena – Constanza Bonarelliová, žena jeho spolupracovníka Mattea Bonarelliho, která byla jeho milenkou asi od roku 1635.Morrissey J. str. 134–135 Kromě její busty existují spekulace, že je také zpodobněna v Božské lásce na náhrobku Urbana VIII.Morrissey J. str. 134 Vztah skončil velmi dramaticky. Roku 1638 přistihl Bernini svého bratra Luigiho, jak odchází z Constanzina domu. Opakovaně jej fyzicky napadl a zlomil mu dvě žebra. Poté se Luigi uchýlil do azylu baziliky Panny Marie Sněžné a následně odjel z Říma do Bologne. Constanzu nechal Bernini svým sluhou pořezat břitvou. Za tento čin byl odsouzen, díky svému prominentnímu postavení, pouze k pokutě 3000 scudů a jeho sluha byl vykázán do exilu.Morrissey J. str. 136–139
náhled|vlevo|Berniniho náhrobek v bazilice Panny Marie Sněžné Kolem roku 1644 francouzský kardinál Mazarin opakovaně nabízel Berninimu vysoký roční důchod, pokud přesídlí do Francie. Bernini o tom pravděpodobně po smrti Urbana VIII. uvažoval, ale nakonec zůstal v Itálii. Roku 1664 byl – spolu s Carlem Rainaldim a Pietrem da Cortonou – vyzván Jeanem-Baptistem Colbertem, ministrem financí Ludvíka XIV., aby naplánoval dokončení Louvru. Jeho návrh byl přijat a francouzský král osobně intervenoval u papeže Alexandra VII., aby Berniniho pustil do Paříže – sochař s doprovodem (sochaři Giulio Cesare, Mattia de Rossi a jeho druhý syn Paolo) odjel v dubnu 1665. Jako host Ludvíka XIV. vytvořil čtyři návrhy dokončení Louvru, které nebyly nikdy uskutečněny, a panovníkovu bustu. Obdržel 20 000 scudů a doživotní rentu 2000 scudů.Morrissey J. str. 263 Francii opustil v říjnu 1665 a zpět do Říma dorazil v prosinci téhož roku. Roku 1666 byla v Římě založena nová Francouzská akademie a Bernini se stal jejím uměleckým konzultantem. Giano Lorenzo se během svého pařížského pobytu vyjadřoval velmi kriticky k francouzskému umění; jediné, co obdivoval, bylo dílo malíře Nicolase Poussina.
Roku 1670 čelil sexuálnímu skandálu, který způsobil jeho bratr a zároveň asistent Luigi. Luigi byl vypovězen z Říma a Bernini musel zaplatit vysokou pokutu. Roku 1679 mu ochrnula pravá ruka, patrně následkem mrtvice. Zemřel v 81 letech a zanechal svým potomkům velké jmění (400 000 scudůHibbard, H. str. 228). Je pochován v bazilice Panny Marie Sněžné.
Berniniho spolupracovníci Během svého života spolupracoval Bernini s mnoha sochaři. Patřili k nim Giuliano Finelli, Andrea Bolgi, Stefano Speranza, Ercole Ferrata, Lazzaro Morelli, Giovan Antonio Mari, Pietro Paolo Naldini, Antonio Raggi, který je považován za jeho nejúspěšnějšího nástupceHibbard H. str. 245 a další. Na některých dílech se Bernini fyzicky nepodílel, pouze k nim vytvořil návrhy – například socha svaté Barbory v katedrále v Rieti a socha na Fontáně Moro zhotovené Marim, sochy na Fontáně čtyř řek nebo Slon s obeliskem. Luigi Bernini byl Gianlorenzovou pravou rukou řadu let. Například vytvořil tělo jednoho z andělů na náhrobku Matyldy Toskánské, asistoval při kompletaci náhrobku Urbana VIII. a byl superintendantem stavby Apoštolského paláce.Baldinucci F. str. 86
Bernini a papežové náhled|Portrét Urbana VIII. od G. L. Berniniho Během sochařova života se na papežském trůně vystřídalo devět papežů. Nejvýznamnější postavení v Berniniho životě měl Urban VIII., který jej podporoval už jako kardinál (Maffeo Barberini) a po zvolení papežem jej dosadil do role svého Michelangela.
S Berninim se Alexandr VII. seznámil roku 1651, když se jako kardinál Chigi vrátil z Kolína, kde byl papežským nunciem. Za jeho pontifikátu nebyl Lorenzo pouze hlavním architektem sv. Petra, ale také architektem Camery, což bylo považováno za velkou papežskou přízeň. Dle některých zdrojů mu bylo měsíčně vypláceno 260 scudů.Dle Wittkowera (2007) je 1 scudo přibližně roven hodnotě jedné britské libry.
Roku 1646 napsal Gianlorenzo hru při příležitosti karnevalu, která byla urážlivou satirou na papeže Inocence X. a jeho synovce kardinála Camilla Pamphili. Hra byla uvedena v paláci donny Olimpie, která byla papežovou švagrovou. Při zadávání zakázky na Fontánu čtyř řek papež nevyzval Berniniho k předložení návrhu, tak jako ostatní římské architekty. Berniniho přítel a manžel papežovy neteře, Niccolo Ludovisi, podstrčil Gianlorenzův model mezi ostatní a papeže tak zaujal, že jej i přes averzi vůči sochaři vybral.
Klement IX. si oblíbil jeho společnost a využíval jeho služeb častěji než jeho nástupce Klement X., který jej označil za příčinu plýtvání penězi papežského státu v obtížných časech.Hibbard H. str. 198
Bernini a Borromini Gian Lorenzo Bernini a Francesco Borromini jsou považováni za dva největší římské architekty své doby s velmi odlišnými životními osudy. I když spolupracovali na několika projektech (baldachýn ve svatopetrské bazilice, Palazzo Barberini, náhrobek Urbana VIII.), byli silnými soupeři. Bernini měl však výhodnější postavení a mocné ochránce. Borromini nejvíce kritizoval Berniniho za nezdařenou stavbu jižní věže k bazilice sv. Petra. Bernini zcela ignoroval nevhodnost tamního podloží a nechal postavit zvonici, která pak musela být stržena, jelikož hrozilo její zřícení. Souboj obou konkurentů pokračoval tím, že Bernini nazval Borrominiho architekturu „gotickou“,Morrissey J. str.7 což bylo v jejich době hanlivé označení. Po něm tato slova použil i papež Urban VII. pro popis Borrominiho kostela Sant'Ivo alla Sapienza. Dle Paula Fréarta popsal Gian Lorenzo při pobytu ve Francii svého rivala jako muže výstředních myšlenek, jehož návrhy architektury odporují čemukoliv představitelnému.Morrissey J. str. 8
Roku 1632 napsal Bernini dopis, kterým doporučoval Borrominiho na místo architekta římské univerzity La Sapienza. Účel této protekce není zcela jasný, existuje několik teorií, z nichž jedna ji označuje za pokus udržet Berniniho u projektu výstavby baziliky sv. Petra.
Teprve s nástupem papeže Inocence X., který se stal pronásledovatelem doposud vládnoucího rodu Barberiniů, se Borromini dostal ke státním zakázkám. Bernini si sice udržel významné postavení na projektu chrámu sv. Petra, ale po smrti svého ochránce čelil silné kritice.
Dílo Výběr, datace a tudíž i pořadí děl, pokud není uvedeno jinak, je převzata od Rudolfa Wittkowera.
Sochařství náhled|Apolos a Dafne Koza Amaltheia – mramorové sousoší kozy s malým Jupiterem a Faunem (sbírka Galleria Borghese). Datace vzniku tohoto díla není jistá, udává se rok 1615,Pijoan, J. str. 34 ale i 1609.Hibbard, H. str. 25 Busta biskupa Giovanniho Battisty Santoniho, kolem roku 1610Hibbard H. str. 31 nebo 1616, kostel Santa Prassede. Mučednická smrt svatého Vavřince, 1614–(1615Hibbard H. str. 27 )1616, sbírka Contini Bonacossi, Florencie . Mučednická smrt svatého Šebestiána, 1615–(1616Hibbard H. str. 28) 1617, sbírka Thyssen Bornemisza v Luganu; socha vytvořená pro kardinála Maffea Barberiniho. Busta Giovanniho Vigevana, 1617, Santa Maria sopra Minerva. Busta je včleněna do Vigevanova náhrobku v levé boční lodi. Busta Pavla V., 1618, Galleria Borghese, výška 35 cm. Anima Dannata, 1619, busta, pro niž autor zřejmě čerpal inspiraci z Caravaggiova obrazu Chlapec kousnutý ještěrkou. Aeneas, Anchises a Ascanius prchající z Tróje, 1618–1619, výška sochy 2,2 metry, Galleria Borghese, první velké Berniniho sousoší vytvořené pro kardinála Scipiona Borgheseho , určené k výzdobě jeho vily. Neptun a Triton, 1620, Victoria and Albert Museum, Londýn, výška sousoší 1,82 m. Pluto a Persefona, 1621–1622, Galleria Borghese, výška sousoší 2,25 metru. Busta papeže Řehoře XV., 1621, Art Gallery, Toronto. Busta monsignora Pedra de Foix Montoya, 1621 (1622Hibbard H. str. 65), refektář kláštera Santa Maria di Monseratto, Řím Busta kardinála Escoubleaua de Soursis, 1622, Saint Bruno, Bordeaux. Busta kardinála Roberta Bellarminiho, 1622, náhrobek kardinála v apsidě kostela Il Gesù, Řím. Busta kardinála Giovanniho Dolfina, 1622, S.Michele di Isola – Benátky. Apollon a Dafné, 1622–(1624Wittkower R. str. 306)1625, Galleria Borghese, výška sousoší 2,43 m. Do podstavce byl vryt nápis, jehož autorem je Urban VIII: Quisquis amans sequitur fugitivae gaudia formae, / Fronde manus implet, baccas seu carpit amaras.Morrissey J. str. 33 („Kdo v lásce hledá potěšení z pomíjivé krásy, / naplní si ruce ozdobami, ale plody sklidí trpké“) Busta Antonia Cepparelliho (1622) mramor. Museo di San Giovanni dei Fiorentini, Řím David, 1623 (1624Hibbard H. str. 58), Galleria Borghese, výška 170 cm. Socha dostala roku 1910 nový podstavec (originál lze vidět na bronzové kopii v římském Museo Nazionale), který změnil její vzhled. Busta Urbana VIII., 1623, San Lorenzo in Fonte. Busta Monsignora Franceska Barberiniho, 1623, National Gallery of Art ve Washingtonu, do konce 2. světové války v paláci Barberini. Výška busty 79,6 cm. Strýc Urbana VIII. Busta Antonia Barberiniho, 1628, Galleria Nazionale d'Arte Antica v Římě, původně zařazena ve sbírce Henrietty Barberini; výška busty 80 cm. Busta Camilly Barbadoni, 1626, Museum of Fine Arts Copenhagen; výška busty 59,5 cm. Matka Urbana VIII. Busta kardinála Franceska Barberiniho, Toledské museum umění, Ohio; výška busty 82 cm. Synovec Urbana VIII. náhled|Baldachýn ve vatikánské bazilice sv. Petra Baldachýn sv. Petra, 1624–1633, (bazilika sv. Petra ve Vatikánu), výška kolem 29 metrů. Na mramorových podstavcích s erby papeže a rodu Barberini stojí kroucené mramorové sloupy zdobené zlatými lístky. Horní část baldachýnu tvoří voluty a sochy andělů. Byla to první zakázka od papeže Urbana VIII. Navrhování bronzové konstrukce trvalo Berninimu tři roky, zhotovil několik modelů z vosku, sádry a dřeva.Scotti, R.A. str. 249 Spolupracoval se svým otcem a Franceskem Borrominim, který vyzdobil mramorové podstavce baldachýnu a pracoval na bronzových volutách. Dílo bylo náročné jak finančně (200 000 dukátů), tak i technicky; bylo nutno zbudovat hluboké základy, aby byla zajištěna stabilita konstrukce. K zajištění dostatku materiálu nechal Bernini zřídit v blízkosti stavby dvě slévárny. Podle nedoložené pověsti snad pocházel použitý bronz z kupole baziliky, kde ho kvůli odlehčení stavby nechal papež Pavel V. nahradit olověným plechem. Bylo ho však málo a tak Urban VIII. prý nechal strhnout všechen bronz z římského Pantheonu. Santa Bibiana, 1624–1626, kostel Santa Bibiana, Berniniho první socha s řaseným oděvem. Kopie sochy je v petrohradské Ermitáži a nákres ve Vídni.