Zikmund Lucemburský (14. února 1368 Praha – 9. prosince 1437 Znojmo) byl syn Karla IV. a jeho čtvrté manželky Alžběty Pomořanské, polorodý bratr Václava IV. a tchán Albrechta Habsburského. Byl braniborský markrabě (od roku 1373), uherský král (od 31. března 1387), římský král (zvolen roku 1410 a znovu 21. července 1411, korunován 8. listopadu 1414), slezský vévoda a lužický markrabě (od 1419), moravský markrabě (1419–1423), český král (korunován 28. července 1420, vládl v letech 1436–1437), lombardský král (od 1431) a římský císař (od 1433).
Zikmund byl velmi vzdělaný, mluvil sedmi jazyky, byl velmi společenský a měl zálibu v rytířských turnajích. Byl jednou z vedoucích postav kostnického koncilu, který sice ukončil papežské schizma, ale také vedl k husitským válkám. Na svou dobu se dožil velmi vysokého věku – bez dvou měsíců 70 let. Jeho smrtí česká linie Lucemburků vymřela po meči.
Zikmund Lucemburský jako středoevropský politik náhled|upright|vlevo|Pečeť královského dvorského soudu pro české země Zikmund, pojmenovaný po svatém Zikmundovi (který se za přispění Karla IV. stal novým českým patronem), byl významný evropský politik vrcholného středověku, v Čechách však tradičně neoblíbený, zejména kvůli Janu Husovi, na jehož smrti je mu, ne zcela právem, připisován podíl.
Traduje se, že se Zikmundovi od mládí říkalo „liška ryšavá“, ovšem jenom kvůli zrzavým vlasům, ne prohnanosti. Podle historika Petra Čorneje však tento přívlastek není v pramenech doložený.
Mluví se o něm jako o „posledním císaři středověku“ (Drška 1996). Jeho hlavním zájmem byla reforma církve (koncily v Kostnici a v Basileji) a reforma říše, ale zasahoval i do sporů mezi Anglií a Francií (Zikmund byl první císař Svaté říše římské, který v květnu 1416 stanul na půdě Anglie a vjel branami do Londýna), do sporů mezi Polským královstvím a Řádem německých rytířů a v neposlední řadě se snažil zorganizovat křížovou výpravu, která by pomohla Byzantské říši proti Turkům. V těchto snahách často býval osamocen. Zastával podřízenost církve světské moci, v letech 1403–1404 zakázal odvádět peněžní dávky papežské kurii a sám se rozhodl obsazovat některé církevní úřady, včetně biskupských.
Jako první vytvořil podunajské soustátí, které sestávalo z uherského a českého království a říše a zřejmě mělo být hrází proti dravé osmanské expanzi. K jeho dalšímu rozšíření směřoval také sňatek Zikmundovy dcery Alžběty s rakouským arcivévodou Albrechtem V.
Biografie
Dětství Zikmund se narodil 14. února 1368 v Praze jako syn císaře Svaté říše římské Karla IV. a jeho čtvrté manželky Alžběty Pomořanské, vnučky polského krále Kazimíra III. Velikého. Byl pojmenován podle svatého Zikmunda, oblíbeného světce a patrona jeho otce. Svou přezdívku, liška ryšavá (v pramenech nedoloženou), údajně získal již v dětství kvůli zrzavé barvě svých vlasů.
Už tři dny po jeho narození sepsal Karel IV. dohodu o jeho budoucím sňatku s tehdy tříletou Kateřinou, pátou dcerou norimberského purkrabího Fridricha V. Hohenzollernského. K tomuto sňatku ale nakonec nedošlo.SPĚVÁČEK, Jiří. Václav IV. 1361–1419: k předpokladům husitské revoluce. Praha: Svoboda, 1986, s. 59–60
Uherský král V roce 1374 Karel IV. syna zasnoubil s Marií, nejstarší přeživší dcerou polského a uherského krále Ludvíka I., který zamýšlel, že Marie se svým manželem ho po jeho smrti nahradí v Polsku. V roce 1378 se Zikmund po otcově smrti stal braniborským markrabětem. Desetiletý Zikmund byl ovšem na několik příštích let poslán na uherský dvůr a s Uherskem se silně identifikoval. náhled|vlevo|upright|Zikmund Lucemburský, pozdější podobizna od Albrechta Dürera (cca 1509–1516) V roce 1381 poslal třináctiletého Zikmunda jeho starší bratr Václav IV. do Krakova, aby se naučil polsky, zvykl si na zem a místní lid. Král Ludvík zemřel roku 1382 a Poláci odmítli další spojení s Uhrami. Za polskou královnu zvolili Mariinu mladší sestru Hedviku, provdanou za Vladislava II. Jagella. V Uhrách nechala královna vdova Alžběta Bosenská korunovat královnou Marii, která se zasnoubila s Ludvíkem Orleánským. 15. listopadu 1385 si Zikmund vynutil sňatek s Marií (svatba proběhla ve slovenském Zvolenu) a získal tak uherský trůn. Po odstranění protikrále Karla Neapolského, který byl počátkem roku 1386 zabit na příkaz Alžběty Bosenské, a následném zajištění podpory uherské šlechty, se Zikmund nechal korunovat uherským králem 31. března 1387 v SzékesfehérváruMichaud, "The Kingdoms of Central Europe in the Fourteenth Century", s. 743. (česky: Stoličný Bělehrad). Ještě téhož roku ale stoupenci Karla Neapolského proti Zikmundovi zosnovali povstání a uvěznili královnu Marii i její matku Alžbětou Bosenskou. Povstalce vedli chorvatský bán Ivan Paližna se svými synovci Ivanem Horvátem a záhřebským biskupem Pavlem a jejich strýc Ivan. Obě královny byly vězněny v pevnosti Novigrad u Zadaru, kde byla Alžběta Ivanem Horvátem zavražděna, zatímco Marii se podařilo Zikmundovi osvobodit a povstalci museli hledat útočiště u bosenského krále Tvrtka I. Z Bosny poté Ivan Horvát intrikoval proti Zikmundovi a snažil se prosadit na uherský trůn nezletilého Ladislava Neapolského, syna zavražděného Karla. Roku 1394 však byli bratři Horvátové Zikmundem zajati, Ivan odsouzen k smrti a po dlouhém mučení v Pécsi rozčtvrcen, zatímco jeho bratr Pavel byl sesazen z biskupského stolce a zemřel ve vězení. Výsledkem Zikmundova snažení bylo sice získání svatoštěpánské koruny a vlády v Uhrách, ale také ztráta území. Uhersko přišlo definitivně o Halič (personálně se Uhry a Halič spojily až r. 1772) a také se osamostatnilo Moldavské knížectví.
Zikmund byl sice jediným Lucemburkem na uherském trůně, ale udržel se na něm celých padesát let. Roku 1396 se spolu s Joštem Moravským postavil do čela odporu proti Václavovi IV., toho roku také s Václavem obnovil smlouvy o vzájemném nástupnictví a byl jím jmenován vikářem v Německu.
Bitva u Nikopole a dobrodružná cesta zpět do Uher
V dubnu 1396 se u Paříže a u Dijonu shromaždilo asi 2500 rytířů francouzsko-burgundského křižáckého vojska, v Německu se k nim přidali několik tisíc Bavorů a Švábů a společně vyrazili na křížovou výpravu do Uher a na Balkán proti Osmanské říši. K nim se přidalo uherské vojsko Zikmunda a rakouské vojsko Hermana II. Celského. Asi 10 000 křižáků se střetlo s vojskem asi 12 000 mužů Osmanského sultána. V jedné z největších bitev středověku bylo křižácké vojsko v září 1396 poraženo Turky u Nikopole, sultán ovšem toto vítězství nevyužil k expanzi. Část spolubojovníků věřila, že se král Zikmund utopil v Dunaji, ten se však zachránil, uprchl lodí z Nikopole po Dunaji k deltě a Černým mořem na benátské lodi do Konstantinopole, kde byl přivítán s královskými poctami jako host císaře Manuela. Z města na Bosporu odplul benátskou galérou admirála Tommasa Moceniga (od r. 1413 benátský dóže), podařilo se mu lstí dostat přes Turky obklíčené Dardanely a se zastávkou na Rhodu a v Dubrovníku doplul do Splitu. Odtud odjel koňmo přes Knin a Križevce až na jihovýchod Uher a nakonec v březnu 1397 dorazil do Temešváru.
Vztahy s Václavem IV. Roku 1401 vypukla v Uhrách vzpoura a král byl dočasně uvězněn. Václav IV., byť sesazen z německého trůnu, se obrátil o pomoc ohledně císařské korunovace (stále ještě možné) k Zikmundovi a nabídl mu správu Čech. Zikmund začal zabírat královské hrady, Václava kvůli jeho odporu nechal zajmout a odvést do Vídně. Odpor, který proti němu v Čechách rychle vzrůstal, se pokusil zlomit vojensky, současně však musel znovu zasahovat v Uhrách proti novému uchazeči o trůn. Mezitím Václav z Vídně uprchl a roku 1404 se bratři smířili.
Po smrti Václavova římského protikrále Ruprechta III. byl Zikmund 21. července 1411 s Václavovým souhlasem zvolen hlasy pěti kurfiřtů římským králem (korunován 8. listopadu 1414). V té době podruhé zastavil Braniborsko, tentokrát svému přívrženci, norimberskému purkrabímu Fridrichu I. Hohenzollernskému, a definitivně je tak odtrhl od Čech.
Papežské schizma náhled|Zikmund a Barbora Cellská na koncilu v Kostnici Jako římský král se Zikmund snažil o odstranění papežského schizmatu (trojpapežství). V květnu 1410 zemřel papež Alexandr V. Situace v církvi se nelíbila římskému králi Zikmundovi, který přiměl jednoho z papežů, Jana XXIII., aby svolal nový koncil do Kostnice. Koncil roku 1414 rozhodl o abdikaci všech tří papežů a jako nového papeže 11. listopadu 1417 zvolil Ottu Colonnu, který přijal jméno Martin V. Na jednání v Kostnici měl obhájit své učení Jan Hus, kterému na cestu vydal Zikmund ochranný glejt. Byl ale nařčen z kacířství a 6. července 1415 upálen. Po koncilu mělo křesťanstvo opět jediného papeže.
Císař a husité Po Václavově smrti (1419) se stal Zikmund jediným dědicem českého království. Katolická šlechta ho očekávala se samozřejmostí, husitská šlechta pak s určitými obavami. Připravovaly se volební požadavky: přijímání z kalicha a sekularizace (zabavení) církevního majetku. Zikmunda podporovala jako příštího českého krále vdova po Václavovi IV., Žofie Bavorská, ta se ovšem nakonec sama uchýlila pod Zikmundovu ochranu.
V březnu 1420 byla ve Vratislavi za jeho přítomnosti vyhlášena křížová výprava proti kacířským Čechám. Koncem května oblehl Zikmund s křižáckým vojskem Prahu. Byl poražen na Vítkově (14. července) a pod Vyšehradem (2. listopadu), nechal se ale korunovat českým králem (korunoval jej pražský arcibiskup Konrád z Vechty), neboť měl ve své moci Pražský hrad (28. července). Na jaře 1421 se v Čáslavi sešel sněm, který ho jako krále odmítl; na Moravě, ve Slezsku a Lužici ho šlechta uznala.
Po prohrané bitvě u Německého Brodu 8. ledna 1422 ze země odtáhl, snažil se ji příští léta získat kombinací diplomatického a vojenského nátlaku. Teprve v roce 1429 navázali husité kontakty se Zikmundem, jehož hodlali přijmout za krále, pokud by uznal jejich program. To ovšem byla pro světskou hlavu křesťanstva nepřijatelná podmínka. Zikmund tedy musel čekat celých sedmnáct let po Václavově smrti, než byl v českých zemích všeobecně přijat jako král.
Cesta do Říma a císařská korunovace
Císařská korunovační římská jízda započala na podzim r. 1431, a to výjezdem z říšského města Feldkirchu. Odtud vyrazil 28. října a směřoval do Milána. Do lombarské metropole vstoupil 22. listopadu. Přestože pobyl v Miláně celý mesíc, nesetkal se s vévodou Filippem Mariou Viscontim, neboť ten se cítil uražen, že s ním nebylo o římské jízdě jednáno. I tak byl Zikmund 25. listopadu korunován lombardskou železnou korunou, ovšem bez vévodovi přítomnosti. V Miláně zůstal do pol. prosince 1431, dále pokračoval přes Piacenzu do Parmy (březen 1432). Na konci května přivítalo Zikmunda toskánské město Lucca (pobyl zde až do poč. července). Siena hostila krále 9 měsíců a oslavil zde i vánoční a velikonoční svátky (do dubna 1433). Poté odcestoval do Viterba (8. května) a na den Nanebevstoupení Páně, 21. května, vstoupil do Říma. Obyvatelstvo jej vítalo palmovými ratolestmi. Průvod kráče přes Ponte Molle do chrámu sv. Petra. Tam byl přivítán papežem a poté se ubytoval v paláci kardinála z Arles. O Letnicích, tj. 31. května 1433, byl Zikmund korunován papežem Evženem IV. na císaře. Císařská korunovace se uskutečnila 78 let po korunovaci Karla IV. a 20 let před další korunovací Habsburka Fridricha III. Friedrichova korunovace byla poslední, která se uskutečnila v Římě. V pol. srpna opustil nyní již korunovaný císař Zikmund Řím. Cesta z Říma do Basileje (na koncil) vedla přes města Monterotondo (zde byl císař dokonce přepaden), Corese, Todi, Foligno, Perugia, Gubbio, Urbino, Rimini, Ravenna, Ferrara, Mantova a Trident do Basileje, kam přijel 11. října 1433.
Legitimní český král