Karel Prager (24. srpna 1923 Kroměříž – 31. května 2001 Praha) byl český architekt, stavitel a konstruktér. Patří k vůdčím osobnostem poválečné architektury v Československu a zároveň k nejdiskutovanějším architektům druhé poloviny 20. století. Je autorem mnoha ikonických pražských staveb. Mezi nejdůležitější patří budova Federálního shromáždění neboli Nová budova Národního muzea, Nová scéna Národního divadla, budova Komerční banky na Smíchově nebo budovy Sdružení projektových ateliérů, které jsou současným sídlem Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy.
Život Mládí náhled| Pamětní deska na rodném domě v Kroměříži Karel Prager se narodil 24. srpna 1923 v Kroměříži. Docházel na místní obecnou školu Jungmannova a zároveň byl aktivním členem skautu, kde si osvojoval jeho ideje i obecné morální zásady. Roku 1939 nastoupil na svou první praxi u stavitele Josefa Slezáka, načež se o rok později s rodiči přestěhoval do Brna, aby nastoupil na vyšší průmyslovou školu se zaměřením na stavitelství. Po úspěšné maturitě se rodina vrátila zpět do Kroměříže a Prager získal pracovní místo u stavební firmy, kde se dostal k nejrůznějším studiím, drobným projektům i své první designerské realizaci. Jednalo se o návrh láhve pro kroměřížskou likérku Gargulák, kterou sám autor uváděl jako svou prvotinu.
Po skončení války se Prager vydal na pražskou techniku, kde studoval mezi lety 1945 a 1949. Na otázku, proč si pro další studium vybral právě Prahu, odpověděl: „Jel jsem do Prahy, protože do Brna nebylo v té době spojení a já jsem nechtěl ztrácet čas.“
Dne 26. září 1946 se Karel Prager v Kroměříži oženil s Věrou Zahradníčkovou, studentkou medicíny a dcerou známého kroměřížského fotografa Jindřicha Zahradníčka. Obřad proběhl ve zdejším kostele Panny Marie.Archivovaná kopie. www.sukm.cz [online]. [cit. 2011-05-13]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-03-04. Práce ve Stavoprojektu Po studiu na krátký čas (květen až září 1949) působil v urbanistickém ateliéru v Ostravě, ale vzápětí byl povolán na vojnu u pomocných technických praporů (PTP).Archivovaná kopie. www.casopisstavebnictvi.cz [online]. [cit. 2018-09-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-09-21. Po absolvování vojny roku 1952 nastoupil podobně jako většina absolventů architektury do Stavoprojektu, který svého času měl až 65 000 zaměstnanců a prakticky ukončil fungování architektonické profese jako svobodného povolání. Architekti si zde nesháněli zakázky sami, ale dostávali je jako pracovní úkoly. V rámci Stavoprojektu působil ve skupině mladých architektů a dají se zde dohledat i počátky týmu Albrecht–Kadeřábek–Prager. Zmíněná trojice později pracovala na projektu nemocnice Východoslovenských železáren nebo budovy Federálního shromáždění. Předtím však vystřídal i jiná uskupení jako například s Václavem Hilským, Zdeňkem Stupkou a Janem Pilařem, se kterými se Prager dostal i ke svým vůbec prvním realizacím na poli architektury. V rámci svého fungování ve Stavoprojektu navrhl Prager přibližně desítku projektů včetně vysoce ceněného Ústavu makromolekulární chemie Akademie věd z roku 1958.
Mezi lety 1950 až 1970 byl velmi aktivním členem Svazu architektů, a po roce 1968 dokonce členem předsednictva Svazu architektů ČSSR. Byl rovněž dlouholetým členem redakční rady časopisu Architektura ČSR, kam často přispíval a byl autorem jeho grafického zpracování.
Sdružení projektových ateliérů a GAMA Šedesátá léta završená Pražským jarem přinesla velké změny rezonující napříč celou společností, architekty nevyjímaje. Společenské a politické uvolnění dovolilo architektům zbavit se závislosti na státně řízeném projektování a vytvoření samostatných architektonických skupin. Samotný Stavoprojekt se roku 1958 rozčlenil na drobnější celky na úrovni územní i specializační. Kromě krajských Stavoprojektů tak vznikl i Pražský projektový ústav.
Díky těmto změnám začali Prager i další architekti přemýšlet o reorganizaci ateliérové práce. Cílem však nebylo úplné rozdrobení na soukromá studia, nýbrž vytvoření optimálně velkých ateliérů s potřebnými profesními specializacemi a společnou administrativou. Na tomto základu vzniklo 1. července 1966 Sdružení projektových ateliérů (SPA), a to právě Pragerovým ateliérem Gama (všechny budoucí ateliéry rovněž nesly jména písmen řecké abecedy). Následovaly ateliéry Alfa Vladimíra a Věry Machoninových, Beta Jana Šrámka, Delta Jiřího Klena a později Zdeňka Jakubce, Epsilon Karla Filsaka a Omicron Jiřího Kadeřábka, později sloučený s Pragerovou Gamou. Pražské hnutí inspirovalo ke vzniku i Sdružení inženýrů a architektů Liberec (SIAL), které se pod vedením Karla Hubáčka odtrhlo od Stavoprojektu Liberec.
Samostatná tvůrčí činnost sdružení neměla dlouhého trvání. Rok 1968 a srpnová okupace přerušila přesun ateliérů do rozestavěné nové budovy a oficiálně začlenila SPA pod Projektový ústav hl. m. Prahy (PÚ VHMP), vedený plk. Oldřichem Štěpánkem. Pozitivem bylo, že při této transformaci nebyli vedoucí ateliérů odvoláni, ale jmenováni řediteli sekcí a většina dotčených architektů mohla zůstat u své profese. Negativem byla anonymita architektů a uzmutí autorského práva. Jako autor byl dále uváděn jen název projektového ústavu. V takové situaci se ocitl i Karel Prager, který až do počátku 90. let nesměl projektovat pod svým jménem a jeho autorství se muselo často dokládat až zpětně.
Marná léta Celá 70. léta se nesla ve znamení nedokončených koncepcí a sám Prager je nazval jako období „zmařených projektů“. Po dokončení velkých projektů jako budovy Federálního shromáždění či budov Sdružení projektových ateliérů bylo Pragerovi komunistickým vedením zakázáno účastnit se architektonických soutěží, takže v navazujících letech se více zaměřil na urbanismus. Ateliér Gama, přejmenovaný na ateliér 3, v čele s Pragerem vyprojektoval desítky odvážných koncepcí, mezi které patří například plán překryvu Hlavního nádraží, vysokoškolský areál Pelc-Tyrolka, košířské Superstruktury i přestavba Smíchova, ze které se realizovala jen budova Komerční banky. Ostatní zmíněné práce zůstaly jen na papíře.
Počátkem 80. let byla Pragerova Gama povolána pro dostavbu budovy Nové scény. Prager přišel už k rozestavěné budově, kterou ve spolupráci s renomovaným duem výtvarníků Libenský–Brychtová obalil skleněným pláštěm složeným ze 4 306 foukaných dutých obrazovek. Dalšími projekty ateliéru Gama byla přístavba zařízení Federálního shromáždění v Harrachově, otevřená soutěž na dostavbu Staroměstské radnice nebo rozsáhlý projekt přestavby Fakultní nemocnice na Albertově, ze které byla realizována pouze centrální kotelna pro Fakultní nemocnici ve Wenzigově ulici.
Prager porevoluční Po listopadu 1989 se Karel Prager kromě projektování nadále intenzivně zajímal o dění na architektonické scéně. Hned roku 1990 se stal členem Obce architektů a roku 1992 i členem České komory architektů. Dalším jeho záměrem bylo obnovení tzv. Bloku architektů a výtvarníků, v němž se sdružovali aktivní architekti a jejich spolupracovníci. V rámci sdružení Prager inicioval poznávací zájezdy a společně s dalšími členy uspořádal několik konferencí o palčivých tématech porevolučního vývoje architektury. Na jeho popud vznikla například i Cena Vladimíra Karfíka, udělovaná za architekturu, urbanismus a celoživotní dílo. V roce 1987 stál u zrodu tzv. Nové skupiny a byl zakládajícím členem Nadace Pangea.
Pragerův ateliér Gama se po revoluci osamostatnil, a utvořil tak první velkou soukromou projekční firmu v Praze.Architektonické studio GAMA s.r.o. Projekty a realizace, www.arch.cz/gama [online]. Dostupné online. Zaměření ateliéru se částečně přeneslo na rekonstrukce, ve kterých sám Prager po čase našel zalíbení. Jednalo se o rekonstrukci Rudolfina, budovy SNTL ve Spálené ulici nebo domu U Černé Matky Boží z roku 1912 od Josefa Gočára. Následné projekty byly tvořeny ve výrazně menším kolektivu, jelikož ekonomická situace ateliéru už nedovolovala zastoupení všech profesí potřebných k realizaci stavby. Karel Prager zůstal, i přes zdravotní problémy spojené se srdcem, ředitelem ateliéru (od roku 1994 Architektonického studia Gama) až do své náhlé smrti 31. května 2001. Je pohřben v rodinném hrobě na kroměřížském hřbitově.Evidence hrobových míst správy kroměřížského hřbitova.náhled|Rodinný hrob na kroměřížském hřbitově
Ocenění Krátce před svou smrtí (2001) obdržel v rámci přehlídky Grand Prix čestnou cenu za celoživotní dílo a přínos architektuře od správní rady Obce architektů. Návrh na ocenění představil architekt Jiří Merger jakožto člen správní rady. In memoriam obdržel Poctu České komory architektů za rok 2011.
Tvorba Karla Pragera
50. léta a historizující architektura K reálné práci na poli architektury se Karel Prager dostává s nástupem do Stavoprojektu. Tento ohromný architektonický kolos, ve své době největší projektový ústav na světě, byl založen na principu baťovské organizace práce. Architekti slučovaní v ateliérech dostávali zakázky jako pracovní úkoly a jen zřídkakdy bylo možné zakázku odmítnout. Po vítězství Komunistické strany Československa na konci 40. let 20. století (1948) bylo navíc jasné, že se Ústav musí podřídit v té době prosazované architektuře tzv. socialistického realismu. Veškerá architektura byla založena na ideologii klasických odkazů slohové tektoniky a svou estetikou se přizpůsobovala moskevským vzorům. V tomto období začíná působit i Karel Prager, který byl po příchodu do Stavoprojektu začleněn do tzv. Skupiny mladých pod vedením Jaroslava Kándla a později Pavla Bareše. V rámci skupiny navázal silnější propojení s Jiřím Albrechtem a Jiřím Kadeřábkem, s nimiž později po dlouhá léta spolupracoval. Jeho první realizace je ovšem spojena s Václavem Hilským, Zdeňkem Stupkou a Janem Pilařem. náhled|Skupina bytových domů v ulici Mikoláše Alše ve Strakonicích, založená na typovém podkladu T15 (1954) Jednalo se o bytové domy v Ostravě-Porubě, které jsou postavené ve stylu tehdy prosazované sorely. Samostatně pak pracoval na dalších zakázkách Stavoprojektu. Byly jimi trojdům v Bělocerkevské ulici v Praze nebo skupina bytových domů v ulici Mikoláše Alše ve Strakonicích. Všechny tyto návrhy se nesly ve znamení typizace, prefabrikace a standardizace, jak tomu bylo na počátku 50. let zvykem. Pragerovi byly tyto termíny vlastní a sám se jako zarytý technolog zúčastnil studijního úkolu Svazu architektů o nalezení nových možností montovaných konstrukcí. Porotu tehdy návrhy neoslovily, ovšem jeho práce zaujala profesora Karla Janů, který si následně Pragera vybral jako spolupracovníka pro svůj experimentální bytový dům v Otrokovicích. Stavba byla jakýmsi předvojem prefabrikace. Pod stále ještě historizující fasádou jsou uloženy předem vyrobené cihlové bloky, osazené až na místě. Pro některé fasádní prvky (okenní a dveřní otvory) byly rovněž použity předvyrobené prefabrikáty.
Klíčovou stavbou pro přerod nejen Pragerova stylu navrhování, ale i celé architektonické scény byl drobný projekt interiéru Polského kulturního a informačního střediska v dnešním paláci Generali na Václavském náměstí. Pro řadu odborníků to byl právě tento zásah, kterým se československá architektura nadobro rozloučila s tzv. socialistickým realismem a začala hledat nová, zajímavější a konstrukčně odvážnější řešení.
60. léta a architektura světová Úplný přerod pak Prager potvrdil projektem Ústavu makromolekulární chemie Akademie věd z roku 1958. Prager se nehodlal smířit se snižující se kvalitou řemesla i úrovně stavebnictví a jako absolvent technické fakulty a šikovný inženýr přicházel na nové využití materiálů, technických postupů i možností prefabrikace. Tak tomu bylo i při stavbě „makrokoule“, kde byla použita zavěšená fasáda z panelů často zaměňovaných za tzv. boletické panely (podle výrobního závodu v Boleticích nad Labem). Šlo však o jeden z prvních prototypů Pragerova lehkého pláště, později známého jako systém Gama.
náhled|Ústav makromolekulární chemie ČSAV v Praze (1960–1964)