náhled|Detail hlavy sochy Krista v pojetí Beau Dieu (Remeš, 13. stol.)

Křesťanství (ze slova křesťan, odvozeného přes latinské christianus z řeckého χριστιανός s významem náležící Kristu či kristovec) je abrahámovské, monoteistické, historické (založené), misijní náboženství, soustředěné kolem života a učení Ježíše z Nazaretu, kterého chápe jako mesiáše (tj. Krista), spasitele světa a Božího syna. Křesťanství vzniklo z antického judaismu na území Palestiny, kde Ježíš působil. Toto působení, počátky a základy křesťanství zachycuje Nový zákon, který spolu s židovským Starým zákonem tvoří Bibli, základní posvátnou knihu křesťanství.

Příslušnost ke křesťanství není dána původem nebo narozením, nýbrž pokáním (L 13,3, L 15,7) a křtem. Některé církve mají navíc také vyznání víry (nauky), kterou věřící musí přijmout, aby mohl následovat jejich učení. Všichni křesťané věří v jednoho Boha, vyznávají Ježíše Krista jako Spasitele a Božího syna. Většina dnešních křesťanů věří v božství Ježíše Krista: Ježíš byl plnou mírou člověk a zároveň je plnou mírou Bůh (F 2,6), byl zplozen Duchem Svatým a byl bez hříchu, svůj život zadarmo položil (J 10,18), aby zaplatil za vinu těch, kdo v něho věří a chtějí ho následovat. Všichni křesťané společně věří, že cílem Ježíše Krista bylo a je vysvobodit od hříchu ty, kdo mu vydají svůj život a nechtějí už sloužit sobě (J 12,25), ani hříchu (J 8,34).

Aby byl člověk spasen, musí svým srdcem uvěřit v Ježíše Krista (J 6,47). Takovému člověku jsou odpuštěny hříchy. Křesťané chápou život a smrt Ježíše Krista jako Boží čin, který člověka zachraňuje z duchovní smrti, přináší mu odpuštění a smíření s Bohem. Ježíš Kristus nepřišel, aby vládl světu, ale aby světu sloužil (Mt 20,28). Ve své době to budilo rozpatky, někteří si mohli myslet, že se stane králem Izraele. Ježíš sice kázal o příchodu Božího království (Mk 1,15), nemyslel tím ale politickou moc, nýbrž moc duchovní, která se na zemi projevuje konkrétními nadpřirozenými skutky (L 10,9). Podobně ani praví Ježíšovi následovníci se nikdy nemohli zaplést s politickou mocí, protože se nestarali o věci světa, ale o věci duchovní (Mt 6,24).

Křesťané věří, že Ježíš zemřel na kříži, třetího dne byl vzkříšen, 40 dní se ukazoval některým ze svých stoupenců a poté v těle vstoupil na nebe. Podle bible a víry křesťanů pak byl jeho učedníkům o letnicích seslán Duch svatý, který v pravých křesťanech i nadále působí. Duch Svatý se uděluje vkládáním rukou z učedníka na učedníka (Sk 8,18). Křesťané očekávají druhý příchod Ježíše Krista jako soudce světa na konci dějin.

Kristovi následovníci v čele s apoštoly tvořili prvotní církev. Původní křesťanské společenství se brzy rozešlo do různých míst a postupem času rozdělilo do několika větví, které se dnes zpravidla označují jako církve nebo denominace. Většina křesťanů patří k jedné ze tří hlavních skupin církví: ke katolické církvi, pravoslavné církvi, nebo k některé z církví vzešlých z protestantské reformace. Jednotlivé církve různě chápou samy sebe a svůj vztah k ostatním, různě vyjadřují své pochopení pravé víry. Vztahy mezi nimi byly tedy často konfliktní, a pokud se církve podílely na politické moci, bývaly často násilné. Od počátku 20. století naopak rostou ekumenické snahy, které se snaží o vzájemné sblížení křesťanských církví.

Jako celek je křesťanství nejrozšířenějším světovým náboženstvím s více než 2 miliardami věřících, v oblasti náboženského vyznání silně převažuje na třech kontinentech (v Evropě, Austrálii a Americe) a je zastoupeno i na dvou ostatních. Křesťanství se spolu s dalšími činiteli výrazně podílelo na formování tzv. západní civilizace.Z. Kratochvíl, Studie o křesťanství a řecké filosofii, s. 34.

náhled|upright=1.0|Císař Konstantin spolu s církevními otci s textem Nicejského vyznání víry

Charakteristika křesťanství náhled|upright 0.6|Kříž, běžný symbol křesťanství

Křesťanství je monoteistické náboženství. Obrací se ke každému člověku, a to jako k jednotlivé osobě.. Protože příslušnost ke křesťanství není předem dána původem, kulturou a podobně,. musí se vymezovat jinak, zejména přijetím jistého učení, morálky a náboženské praxe.

Křesťanství je také náboženství historické, což znamená, že svůj původ odvozuje od života a působení určité historické postavy, Ježíše z Nazareta, jehož křesťané vyznávají jako Krista. Tímto svým původem křesťanství vědomě navazuje na židovské náboženství (judaismus), z něhož kdysi vzešlo a s nímž sdílí mnoho rysů: vyznává jednoho Boha Stvořitele, přijímá jeho zjevení v Bibli, očekává jeho poslední soud a slaví řadu podobných svátků. Podobně jako židovství klade důraz na události izraelských i vlastních dějin, v nichž vidí součást dějin spásy.

Pojem „křesťanství“ ( christianismos) se poprvé objevuje v listech syrského biskupa Ignáce z Antiochie († asi 106)Ignác z Antiochie, List Smyrnenským, 10 a Skutky apoštolů líčí, jak v Antiochii dostali Ježíšovi stoupenci poprvé název „křesťané“ (vlastně „kristovci“, srov. např. německy Christen)..

Učení náhled|vpravo|upright|Ikona Svaté Trojice symbolicky zobrazuje křesťanskou koncepci trojjediného Boha, Andrej Rublev, 1411, Treťjakovská galerie v Moskvě Navzdory určitým rozdílům mezi jednotlivými církvemi se křesťané v naprosté většině shodují na následujících bodech: Existuje pouze jeden Bůh (monoteismus), kterého křesťané chápou jako osobní bytost (teismus). Tento Bůh je dobrý (svatý), všemohoucí, vševědoucí, všudypřítomný, věčný a člověkem plně nepoznatelný. Většinou křesťanů je tento jediný Bůh chápán jako trojjediný, tedy existující ve třech osobách jako Bůh Otec, Syn a Duch svatý, kteří sdílejí jediné božství. Tento Bůh je stvořitelem světa i člověka. Člověk je stvořen jako bytost Bohu podobná. Ve stvořeném světě není nic, co by bylo hodné božské úcty. Bůh s lidstvem komunikuje a odhaluje mu svou podstatu a svůj záměr s člověkem.

Člověk však narušil svůj vztah s Bohem tím, že se od něj odklonil, poprvé takzvaným prvotním hříchem, čímž propadl smrti a způsobil předávání dědičného sklonu k hříchu dalším pokolením. Přesto Bůh nepřestal o člověka pečovat, uzavíral s ním smlouvy (Noe, Abrahám, Mojžíš, David) a sliboval, že jednou pošle lidstvu vykupitele, který jej z tohoto otroctví hříchu a smrti vyvede. Tímto vykupitelem je Ježíš, v němž se Bůh sám stal člověkem (vtělení). Ježíš kvůli záchraně člověka zemřel, a tak člověku přinesl odpuštění a vykoupení, a vysvobodil ho z otroctví hříchu a smrti. Ježíše pak Bůh po třech dnech vzkřísil z mrtvých. Ježíš poté ještě čtyřicet dní pobýval mezi svými učedníky, až v těle vstoupil na nebe. Následně byl učedníkům seslán Duch svatý, který ve světě stále působí. Křesťané očekávají druhý příchod Kristův na konci světa, kde je Kristus chápán jako postava soudce živých i mrtvých. Vyvoleným je slíben věčný život v blaženosti.

Křesťané se scházejí v různých místních společenstvích (farnosti, obce, sbory, rodinná setkání atd.). I když z různých historických i názorových důvodů je křesťanských církví a konfesí mnoho, všechny uznávají, že pravá Kristova církev je jen jedna. Tento zdánlivý rozpor je způsoben tím, že nejde o to do kolika názorových směrů či skupin je křesťanství rozděleno, ale o to, zda věřící uvěřili původnímu poselství hlásanému Ježíšem Kristem a jeho apoštoly a zda žijí pravdivě podle této nauky. Ta pravá církev je neviditelná, neboť jen Bůh zná skutky každého člověka a ví kdo zůstal věrný víře a kdo ne.

Ne všechny církve vzájemně uznávají svou pravověrnost. Z hlediska teologického to není možné. Některé církve například věří v nutnost pokání před samotným křtem a uznávají jako platný jediný pravý křest ponořením do vody, tak jak to dělali první učedníci a tak jak je to uvedeno ve spisu Didaché, kde na prvním místě se mluví o ponoření do tekoucí vody (7. kapitola) a polití vodou se akceptovalo jen v případě, že nebylo k dispozici dostatek vody. Ostatně židovská tradice chápala křest jako omývání těla vodou v bazénu hebrejsky nazývaném mitcvé nebo v řece a tak i slovo křest v původním významu bylo používáno v kontextu této židovské tradice. Jen tímto křtem se člověk stává pravověrným křesťanem. Jelikož v tradičních církvích se stále akceptuje křest novorozeňat, který jiné církve neuznávají (např. apoštolská církev v ČR), není možné najít společný konsenzus a mluvit o jednotě církve. Ve skutečnosti jsou učení natolik odlišná, že jedna církev označuje učení jiné církve za herezi. Některé protestantské církve odsuzují Mariánský kult katolické církve a považují tuto přehnanou úctu panně Marii za modlářství. Například označení Marie za „Bohorodičku“, jak ji nejčastěji nazývají pravoslavní, nebo „matku Boží“ by mnoho protestantů chápalo jako rouhání. Podle nich sám Ježíš nevykazoval Marii takovou míru úcty, aby ji na veřejnosti označoval za svou matku a dokládají to citací z Mt 12:48-50.

Nauka o církvi se nazývá ekleziologie. Postoj jednotlivých církví k druhým, jejich chápaní a vztah k jediné Kristově Církvi jsou různé. Např. katolická církev samu sebe chápe jako pokračovatelku původní Kristovy církve, která v ní „subsistuje“ (uskutečňuje se).II. vatikánský koncil: Lumen gentium, 8 Církve, které zachovaly apoštolskou posloupnost, považuje za pravé partikulární církve, přestože s ní nejsou v dokonalém společenství, když neuznávají primát papeže (pravoslavné církve). Ty, které nezachovaly apoštolskou posloupnost (jako např. reformované), pak dle ní nemají úplnou podstatu eucharistie a nejsou církvemi v pravém slova smyslu. Nicméně všechny pokřtěné chápe jako včleněné do Krista a spojené s katolickou církví ve společenství, i když ne úplném.Deklarace Dominus Iesus, 17 Do společenství patří i ti, kdo již zemřeli a jsou blízko Kristu, proto se k nim jako ke svatým mnozí křesťané obracejí s prosbou o pomoc a přímluvu. Zvláštní místo mezi nimi patří podle katolických a pravoslavných církví Ježíšově matce, Panně Marii.

Bible je pro křesťany Písmo svaté, inspirované slovo o Božím jednání se světem v Ježíši Kristu, který je prvním zdrojem a poslední normou jejich učení i života.

Morálka a etika

Jako všechna univerzální náboženství, klade i křesťanství na svého věřícího určité nároky, a to jednak nároky na jednání vůči druhým, jednak na určitou náboženskou praxi. Základem křesťanské morálky je Ježíšova horská řeč a blahoslavenství.Mt 5-7. Plněním těchto nároků si však křesťan nezískává nějaký nárok vůči Bohu, nýbrž naopak vyjadřuje svoji vděčnost za dar života a spásy, splácí své dluhy vůči němu.. Zdánlivě prosté nároky Mojžíšova Desatera přikázání jsou v Ježíšově výkladu. prakticky nesplnitelné, křesťan se tedy může spoléhat jen na Boží odpuštění a milost. Všechny jednotlivé příkazy proto Ježíš shrnuje do dvou přikázání lásky; ; . a zdůrazňuje povinnost odpouštět: jen ten, kdo odpouští druhým, může doufat, že mu bude odpuštěno..

Hříchy Hřích je (náboženský) pojem, který původně znamenal omyl, chybu, také ve smyslu urážky Boha. Hřích je porušení Božího zákona (1 Jan 3:4). Odplata za hřích je smrt (Rímanům 6:23). Evangelista Matouš ještě přidává tzv. věčný hřích, tedy hřích proti Duchu svatému, což je odpad od víry. Ve Starém zákoně je základní hřích „nevěra“ vůči Bohu, úcta prokazovaná jiným modlám a božstvům. Podle Matoušova evangelia přišel Ježíš Kristus na svět, aby vysvobodil svůj lid z jeho hříchů. To ale neznamená, že by tím pojem hříchu nějak oslabil. Hříchy rozdělujeme do několika skupin. Kromě lehkých a těžkých hříchů se hříchy dělí na další tři skupiny, a sice na:

Do nebes volající hříchy: Podle Bible tyto hříchy vyzývají Boha, aby hříšníka potrestal. Jsou to například: úmyslná vražda, sodomie (hřích sodomský, to je společensky neakceptované sexuální chování, např. orální sex, anální sex, pohlavní styk lidí stejného pohlaví či pohlavní styk se zvířaty), utiskování chudých lidí, vdov a sirotků.