Důchodová reforma je snaha vlády státu změnit, či transformavat nastavení důchodového systému, který občanům státu zajišťuje starobní důchody. Důvodem jsou hlavně snahy o zmírnění nespravedlností, finanční neudržitelnost stávajícího systému a nesrozumitelnost vyplácení.
Z pohledu historického i budoucího se budou snahy o reformy vracet, jakmile dosáhnou parametry určitého neudržitelného bodu. Podle hospodářských liberálů, dokud bude mít systém sociálního zabezpečení pod kontrolou stát, je toto nevyhnutelný osud. Nicméně heterodoxní ekonomie (Post-Keynesovská ekonomie) poukazuje na to, že pouze stát dokáže spravovat systém sociálního zabezpečení. Nesouhlas na tomto je založen na teoretickém sporu o povaze pěněz (exogenní vs. endogenní pojetí peněz).
Politická vůle Demografická situace nahrává tomu, že počet lidí v důchodovém systému k poměru k pracujícím se bude zvyšovat. To velmi ovlivní rozhodování politiků o výši důchodů a jejich financování, důchodci představují a budou představovat stále větší voličskou skupinu. Současný politický cyklus demokratických voleb, jednou za čtyři roky k urnám, neumožnuje spojit odpovědnost stávající vlády s výsledky reformy. Chybí tak motivace k provední dlouhotrvajících změn jako je důchodová reforma, jejíchž účinky se projeví v horizontu desítek let.
Vládnoucí politické strany mají v demokracii tendeci dlouhodobé reformy odsouvat a praktikovat jednoduché "kupování hlasů" drobnými zvýšeními nad rámec valorizace, které nevyhnutelně vede k většímu zadlužování státu a možnosti pádu do dluhové spirály.
Stárnutí populace je v posledních letech předmětem mnoha diskusí, často vyjádřených alarmistickým jazykem, který obhajuje vyhýbavé politické kroky k odvrácení hrozící demografické krize. Populační stárnutí bylo často shrnuto prostřednictvím zvyšujících se poměrů závislosti na stáří. Věk je proto vnímán jako zdroj závislosti, který údajně způsobuje ekonomické problémy. I když se tyto vjemy zdají intuitivní, jsou otevřené dotazům a mohou být zavádějící. Ekonomická diskuse o stárnutí byla v přístupu do značné míry neoklasická (Národní rozpočtová rada). Stárnutí se stalo specialitou v populační ekonomii, která je sama o sobě specializací v neoklasicistním mainstreamu. Alternativní pohled pochází od autorů sociologie a sociální politiky, kteří si vytvořili vlastní „politickou ekonomii stáří“. Na rozdíl od neoklasického individualismu sociologická zobrazení stárnutí zdůrazňovala sociální konstrukci stáří a strukturovanou závislost starších osob. Složitá kauzalita ztěžuje identifikaci a rozpojení různých faktorů stárnutí a jeho sociálních důsledků. Populace, technologie a instituce jsou na sobě závislé a bylo by nerozumné přiřadit kauzální přednost kterémukoli z nich. Bezpečnějším způsobem postupu je podívat se na nedávné strukturální změny obecně, bez identifikace základních příčin, a zvážit, jak post-Fordismus a stárnutí populace spadá do širších trendů.
Tvůrci veřejné politiky hovoří o blížící se krizi u veřejných důchodových opatření. Zdůrazňují demografický vývoj v kombinaci s průběžnou povahou veřejných důchodových systémů. Jejich řešení obvykle zahrnuje snížení výhod dosažených zvýšením věku odchodu do důchodu, přechodem na předběžné financování a investováním do akcií. Takové politiky nevyřeší problém, který představuje velká skupina důchodců, a mohou jej ještě zhoršit. Předběžné financování by mohlo být deflační a ve skutečnosti zpomalit akumulaci kapitálu. Taxanomie reforem penzí: dle Palley (1998)Předfinancování (nutnost akumulovat úspory předem)kompletníčástečnéžádnéPrivatizacesilnásoukromé účtysoukromé účty (individuální spoření) + vládní důchodxslabádluhopisy a akcie držené svěřeneckým fondem sociálního zabezpečenídluhopisy a akcie držené svěřeneckým fondem sociálního zabezpečeníxžádnápouze vládní dluhopisypouze vládní dluhopisyP.A.Y.G.
Důchodová reforma v ČR 1996–2016
V roce 1996 byla prezentována liberálními ekonomy neudržitelnost důchodového systému do budoucna. Zásadní změnou by byla možnost vyvést část peněz, které běžně odchází do státního systému (první pilíř), do některého ze soukromých penzijních fondů (druhý pilíř). Dalším krokem bylo sjednocení DPH na 20 %, kvůli udržitelnosti financování. Kvůli nedostatečné podpoře veřejnosti a pádu vlády pod vedením premiéra Petra Nečase (ODS), která reformu schválila, byl druhý zavedený pilíř roce 2016 zrušen. Reformu tak lze označit za neúspěšnou.
Důchodová reforma v ČR od roku 2019
V roce 2019 vznikl poradní orgán vlády, a to důchodová komise, která dostala za úkol shodnout se na parametrech důchodové reformy.
Tato důchodová reforma, kterou ministerstvo práce a sociálních věcí nazvalo „spravedlivá důchodová reforma“, deklaruje tři cíle:
udržitelnost spravedlivost srozumitelnost
Komise se shodla, že má vzniknout tzv. nultý pilíř, základní důchod po odpracování 25 let. Dále má vzniknout bonus 500 Kč za každé vychované dítě v primární péči a snížený důchodový věk pro náročné profese. První pilíř má stále existovat a zajišťovat důchod závislý na odpracované kariéře.
Jednotlivé fáze reformy byly naplánovány až do roku 2025. Vláda Andreje Babiše reformu neschválila. Další pokus si předsevzala k prosazení vláda Petra Fialy.
Reforma z pohledu ekonomických teorií Ekonomické modely a teorie jsou částečné a často předpojaté ideologií. V současné situaci mají vládní modely neoklasicistní zvrat na volném trhu, což dává neoliberálním politikám prioritu s ohledem na růst a zaměstnanost. Tento výsledek je v rozporu se skutečností, kde je skandinávský model blahobytu velmi úspěšný. Model volného trhu poskytuje zaujatý obraz úsporných politik pro současnost a nákladů na vytváření udržitelného rozvoje pro budoucnost. Teorie „selhání trhu“ poskytuje konvenční odpověď na existenci institucí sociálního státu. Naproti tomu klasický „přebytkový“ přístup k teorii rozdělení příjmů silně zdůrazňuje úlohu třídního konfliktu a veřejných institucí při regulaci konfliktu. Je tedy široce otevřena množství analytických a historických studií, navržených zejména skandinávskými učenci sociálního státu. Zatímco neoklasická ekonomie navrhuje dvoustupňový přístup, v němž sociální stát ex post zasahuje do tržně určené distribuce příjmů, aby nahradil selhání trhu, klasický přístup navrhuje jednorázový postup s ohledem na stát (a jeho postavení v mezinárodním systému globálního boje o zdroje, moc, území, trhy, ideologii a bezpečnost), jeho kapacitu generovat a kontrolovat část sociálních zdrojů jako oblast sociálního (vnitrostátního a mezinárodního) konfliktu, a proto jako důležitý faktor v regulaci rozdělení příjmů mezi konfliktní sociální třídy.
Přístupy je možné charakterizovat dle následující tabulky (autoři Jiří Šteklač, Marc Lavoie a Milan Sojka): DisciplínaPostkeynesiánští ekonomové (heterodoxní pojetí)Neoklasičtí ekonomové (ortodoxie)Mód myšleníbabylónskýeukleidovskýChápání omezenosti systémuotevřenéuzavřenéJádro metodologiekritický realimus, otevřené systémy, neergodicitapozitivismus, matematický formalismusNáhled na sociální interakciholistický (kolektivistický)individualistickýPojetí složek systémuorganismatickéatomistickéChápání časuhistorickélogickéErgodicita systémunepřevoditelnost na pravděpodobnost a stochastické procesy (ekonometrie)převoditelnost na pravděpodobnostMetodologická diverzita a Ergodicitaneergodický (transmutabilní) a pluralismusergodický (immutabilní) a singularismusKonstrukce makroekonomieklam složenímikroekonomická fundacePrimární metoda
makroekonomieretrodukce (abdukce)dedukcePrimární cíl ekonomické vědyvysvětlování ekonomické realitypredikce budoucího vývojeFaktická ambicedoporučení pro hospodářskou politikuhledání abstraktní rovnováhyEkonomické jádroprodukce a růstsměna a vzácnostPolitické jádrostátní intervence, „kapitalismus s lidskou tváří“, neelitářský sociální liberalismus, obecná slušnost, liberální socialismus (Josef Macek), konzervativní socialismus (Michea, Drulák), sociální demokracie (týká se zájmů dělnické třídy a malých podniků, nezaměstnanosti, nerovnoměrného rozdělení příjmů a moci, ekonomické nestability)„volný trh“, deregulace, neoliberalismus, nadvláda velkého kapitálu, rentiérismusPolitická orientacestřed, levý střed, levice (rovnostářské hodnoty a sociální spravedlnost), reformistické postavení a nehmotné kulturní hodnoty ⇒ důraz na stabilizační roli státu ve smíšené ekonomice na makroekonomické a mikroekonomické úrovnistřed, pravý střed, krajní pravice („liberální fašismus“), liberální leviceMožnost neutrální analýzyneanoPenízeendogenní; peněžní teorie výroby (monetary theory of production)exogenní, kvantitativní teorie penězKapitalismusKapitalismus je součástí evolučního procesu (Darwin, Hodgson), který se vyznačuje motivem finanční akumulace (vnitřní nestabilita kapitalistické tržní ekonomiky; tendence k nerovnoměrnému rozdělení příjmů, bohatství a moci).
Kapitalismus není univerzální sociální systém, je to fáze historického vývoje.harmonie zájmů, rovnováha, „vrchol dějin“, spravedlnost zajištěna trhem Sociální spravedlnost je klíčovým principem sociální politiky, ovšem o jeho obsah jsou vedeny zásadní spory (Liberalismus contra Holismus), obvykle na škále od pojetí Johna Rawlse (A Theory of Justice, 1971) „kolektivistický liberalismus“ (levicově liberální pozice) spravedlnosti jako „férovosti“, experiment „závoje nevědomí“, sociální a ekonomické nerovnosti mají být uspořádány tak, aby sloužily maximálnímu prospěchu nejméně zvýhodněných občanů), až po Roberta Nozicka (Anarchy, State and Utopia, 1974) „anarcholibertarianismus“ (libertariánská pozice) spravedlnost jako „právo“, odmítá redistribuci majetku jakožto zásah do práv člověka, odmítá aby jedni byli prostředkem druhých. Vedle liberální debaty o rovnosti jako abstraktního práva, existuje i pojetí republikánské (substantivní pojetí rovnosti nestejně nadaných občanů jako sounáležitosti ke komunitě, kde vzájemně prožíváme žitý svět).
Neoklasická ekonomie Zdá se, že čtyři z těchto přístupů – neoklasičtí starokeynesiánci, noví keynesiánci, monetaristé a noví klasici – do značné míry souhlasí s tvrzeními, která lze také nalézt ve většině běžných makroučebnic. Neoliberální válka se sociálním státem je ekonomická i politická. Ekonomickým cílem jsou zvýšené zisky soukromého sektoru. Politickým cílem je snížení sociální solidarity. Strategií je co nejvíce zmenšit, privatizovat a přesunout daně. Nebezpečí je nejen v tom, že se to liberálům daří, ale že tlačí tak daleko, že uvolňují tržní systém a obnovují podmínky, které Polyani (1944) vinil ze vzestupu fašismu ve třicátých letech minulého století. Neoliberální útok na veřejné penze je chápán jako trvalý proces s dvojím cílem „snížení velikosti“ a „změna charakteru“ sociálního státu. Snižování velikosti znamená zavedení „liberálního“ sociálního řádu. Změna charakteru znamená přijetí amerického modelu.
Snížená velkorysost výhod, definovaná jak z hlediska peněžní hodnoty, tak doby trvání výhod. Nahrazení „všeobecných práv“ na dávky sociálního státu výrazem „znamená testování“. Přesunutí větší produkce státu blahobytu z veřejného sektoru do soukromého sektoru. Financování sociálního státu prostřednictvím daní z příjmu práce a degresivních daní (DPH), nikoli z kapitálových příjmů.
Zastánci privatizace argumentují ve prospěch fondových systému na základě logiky neoklasické metodologie (fondy zvýší úspory a tím zvýší růst a akumulaci; větší úspory povedou k větší návratnosti a hlavně vyřeší demografické šoky a stárnutí populace). Delší délka života a nižší plodnost povedou ke stárnutí populace. Tím se zvýší zatížení společnosti. Na první pohled jo možné se domnívat, že pokud stárnutí dosáhne určité prahové hodnoty založené na definovaných přínosech, PAYG programy se stanou nespolehlivými a finančně nejistými.
Post-Keynesovká ekonomie a její kritika hospodářského liberalismu