Dějiny Španělska začaly zhruba před 35 000 lety, kdy se první lidé usadili na Pyrenejském poloostrově. Vlny nájezdníků, osadníků a dobyvatelů přicházely po celá tisíciletí: Iberové byli následováni Kelty, poté Féničany, Řeky a Kartáginci. Po roce 200 př. n. l. se Ibérie postupně zmocnil starověký Řím. Římané poloostrovu přinesli svoji civilizaci, jazyk a později rovněž křesťanství. Součástí Římské říše zůstala Hispánie až do 5. století, kdy zemi ovládli Vizigóti. Po roce 711 se jejími pány stali severoafričtí, muslimští Maurové. Dalších více než sedm staletí kontrolovali muslimové velkou část země, jež byla nazývána Al-Andalus. Svého vrcholu dosáhla islámská kultura na poloostrově v 10. století. Po roce 1000 začala muslimská moc upadat, čehož křesťané ze severu poloostrova využili k jeho postupnému znovudobytí (reconquista). Tento proces byl završen v roce 1492 pádem Granady, posledního maurského státu. V téže době se spojila dvě význačná křesťanská království – Kastilie a Aragonie, což vedlo ke vzniku jednotného Španělska.
V roce 1492 nastala ještě jedna významná historická událost, když mořeplavec Kryštof Kolumbus objevil Nový svět, čímž započala éra španělské říše. Několik následujících staletí představovalo Španělsko největší mocnost v Evropě a v celém světě. Za panování dynastie Habsburků (po nichž nastoupili Bourboni) bylo ohromné bohatství pocházející z kolonií vyplýtváno v nesčetných válkách, které nakonec připravily Španělsko o jeho prosperitu a državy v Itálii a v Nizozemí. Španělská kultura a literatura zažívaly zlatý věk (Siglo de Oro), avšak opakující se bankroty a porážky odsunuly Španělsko na pozici druhořadého státu.
Na počátku 19. století museli Španělé vést válku za nezávislost proti Napoleonovým armádám. Celé toto století se vyznačovalo neustálým neklidem, politickým napětím a občanskými válkami, čehož využili obyvatelé amerických kolonií k získání samostatnosti. Opožděný nástup průmyslové revoluce na konci století vedl k zásadním změnám ve španělské společnosti. I přesto, že si Španělsko zachovalo neutralitu během Velké války, politický chaos pokračoval i v prvních desetiletích 20. století. V roce 1936 zemi zachvátila krvavá občanská válka, jež si vyžádala stovky tisíc obětí. Konflikt skončil nastolením fašistické diktatury generála Francisca Franca, která přetrvala do roku 1975. Diktátorova smrt v témže roce znamenala počátek demokratické přeměny země. Španělsko se záhy poté vyvinulo v moderní, dynamický a demokratický evropský stát.
Rané dějiny, Kartáginci a Římané (do 5. století)
náhled|Dolmen Menga, jižní Španělsko Nejranější důkazy osídlení Pyrenejského poloostrova jsou jeskynní malby z paleolitu, nalezené v jeskyni Altamira v Kantabrii. Od kultur charakteristických pro severní část země se výrazně odlišovala pozdně neolitická kultura rozvíjející se kolem roku 3000 př. n. l. na jihovýchodě Španělska (Almería). Ta se vyznačovala silným severoafrickým vlivem, neboť právě na jihu zřejmě začalo osidlování země Ibery, údajně pocházejícími ze severní Afriky. Podle jiné teorie byli Iberové indoevropského původu. Domněnky o příbuznosti Iberů a dnešních Basků nejsou dosud nijak potvrzeny. Kolem roku 1000 př. n. l. se Iberové vyvinuli v nejvýznamnější etnický element na poloostrově. Řekové proto dali poloostrovu název „Iberský“.
Od 11. století př. n. l. se na jižním pobřeží usazovali Féničané, jejichž kolonie Gades (dnes nazývaná Cádiz) se stala jedním z nejstarších měst Evropy. Zhruba od 7. století př. n. l. zakládali své obchodní stanice (například Málaga) na východním pobřeží také Řekové. Jiným národem, jenž měl rovněž velký podíl na kulturním vývoji na Iberském poloostrově, byli Keltové přicházející z Galie patrně od počátku 7. století. Zřejmě se zde částečně smísili s Ibery, z čehož vznikli Keltiberové. Po první punské válce (264 až 241 př. n. l.) začali severoafričtí Kartáginci systematicky zajišťovat svoji moc na Pyrenejském poloostrově. Po roce 237 př. n. l. ovládli jih a východ poloostrova a k upevnění svého panství založili další města, z nichž nejdůležitější bylo Carthago Nova (dnešní Cartagena). V roce 219 př. n. l. dobyl Hannibal město Saguntum, spojence Římanů, což mělo za následek vypuknutí druhé punské války (218 až 201 př. n. l.). V roce 209 př. n. l. se římský vojevůdce Scipio Africanus zmocnil Carthaga Nova a po vítězství v bitvě u Ilipy vyhnal do roku 205 př. n. l. Kartágince z poloostrova.
náhled|vlevo|Římský akvadukt v Segovii Římané si zemi podrobili teprve po dvou stech letech krvavých bojů proti Keltiberům a Lusitánům vedených Viriathem. Kmen Kantabrů na severovýchodě Hispánie byl Římany podroben až za Augusta v roce 19 př. n. l. Jediným nezkrotným elementem na poloostrově zůstávali Baskové na severu. Za Augusta bylo dosavadní rozdělení do dvou provincií – Hispania Citerior a Hispania Ulterior („Bližší“ a „Vzdálenější“) – nahrazeno novým členěním: Lusitania, Baetica a Tarraconensis. Z posledně zmiňované byla za Hadriana vyčleněna čtvrtá provincie Galaecia et Asturia (za Diocletiana se počet provincií ustálil na šesti).
Protože Římané protkali zemi množstvím silnic a vybudovali zde četná kastra (vojenské tábory) a kolonie, v nichž se usazovali římští veteráni, byla Hispánie poměrně rychle romanizována a stala se vedle Itálie dalším z center římské kultury. Od 2. století př. n. l. se tyto tábory a veteránské kolonie rozrostly v římská města. Obchod a řemesla zažívaly svůj rozmach a počet obyvatel Hispánie vzrůstal. Císař Vespasianus udělil obyvatelům Hispánie latinské občanské právo. Z Hispánie (v pozdním císařství se začalo ojediněle používat zkrácené Spania) pocházelo mnoho předních římských císařů a taktéž četní literáti jako Seneca mladší, Lucanus, Martialis. V Hispánii se stejně jako v ostatních částech říše šířilo od 1. století n. l. křesťanství. I přes občasná krvavá pronásledování křesťanů, zvláště na konci 3. století, zapustilo toto nové náboženství v zemi pevné kořeny a od panování Konstantina Velikého nabývalo stále větší převahu nad pohanstvím.
Středověk (5. století – 1492) Vizigótské Španělsko Podrobnější informace naleznete v článku Vizigótská říše → Vizigótská říše v Hispánii.
V 5. století byla Římská říše v důsledku vnitřního rozkladu vystavena ničivým útokům germánských kmenů, které založily v různých částech impéria své nástupnické státy. V roce 406 překročily kmeny Vandalů, Svébů a Alanů zamrzlý Rýn a pronikly do římské Galie. O tři roky později zdolaly Pyreneje a vpadly do Hispánie, již strašlivě vyplenily. V západní polovině poloostrova vytvořili barbaři krátce trvající království, z nichž pouze svébské existovalo v Galicii až do konce 6. století. Někdejší římská provincie Baetica, rozkládající se v údolí řeky Guadalquivir, získala v této době název Andalusie, dokazující přítomnost Vandalů v tomto kraji. V roce 418 se Vizigóti se souhlasem západořímské vlády usadili v jižní Galii jako římští spojenci (foederati). Ve spolupráci s Římany pak porazili Vandaly a Alany v Hispánii a přinutili je k odchodu do severní Afriky. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 5. století využili Vizigóti definitivního rozvratu římské moci. Pod vedením krále Euricha poté znovu zaútočili na Pyrenejský poloostrov a podmanili si jej.
Hlavním městem vizigótské říše byla nejprve Tolosa (Toulouse), ovšem po porážce v bitvě u Vouillé v roce 507 a následné ztrátě téměř všech galských držav ve prospěch Franků přesunuli Vizigóti sídlo své vlády do města Toletum (Toledo). Byzantincům se kolem roku 560 podařilo dobýt jižní část poloostrova. Nového rozmachu dosáhla vizigótská říše za krále Leovigilda, který si podrobil Svéby a eliminoval Byzantince. Za vlády Rekkareda I. skončila ariánská etapa vizigótských dějin, když Vizigóti přestoupili ke katolické víře, což usnadnilo koexistenci Gótů a Hispanořímanů. Vizigóti však cítili jen nepatrný zájem na zachování blahobytu a rozvoji infrastruktury svých poddaných a státu. To napomohlo ke zhroucení jejich moci, neboť po příchodu Maurů v 8. století se nemohli nikterak spoléhat na loajalitu místního obyvatelstva.
Al-Andalus – nadvláda Maurů
náhled|vpravo|Al-Andalus, Maury ovládaná část Pyrenejského poloostrova kolem roku 910. V roce 711 překročili muslimští Arabové a Berbeři z oblasti dnešního Maroka Gibraltarský průliv. Jejich velitel Tárik ibn Zijád se vylodil u Gibraltaru (Džebel el Tárik – „Tárikova skála“) a v létě roku 711 přesvědčivě zvítězil v bitvě u řeky Guadalete nad vizigótským králem Roderichem, jenž v boji padl. Muslimové rychle ovládli Toledo, odkud pokračovali ve výbojích na poloostrově. Příchozí Arabové resp. Berbeři (případně souhrnné označení Maurové) s sebou do Španělska přinesli také svoji kulturu a především náboženství – islám. Hlavním městem Al-Andalusu, jak Maurové nazývali Pyrenejský poloostrov, učinili Arabové Córdobu. Do roku 718 ovládli muslimové většinu poloostrova kromě hornatého severozápadu. Brzy po konsolidaci poměrů na Iberském poloostrově pronikli muslimové za Pyreneje a zahájili nájezdy do Akvitánie a Galie. V roce 732 dobyli města Arles a Bordeaux a dále pokračovali na sever na Tours, kde se 10. října střetli v bitvě u Poitiers s franským vojskem, jemuž velel Karel Martel. Arabové byli v tomto střetnutí přemoženi, načež se stáhli zpět na Iberský poloostrov.
Když byli Umajjovci poraženi v chalífátu Abbásovci, Abd ar-Rahmán I., jediný přeživší Umajjovec, uprchl do Španělska, kde založil vlastní říši – córdobský emirát. Al-Andalus se v dalších staletích stal dějištěm bojů mezi arabskými umajjovskými vládci, Berbery ze severní Afriky a křesťanským vizigótsko-římským obyvatelstvem. Berbeři, kteří obdrželi neúrodnou zemi na severu poloostrova, po několika letech slabých úrod opustili své statky a vrátili se zpět do Afriky. Absence muslimské vládnoucí vrstvy v těchto odlehlých oblastech dala vzniknout mocenskému vakuu, jehož využily rodící se křesťanské státy.
náhled|vlevo|Mezquita – mešita v Córdobě, hlavním městě córdobského chalífátu. V 10. století vyhlásil Abd ar-Rahmán III. vznik córdobského chalífátu. Za jeho panování dospěla arabská věda a umění na Pyrenejském poloostrově k vrcholu svého rozvoje. Zemi zdobila četná lidnatá a bohatá města: s Córdobou, která byla tehdy největším městem Evropy, soupeřila kvetoucí sídla, jako byla Granada, Sevilla nebo Toledo. Současně docházelo k sice pomalé, ale vytrvalé migraci křesťanů do severních království, jež pozvolna posilovala svoji moc. Al-Andalus si nicméně i nadále udržoval nad křesťanskými království převahu jak z ekonomického a kulturního, tak i vojenského hlediska. Největšího politického vzestupu dosáhl chalífát kolem roku 1000 za místodržitele Abi Amira al-Mansúra (nazývaného Almanzor – „Vítězný“). Po jeho smrti se chalífát ponořil do občanských válek, během nichž se rozpadl na tzv. „taifská království“. Vůči výbojným křesťanským státům na severu poloostrova se však jejich vládcové ukázali jako zcela bezmocní, načež jen s velkou nelibostí povolali do země severoafrické Almorávidy, kteří zde vytvořili almorávidskou říši. Po jejím zhroucení ve 12. století byla nastolena vláda Almohadů. V roce 1212 byli Almohadé poraženi spojeným křesťanským vojskem v bitvě u Las Navas de Tolosa. V polovině 13. století existoval ve Španělsku už pouze jediný nezávislý muslimský stát, Granada. 2. ledna 1492 Mohamed XII. Boabdil, jeho poslední sultán, kapituloval, čímž maurská etapa v dějinách Španělska skončila.