Tiger I (oficiálně Panzerkampfwagen VI Tiger Ausf. H1 nebo Ausf. E, inventáři munice označen jako Sd.Kfz. 182 nebo Sd.Kfz. 181) byl německý těžký tank vyvinutý za druhé světové války, který byl od roku 1942 nasazován v Africe a Evropě, obvykle v nezávislých těžkých tankových praporech. Tiger I poskytl německé armádě první obrněné bojové vozidlo s kanonem 8,8 cm KwK 36 (odvozený z kanonu 8,8 cm Flak 36). Vyráběn byl od srpna 1942 do srpna 1944 a celkem vzniklo asi 1 535 strojů.Těžký tank PzKpfw VI Tiger (Sd.Kfz. 181). Po srpnu 1944 byla výroba Tigru I postupně ukončena ve prospěch tanku Tiger II.
Zatímco byl Tiger I ve své době označován za vynikající konstrukci, byl překombinován s použitím drahých materiálů a výrobních metod náročných na práci. Byl také náchylný k určitým typům poruch i poruch podvozku a jeho dojezd byl omezen vysokou spotřebou paliva. Údržba byla nákladná, ale obecně mechanicky spolehlivá.Drabkin & Sheremet 2006:43 Byl obtížný na přepravu a za blátivého počasí mu hrozila imobilita, zatímco v zimě hrozilo, že mu led a sníh ztuhnou mezi prokládanými koly typu Schachtellaufwerk, čímž se zasekla. Toto byl problém na východní frontě v bahnitém období rasputice nebo za extrémního chladu.
Přezdívku Tiger tank dostal od Ferdinanda Porsche a římská číslice byla přidána poté, co do výroby vstoupil Tiger II. Jedno z původních oficiálních označení bylo Panzerkampfwagen VI Ausführung H nebo H1. Do češtiny by se dal tento název doslovně přeložit jako obrněný bojový vůz VI verze H nebo H1. Označení Panzerkampfwagen se často zkracuje na Pz.Kpfw., PzKpfw, Panzer, Pz. či Pz, slovo Ausführung se zkracovalo na Ausf. Písmeno H označovalo projektanta a výrobce tanku Henschel, případná číslice 1 byla přidána pro odlišení od projektu Panzerkampfwagen VI Ausf. H2. V inventáři výzbroje byl klasifikován jako Sd.Kfz. 182. V březnu 1943 byl z neznámých důvodů tank přeznačen na PzKpfw VI Ausf. E a v inventáři veden jako Sd.Kfz. 181.
V muzeích a soukromých sbírkách po celém světě v současnosti přežívá pouze sedm tanků Tiger I. Tiger 131 v britském tankovém muzeu, který byl získán během bojů v severní Africe, je v současné době jediným provozuschopným.
Vývoj vlevo|náhled|Vývoj prototypů vlevo|náhled|Porscheho varianta Po prohrané 1. světové válce bylo Německo vázáno Versailleskou smlouvou, podle které nesmělo vyrábět a vlastnit zbraně mnoha typů, mezi něž patřily pochopitelně i tanky. Přesto se mu podařilo tajně provádět testy s tanky, jejichž pracovní názvy byly , či .
Po nástupu Hitlera k moci Německo začalo smlouvu v zásadě ignorovat a postupně začal vývoj a výroba nových strojů. V roce 1937 získala firma Henschel zakázku na zhotovení prototypu těžkého tanku DW1, Henschel však zahájil práce na vývoji mnohem většího vozidla – 65tunového VK 65.01 (H). Své nabídky předložily i firmy Daimler-Benz, MAN a Porsche, takže se objevily prototypy tanků VK 30.01 (P), VK 36.01 (H) a VK 45.01 (P). Dne 20. listopadu 1941 měli němečtí inženýři možnost zkoumat ukořistěný tank T-34 v neporušeném stavu, což u nich a u vojenských představitelů vyvolalo zděšení. Byl přerušen projekt VK 30.01 (P)/VK 36.01 (H) a všechny dostupné prostředky byly soustředěny na vývoj těžšího tanku, který by překonal sovětský T-34.
V den Hitlerových narozenin 20. dubna 1942 představily firmy Henschel i Porsche své prototypy. Tank firmy Henschel se nazýval VK 45.01 (H) a tank firmy Porsche se nazýval VK 45.01 (P). Bylo rozhodnuto, že tank firmy Henschel je lepší a byla objednána výroba pod názvem Panzerkampfwagen VI Ausf. H Tiger. Profesor Porsche si však tak věřil, že vedle dvou zkušebních prototypů nechal zahájit sériovou výrobu ještě před oznámením výsledků soutěže. V době, kdy byl jeho tank zamítnut, se v jeho továrně nacházelo dalších 95 podvozků tanků VK 45.01 (P). Jeden z původních kusů později sloužil pro výcvik posádek, druhý byl přestavěn na velitelské vozidlo Panzerbefehlswagen VI (P) a jeho přední pancíř byl posílen o další 102mm desku na 204 mm, 90 podvozků posloužilo jako základ pro stíhače tanků Ferdinand. Zbylých 5 podvozků bylo využito pro vyprošťovací vozidla Bergepanzer Tiger (P).
Konstrukce vlevo|náhled|Konstrukce korby vpravo|náhled|Tigry na výrobní lince vlevo|náhled|Tiger při nakládání munice vpravo|náhled|Pohled na stanoviště řidiče vlevo|náhled|Oprava motoru, východní fronta 1944 vlevo|náhled|Jasně viditelná tloušťka čelního panelu a binokulární objektiv vpravo|náhled|Detail prokládaných kol během výroby vpravo|náhled|Náročný italský terén měl za následek mnoho výpadků Tank Tiger byl vůbec první bojové vozidlo svého druhu od první světové války, jehož konstrukce vycházela z reálných bojových zkušeností, ponechávajíc stranou trochu zavádějící lekci španělské občanské války. Jeho celková hmotnost dosahovala téměř dvojnásobku hmotnosti raných T-34/76. Jeho konstrukce neměla zajistit pouze převahu nad tímto sovětským strojem, ale šla o krok dále. Tank svou úrovní ochrany posádky a palebnou silou podstatně překonával všechna dosud zkonstruovaná vozidla. Na druhou stranu enormní velikost tanku, výrobní náročnost, velká hmotnost a z toho plynoucí výše pořizovacích nákladů způsobily, že tank nemohl být na bojišti nikdy víc než příležitostným hráčem.
Mohutné pancéřování a ničivá palebná síla jsou dvě vlastnosti, které se tanku Tiger zcela oprávněně připisují. Přesto se jedná jen o dva z celé řady faktorů, které determinují účinnost tanku v boji. Na síle pancíře si dali němečtí inženýři celkem dost záležet, ovšem konstrukce byla poměrně špatná, protože zde nebyly téměř žádné šikmé plochy. Všechny exponované vertikální a téměř vertikální plochy – spodní a horní část čelního pancíře korby, boční strany věže a zadní části korby, která měla stejný sklon jako horní čelní pancíř (81°) – měly max. tloušťku 100 mm. Nejexponovanější oblast, čelní strana věže, byla 120mm silná a většinu její plochy zde ještě zesiloval pancéřový kryt základny hlavně kanónu. Avšak kdyby např. čelní pancíř měl sklon 35 stupňů, poskytoval by ocelový plát tloušťky 60 mm posádce stejnou ochranu, jako 100 mm silný kolmý pancíř Tigeru. Tank tak mohl získat úsporu hmotnosti ve prospěch své pohyblivosti. Slabinou byl též zpočátku poměrně slabý 25 mm pancíř na stropu věže a korby. Tigery se stávaly vyhledávaným cílem britských letadel Hawker Typhoon, amerických P-51 Mustang či sovětských bitevníků Iljušin Il-2, na což Němci reagovali v polovině roku 1944 zesílením tloušťky stropu věže na 45 mm.
Původní hlavní výzbroj měl tvořit kanón 75 mm L/70 KwK 42Roger Ford, Tank Tiger, Svojtka&Co, 2002, ovšem Hitler prosadil montáž 8,8cm L/56 KwK 36 kanónu, jehož střely měly paradoxně nižší průbojnost pancíře, než u menšího kanónu. Pro porovnání: protipancéřová střela Pzgr. 39 ráže 75 mm mohla prostřelit 110 mm silný pancíř (Pzgr. 40 s wolframovým jádrem byla schopna probít až 150mm pancíř) se sklonem 30° na vzdálenost 1000 m. Použitá zbraň však i přes větší ráži 8,8 cm probíjela za stejných podmínek 100mm i 138mm pancíř. Ovšem průnik této střely do nepřátelského stroje znamenal téměř vždy jistou smrt posádky a zničení stroje, a i pokud neprobil, často se stávalo, že prostě urval nepřátelskému tanku věž ze závěsu. Rozdíl ve výkonech byl dán rychlostí střel. U delšího 75mm kanónu byla úsťová rychlost střely 925 m/s, resp. 1120 m/s pro výše zmíněné druhy střel, oproti 773 m/s a 930 m/s v případě 8,8 cm KwK 36. Tradičně dobrá byla optika, v níž bylo nacistické Německo na světové špičce.
K otáčení věže sloužil hydraulický a – při poruše – ruční mechanismus, který byl však složitý a značně pomalý, hydraulické ovládání bylo nepřesné. Ve zprávě, kterou po skončení války vypracovali britští důstojníci, se mj. píše, že „pracoviště střelce má značné nedostatky, je velmi stísněné, prvky k ovládání kanónu mají nevhodný tvar a jsou špatně umístěné. Prostředky k míření nejsou přiměřené, pouze nabíječ má ke své práci odpovídající podmínky.“ Zpráva kritizuje také pracoviště radisty-střelce, velitele vozu a řidiče. Radista-střelec ovládal kulomet MG 34 ráže 7,92 mm pomocí pistolové rukojeti a čalouněné opěry hlavy na nosné konstrukci. Podle zmíněné britské zprávy „tato opěrka neustále doléhala na hlavu střelce a způsobovala mu neúnosné nepohodlí.“
Tank byl poháněn motorem firmy Maybach HL210 o výkonu 642 koní, později Maybach HL230 s výkonem o 52 koní vyšším. Motory tohoto fakticky monopolního německého výrobce byly samy o sobě vynikající, ovšem stěží mohly fungovat v tanku, jehož skutečná hmotnost překročila o 25 % hodnotu stanovenou technickými podmínkami. Motor musel pracovat v bojových podmínkách často na plný výkon, což vedlo k jeho přehřívání. Jakmile překročila provozní teplota 95 °C, docházelo k pronikání chladicí kapaliny do mazacího okruhu. Nejvyšší rychlost tanku při maximálně povolených otáčkách motoru byla 38 km/h, což však bylo o 3 km/h méně, než u tanku M4 Sherman a dokonce o 18 km/h méně, než u T-34/85. Motor měl každopádně ohromnou spotřebu paliva, byť její přesné vyčíslení je předmětem kontroverzí.Martin Vlach: Spotřeba paliva Tigeru, na Fronta.cz; dostupné: http://www.fronta.cz/dotaz/spotreba-paliva-tigeru (navštíveno 1. 9. 2008) Jestliže např. T-34 spotřebovala při jízdě v terénu 1,84–2,5 litrů nafty na 1 km, pak jeho spotřeba činila 7,8–10 litrů benzínu na 1 km.Roger Ford, Tank Tiger
Zajatí němečtí vojáci ohromovali spojenecké vojáky tvrzením, že plná nádrž (567 l) málokdy vystačila na více než 2,5 hodiny činnosti v terénních podmínkách. Analogická situace, jako s motorem, byla i s jinak vynikající hydraulicky ovládanou převodovkou. Ta sice byla snadno ovladatelná a získala si u řidičů tanků velkou oblibu. Na voliči bylo dokonce možno nastavit osm rychlostí pro jízdu dopředu a čtyři rychlosti pro jízdu vzad. Složité převodovce a řízení bylo však třeba věnovat svědomitou péči, což v bojových podmínkách bylo obtížné. Z výslechů zajatých německých vojáků je patrné, že selhání převodovky a řízení bylo nejčastější příčinou vyřazení tanku z další činnosti.
Tank měl i docela dobrý podvozek s přesazenými koly a 725 mm pásy. Tento systém však narazil na nepředvídaný problém – v drsných klimatických podmínkách zamrzalo u dočasně odstavených tanků bláto a rozbředlý sníh mezi koly, což bránilo jejich dalšímu pohybu. Nánosy hlíny a kamení mezi pojezdovými koly způsobovaly sjetí pásu z ozubeného kola nebo jeho pevné vzpříčení. K obdobným potížím docházelo také při couvání nebo otáčení v bažinatém terénu. Nepojízdné tanky se stávaly snadnou kořistí protivníka. I samotný pohyb v podmínkách východní fronty byl pro Tigery, jejichž měrné zatížení bylo 1,04 kg/cm², dosti podstatnou slabinou, které se osádky sovětských tanků naučily využívat. Další komplikací byla výměna úzkých pásů pro transport na železnici za široké bojové.
Služba vlevo|náhled|Tiger Waffen-SS ve Francii, 1944 vpravo|náhled|Kolona Tigrů pozdější produkce v severní Francii vlevo|náhled|Tiger pálí u Kurska na velkou vzdálenost vpravo|náhled|Tiger v Tunisu ve službách Afrikakorpsu vpravo|náhled|Němečtí vojáci prohlíží zásah Tigra, který neprošel pancéřováním vlevo|náhled|Tiger na Sicílii Poprvé byly tanky Tiger nasazeny do bojů v září 1942 na východní frontě v Leningradské oblasti v počtu 3 kusů, avšak bez valného efektu (všechny tři zapadly a podařilo se zachránit jen jeden, zbylé dva byly zničeny před Sověty). Některé stroje zapadly v rozbahněném terénu, jiné postihly mechanické závady. Jediným kladem byla skutečnost, že žádná z protitankových zbraní neprostřelila pancíř tanku, i když došlo k několika poškozením kanónu sovětskými protitankovými střelami.