Směšné lásky je sbírka povídek českého spisovatele Milana Kundery. Vyšla v roce 1970 jako souborné vydání tří Kunderových povídkových sbírek z let 1963–1968, které obsahují celkem deset povídek. Do souboru však bylo původně zařazeno pouze osm z nich a pro následná vydání, které považoval za výslednou podobu, autor vybral jen sedm povídek. Námětem všech povídek je láska zasazená do komických souvislostí.
Vydávání První povídku Směšných lásek napsal Milan Kundera v roce 1958 během práce na hře Majitelé klíčů, která mu nešla od ruky. Malé prozaické dílo dostalo název „Já truchlivý bůh“ a poprvé bylo vydáno v roce 1960 v kulturním měsíčníku Plamen (č. 7/1960). Povídka „Sestřičko mých sestřiček“ vyšla v Plamenu v závěru roku 1962 (č. 12/1962) a příběh „Nikdo se nebude smát“ tamtéž o několik měsíců později (č. 6/1963). Tyto tři povídky byly v roce 1963 shromážděny do souboru s názvem Směšné lásky : tři melancholické anekdoty.
Původní sbírky V září 1963 vydalo nakladatelství Československý spisovatel sbírku tří povídek Směšné lásky : tři melancholické anekdoty, s níž Milan Kundera, do té doby věnující se poezii, esejům a dramatu, knižně debutoval jako beletrista. Druhé vydání následovalo roku 1965. Téhož roku vyšla ve stejném nakladatelství druhá sbírka s názvem Druhý sešit směšných lásek (obsahující rovněž tři povídky), jejíž druhé vydání bylo publikováno v roce 1966. Třetí sbírku Třetí sešit směšných lásek se čtyřmi povídkami vydal Československý spisovatel v roce 1968.
Celkem vyšly tři sbírky s deseti povídkami: Směšné lásky : tři melancholické anekdoty (1963) „Já truchlivý bůh“ „Sestřičko mých sestřiček“ „Nikdo se nebude smát“ Druhý sešit směšných lásek (1965) „Zlaté jablko věčné touhy“ „Zvěstovatel“ „Falešný autostop“ Třetí sešit směšných lásek (1968) „Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým“ „Symposion“ „Eduard a Bůh“ „Doktor Havel po deseti letech“
Souborná vydání První souborné vydání v češtině vydalo v roce 1970 nakladatelství Československý spisovatel. Výbor s jednoduchým názvem Směšné lásky však obsahoval pouze osm povídek, neboť sám autor dvě vypustil. Jednalo se o příběhy „Sestřičko mých sestřiček“ a „Zvěstovatel“. V doslovu k vydání z roku 1991 uvedl, že se mu na vyřazených povídkách nelíbilo „jen docela něco málo“, že v nich sem tam ještě „slyšel cizí, vypůjčený hlas“ a v případě „Zvěstovatele“ věděl, že se „povídka dala napsat o něco lépe“.
Během normalizace, i v souvislosti s Kunderovou emigrací, jeho dílo nemohlo v Československu vycházet. Podruhé proto vyšel soubor Směšné lásky česky v kanadském exilovém nakladatelství ’68 Publishers v roce 1981. V souladu s autorovým záměrem a stávajícími cizojazyčnými překlady již obsahoval pouze sedm povídek (oproti původnímu vydání byl vyřazen příběh „Já truchlivý bůh“) a povídka „Doktor Havel po deseti letech“ se dočkala změny názvu na „Doktor Havel po dvaceti letech“.
Po sametové revoluci v roce 1989 se vydávání Kunderova díla zhostilo brněnské nakladatelství Atlantis, které poprvé vydalo Směšné lásky : povídky (ve verzi se sedmi povídkami) v roce 1991. V témže nakladatelství následovala obdobná vydání v letech 2000, 2007 a 2015.
Přehled a pořadí obsažených povídek v českojazyčných vydáních od roku 1980 (dle autora výsledná podoba sbírky): „Nikdo se nebude smát“ „Zlaté jablko věčné touhy“ „Falešný autostop“ „Symposion“ „Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým“ „Doktor Havel po dvaceti letech“ „Eduard a Bůh“
Cizojazyčná vydání V roce 1965 vyšel v Tallinnu estonský překlad první sbírky pod názvem Naljakad armastuslood : Kolm melanhoolset anekdooti.
Slovenské nakladatelství Smena vydalo v roce 1967 slovenský překlad Slavo Marušiaka Smiešne lásky, obsahující celé první dvě sbírky a ze třetí, v té době česky ještě nevydané, povídku „Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým“. Téhož roku vyšel také maďarský překlad Nevetséges szerelmek, polský překlad Śmieszne miłości : anegdoty melancholijne či chorvatský překlad Smiješne ljubavi.
Zatímco do českojazyčného souborného vydání Směšných lásek (1970) nezařadil Kundera dvě povídky („Sestřičko mých sestřiček“ a „Zvěstovatel“), pro francouzské vydání téhož roku vyřadil na poslední chvíli při korekturách i příběh „Já truchlivý bůh“, který považoval za nezralý. To se projevilo i ve všech následujících vydáních, jak cizojazyčných, tak českojazyčných. Autor tuto podobu sbírky se sedmi povídkami (z původních deseti) považoval za výslednou.
Povídky Směšné lásky : tři melancholické anekdoty (1963) Já truchlivý bůh Povídka pojednává o nenaplněné lásce vypravěče Adolfa ke krásné, ale údajně nepříliš inteligentní studentce konzervatoře Janě. Adolf líčí, jak se milované pokusil pomstít za to, že jeho námluvy nekompromisně odmítla, a to důmyslným praktickým žertíkem. Přemluvil svého řeckého kamaráda Apostolka, aby se před dívkou vydával za charismatického dirigenta athénské opery a v tomto přestrojení se ji pokusil svést. Povídka má ironickou pointu: přestože Apostolek slaví u Jany úspěch, jaký ani sám vypravěč nečekal, ve výsledku mu pomyslné vítězství nad zbožňovanou, ale pro něj nedostupnou ženou nepřinese žádné uspokojení.
Sestřičko mých sestřiček Vypravěčem povídky je zralý třicátník, úspěšný skladatel, který nicméně podle všeho prodělává krizi středního věku a pochybuje o hodnotě vlastní tvorby. Coby pacient v nemocnici se seznámí s půvabnou mladou medičkou Kamilou, která je provdaná za básníka Vinklera. V tvůrčí krizi si vysnívá Kamilu jako možnou múzu, od této sublimované lásky si slibuje novou hudební inspiraci, která se opravdu dostaví v podobě vzpomínky na čtrnáctileté děvče, které kdysi vypomáhalo v krámku, kam vypravěč chodil jako chlapec nakupovat. (Odtud název samotné povídky: děvče se skladateli jeví coby sestřička „sestřičky“ Kamily.) Výsledkem této múzické inspirace je sonáta, kterou si přijde na koncert poslechnout i sama Kamila. Následné setkání s domnělou milovanou a jejím mužem však končí deziluzí, veškeré vypravěčovo blouznění o lásce ke Kamile a její roli hudební či básnické múzy je odhaleno jako čirý sebeklam.
Nikdo se nebude smát Povídka pojednává o mladém vysokoškolském asistentovi, který má napsat recenzi na článek. Tento článek mu připadá naprosto hrozný, ale když se setká s autorem (pan Záturecký), nemá to srdce mu to naplno říct. Proto mu pořád slibuje, že recenzi co nejdříve napíše. Poté se začne před ním schovávat. Nejprve si vymyslí, že odjíždí do zahraničí, když se má vrátit, tak najednou nečekaně onemocní. Dokonce si pak všechny své přednášky přeloží na jiné dny. Pan Záturecký se ale nenechá odradit. Zjistí si asistentovu adresu a jednoho dne se tam vydá. Nalezne tam jen jeho polonahou přítelkyni. To se ovšem asistentovi hodí, protože obviní pana Zátureckého z toho, že jeho dívku obtěžoval. Manželka pana Zátureckého si to nechce nechat líbit. Udá asistenta a ten musí před komisí prozradit, jak to všechno bylo. Poté se paní Záturecká se svým manželem vydávají do zdejší firmy, kde má pak Záturecký najít asistentovu přítelkyni. Bohužel si už nepamatuje, jak vypadá. Vše skončí tím, že asistent všechno paní Záturecké řekne a myslí, že má konečně klid. Mezitím si jeho přítelkyně našla novou známost a s ním se rozchází. Jeho to ale vůbec nemrzí, protože stejně ví, že s ním byla jen kvůli tomu, aby z ní udělal modelku.
Druhý sešit směšných lásek (1965) ==== Zlaté jablko věčné touhy ==== Dva hlavní hrdinové, muži středního věku. Hlavní hrdina obdivuje svého kamaráda Martina, který provádí registráž a kontaktáž žen, aby je následně mohl sbalit, přestože má doma manželku, kterou miluje. To nejlepší již mají za sebou, ale stále se snaží. V příběhu je vylíčena cesta za dobrodružstvím a ženami, která je ve výsledku úplně neúspěšná a možná ani nikdo nechtěl, aby byla úspěšná. Závěr je, že hlavní je naděje, kterou jim tohle „dovádění“ dává. Něco si tím dokazují.
Zvěstovatel Vypravěčem povídky je mladý lékař, jenž má políčeno na pohlednou asistentku z Bratislavy, která je v jeho nemocnici na pracovní exkurzi. Spoléhaje na své štěstí (od samého rána se mu všechno daří) pozve ženu bez váhání na schůzku. V samotný den schůzky se však nic nevyvíjí podle plánu. Šťastnou šňůru totiž záhy přetrhne návštěva přítele Třísky, který v očích vypravěče figuruje jako osudový nositel smůly, jíž nelze nijak uniknout. (Třískova smůla má v povídce nejen osobní, ale i politický rozměr.) Okamžitě po Třískově návštěvě se vypravěčův plán na milostné dostaveníčko začne komicky až absurdně hroutit pod tlakem neslučitelných požadavků na jeho čas a přítomnost, aniž by však bylo jasné, zda má sled nastalých karambolů hlubší existenciální význam, anebo je jen sebenaplňujícím proroctvím daným vypravěčovým strachem z nešťastníka Třísky – přesněji z toho, že vypravěč je vlastně ve své úzkostlivé snaze zůstat konformním „šťastlivcem“ větší ubožák než jeho smolný kamarád. Závěrečný oddíl povídky představuje vyvrcholení vypravěčovy sebereflexe, které absurdní zkratkou upomíná na povídkovou tvorbu Franze Kafky.
Falešný autostop Nepojmenovaní hrdinové. Stydlivá dívka a její zkušený starší přítel jedou na dovolenou. Během cesty začnou hrát hru na stopařku a řidiče. Dívka se do role vžije a začne se chovat prostopášně. Tím se příteli zhnusí. Zastaví v hotelu, kde pijí a nakonec ji muž systematicky ponižuje, právě kvůli tomu, že se začala chovat jako ženy, které míval. Miloval ji právě proto, že byla jiná. Dívka je zhrzena.
Třetí sešit směšných lásek (1968) Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým Žena, které umře manžel, přijíždí do města na dušičky. Zjistí, že kvůli její chybě zrušili hrob jejího manžela. Při návštěvě potká starého známého, kterého 15 let neviděla. Je o dost starší než on. Dříve spolu spali. Jdou k němu na kávu. Pro oba je to příjemné posezení, během času se konverzace stačí k jednomu cíli. Žena parafrázuje název povídky. Myslí si, že vzhledem jejímu věku je sex nepatřičný, zvláště kvůli jejímu synovi, jehož obličej se jí stále zjevuje. Oba jsou již zestárlejší, žena nechce sex i kvůli zachování památky v mužově hlavě. Muž chce pohlavní styk, bere to jako svůj úspěch s ohledem na svou minulost i přítomnost. Žena nakonec povolí. Sociální role ženy je zde primárně matka.
Symposion Povídka připomíná divadelní hru. Samotný název povídky navozuje starořeckou pitku. Pět postav – primář, doktorka, se kterou tajně chodí, Flajšman, Havel a Alžběta – popíjí víno v inspekčním pokoji během noční služby v nemocnici. Alžběta má zájem o doktora Havla, ale on, byť je velkým sukničkářem, ji neustále odmítá. Večírek málem skončí neštěstím. O tom, co k neštěstí vedlo, má však každá z postav jinou teorii.
Eduard a Bůh Povídka o mladém Eduardovi, který právě dostudoval vysokou školu a stal se učitelem v jednom malém českém městě. Brzy si najde známost, Alici, jež je zarputilou křesťankou, a to jaksi na protest vůči komunismu. Její víra však vlastně spočívá v jediné ideji: chce za každou cenu dodržet šesté (respektive sedmé) přikázání a vyhnout se mimomanželskému sexu. Eduard by rád svůj vztah s Alicí posunul na fyzickou úroveň, ale Alice veškerým jeho pokusům odolává. Když se ho pak zeptá, zda věří v Boha, Eduard nechtěje Alici odradit zalže, že ano, a začne s ní chodit do kostela. To se však donese do školy, kde je Eduard zaměstnán, a způsobí mu to velké problémy. Stane se jakýmsi mučedníkem a Alice díky tomu poleví. Eduard si však později uvědomí, že měl Alici raději, když byla neústupná, a že v jeho mysli ztratila tvář.
Doktor Havel po deseti letech Poznámka: Ve vydáních po roce 1970 nese povídka název „Doktor Havel po dvaceti letech“.