Sardinie je jeden z regionů Itálie, nacházející se především na druhém největším, stejnojmenném ostrovu ve Středozemním moři, západně od Apeninského poloostrova, jižně od francouzského ostrova Korsika. Je to jeden z pěti italských regionů s určitou mírou autonomie, přiznanou jim zvláštním zákonem. Oficiální název regionu je Autonomní oblast Sardinie. Název je dvojjazyčný v italštině a sardinštině: / . Dělí se na šest provincií a dvou metropolitních měst (Cagliari a Sassari) a 377 obcí. Region má rozlohu 24 100 km² a přes obyvatel. V regionu se mluví kromě italštiny také sardinštinou a ve městě Alghero katalánštinou.
Historie Sardinie je jedním z nejstarších geologických útvarů v Evropě. Ostrov byl osídlen různými imigračními vlnami od pravěku až do nedávné doby. První lidé, kteří se usadili na Sardinii během svrchního paleolitu a mezolitu, přišli z kontinentální Evropy.
Historii Sardinie můžeme rozdělit do těchto období: Pravěk Nuragské období – od roku 1500 př. n. l. Starověká historie – od 9. století př. n. l. Období vlády Vandalů (východogermánský kmen) – 5.–6. století Středověk – Byzantská éra – od roku 533 Aragonské období – od roku 1297 Španělské období – od roku 1469 Savojské období – od roku 1708 Italské království – od roku 1848 Italská republika – období po druhé světové válce – od roku 1946
Nuragská civilizace vlevo|náhled|Pevnost nuraghe Zajímavým obdobím historie Sardinie byla nuragská civilizace – období asi od roku 1500 př. n. l. Vesnice byly tehdy stavěny kolem kulaté věže – pevnosti, zvané nuragy (obvykle v množném čísle v angličtině a v italštině). Tyto věže byly často opevněny a rozšířeny cimbuřím. Kmenové hranice hlídaly menší vyhlídkové nuragy postavené na strategických kopcích, odkud byl výhled na jiná území. Nuragů se v Sardinii zachovalo asi 7 000. Rozsah, složitost a územní rozšíření těchto budov svědčí o bohatství, nashromážděného nuragskými Sardinci, o jejich technologickém pokroku a o složitosti jejich společnosti. V té době byla Sardinie centrem několika obchodních cest a byla důležitým dodavatelem surovin, jako je měď a olovo, které byly stěžejní pro výrobu té doby. Důkaz o obchodu s jinými civilizacemi tohoto období dokládá několik artefaktů (např. hrnce), pocházejících až z Kypru, Kréty, pevninského Řecka, Pyrenejského a Apeninského poloostrova, které byly nalezeny v nuragských lokalitách. To svědčí o rozsahu obchodních vztahů mezi nuragskými lidmi a jinými národy v Evropě i mimo ni.
Od konce 13. století byla Sardinie pod vládou Aragonie. Ostrov byl častým cílem útoků muslimských pirátů ze Severní Afriky a ještě v roce 1798 bylo více než 900 obyvatel odvlečeno do otroctví nájezdníky z Tuniska. Španělsko o Sardinské království definitivně přišlo v roce 1714 během války o dědictví španělské ve prospěch rakouské monarchie, která území roku 1720 vyměnila se savojským vévodou Viktorem Amadeem II. za Sicílii. Území savojského vévody dostalo název Sardinské království, i když mu vládla savojská dynastie a jeho centrem byl Piemont. Po sjednocení Itálie bylo 18. února 1861 vyhlášeno zřízení Italského království a piemontsko-sardinský král Viktor Emanuel II. byl prohlášen italským králem.
Během druhé světové války byl ostrov téměř ušetřen pozemních bojů. Po září 1943 nebyl ostrov okupován ani spojenci, ani Němci. V roce 1948 se Sardinie stala autonomní oblastí Itálie a od té doby je spravována na základě zvláštního statutu.
Geografie náhled|vlevo|Jezero Cucchinadorza (autor IDany97) Sardinie má celkovou rozlohu 24 100 km² a je druhým největším ostrovem ve Středozemním moři. Nachází se přibližně 188 km od italské pevniny, od které je oddělován Tyrhénským mořem, zatímco část Sardinského moře ostrov odděluje od tuniského pobřeží. Severní část ostrova odděluje Bonifácký průliv od francouzského ostrova Korsika. Ostrov se nachází mezi 41. a 39. rovnoběžkou severní délky.
Krajina je zde rozmanitá: najdeme tu hory, lesy, pláně, neobydlená území, potoky, skalnatá pobřeží i dlouhé písečné pláže.
Ostrov je značně hornatý (více než 80 % území) s členitým pobřežím, které je dlouhé 1 849 km. Nejvyšším vrcholem je Punta La Marmora (1 834 m) v masivu Gennargentu. Oblast zahrnuje hlavní ostrov Sardinie a okolní ostrovy, mimo jiné např. Sant'Antioco, San Pietro, Asinara, La Maddalena a Caprera.
Administrativní dělení Sardinie Ostrov Sardinie se nově od roku 2025 dále administrativně rozděluje na šest provincií: Medio Campidano, Gallura Nord-Est Sardegna, Nuoro, Ogliastra, Oristano a Sulcis Iglesiente. Vedle těchto jsou zde dvě metropolitní města, které tvoří zbylé provincie. Jsou to města Cagliari a Sassari.
Podnebí a klimatické podmínky Ostrov má středomořské podnebí. Podél pobřeží jsou mírné zimy a horká vlhká léta s větrným počasím. Sardinie je velmi větrná oblast: dominantními větry jsou mistrál vanoucí od severozápadu a ponente, který vane od západu na východ. Mistrál bývá v zimě chladný a často prudký, způsobující mořské bouře i se sněžením, zatímco v létě zmírňuje teploty, zejména ve středozápadních oblastech a způsobuje vzestupy teplot na východním pobřeží. V zimním období mohou teploty dosahovat několik stupňů pod nulu a letní teploty mohou překračovat 40 °C. Dešťové srážky se vyskytují nejvíce ve vnitrozemských oblastech v blízkosti hor (průměrně 700-800 mm za rok), podél pobřeží se vyskytují ojediněle. Sněžení je častým jevem v horských oblastech a v nadmořských výškách nad 1000 metrů může být obzvláště silné.
Přírodní prostředí Krajina Sardinie střídá horské profily s porosty makchií, lesy, rybníky a lagunami, potoky, písečnými plážemi a strmými útesy. Na ostrově jsou tři národní parky, tři regionální parky Itálie a 60 chráněných krajinných oblastí.
Fauna náhled|Asino dell'Asinara - bílý osel (autor Daygum) náhled|Cavallino della Giara (autor Helga Steinreich) Na Sardinii se vyskytují populace jelenů a muflonů. Dále je zde nacházejí například sardinský divočák (Sus scrofa meridionalis - vyskytující se na Sardinii a Korsice), různé druhy hlodavců a zajícovců.
Ze savců jsou zde endemickým druhem bílý druh osla zvaný Asino dell'Asinara, který se vyskytuje na ostrově Asinara a v omezených oblastech Sardinie. Dále se zde vyskytuje kůň endemického plemene zvaného Cavallino della Giara. Jejich srst je jednobarevná od hnědé až tmavě černé barvy. Vyznačují se hranatou hlavou, výrazným hřebenem a robustním krkem. Oproti standardním plemenům má tělo koně malou velikost.
Na ostrově také můžete spatřit supa bělohlavého, plameňáka růžového a vyskytuje se zde i velmi vzácný racek audouinův a endemický druh orebice berberská.
Flóra Lesní vegetaci ostrova reprezentují převážně makchie a lesy. Převládajícím druhem stromů je dub cesmínovitý, v chladnějších oblastech se vyskytují druhy dub pýřitý, tis červený, cesmína ostrolistá, javor francouzský a v teplejších oblastech dub korkový. Na vrcholcích okolo 1000 metrů nad mořem jsou stepi a garrigue podobající se alpské flóře.
Vodní flóra a fauna Vyskytuje se zde rozmanité druhy ryb, mořských hub a korálů. Moře se vyznačuje mimořádnou čistotou vody, která podporuje rozkvět četných kolonií mořských bylin posidonie mořské.
Zvláštní zmínku je třeba věnovat tuleni středomořskému, kterého dlouhodobě pronásledují rybáři a ruší místní rekreanti. Jedná se na Sardinii o druh s vysokým rizikem vyhynutí.
Politika V čele regionu stojí guvernér (Presidente), jenž je volen sardinskými voliči v přímé volbě na pětileté funkční období. Guvernér je zároveň hlavou regionální vlády (Giunta), jež se v současnosti skládá ze třinácti ministrů (Assessori). Od 20. března 2024 je guvernérkou Alessandra Toddeová za Hnutí pěti hvězd.
Legislativním sborem je Regionální zastupitelstvo (Consiglio Regionale), které má 60 členů a je voleno poměrným systémem. Volby probíhají společně s volbou guvernéra jednou za pět let.
Výsledky posledních voleb do regionálního shromáždění (únor 2026) KandidátiStranaHlasyMandátyAbs.% Alessandra Todde 95 285 13.8 11 53 613 7.7 7 32 145 4.6 4 36 299 5.1 4 27 422 3.9 3 20 984 3.04 3 20 868 3.02 3 20 574 2.9 3 11 637 1.6 1 10 780 1.5 0 293 288 42.5 35 Paolo Truzzu 93 921 13.6 7 46 629 7.2 3 43 892 6.3 3 37 950 5.5 3 37 341 5.4 3 28 203 4.1 2 28 203 3.7 1 19 237 2.8 1 2 110 0.3 0 338 240 48.99 24 Renato Soru 23 872 3.46 - 10 830 1.57 - 10 577 1.53 - 4 993 0.72 - 4 534 0.66 - 54 806 7.94 - Lucia Chessa 4 076 0.59 - 736 186 100 59
Ekonomika náhled|Šperky vyrobené technikou filigrán (autor Shardan) Ekonomika ostrova je zejména založena na poskytování služeb spojených s cestovním ruchem (v roce 2024 ostrov navštívilo 17 000 000 návštěvníků), ačkoliv významnou roli hraje i průmyslový a zemědělský sektor. Sardinie je italský region s nejbohatším podložím na minerály. Jsou zde naleziště obsidiánu, stříbra, zinku a mědi. V minulosti zde bylo mnoho dolů na tyto suroviny, nicméně v 21. století byla těžba kvůli konkurenceschopnosti výrazně utlumena. Energii vyrábějí vodní elektrárny a různé větrné farmy. Poslední dvě uhelné elektrárny byly vyřazeny z provozu v roce 2025.
Na ostrově jsou veliké petrochemické komplexy i rafinérie na zpracování ropy a také se zde vyrábějí ropné plošiny. Je zde rozvinutý potravinářský sektor, spojený se zpracováním živočišných produktů (sýr, mléko, maso) a rybolovem (zpracování tuňáka), zpracovatelský průmysl, zpracování korku(Sardine produkuje 80 % italského korku), strojírenství (výroba zemědělských vozidel, stavba lodí, letecké součástky), stavebnictví a hutnictví.
47,9 % povrchu Sardinie, je převážně hornatého a kopcovitého, a proto je využíváno z 60 % jako trvalé louky a pastviny, 34 % se využívá pro ornou půdu. Na Sardinii žije okolo 3 miliónů ovcí. Kromě masa se využívají na získávání mléka se kterého potom vzniká výrobou široká škála sýrů ; polovina ovčího mléka vyrobeného v Itálii pochází ze Sardinie a zpracovává se převážně v pastýřských družstvech a malých průmyslových podnicích. Sardinie také produkuje většinu sýra typu pecorino romano a jehož velká část se tradičně posílá do italských komunit v zámoří.
V řemeslném zpracování zde vyniká zejména tkaní koberců a tapiserií. Zpracování dřeva se vyznačuje originálními výrobky, jako jsou vyřezávané truhly, slaměné židle, tradiční masky a korkové výrobky. Výroba tradičních šperků technikou zvanou filigrán, která se provádí kroucením dvou drátů a následným jejich zploštěním.
Architektura náhled|Borutta – kostel sv. Petra, Sorres (románská arch.) Základním kamenem ve vývoji románských architektonických forem byla bazilika San Gavino v Porto Torres. Mezi další významné stavby patří katedrály Sant'Antioco di Bisarcio v Ozieri, klášter San Pietro di Sorres v Boruttě, San Nicola di Ottana, palatinská kaple Santa Maria del Regno z Ardary a další. Pokud jde o vojenskou architekturu, v tomto období byly postaveny četné hrady na obranu území. Z počátku 14. století pochází opevnění a věže Cagliari, které navrhl Giovanni Capula.
Co se týče gotiky, nejstarším katalánským gotickým kostelem na Sardinii je svatyně Panny Marie z Bonaria. Také v Cagliari byla v téže době postavena uvnitř katedrály aragonská kaple. V první polovině 15. století byl postaven skutečný gotický klenot, komplex San Domenico, jehož součástí byl kostel a klášter. Při náletech v roce 1943 byly téměř kompletně zničeny, dochovala se pouze křížová chodba. Dalšími díly byly kostely San Francesco ve čtvrti Stampace (z nichž zůstala jen část kláštera), Sant'Eulalia a San Giacomo. V Algheru začala v 2. polovině 15. století stavba kostela San Francesco a v 16. století katedrály Panny Marie. náhled|Krypta katedrály Nanebevzetí Panny Marie v Cagliari (baroko)