V době Římské říše tvořily území dnešního Chorvatska dvě římské provincie, Panonie a Dalmácie. Po pádu Západořímské říše v 5. století n. l. si oblast na 50 let podrobili Ostrogóti, než byla začleněna do Byzantské říše.
Chorvatsko jako státní útvar se poprvé objevilo v 7. století v podobě Chorvatského knížectví a blízkého Knížectví Dolní Panonie, které byly sjednoceny a povýšeny na Chorvatské království trvající od roku 925 do roku 1918. Ve 12. století vstoupilo Chorvatské království do personální unie s Uherským královstvím. Nadále však byla zachována chorvatská státnost prostřednictvím Saboru a bána.
Období od 15. do 17. století bylo poznamenáno intenzivními boji mezi Osmanskou říší na jihu a Habsburskou monarchií na severu.
Po první světové válce a rozpadu Rakouska-Uherska bylo chorvatské území začleněno do Království Jugoslávie. Po německé invazi do Jugoslávie v dubnu 1941 vznikl Nezávislý stát Chorvatsko, spojenec Osy, který byl poražen v květnu 1945, týden po podpisu bezpodmínečné kapitulace nacistického Německa. Následně vznikla Socialistická republika Chorvatsko, členská republika Socialistické federativní republiky Jugoslávie. V roce 1991 vedení Chorvatska přerušilo vazby na Jugoslávii a po občanské válce vyhlásilo nezávislost. náhled|300x300pixelů|Chorvatské hranice v historii
Území Chorvatska v pravěku Území dnešního Chorvatska bylo osídleno po celou dobu pravěku. Fosílie člověka neandrtálského ze středního paleolitu byly nalezeny v severním Chorvatsku, nejznámější oblastí výskytu pak je okolí města Krapina. Zbytky neolitické a eneolitické kultury byly nalezeny po celém území země. Většina nálezů se vyskytla hlavně v údolích chorvatských řek, kde byly nalezeny památky z kultur Starčevo, Vučedol nebo kultury Bádenské.
Doba železná zanechala po sobě stopy v podobě nálezů z období osidlování území národem Ilyrů a Keltů. Později se na území státu objevují řecké kolonie, hlavně na ostrovech Hvar a Vis.
Území Chorvatska v období starověku V dobách před naším letopočtem žily v oblasti jihovýchodní Evropy, tedy i na území dnešního Chorvatska ilyrské kmeny, podle kterých toto území nazývalo Illyria. Zdejší obyvatelstvo se muselo od 3. století př. n. l. bránit římské expanzi a vedlo s Římany časté války. Později zde byla zřízena římská provincie Illyricum. Doba jejího vzniku není přesně známa. Mohlo se to stát již ve 2. století př. n. l., ale nejpozději za Caesara. Po rozdělení římské říše v roce 395 připadlo Illyricum k východní části římského impéria, později se stalo součástí byzantské říše.
Příchod Slovanů a vznik středověkého chorvatského státu Od konce 6. století trpělo území dnešního Chorvatska nájezdy kočovných Avarů a Slovanů. Slované postupně přivodili úpadek zdejšímu politickému panství Byzance, její církevní organizaci i byzantské kultuře. Podle vyprávění císaře Konstantina VII. Porfyrogenneta, který psal v polovině 10. století, sem prý přišli počátkem 7. století na pozvání císaře Herakleia Chorvaté. Tyto slovanské kmeny prý dosud sídlily kdesi za Karpatami v místě nazývaném Velké nebo Bílé Chorvatsko. Porazily Avary, část jich pobily a část zotročily, a s Herakleiovým souhlasem se tu usadily.
Chorvaté osídlili nejprve byzantské území při jadranském pobřeží (Dalmatské Chorvatsko), a později, po pádu avarské říše, také Dolní Panonii (Panonské Chorvatsko). Přestože do těchto oblastí i nadále zasahovaly mocenské zájmy východního císařství, nebyli Chorvaté vystaveni tak silnému byzantskému vlivu jako sousední Srbové. O to větší zájem jevila o jejich území od 8. století franská říše. Pod její svrchovanost se v 9. století dočasně dostali vládcové Panonského i Dalmatského Chorvatska. Současně se Chorvaté prosazovali ve vlastní Dalmácii, kde řada měst uznala jejich nadvládu. O jadranské pobřeží a ostrovy měly zájem také Benátky a Byzanc.
V roce 867 se Basileovi podařilo osvobodit z arabského obležení významné přístavní město Ragusu (Dubrovník) a poté zrestaurovat byzantské panství na jadranském pobřeží Balkánu, kde vzniklo thema Dalmácie. Podle císařova příkazu odváděla významná dalmatská města jako Split, Trogir nebo Zadar, který byl střediskem thematu, poplatky chorvatskému panovníkovi. Šlo zřejmě o tributum pacis – poplatek za svobodnou plavbu byzantských lodí po Jadranu.
Z církevního hlediska podléhalo Chorvatsko více římskému papežství, i když některá biskupství patřila stále pod svrchovanost konstantinopolského patriarchátu. Vzhledem k tomu, že k první christianizaci Chorvatů došlo již za Herakleiovy vlády, mohla zde být obnovena původní církevněsprávní centra z římské doby. Tak bylo například ve Splitu obnoveno starší salonské biskupství a také Římem založené biskupství v Ninu navázalo na starší tradici. Zřízením ninské diecéze v sídle chorvatských vládců dosáhl kníže Trpimír roku 864 vzniku samostatné chorvatské církevní organizace, o niž usiloval. V Ninu působilo později několik Metodějových žáků, kteří zde pěstovali slovanskou liturgii a písemnictví. Panonské Chorvatsko přijalo slovanskou liturgii již dříve, neboť se na výzvu papeže Jana VIII. stalo roku 873 součástí moravsko-panonské arcidiecéze, v jejímž čele stál arcibiskup Metoděj. Trpimír byl prvním vladařem, který použil pojem Chorvati pro obyvatelstvo svého knížectví. Založil vlastní dynastii (Trpimírovci) a právo vybírání daní uznala jemu i jeho následovníkům i mocná Byzantská říše.
Panovník často měnil své sídlo. Hlavní město se tak přesouvalo mezi městy jako např. Biograd na Moru, Omiš, Bihać a další.
Po zřízení thematu Dalmácie došlo k druhé christianizaci Chorvatů a k prvním christianizačním misiím u Srbů. Z Dalmácie pronikali do slovanského vnitrozemí řečtí misionáři a šířili zde byzantský vliv. Významnějších úspěchů na církevním poli bylo v tomto prostoru dosaženo po roce 886, kdy sem přišli žáci moravsko-panonského arcibiskupa Metoděje.
náhled|Tomislav, na obrazu chorvatského malíře z 19. století Významným chorvatským vládcem byl kníže Tomislav z rodu Trpimírovců. Brzy po nástupu na trůn v roce 910 se mu podařilo připojit větší část Panonského Chorvatska, které bylo po roce 907 obsazeno maďarskými kočovníky. Toto území nese od 10. století název Sclavonia – Slavonie. Orientace chorvatského vládnoucího rodu Trpimírovců na papežství přinesla Tomislavovi významný zisk v podobě královského titulu (924 nebo 925). Zároveň první synoda ve Splitu v roce 925 výrazně omezila na podnět papeže Jana X. konání slovanských bohoslužeb v Chorvatsku a rozhodla o jednoznačné církevní orientaci země na Řím. Druhá synoda konaná ve Splitu roku 928 zrušila biskupství v Ninu, kde se slovanská liturgie pěstovala, a začlenila Chorvatsko do splitské arcidiecéze. V době ohrožení Chorvatska bulharskou expanzí navázal Tomislav spojenectví s Byzancí a pomohl jí s definitivní platností porazit cara Symeona. Byzanc uznávala královu svrchovanost v Dalmácii, která mu platila podobně jako Benátky tribut, a udělila mu čestný titul prokonzula.
Personální unie s uherským královstvím
Roku 1102 se Chorvatsko spojilo personální unií s uherským královstvím (tzv. pacta conventa).. Následně byl ve městě Biograd na Moru korunován Koloman Uherský za chorvatského krále. Podle dohody byl panovník jeden, ve všech ostatních záležitostech však měla být obě království samostatná. Dalmácie byla kontrolována od roku 1167 Byzantskou říší, od roku 1409 Benátskou republikou. Uherský král byl schopen obsadit Dalmácii jen na krátkou dobu. Na jihu regionu od 14. století existovala nezávislá Republika Dubrovník. Od poloviny 15. století bylo Chorvatsko a především jeho východní část Slavonie vystaveno tureckému výboji.
Ve 13. století byl poprvé sezván chorvatský Sabor, v roce 1273 nejprve v Záhřebu, svůj vlastní měla i Slavonie. V Saboru zasedali šlechtici a jeho předsedou byl chorvatský bán. Kromě šlechticů se jednání účastnili také zástupci královských měst. V roce 1351 zasedal první Sabor také v jižní části dnešního Chorvatska, a to v Lice. Kvůli tureckému nebezpečí byly chorvatský a slavonský Sabor přesídleny nejprve do Záhřebu, a poté po roce 1557 přestaly zasedat zcela.
Již na konci 14. století začali Turci sporadicky pronikat do oblasti řek Sávy a Drávy. Teprve ale až ve století patnáctém začaly turecké vpády na území nejprve nejvýchodnější Slavonie, a později i zbytku regionu a i centrálního Chorvatska přicházet s přibývající intenzitou. V roce 1477 se Turci objevili u dnešního města Varaždín. Do 80. let 15. století získali celou Bosnu a začali ohrožovat i dalmatské přístavy. Vojenskou pomoc vyslal tehdejší král Matyáš Korvín městům Zadar a Šibenik. Turci však obsadili celou oblast mezi řekami Cetina na severu a Neretva na jihu. Benátská republika s nimi sice uzavřela na krátkou dobu mír, již okolo roku 1520 se však turecké oddíly nacházely opět v blízkosti pobřežních měst.
Po bitvě u Moháče bylo od 1. ledna 1527 Chorvatsko v rámci Uher v personální unii s Rakouskem. Při bitvě padl poslední uherský král a podle dohodnuté smlouvy měla uherská (a tedy i chorvatská) koruna připadnout Habsburkům. V roce 1527 nakonec i chorvatský sněm souhlasil s korunovací Ferdinanda I. za chorvatského krále.
Roku 1529 byla zřízena tzv. Vojenská hranice. Do této oblasti při dnešní hranici s Bosnou a Hercegovinou směřovala vlna křesťanských uprchlíků z oblasti dnešního Srbska, kteří zde změnili náboženskou a později i etnickou strukturu. Turecké výboje sice pokračovaly, Osmanům se však nedařilo postupovat do chorvatského Záhoří a dále na sever. Přestože uskutečnili několik vpádů, nebyli s to celou oblast ovládnout. Z Chorvatska nicméně zbylo jen velmi malé území; nemalý zábor Osmanské říše ještě rozšířila i militarizace pohraničních zón. Území země se zmenšilo na 16 800 km2
Až okolo roku 1700 došlo k osvobození Slavonie od turecké nadvlády, jejíž území bylo rozděleno mezi Vojenskou hranici a nově vzniklou rakouskou korunní zemi Království Slavonie, jež bylo roku 1745 spojeno s užším Chorvatskem do Chorvatsko-Slavonského království.
Během napoleonských válek porazila Francie roku 1809 Rakousko, a značná část území dnešního Chorvatska je pak až do roku 1814 v rámci tzv. Ilyrských provincií anektována Francií. Kromě území Dalmácie jako takové a tamní části vojenské hranice tam byla nakonec začleněna i Republika Dubrovník, k jejíž neslavnému konci došlo na začátku roku 1808. Francouzi v okupovaných oblastech začali provádět rozsáhlé proměny; upravovali správu podle svého vzoru, což vedlo k modernizaci.
Ekonomicky bylo Chorvatsko jedním z nejslabších článků Rakouska. Přestože zavedením tzv. Code civil a modernizací ve školství se dosáhlo ve Francouzi okupovaných oblastech jistého pokroku, Chorvatsko nenastupovalo na cestu zprůmyslnění stejně rychlým způsobem, jako ostatní evropské země. Vznikaly sice nové cechy, několik textilních manufaktur, které byly na přelomu 18. a 19. století v zemi vybudováno, se ale neujalo a většina z nich zanikla. Teprve až ve 20. století se dařilo zakládat nové provozy a zvýšit tak výrobu. Manufaktury vznikaly často také s účastí Němců, kteří již ve své domovině byli na takový způsob produkce zvyklí a Chorvatsko bylo vhodným místem, kde bylo možné využít levnou pracovní sílu. Někteří odborně vzdělaní pracovníci ovšem nebyli v Chorvatsku dostupní, přijížděli z rozvinutějších oblastí, například z Vídně. Vyrábělo se sklo, zpracovávalo se dřevo, dařilo se hedvábnictví. První železniční tratě získalo dnešní Chorvatsko až v roce 1860 a později.
náhled|Bán Josip Jelačić