Přehrada Desná (známá též pod označením Protržená přehrada či hovorově Protrženka) bylo vodní dílo vybudované na Bílé Desné v Jizerských horách. Impulzem pro její výstavbu se staly záplavy, které oblast podhůří těchto hor ve druhé polovině 19. století postihovaly. Projekt na výstavbu přehrady zpracoval pražský inženýr Wilhelm Plenkner, jenž navrhl soustavu přehrad na Bílé a Černé Desné, jež by spojovala štola umožňující převedení vody z jedné přehrady do druhé. Obě zmíněné přehrady byly navrženy jako zemní sypané. Jejich výstavba probíhala v letech 1912 až 1915 současně. Během stavby však oblast postihly intenzivní deště, které budované dílo poškodily, a navíc začala první světová válka, jež si vynutila úsporná opatření, která se promítla do kvality stavby.
Přehrada na Bílé Desné včetně spojovací štoly byla dokončena během září 1915 a v listopadu proběhla její kolaudace. Zhruba deset měsíců poté spatřili dva lesní dělníci odpoledne 18. září 1916 pramínek vytékající z tělesa hráze. O svém nálezu informovali hrázného a ten o situaci zpravil správce stavby, od něhož dostal příkaz k okamžitému otevření uzávěrů v tělese přehrady. Pramen vytékající z hráze ale nabíral na intenzitě a dělníci otevírající uzávěry se báli o své životy. Místo proto raději opustili, kvůli čemuž zůstaly uzávěry otevřeny jen z části. Sedmdesát minut po zpozorování pramínku se celá hráz přehrady protrhla a z nádrže se začala valit nashromážděná voda. Ta svou intenzitou ničila domy stojící v údolí pod přehradou a vyžádala si i oběti na lidských životech. Navíc valící se vodě pomáhaly jako beranidlo klády, jež původně ležely uskladněné u pily nad Desnou. Katastrofa si vyžádala 67 lidských životů, 33 zničených a 69 poškozených domů; 307 osob zůstalo bez přístřeší.
Za příčinu neštěstí byl považován nevhodně zvolený materiál tělesa hráze spolu s jeho nedostatečným hutněním. Studie zpracovaná roku 1996 ovšem tyto příčiny vyloučila a jako příčinu protržení hráze identifikovala průsak vody tělesem přehrady, neboť jeho těsnění nebylo projektantem navrženo dostatečně. Soudní proces vedený kvůli protržení přehrady trval 17 let a skončil osvobozením obžalovaných s odůvodněním, že za katastrofou stála geologická porucha nacházející se v takové hloubce, kde již tehdy nebylo vyžadováno provádění zkušebních sond.
Z protržené přehrady se dochovala šoupátková věž spolu se štolou k Soušské přehradě. Ve štole našli své zimoviště netopýři. Evidováno zde bylo celkem jedenáct druhů. Vstup do štoly je zakázán a od roku 2005 je zimoviště prohlášeno za evropsky významnou lokalitu. Turistům je v okolí přehrady k dispozici naučná stezka se šesti zastaveními.
Lokalita Přehrada se nacházela v jihovýchodní části Jizerských hor, severozápadně od měst Desná a Tanvald, v katastrálním území Albrechtice v Jizerských horách. Jihozápadně od přehrady se nachází samota Mariánskohorské boudy, v níž bývali ubytováni dělníci pracující v okolních lesích. Lokalita je součástí chráněné krajinné oblasti Jizerské hory, přičemž štola spojující přehradu na Bílé Desné se Soušskou nádrží je od roku 2005 z důvodu tamního zimování netopýrů zařazena mezi evropsky významné lokality.
Oblast je součástí Českého masivu, čímž se řadí k nejstarším částem evropské pevniny. Tvoří ji žula a granodiority karbonového stáří. Geomorfologicky patří do České vysočiny, do její Krkonošsko-jesenické subprovincie, v níž je jedním z prvků Krkonošské oblasti. V jejím rámci se řadí do Jizerské hornatiny, jejího podcelku Soušská hornatina, ve kterém je součástí Milířské vrchoviny. Údolí, v němž se přehrada nacházela, vymezuje ze severní strany vrch Jizera (1122 m n. m.), na východě Zelený vrch (967 m n. m.) a ze západu vrchol Milíře (1002 m n. m.).
náhled|Koryto Bílé Desné nad Protrženou přehradou|alt=Vodní tok tekoucí korytem plným obnažených balvanů. Za korytem potoka se nachází lesní mýtina a v pozadí jehličnatý les Lokalita přehrady se řadí k úmoří Severního moře a protéká tudy Bílá Desná, jež se vlévá do Černé Desné a ta do Kamenice, která se u Spálova vlévá do Jizery. Tato řeka je u Lázní Toušeň pravostranným přítokem Labe. Z klimatického hlediska je území bývalé přehrady podle Quittovy stupnice řazeno do chladné oblasti označované kódem CH7 vyznačující se 120 až 140 dny s teplotou alespoň 10 °C. Průměrná lednová teplota se v této oblasti pohybuje mezi −3 a −4 °C, v dubnu bývá mezi 4 a 6 °C, během července se nejčastěji vyskytuje v rozmezí od 15 do 16 °C a v říjnu je průměrná teplota udávána mezi 6 a 7 °C. Obvykle ve 120 až 130 dnech se vyskytují srážky s celkovým úhrnem alespoň 1 mm na metr čtvereční. Po dobu 100 až 120 dnů se v oblasti vyskytuje sněhová pokrývka.
Historie Důvody výstavby V Jizerských horách docházelo během druhé poloviny 19. století k intenzivním přívalovým dešťům, jejichž následkem na zdejších potocích vznikaly povodně. Nejhorší z nich se udála v červenci roku 1897. Sedmnáctého toho měsíce začalo vydatně pršet a o 12 dní později – 29. července 1897 – zaznamenala meteorologická stanice na Nové Louce nejvyšší denní úhrn srážek, kdy za 24 hodin napadlo na plochu 1 m² celkem 345,1 litrů vody. Následkem těchto vydatných srážek se rozvodnily řeky a pod vodou se ocitla i část Liberce. Na povodí Jizery a Nisy došlo ke škodám vyčísleným na české straně na 9,5 milionu rakouských korun a v Sasku na 1,2 milionu. Povodeň si navíc jen na české straně vzala 120 lidských životů.
náhled|upright|vlevo|Německý odborník na výstavbu přehrad dr. Otto Intze|alt=Snímek muže s plnovousem a vázankou v saku Tyto události si vyžádaly nutnost výstavby protipovodňových opatření. Roku 1899 se v Liberci uskutečnila přednáška univerzitního profesora Dr. Ing. Otto Intze z německých Cách na téma „Výstavba údolních přehrad a jejich národohospodářský význam“. Následně 25. září toho roku vzniklo „Vodní družstvo pro regulaci toků a výstavbu údolních přehrad v povodí Zhořelecké Nisy pro město Liberec a zemské okresy Jablonec nad Nisou, Chrastavu a Frýdlant“, jehož členy se stali vedle místních průmyslníků také zástupci zdejších obcí a okresů. V polovině ledna 1901 přednesl profesor Intze v libereckém muzeu další přednášku, tentokrát o projektu přehrad v povodí Lužické Nisy a i na základě této přednášky vzniklo následující rok „Vodní družstvo pro stavbu přehrady na Černé Desné“, jehož předsedou byl zvolen průmyslník Wilhelm Riedel.
Družstvo zpracovalo projekt přehrady, ale po jeho dokončení Zemská komise pro regulaci vodních toků rozhodla, že je třeba jej celý přepracovat nebo alespoň nechat posoudit profesorem Intzem. To se uskutečnilo na přelomu září a října 1904, kdy profesor do Rakouska-Uherska přijel a seznámil se tehdy nejen s projektem, ale současně si také prohlédl lokality na Souši a v povodí Bílé Desné. Navíc ještě v hotelu Sklář v Dolním Polubném přednesl přednášku za účasti podnikatelů z okolí. Přítomní posluchači začali následně do družstva vstupovat, a to pak změnilo svůj název na „Vodní družstvo pro regulaci toků a stavbu přehrad na Černé Desné, Bílé Desné a Kamenici v Dolním Polubném“. Při prohlídce Kamenice profesora v Horním Tanvaldu postihla cévní mozková příhoda a byl převezen do místní nemocnice. Jeho zdravotní stav se ale již poté nezlepšil a po návratu zpět do Německé říše 28. prosince 1904 ve věku 61 let v Cáchách zemřel.
náhled|Přehrada Souš, se kterou byla přehrada na Bílé Desné spojena štolou|alt=Vodní hladina vpředu snímku ohrazená kamenným bezpečnostním přelivem a v pozadí se vypíná vrchol Jizery. Další práce na přehradě družstvo svěřilo Ing. Wilhelmu Plenknerovi z Prahy. Ten v roce 1906 navrhl celou soustavu přehrad v povodí řeky Kamenice. Jedna měla vyrůst na Bílé Desné, druhá na Černé Desné a tyto dvě přehrady měly být propojeny štolou, která by během povodní zajišťovala převod vody z jedné do druhé. Podobnou dvojici vodních děl naplánoval také na Blatný potok a na Kamenici a také zde je měla spojovat štola. Během jednání o technickém řešení a žádostech o subvence se nakonec podařilo prosadit pouze jednu dvojici přehrad, a sice tu v povodí Desné. Obě přehrady byly navrženy jako zemní sypané, neboť skalní masiv, do nějž by se umístily základy gravitační hráze, se nacházel příliš hluboko pod vrstvou sedimentů. Koruna hráze na Bílé Desné dosahovala délky 172,8 metrů a šířky 5,5 (jiné zdroje uvádějí jen 5,2) metrů. U paty dosahovala hráz šířky 54 metrů. Výška koruny hráze nad terénem činila 17,5 metru a stejná byla i maximální hloubka vody. Objem nádrže činil 400 000 kubických metrů vody a přehrada zatopila plochu o výměře 8,4 hektaru.
Výstavba Vodní díla – jak na Bílé, tak na Černé Desné – se stavěla souběžně. To na Bílé Desné spolu s propojovací štolou budovala pražská firma Franz Schön a synové, která své práce zahájila 17. října 1912. Řídil je Ing. Emil Gebauer a dozor vykonávali Ing. August Klammt spolu s Ing. Karlem Podhajským. Ve dně údolí byla vybudována betonová štola, která ležela na dvou podélných betonových pasech založených na zaražených dřevěných pilotách. Jí se během výstavby převáděla přes staveniště voda Bílé Desné. Základy přehrady byly uloženy v hloubce až 5 metrů. Na výstavbu vlastní sypané hráze se používala zemina získaná ze zemníků v plánovaném zatopeném území. Do místa hráze se zemina nasypávala po čtyřiceticentimetrových vrstvách a následně se zhutňovala třítunovým válcem. U návodního svahu, jenž měl sklon 1:2, byl vybudován těsnicí plášť s kamennou dlažbou na povrchu. Korunu hráze a vzdušní líc (mající sklon 1:1,5) zpevňovalo zatravnění. K převádění velkých vod během povodní byl na pravém břehu přehrady postaven bezpečnostní přeliv, na který do údolí navazoval odtokový kanál s kaskádou stupňů. Hrana tohoto bezpečnostního přelivu se nacházela o 40 centimetrů výše než u druhého bezpečnostního přelivu, jenž byl zbudován na levém úbočí. Jeho spadiště ústilo do spojovací štoly vedoucí k Černé Desné.
náhled|vlevo|Bezpečnostní přeliv spolu s ústím štoly k Soušské přehradě|alt=Vyzděné koryto přepadu, do něhož vpravo ústí štola vedoucí k Soušské přehradě. Koryto je pokryto trávou a i v jeho okolí rostou jehličnaté stromy. Ražba této výpustní štoly, která dosahuje délky 1150 metrů a je vedena v nadmořské výšce 810 metrů, probíhala souběžně se stavbou přehrady. Štola o průřezu 3 × 3 metry je vyražená ve skále a pouze v krátkých úsecích je opatřena obezdívkou. Kanál je zcela přímý a mírně klesá ve směru od západu na východ. Výpustní štola spolu se šoupátkovou věží byla uložena na betonovém roštu.
Výstavbu přehrady provázely obtíže. Ve dnech 18. až 20. srpna 1913 zasáhly oblast intenzivní deště, jejichž následkem došlo k poškození rozestavěného díla. Přibližně v polovině letních prázdnin roku 1914 (26. července) vypukla první světová válka a v rakousko-uherské monarchii došlo k inflaci, jež si během stavby vynutila úsporná opatření, která se následně promítla do kvality budované přehrady.
Stavba přehrady i spojovací štoly byla dokončena během září 1915, avšak již 1. června toho roku došlo k jejímu prvnímu zkušebnímu napuštění, kdy zadržela vody z letních přívalových dešťů. Náklady na stavbu dosáhly 484 tisíc rakouských korun. Dne 18. listopadu 1915 proběhla za nepříznivého počasí kolaudace přehrady komisí vedenou Karlem Podhajským. Ve stejný den proběhla také kolaudace přehrady na Černé Desné.
Protržení náhled|Pohled do šoupátkové věže|alt=Pohled do interiéru chodby. Vlevo je vidět kovový uzávěr, v pozadí je vstup do chodby, jíž je vedena kovová roura.