Šejch Izz ad-Dín al-Kassám () 1881 nebo 19. prosince 1882 – 20. listopadu 1935) byl syrský islámský duchovní a místní vůdce odboje proti britské a francouzské mandátní vládě v Levantě. Ve dvacátých a třicátých letech 20. století byl odpůrcem sílícího sionistického hnutí.
Narodil se patrně v roce 1882 v Džable v osmanské Sýrii. Studoval na univerzitě Al-Azhar v Káhiře a posléze se stal kazatelem ve svém rodném městě. Od roku 1911 se stal aktivním stoupencem libyjského odboje proti italské okupaci. Pro odboj shromažďoval finanční prostředky, verboval bojovníky na pomoc Libyjcům a složil pro ně hymnu. V letech 1919–1920 se spojil s kurdským revolucionářem Ibrahimem Hananuem a vedl vlastní odbojovou skupinu proti ustanovení francouzského mandátu v severní Sýrii.
Po porážce povstání emigroval do Palestiny, kde se stal úředníkem islámského vakfu (náboženské nadace), ve kterém poznal bídu palestinských arabských rolníků. Prosazoval morální, politický a vojenský džihád jako řešení k ukončení britské nadvlády a sionistických aspirací v Palestině. Ve třicátých letech 20. století formoval skupiny místních bojovníků, včetně organizace Černá ruka, a podnikal útoky proti britským a židovským terčům. Díky tomu je znám jako otec moderního džihádistického hnutí a praotec palestinských „mučedníků“ (šáhidů). V roce 1935 byl nakonec britskými vojáky zabit při pátrání po něm poté, co se údajně podílel na zabití policisty. Izraelský historik Tom Segev ho nazval „arabským Josefem Trumpeldorem“. Jeho ozbrojené působení a smrt byly faktory, které přispěly k arabskému povstání v Palestině v letech 1936–1939.
Šejch al-Kassám inspiroval radikální islamisty, a to především hnutí Hamás, které po něm pojmenovalo své vojenské křídlo založené roku 1992 – Brigády Izz ad-Dína al-Kassáma a rakety Kassám, kterými je ostřelován Izrael.
Raný život a studia vpravo|náhled|Al-Kassám se narodil v Džable náhled|Mešita al-Azhar v roce 1906, kde al-Kassám studoval Narodil se ve městě Džabla v severozápadní Sýrii. Jeho otec byl zaměstnán u soudu vykonávajícího právo šaría a byl vyznavačem súfismu. Jeho děd byl duchovním vůdcem súfistického řádu kádiríje původem z Iráku. Al-Kassám studoval islámskou právní vědu (fiqh) sunnitského islámu v podobě tzv. hanífovského mazhabu.
Někdy mezi lety 1902 a 1905 odcestoval do Káhiry studovat na univerzitu al-Azhar. Zdroje se rozcházejí v tvrzení u koho – některé zprávy uvádějí, že studoval u muslimského reformního učence Muhammada Abda a dostal se do kontaktu s prominentním proto-salafistou Rašídem Ridou, který sám studoval u Abda, zatímco jiné zdroje jsou skeptické ohledně al-Kassámových vztahů s některým z nich. Postoj, který později zaujal k politickým otázkám v arabském světě, však naznačuje, že byl dobře obeznámen s myšlenkami, které Abdo a Ridá zastávali. Během studií v Egyptě al-Kassám rozvinul myšlení, které se stalo charakteristické pro jeho budoucí aktivismus. Kritizoval stagnující islám a kázal mezi místním obyvatelstvem o nutnosti moderního islámu, schopného bránit se před západním kolonialismem prostřednictvím džihádu. V roce 1909 se vrátil do Džably jako učenec (álim, mn. č. ulamá) a působil jako učitel v kádiríjské medrese, kde se věnoval jak mystickým praktikám súfijského řádu, tak i výkladu Koránu. Kromě toho kázal jako imám v místní mešitě Ibráhíma ibn Adhama.
Během svého působení v Džable hlásal oživení islámských morálních principů. Zejména propagoval dodržování denních modliteb (salát) a půstu (saum) během ramadánu. Současně volal po zákazu hazardních her a konzumace alkoholických nápojů. Jeho učení získalo v Džable značnou oblibu. Al-Kassám byl také schopen si naklonit místní osmanskou správu, kterou v některých případech přesvědčil k vykonání práva šaría při závažných porušeních těchto norem. V některých případech posílal své učedníky jako civilní stráž, aby konfrontovali karavany převážející alkohol, který byl následně zabaven a zlikvidován. Navzdory podpoře arabského nacionalismu ze strany některých jeho kolegů z al-Azharu a mezi syrskými notábly byl al-Kassám v té době s největší pravděpodobností loajální Osmanské říši, jak naznačoval jeho dobrý vztah s úřady. Byl velmi oblíbený mezi obyvatelstvem Džably, kde si získal pověst zbožného člověka s prostými způsoby a dobrým smyslem pro humor.
Podpora libyjského odboje Ya Rahim, Ya RahmanUnsur Maulana as-SultanWa ksur aadana al-Italiyan Ó nejmilosrdnější, ó nejlaskavějšídej našemu pánu, sultánovi, vítězstvía poraz našeho nepřítele, ItáliiIzz ad-Dín al-Kassám, hymna osmansko-libyjského odboje, 1911
Poté, co v září 1911 vypukla italsko-turecká válka, ve které si Itálie nárokovala území osmanské Libye, al-Kassám vyhlásil sbírku na financování osmansko-libyjského odboje a složil pro něj vítěznou hymnu. Místní osmanská správa ovšem jeho snahy nepodpořila a nařídila, aby občané dávali příspěvky rovnou vedení města. Když místní obyvatelé přesto nadále posílali své dary al-Kassámovi, guvernér města se ho pokusil uvěznit. Tvrdil, že al-Kassám pracuje proti osmanskému státu, ale oficiální vyšetřování ho shledalo nevinným a guvernér byl následně odvolán.
V červnu 1912 během své páteční modlitby vyzval věřící k připojení se k džihádu proti Italům. Al-Kassám naverboval desítky dobrovolníků s předchozím osmanským vojenským výcvikem a zřídil fond pro výpravu do Libye a také malý důchod pro rodiny dobrovolníků během jejich pobytu v zahraničí. Později téhož roku se vydal s desítkami až nižšími stovkami dobrovolníků (mudžáhidů) do tureckého přístavu İskenderun, odkud chtěli odplout do Libye. To jim však úřady nepovolily a byli nuceni se vrátit do Džably. Část získaných peněz byla poté použita na založení medresy v Džable, zatímco zbytek byl ušetřen pro budoucí potřeby.
Protifrancouzský odpor v Sýrii náhled|Francouzská armáda okupující syrské pobřeží před bitvou o Majsalun v roce 1920 Po vypuknutí první světové války narukoval do osmanské armády, ve které získal výcvik. V armádě působil coby duchovní na základně u Damašku. Před koncem války se al-Kassám vrátil do Džably a použil finanční prostředky ze své plánované výpravy do Libye k organizaci místního odboje proti francouzské okupaci. Jeho hlavní rolí v místním odboji bylo zajišťování financí pro nákup zbraní. Do roku 1919 se francouzské síly přesunuly do pobřežní oblasti severní Sýrie, zatímco Fajsal I. v Damašku založil Syrské království jako nezávislý arabský stát. Během tohoto období bojovala al-Kassámova milice proti místním alavitským milicím podporovaným Francií, které okupovaly oblasti kolem města. Alavité byli nakonec odraženi, ale vzápětí intervenovaly francouzské síly, které získaly kontrolu nad městem a jeho okolím. V důsledku toho al-Kassám a mnoho jeho žáků opustili Džablu a vydali se na do pohoří Džabal al-Akrád, kde si zřídili základnu poblíž vesnice Zanqúfa a zahájili partyzánské nájezdy proti francouzské armádě.
Al-Kassámova milice se rozrostla, když se k ní po smrti svého velitele Omara al-Bítára přidala další milice se základnou v horách. Jak však Francouzi upevňovali kontrolu nad oblastí, podařilo se jim vyvinout tlak na několik významných vlastníků půdy v Džable, aby přestali finančně podporovat al-Kassáma a platili daně francouzské mandátní vládě. Ten se proto v květnu 1920 rozhodl uprchnout z hor do Aleppa. Tam se se svými bojovníky připojil k Ibrahimovi Hananuovi, který vedl povstání proti francouzské armádě, dokud ta v červenci nedobyla Džisr aš-Šugúr. V důsledku tohoto francouzského vítězství a hrozící kapitulace Aleppa al-Kassám a členové jeho jednotky uprchli s padělanými pasy do Tartúsu.
Působení v Palestině
Počátky v Haifě Po potlačení povstání al-Kassám prchal přes syrské město Tartús, libanonský Bejrút až do Haify, tehdy součástí Palestiny pod britským mandátem, kde se k němu později připojily jeho manželka a dcery. Na počátku dvacátých let 20. století vyučoval v medresách pod správou vakfu Džamíjat Islámíja, spravovaným prominentními muslimy z města. Na rozdíl od jiných muslimských učenců byl al-Kassám snadno dostupný veřejnosti a často přicházel pozdě na výuku, protože ho kolemjdoucí zastavovali pro radu. Kvůli požadavku školy, aby dodržoval stálou vyučovací dobu, rezignoval na svou učitelskou kariéru. V rámci svého islámského fundamentalistického učení odsuzoval některé místní palestinské tradice, včetně neortodoxních pohřebních rituálů, návštěv matek v Elijášově jeskyni v pohoří Karmel, asociované s postavou z islámské tradice al-Chidrem, aby poděkovaly za blaho svých dětí nebo jejich úspěchy, a kmenových tanců kolem náboženských míst, jako pověry zavlečené do islámu.
Zaměřoval se na vzdělávání chudých palestinských Arabů, pro které například zřizoval večerní náboženské školy a kázal jim jako imám, nejprve v mešitě al-Džarína a později v mešitě al-Istiqlál. Vyhledával je na ulicích, v nevěstincích a hašišových doupatech. Nejvíce jeho stoupenců pocházelo z řad bezzemků a bývalých nájemců půdy, kteří se do Haify přistěhovali z Horní Galileje, kde nákupy zemědělské půdy Židovským národním fondem a hebrejská pracovní politika vylučující Araby připravily mnoho z nich o tradiční živobytí. Al-Kassám si i zde mezi chudými vybudoval značnou oblibu a pravidelně kázal při významném islámském svátku mawlid.
V roce 1929 se stal soudním zapisovatelem manželství pro oblast kolem Haify. V jeho obvodu byly severní vesnice, kde žili chudí Arabové a migranti vyhnaní židovskými osadníky, které povzbuzoval k zakládání zemědělských družstev. Tato zkušenost al-Kassáma politicky radikalizovala. Podle amerického historika Edmunda Burkeho byl al-Kassám: Během svých kázání začal věřící vesničany vyzývat k organizaci odbojových organizací proti britské mandátní správě a židovským osadníkům. Od damašského muftího brzy poté obdržel dobrozdání (fatvu), že boj proti Britům a Židům je přípustný. V jednom ze svých burcujících kázání v mešitě al-Istiqlál pronesl ke svým posluchačům:
Vztahy s místními vůdci vpravo|náhled|Přední členové Strany nezávislosti, 1932. Al-Kassám byl úzce spjat se stranou, zejména s Rašídem al-Hadždžem Ibrahímem, sedícím druhým zleva. Podle izraelského historika Šaje Lachmana al-Kassám mezi lety 1921 a 1935 často spolupracoval s Amínem al-Husajním, velkým muftím Jeruzaléma. Zpočátku spolu měli dobré vztahy a různá al-Kassámova oficiální jmenování vyžadovala muftího předchozí souhlas. Lachman naznačuje, že jejich spolupráce se zvýšila po nepokojích v roce 1929, v nichž podle jednoho zdroje byli aktivní i al-Kassámovi muži. Oba se v polovině třicátých let 20. století rozešli, možná kvůli al-Kassámově nezávislé aktivistické linii. V roce 1933 al-Kassám vyslal k al-Husajnímu vyslance se žádostí o účast na povstání proti Britům. V té době al-Husajní odmítl a dal přednost politickému řešení.
Od roku 1929 až do své smrti působil al-Kassám jako předseda Asociace mladých muslimů (AMM), ideového předchůdce Muslimského bratrstva, v Haifě. Zatímco ve svém aktivismu se zaměřoval na nižší třídy, jeho postavení v AMM mu umožňovalo přístup ke středním a vzdělaným vrstvám města, u kterých se těšila podpoře Strana nezávislosti (, Hizb al-Istiqlál), arabská nacionalistická politická strana. Zejména si vybudoval silný vztah s předním místním členem strany Rašídem al-Hadždžem Ibrahímem, předchozím předsedou haifské AMM. Široká ideologická propast mezi sekulární Stranou nezávislosti a al-Kassámem byla překlenuta společným postojem, že boj proti sionistické expanzi v Palestině je neoddělitelný od aktivního odporu vůči britské vládě. Tento názor odlišoval al-Kassáma a Stranu nezávislosti od tehdejších hlavních politických sil v Palestině. Zatímco členové Strany nezávislosti a AMM se obecně zdrželi přímého připojení se k al-Kassámově věci, jeho spojení s nimi ho pomáhalo chránit před politickými osobnostmi, které se stavěly proti jeho aktivismu. Díky jeho rostoucí reputaci se mu dařilo také získávat financování svých aktivit od některých bohatých podnikatelů spojených se Stranou nezávislosti.
Organizace ozbrojených skupin odporu