Novověké latinské písmo se rozvíjí od poloviny 15. století, kdy se středověké latinské písmo rozštěpilo na dvě větve: zatímco novogotické písmo navazovalo na středověké gotické písmo, humanistické písmo přejalo své tvary z antické kapitály a raně středověké karolinské minuskule. Vývoj písma v obou větvích reagoval především na rostoucí potřebu psát častěji a rychleji, takže kreslené písmo bylo v psaných textech rychle zatlačeno do pozadí polokurzívou (v případě humanistického písma) nebo kurzívou (v případě novogotického písma). Kreslené písmo nicméně našlo hojné uplatnění v knihtisku: humanistické písmo v podobě antikvy a italiky, novogotické písmo v podobě bastardy, textury, švabachu a fraktury.
Oba typy písma spolu soupeřily, přičemž humanistické písmo postupně vytlačovalo novogotické, které se nakonec v polovině 20. století úplně přestalo používat. Humanistické písmo se již v 1. polovině 16. století stalo výhradním typem písma pro zápis textů v latině a rozšířilo se v celé Itálii. Do ostatních národních jazyků ovšem začalo pronikat později: pro zápis francouzštiny se běžně užívalo až od konce 16. století, pro angličtinu od 1. poloviny 18. století, pro češtinu od 1. poloviny 19. století. Novogotické písmo se užívalo nejdéle pro zápis němčiny, a to až do roku 1941, kdy nacistická administrativa používání tohoto písma zakázala. Od té doby se pro jazyky zapisovaných latinkou používá pouze humanistické písmo.
Vznik a klasifikace Vznik novověkého písma Změny, kterými se vyznačuje přechod od středověku k novověku, hluboce ovlivnily také podobu latinského písma. Ekonomické změny a rozvoj obchodu zapříčinily zvýšenou potřebu psaného písma, rozšíření znalosti písma především v okruhu měšťanů a obchodníků a urychlování písma. Rychlejší kurzívní formy tak začaly na konci 15. století vytlačovat kreslené knižní písmo, které bylo nakonec brzy téměř úplně nahrazeno knihtiskem.
Středověké gotické písmo se v důsledku tohoto vývoje proměnilo v písmo novogotické, pro humanisty ovšem gotické písmo představovalo littera scholastica, tedy písmo z jejich hlediska zastaralého scholastického způsobu vnímání světa. Humanisté proto hledali nové „jasné písmo“ (littera clara), až nakonec vznikla antikva, jejíž majuskulní tvary vycházely z římské kapitály, zatímco minuskuly navazovaly na karolinskou minuskuli. Z antikvy se následně vyvinula celá skupina humanistického písma.
V následujících staletích se tvary novogotického i humanistického písma dále vyvíjely, živelný vývoj tvarů písma ovšem již od počátku 16. století usměrňovali kaligrafové svými tištěnými učebnicemi psaní. Od 18. století podobu písma výrazně ovlivnily zásahy státní správy, jejichž cílem bylo prosazení jednotného modelu výuky psaní v příslušné zemi.Kašpar (1987), s. 31–34.
Klasifikace novověkého písma V otázce klasifikace novověkého písma dodnes mezi odborníky nepanuje shoda. Ačkoli se všichni shodují, že existují dvě základní výše uvedené skupiny, jejich pojmenování se značně liší. Humanistické písmo tak bývá někdy označováno také jako „latinské“ (Manfred Hamann, Friedrich BeckBeck (1991), s. 454.) a novogotické písmo jako „moderní gotické písmo“ (Franz Steffens), „německé národní písmo“ (Herman Delitsch) nebo „německé písmo“ (Hamann).Kapšpar (1993), s. 72–74. Označení „latinské písmo“ je ovšem značně nepřesné, neboť novogotické písmo je rovněž písmem latinským a podobně je tomu u označení „německé písmo“, neboť tímto písmem se nepsalo jen v Německu a ani se jím nepsaly pouze jazykově německé texty.Kašpar (1987), s. 39, 45.
V české odborné literatuře je nicméně již několik desetiletí vcelku bez výhrad přijímána klasifikace, kterou vytvořil Jaroslav Kašpar, jenž novověké latinské písmo rozděluje nejdříve do dvou velkých výše uvedených skupin na humanistické a novogotické písmo, které dále rozděluje podle stupně zběžnosti na písmo kreslené, polokurzívní a kurzívní a dále podle teritoria:Kašpar (1987), s. 39–47. humanistické písmo humanistické kreslené písmo humanistické polokurzívní písmo – italské (cancellaresca) humanistické kurzívní písmo – anglické (English Round Hand, English Hand) novogotické písmo novogotické kreslené písmo – německé (fraktura) novogotické polokurzívní písmo – německé (kanzlei), francouzské (francouzská bastarda), španělské (španělská bastarda), anglické (Secretary Hand) novogotické kurzívní písmo – německé (kurent)
Humanistické písmo thumb|Tištěná antikva (tisk: Aldus Manutius, 1499)
Vývoj a rozšíření Humanistické písmo se rozvinulo během 15. století v severní Itálii v podobě antikvy. Latinský název písma lettera antiqua („staré písmo“) odkazuje na starověkou římskou kapitálu, jejíž tvary začala antikva využívat jako majuskule, a karolinu z 9. století, jež se stala základem minuskulí antikvy. Záhy začali humanistické písmo užívat také severoitalští obchodníci a kaligrafové proto písmo přizpůsobili potřebě rychlejšího psaní, čímž vznikla humanistická polokurzíva, jež se vyznačovala sklonem doprava a samostatně stojícími písmeny.Beck (1991), s. 454–456. Oba typy písma brzy pronikly do tisku: poprvé vyspělou antikvou tiskl roku 1464 německý tiskař Adolf Rusch, centrem knihtisku antikvou se však staly zejména Benátky; tištěnou humanistickou polokurzívu, zvanou italika, vytvořil Aldus Manutius roku 1501.Kašpar (1987), s. 145–146. Jako psané písmo se antikva posléze užívala jen zřídka – základním typem psaného humanistického písma představovala polokurzíva, z níž se živelně vyvíjela kurzíva, která mnohdy přejímala také vlivy i celá písmena novogotického písma.Kašpar (1987), s. 113–115.
thumb|Italika (tisk: Aldus Manutius, 1501)
V první polovině 16. století se humanistické písmo užívalo již téměř ve všech jazykově latinských textech tištěných nejen v Itálii, ale také v Německu, Francii, Anglii, Nizozemí i ve střední Evropě.Beck (1991), s. 456–457. Tištěné písmo v následujících staletích nedošlo výraznějších změn, za to psané písmo podléhalo vlivu dobového estetického cítění. Pod vlivem baroka se tak humanistické písmo stalo ozdobnějším, mj. díky zmnožení smyček, a naopak klasicismus vedl k návratu ke střízlivějším formám písma.Kašpar (1987), s. 115. Humanistické písmo se ovšem v drtivé většině případů používalo výlučně jen pro texty v latině. Zlom nastal teprve v 17. století, kdy se jím začaly psát také texty v národních jazycích, a to zejména v Anglii a Francii. Výjimku tvořila střední Evropa, kde se humanistické písmo v jazykově českých textech šířeji uplatňovalo až od 2. čtvrtiny 19. století a teprve roku 1941.Beck (1991), s. 457–459.
Výuka humanistického písma Na tvary humanistického písma měly v 16. století vliv především učebnice curyšského kaligrafa Urbana Wysse (Libellus Valde Doctus..., 1549) a vlámského kartografa Gerharda Mercatora (Literarum latinarum..., 1540). Vliv anglických a francouzských učebnic ze 17. a 18. století ovšem již zpravidla nepřekročil hranice země svého vzniku.Kašpar (1987), s. 32–33. V českých zemích byla výuka humanistického písma zprvu součástí některých učebnic novogotického písma, někdy se také napodobovaly humanistickým písmem psané čítanky. Až roku 1841 vytvořil Jan Svoboda českou verzi humanistického písma, nakonec se však ujaly tvary vycházející z příručky Petra Mužáka (1848).Kašpar (1993), s. 158–164.
Novogotické písmo
thumb|Srovnání novogotických tištěných písem Charakter a vytlačování novogotického písma Novogotické písmo navazovalo na středověké gotické písmo. Kreslené a do značné míry také polokurzívní novogotické písmo se vyznačuje silným stínováním.Kašpar (1987), s. 42–44. Novogotické kreslené písmo začalo být již v 2. polovině 15. století napodobováno také v tisku, kde se nakonec vyvinuly celkem čtyři hlavní typy tiskového písma: textura a bastarda navazovaly na stejnojmenná gotická písma, zatímco švabach a fraktura vycházely z kresleného novogotického písma.Kašpar (1987), s. 144–145. Hlavním typem novogotického psaného písma se ovšem stalo písmo kurzívní, neboť naplňovalo požadavek rychlého a snadnějšího psaní, zatímco funkce polokurzívního (a tím spíše kresleného) písma se stále více omezovala jen na zvýrazňování nadpisů a slov v textu. Kurzívní písmena jsou psána jedním tahem a ve slově vzájemně spojována.Kašpar (1987), s. 40–42.
V průběhu novověku lze sledovat tendenci vytlačování novogotického písma humanistickým. Nejdříve došlo k vytlačení novogotického písma v Itálii, kde se udržela jen pro psaní několika mála druhů písemností. V 17. století nejdříve humanistické písmo ovlivnilo tvary novogotického, takže vzniklo novogoticko-humanistické písmo, z něhož ovšem novogotické prvky nakonec v 18. století vymizely. V Anglii se novogotické písmo udrželo poněkud déle, neboť humanistické a novogotické písmo během 17. století zde existovaly vedle sebe; došlo sice k jejich ovlivňování, nikoli však ke smíšení. Užívání novogotického písma nakonec anglický parlament zakázal roku 1731. Nejdéle se novogotické písmo udrželo ve střední Evropě, kde jeho ústup začal až v 1. polovině 19. století, když se pro jazykově neněmecké texty začalo užívat humanistického písma. V jazykově německých textech se ovšem novogotické písmo udrželo až do roku 1941, kdy bylo jeho užívání zrušeno nacistickou administrativou.Kašpar (1987), s. 48–53.
Výuka novogotického písma Živelný rozvoj kurzívního písma se již od počátku 16. století snažili usměrňovat kaligrafové ve svých tištěných učebnicích psaní. Pro novogotické písmo sehrály zásadní roli učebnice Johanna Neudörffera Fundament (1519) a Eine gute Ordnung (1538), v nichž Neudörffer propagoval analyticko-syntetickou metodu výuky psaní, podle které se měly nejdříve nacvičovat jednotlivé komponenty písmen, jež se pak skládaly do jednotlivých písmen. Neudörffovy tvary kurzívních písmen se dočkaly širokého rozšíření a staly se základem německé novogotické kurzívy (kurentu), jejíž tvary v průběhu následujících čtyř staletí doznaly jen menších změn. Další vlivné příručky pak během 16. století vydal také Wolfgand Fugger (1553), Mathias Wassenberger (1548) nebo Johannes Kleiner (1568).Kašpar (1987), s. 30–31.
thumb|Německá novogotická kurzíva (kurent, Schillerův rukopis) V 17. století se tvary novogotického písma poněkud rozrůznily, takže v jen německých zemích lze vysledovat tři základní typy písma: franský typ (s centrem v Norimberku), saský typ (Lipsko, Drážďany) a slezský typ (Vratislav). Také v rakouských zemích se písmo utvářelo pod vlivem různých příruček, zprvu přejímaných z německých zemí (Caspar Neff, 1549) a posléze vytvářených také domácími kaligrafy (pol. 17. století: Andreas Reich, 18. století: Georg Schwander). Proces sjednocování písma přišel až se státními zásahy: na počátku 18. století získal od pruské vlády dvacetiletý monopol na vydávání učebnic a vzorníků psaní Hilmar Curas (učebnice Calligraphia Regia, 1714) a obdobně bylo v habsburské monarchii v rámci školní reformy roku 1774 stanoveno, že psaní se má na základních školách vyučovat výhradně podle učebnice Johanna Schalteho (Anleitung zum Schönschreibung..., 1775). První českou učebnici novogotického písma vytvořil F. A. Steinský, kvůli monopolu Schalteho učebnice však všechny exempláře Steinského učebnice byly zničeny. První dochovanou českou učebnici proto představují předlohy Jana Jakuba Küssela z roku 1823.Kašpar (1987), s. 31–33.
Konkurence humanistického a novogotického písma Obecná charakteristika thumb|Ukázka užití dvojího písma v jediném slově: latinský základ slova Generalien humanistickým písmem, koncovka mäßig novogotickým