Cunard Line je britsko-americké rejdařství se sídlem v Carnival House v Southamptonu. Je součástí korporace Carnival Corporation & plc. Už více než století jde o největšího dopravce přes severní Atlantik.
V roce 1839 získal kanadský obchodník Samuel Cunard jako první povolení na převážení pošty přes Atlantik a o rok později založil společnost British and North American Royal Mail Steam Packet Company a se čtyřmi parníky operoval na trase Liverpool-Halifax-Boston. Během příštích 30 let držely jeho lodě většinu času Modrou stuhu za nejrychlejší přeplutí Atlantského oceánu. V 70. letech však Cunard předstihli jeho rivalové White Star Line a Inman Line. Aby mohla bojovat s konkurencí a navýšit svůj kapitál, byla firma v roce 1879 přeorganizována a stala se Cunard Steamship Company, Ltd.
V roce 1902 se White Star Line připojila k americkému sdružení International Mercantile Marine Co. a britská vláda poskytla Cunardu půjčky a dotace na výstavbu dvou velkých parníků, aby byla společnost opět konkurenceschopná. Byly to lodě Mauretania, která držela Modrou stuhu v letech 1909–1929, a Lusitania, která byla ovšem v roce 1915 potopena, což byl jeden z důvodů vstupu USA do první světové války. Ke konci 20. let se Cunard musel potýkat s další konkurencí v podobě nových velkých německých, francouzských a italských parníků. Po vypuknutí Velké hospodářské krize byla firma přinucena zastavit stavbu nového velkého parníku, Queen Mary. V roce 1934 jí proto vláda poskytla půjčku na dokončení Queen Mary a vybudování Queen Elizabeth, ale podmínkou bylo sloučení s konkurenční White Star Line a vznik nové společnosti Cunard-White Star Ltd. Cunard vlastnil dvě třetiny této společnosti, ale v roce 1947 nakonec odkoupil podíl White Star Line a v roce 1950 bylo jméno změněno zpět na Cunard Line.
Během druhé světové války sloužily některé lodi společnosti pro Royal Navy. Tehdejší ministerský předseda Winston Churchill odhadl, že jen Queen Mary a Queen Elizabeth pomohly válku urychlit nejméně o rok. Po válce se Cunard opět stal největším dopravcem přes Atlantik a během 50. let zajišťovalo přepravu do USA a Kanady 12 jeho lodí. Po roce 1958 přestala transatlantická lodní doprava profitovat kvůli nástupu letecké dopravy, proto Cunard v roce 1968 tyto pravidelné linky zrušil a soustředil se na výletní plavby a transatlantické plavby pro rekreanty. Původní lodě nahradila nová Queen Elizabeth 2. Od roku 1998 je Cunard součástí Carnival Corporation & plc a o pět let později byla Queen Elizabeth 2 nahrazena Queen Mary 2. Kromě ní má Cunard ještě další dvě lodě, Queen Victoria a Queen Elizabeth.
Historie
1840–1865 upright=1.2|náhled|vlevo|Britannia, první parník Cunard Line sloužící na transatlantické lince V roce 1756 začala britská vláda posílat na pravidelné měsíční plavby poštovní brigy z Falmouthu do New Yorku. Kromě pošty mohlo na těchto lodích plout ještě několik cestujících, ale žádný náklad. V roce 1818 začala společnost Black Ball Line provozovat pravidelnou linku New York – Liverpool se svými klipry, čímž začala novou éru, kdy americké poštovní lodě dominovaly na severoatlantských linkách a která trvala až do zavedení parníků na tyto linky. Britský parlament se v roce 1836 rozhodl pro provozování poštovních linek soukromými společnostmi, aby zůstaly konkurenceschopné. Za přidělování licencí zodpovídala admiralita. Kontrolorem se v dubnu 1837 stal průzkumník a dobrodruh Sir William Edward Parry. Za Nové Skotsko žádal Joseph Howe parlament o provozování poštovních linek do Halifaxu. Po příjezdu do Londýna v květnu 1838 začal Howe jednat o podnikání se svým přítelem Samuelem Cunardem, který vlastnil loď a do Londýna jezdil na obchodní cesty. Cunard a Howe byli partneři, Howe dokonce dlužil Cunardovi 300 liber (dnes asi 21 724 liber). Zatímco se Cunard vrátil do Halifaxu, aby navýšil kapitál, Howe pokračoval v jednáních. Po kanadských povstáních v roce 1837 došli v Londýně k závěru, že by linky do Halifaxu byly užitečné pro armádní účely.
V listopadu toho roku vypsal Parry konkurz na provozování měsíčních poštovních linek do Halifaxu s parníky o výkonu 300 koňských sil. Společnost Great Western Steamship Company, která tentýž rok o něco dříve zprovoznila novou linku Bristol-New York, nabídla za 45 000 liber měsíční poštovní službu na lince Bristol-Halifax-New York se třemi loděmi o výkonu 450 koní. Společnost British and American Steam Navigation Company žádnou nabídku nepodala, ale St. George Steam Packet Company, která vlastnila parník Sirius, nabídla za 45 000 liber měsíční plavby na trase Cork-Halifax a za 65 000 měsíční službu na trase Cork-Halifax-New York. Admiralita však odmítla obě nabídky, protože žádná ze společností nebyla schopná tuto službu zprovoznit dostatečně brzy.
Cunard, který byl v Halifaxu, se o nabídce dozvěděl až po vypršení lhůty. Vrátil se tedy do Londýna a začal jednat s admirálem Parrym, který byl jeho dobrý přítel od dob, kdy Parry o dvacet let dříve sloužil v Halifaxu jako důstojník. Cunard mu nabídl plavby každé dva týdny od 20. května 1840. Ačkoli Cunard v té době žádnou loď nevlastnil, byl investorem na parníku Royal William a vlastnil uhelné doly v Novém Skotsku. Cunardův hlavní mecenáš byl Robert Napier, dodavatel parních motorů pro Royal Navy. Znal se také s vysoce postavenými politiky na Novém Skotsku, což po tamějších povstáních, kdy bylo třeba přeorganizovat podporu, přišlo Londýnu vhod.
náhled|Samuel Cunard, zakladatel společnosti Přes protesty společnosti Great Western přijal Parry v květnu 1839 Cunardovu nabídku servisu se třemi parníky na trase Liverpool-Halifax s rozšířením do Bostonu a dodatečnými plavbami do Montrealu za 55 000 Liber. Tato roční částka byla později zvýšena na 81 000 Liber kvůli připojení nové čtvrté lodě, přičemž odjezdy z Liverpoolu byly v zimě každý měsíc a po zbytek roku každé dva týdny. Parlament prošetřil argumenty ve stížnosti Great Westernu a podpořil rozhodnutí admirality. Napier a Cunard sháněli další investory, podpořili je například podnikatel James Donaldson, Sir George Burns a David MacIver. V květnu 1840 těsně před odjezdem první lodě založili British and North American Royal Mail Steam Packet Company s počátečním kapitálem 270 000 liber, který byl později navýšen na 300 000 liber (v roce 2011 to bylo 21 239 138 liber), z toho Cunard dal 55 000 liber. Burns měl na starosti stavbu nových lodí, MacIver každodenní povinnosti a Cunard byl „první z rovných“ ve společnosti. Po smrti MacIvera v roce 1845 převzal všechny jeho závazky na dalších 35 let jeho mladší bratr Charles.
náhled|vlevo|Kapitán mává z paluby jedné z lodí Cunard Line V květnu 1840 provedl přímořský kolesový parník Unicorn první plavbu společnosti do Halifaxu a dodatečnou do Montrealu. O dva měsíce později první ze čtyř parníků třídy Britannia vyplul z Liverpoolu a o 12 dní a 10 hodin později při průměrné rychlosti 8,5 uzlů (15,7 km/h) doplul do Halifaxu a poté pokračoval do Bostonu. Později byla objednána stavba nových dvou parníků, z nichž jeden měl nahradit loď Columbia, která ztroskotala poblíž Nového Skotska a potopila se beze ztráty na životech. V roce 1848 zvýšila britská vláda dotaci na 156 000 liber, a proto mohl Cunard zdvojnásobit četnost plaveb. Dále si objednal čtyři nové parníky na přímou linku do New Yorku.
Už od počátku se Cunardovy lodě vyznačovaly červeným komínem se dvěma nebo třemi vodorovnými pásy a černým vrškem, za což byl odpovědný s největší pravděpodobností Napier. Ve svých loděnicích v Glasgow už tuto kombinaci použil na soukromou parní jachtu Thomase Asshetona Smithe Menai. Její renovovaný model v dopravním muzeu v Glasgow tento fakt potvrzuje.
Cunardův důraz na bezpečnost byl jedním z rozhodujících faktorů úspěšných začátků firmy. První dva pokusy o transatlantickou plavbu totiž selhaly. Parník President společnosti British and American Steam Navigation ztroskotal při bouři a Great Britain společnosti Great Western najel na mělčinu kvůli chybě v navigaci. Cunardovy rozkazy důstojníkům a kapitánům zněly: „Vaše loď je naložena, vezměte ji, na rychlosti nezáleží, jeďte svou vlastní cestou, doplujte s ní bezpečně, vraťte se s ní bezpečně – bezpečnost je vše, co je vyžadováno.“ Především pravidelné kontroly Charlese MacIvera přispěly k dobrým výsledkům v této oblasti.
V roce 1850 zprovoznily americká Collins Line a britská Inman Line nové transatlantické linky. Americká vláda podporovala Collins Line většími částkami, než dostával Cunard. Inman Line zase ukázala, že parníky s železným trupem poháněné šrouby mohou profitovat i bez dotací. Tato společnost také jako první přepravovala cestující v prostorách v trupu. Obě tyto firmy potkalo v roce 1854 velké neštěstí. O rok později začal Cunard Collins Line konkurovat, když vybudoval parník s železným trupem Persia, který následně získal Modrou stuhu na trase Liverpool-New York, kterou zvládl za 9 dní a 16 hodin s průměrnou rychlostí 13,11 uzlů (24,28 km/h).
Během Krymské války poskytl Cunard 11 lodí pro armádní účely. Do roku 1856 byla každá britská transatlantická linka zrušena kromě Cunardovy poštovní Liverpool-Halifax. Zatímco zisky Collinsu díky zákazu konkurenčních linek nejprve vzrůstaly, později utrpěl těžkou ránu, když přišel o dva parníky. Cunard se tak stal hlavním dopravcem cestujících v salónové třídě a v roce 1862 si objednal novou loď Scotia, poslední kolesový parník, který získal Modrou stuhu. Inman přepravil vůbec nejvíce pasažérů díky úspěchu kajut v trupech lodí. Kvůli konkurenceschopnosti zprovoznil Cunard s těmito typy parníků novou linku Liverpool-New York. Postupně nahradil i zbylé tři dřevěné parníky na poštovní lince do New Yorku.
1865–1897 náhled|Etruria, rok 1885 Po smrti Cunarda v roce 1865 se na jeho místo dostal Charles MacIver. Konzervativní firmě však zůstala neochota ke změnám, a proto ji snadno předběhla konkurence přizpůsobivější novým technologiím. V roce 1866 Inman začal budovat lodě poháněné šroubem po vzoru Cunardovy Scotie. Cunard odpověděl rychlým parníkem se stejným pohonem Russia, po které následovaly ještě dva větší. V roce 1871 se oběma společnostem postavil nový rival, White Star Line se svými parníky třídy Oceanic. Tito lamači rekordů také měli úspornější motory a kromě toho nastavily nový standard luxusu se svými jídelními salóny uprostřed lodi a dvakrát většími kajutami. Inman stihl své lodě ještě přebudovat, ale Cunard za oběma rivaly zaostal. V průběhu sedmdesátých let byly jeho lodě na transatlantických linkách nejpomalejší.
náhled|vlevo|Campania, rok 1893 V roce 1867 šla transatlantická poštovní služba opět do konkurzu. Společnosti Cunard, Inman a německá Norddeutscher Lloyd měly každá jednu ze tří týdenních poštovních linek do New Yorku, přičemž čtrnáctidenní do Halifaxu nyní připadla Inmanu. Cunard i nadále dostával dotace 80 000 liber (5 165 840 liber v roce 2011), zatímco NDL a Inman byly placené pouze za přepravu pošty. O dva roky později bylo toto přeorganizováno a Cunard podepsal kontrakt na přepravu pošty dvakrát týdně do New Yorku na 7 let s roční dotací 70 000 liber. Inman podepsal podobný kontrakt na přepravu třikrát týdně a dotace 35 000 liber.
Krach na vídeňské burze v roce 1873 zapříčinil pětiletý úpadek lodní dopravy, který postihl i tři hlavní transatlantické konkurenty. V roce 1876 kontrakty vypršely a pošta zrušila společnostem jejich dotace. Podle nových kontraktů pošta platila jen podle hmotnosti přepravených zásilek a Cunard se musel vzdát jedné linky ve prospěch White Star Line. Každé úterý, čtvrtek a sobotu odplula loď jedné ze tří firem s poštou z Liverpoolu do New Yorku.