Marcel Géry (* 15. března 1965 Smolenice) je bývalý československý a kanadský sportovní plavec. Bronzový olympijský medailista z olympijských her 1992 v barvách Kanady.
Osobní život Narodil se v porodnici ve Smolenici a vyrostl v Cíferi u Trnavy. Oba rodiče pracovali v pohostinství. Otec Jaroslav hrál dlouhé roky okresní (krajskou) ligu ve stolním tenise. Měl starší sestru Jaroslavu a staršího bratra Róberta, kteří se sportu aktivně nevěnovali.
K jeho silným povahovým stránkám patřila skromnost a houževnatost. K slabším stránkám nedůslednost a nepořádnost. Mezi novináři byl ceněn jeho profesionální přístup k tréninku i k závodům. Působil skromně, byl spíše uzavřenější povahy a nikdy kolem sebe nedělal větší rozruch. Měl záchvaty vzteku, když se mu nepodařil závod. Měl puntičkářskou povahu, pokud se mu něco nepovedlo, byl schopný se tím několik dní užírat a hledat příčinu neúspěchu. Neměl rád zimu, vítr, přesto se i v těchto podmínkách dokázal plavat rekordní časy. Trenér Ladislav Hlavatý o něm řekl: „Ak o niečo ide, vždy sa dokáže vybičovať k maximálnému výkonu.“
Byl náchylný v různým formám nachlázení a jeho typickou výbavou na závodech byl župan, spacák a teplé rukavice.
V únoru 1985 maturoval na trnavském gymnáziu (dnes Gymnázium Jána Hollého) a nastoupil vysokoškolské studium na FTVS UK. V průběhu středoškolského studia měl individuální plán např. termíny zkoušek si volil sám a do školy chodil kvůli rannímu tréninku od 9 hodin.
Rád plaval v mělké, teplejší vodě cca 27 °C. V mělčím bazénu mu rychleji ubíhaly kachličky pod vodou.
Fyzioterapeut Jiří Jelínek ho za ty roky u reprezentace dobře znal a věděl, že v průběhu závodního dne (ráno rozplavba, večer finále) ho nesmí nechat přes poledne spát „rozespal by se a ztratil by jiskru.“
Často jezdil na mezinárodní závody s předsudkem, že některé soupeře nemá nárok porazit. „Věděl jsem, že na Grosse a Biondiho nemám...“ Později z jeho výroků byla vidět práce psychologa „Když jsem viděl startovní listinu, říkal jsem si, že by mělo být každé finále úspěchem. Pak to ze mě spadlo a začal jsem si dávat vyšší cíle.“ (Univerziáda v Kóbe, 1985)
Sbíral samolepky, odznaky a gramofonové desky.
S manželkou Michaelou původem z Bratislavy má dva syny Nathaniela (* 1990) a Nolana (* 1997). Od roku 1996 žije v kanadském městě Aurora na předměstí Toronta. Pracuje v oblasti nákupu a prodeje realit.https://remaxhallmark.com/agent/Marcel-Gery/11114
Sportovní kariéra K plaveckému sportu ho přivedla v raném věku náhoda. V 6 letech se s ním a jeho sourozenci převrátil člun na Slnečném jazeře u Senice a málem se utopil. Rodiče ho krátce na to přihlásili na kurzy plavání do Trnavy, kde ho učili plavat Magda Fróllová a Vladimír Teplanský. Po absolvování kurzu si ho vybral do přípravky plaveckého oddílu Vysokých škol Trnava trenér Mikuláš Lihán. Měl mimořádný cit pro vodu, nejvíc patrné to bylo při splývání a práci nohou. Od 8 let začal postupně s dvoufázovou přípravou v tréninkovém středisku mládeže (TSM) pod vedením Ladislava Hlavatého.
Začínal plavat všechny plavecké styly, ale při přechodu do dvoufázového tréninku vypustil prsa, pro které neměl vlohy a po čase i znak. Od svých 13 let se specializoval na motýlek a pro zpestření tréninku plaval doplňkově kraul. Jako žák a dorostenec plaval výhradně objemové tréninky zaměřené na vytrvalost – až 14 km denně. Silovou přípravu jeho trenér dlouho odkládal. Čekal až Géryho organismus na silovou přípravu a trénink bude připravený. S plnohodnotným rychlostním tréninkem tak začal až v 17 letech. K typickým tréninkovým metodám rychlostní přípravy patřilo plavání s vědrem nebo plavání s gumou za zády. Podle něho se na talentu bez práce nedá stavět, ale bez talentu se rychlost nenaučí, ta v člověku je nebo není. V podstatě se nedá natrénovat.
Od začátku bylo zřejmé, že na Slovensku vyrůstá velký plavecký talent. Slovenské sportovní noviny Šport ho poprvé zmiňují v roce 1976 jako 11 ročného nejmladšího účastníka juniorského mistrovství SSR.
V roce 1978 poprvé reprezentoval Československo na prestižní sportovní akci mladých sportovců ze socialistických zemí Družba ve Varšave. Na 100 m motýlek obsadil 3. místo v čase 1:02,69 a další dvě bronzové medaile vybojoval jako člen štafet.
V roce 1979 již na Družbě v bulharském Sandanski, na své nejoblíbenější trati 100 m motýlek zvítězil v čase 59,53 a kompletní sbírku medailí doplnil třemi stříbry v individuálních závodech a jedním bronzem se štafetou. Již dva roky se v jeho případě řešila otázka, do kterého střediska vrcholového sportu (SVS) ho zlanaří, a který velký klub bude dále reprezentovat. Největší zájem měla pochopitelně Bratislava, ale i Brno nebo Praha. Nakonec se na konci roku 1980 dostal do bratislavského SVS ministerstva školství. Zůstával však nadále doma v Trnavě v 25metrovém bazénu. S trenérem Ladislavem Hlavatým měl osobní vztah, často u něho doma přespával, aby nemusel ráno dojíždět (cca 10 km) na trénink z rodného Cíferu. Dalším důvodem proč zůstával v Trnavě, byly tréninkové podmínky, které mu šili trenér se správcem trnavského bazénu na míru. Netajil se tím, že rád plave v cca 27 °C teplé vodě a v bazénech po republice byla teplota vody běžně 25–26 °C a dokonce i nižší – například přední český plavec Daniel Machek plaval nejraději v 25,5 °C, protože v studenější vodě cítil větší účinnost záběru. Zůstávat v malém klubu sebou neslo řadu nevýhod, mimo nedostatečného sparingu šlo o start ve štafetách. Když už VŠ Trnava přihlásila štafetu tak skončila v poli poražených. Na zimním mistrovství republiky v roce 1986 měl plavat poslední čtvrtý úsek štafety 4×200 m za trnavské vysokoškoláky. Po třetím úseku měli 15metrovou ztrátu na předposlední štafetu a tak se rozhodl svůj úsek odkoupat. Štafeta byla v cíli diskvalifikována za „znevažování závodu posledním členem štafety“. Tato diskvalifikace měla v tisku dozvuk v podobě emotivních reakcí čtenářů např.: „Jak může reprezentovat ČSSR borec, který nastupuje k závodu jako k předem ztracenému?“.
V olympijském roce 1980 se v patnácti letech začal prosazovat mezi československou plaveckou špičkou. Pro sprinty zatím neměl potřebnou fyzickou sílu, ale na dvojnásobných tratích 200 m směle proháněl nejlepší československé plavce. Na červencovém letní mistrovství republiky seniorů v Brně stál poprvé na stupních vítězů v závode na 200 m motýlek. Vrcholem letní sezóny pro něho byl start na srpnovém juniorském mistrovství Evropy ve švédském Skövde, kde získal tři tituly juniorského mistra Evropy a jedno druhé místo – vyhrál 100 m volným způsobem v čase 54,09, 100 m motýlek vyhrál v čase 58,15, 200 m motýlek v čase 2:07,35, v polohovém závodě na 200 m skončil druhý za Maďarem Gáborem Hegedüsem. Mistrovství provázelo nevlídné počasí. Foukal silný vítr a do toho svítilo ostré severské slunce nebo pršelo. Šéftrenér juniorské reprezentace Josef Nalezený po návratu nemohl štěstím mluvit, při finálovém zápasu na 200 m motýlek přišel při fandění o hlas. Géry v tomto závodě vrátil loňskou porážku o setinu sekundy z Družby Maďaru Zoltánu Énekesovi. Sám uvedl, že po nečekaném vítězství si v dalších závodech začal hodně věřit a to byla příčina dalších úspěchů. Zároveň si postěžoval, že kdyby uměl pořádně plavecký styl prsa, měl by zlato i z polohového závodu. Jeho vystupování na mistrovství bylo na jeho věk vysoce profesionálně. Během mistrovství odmítal rozhovory s tím, že na všechny otázky novinářů odpoví po skončení celého mistrovství. Když se ho později novináři zeptali, co si během mistrovství ve Švédsku koupil, odpověděl, že ještě v žádném obchodě nebyl, protože přijel na mistrovství plavat, a ne shánět suvenýry.
Mistrovství Evropy 1981, zlomená ruka, první rekord Začátkem roku 1981 vyhrál anketu Mladé Fronty a ÚV SSM sportovní objev roku 1980. V rozhovoru působil skromným dojmem, měl trochu obavu z přechodu mezi dospělé plavce. Pravidelně trénoval s nejúspěšnějším slovenským plavcem Miloslavem Roľkem a viděl v kolika směrech se musí zlepšit aby se mu alespoň vyrovnal. Sportovní veřejnost objevila i jeho trenéra Ladislava Hlavatého, který byl ještě před letní sezónou 1980 mimo plaveckou obec neznámým asistentem z katedry tělesné výchovy a sportu pedagogické fakulty v Trnavě. S Gérym měl velké plány, ale také dodával „naše cíle jsou vysoké a dojít k nim můžeme jen postupně, o to však pevnějším krokem“.
Zimní sezóna pro něho skončila dříve, než začala. Začátkem března na mezinárodních závodech v Moskvě uklouzl po mokrých kachličkách a zlomil si ruku. Po měsíci sundal sádru a začal pomalu s tréninkem ve vodě. Ruka srostla v pořádku jen mu ještě několik týdnu případalo jako by k tělu nepatřila. V květnu odjel na dvoutýdenní soustředění do uzbeckého Taškentu. Koncem června překonal svůj první československý seniorský rekord. Na mezistátním trojutkání v rakouském Štýrském Hradci zaplaval 100 m volným způsobem za 53,37. 16. července na letním mistrovství republiky v Bratislavě tento výborný čas zničil výkonem 52,23. Svůj nový rekord komentoval slovy „věřil jsem, že zaplavu čas po 53 sekund, ale že se dostanu pomalu k hranici 51 sekund mě překvapilo. Soupeře jsem při závodě neregistroval a v závěru jsem vynaložil všechny svoje síly.“ Trenér Hlavatý byl z jeho závodu tak nervózní, že zapomněl pro kontrolu stlačit stopky.
Na závěrečném soustředění před odjezdem na mistrovství Evropy ve Strakonicích trénoval společně s Miloslavem Roľkem a Vlastimilem Černým a udivoval svojí mimořádnou výbušnosti. Ve Splitu na mistrovství Evropy byl přihlášen do tří závodů. 7. září v závodě na 100 m volný způsob postoupil z ranních rozplaveb časem 52,43 do odpoledního B-finále. B-finále se mu však nepovedlo, v závěru viditelně zvolnil a doplaval na 7. místě (celkově 15.) v čase 53,04. Za dva dny ho čekala jeho nejoblíbenější trať 100 m motýlek a z rozplaveb postoupil do odpoledního A-finále z posledního postupového osmého místa v čase 56,10. V A-finále v cíli potvrdil svoji osmou příčku ve výborném čase 55,83 (3 setiny za československým rekordem) a po diskvalifikaci Němce Michaela Große se posunul na konečné 7. místo. Úspěšné mistrovství zakončil závodem na 200 m motýlek. Z rozplaveb postoupil jako sedmý do A-finále společně s reprezentačním kolegou Vlastimilem Černým v čase 2:03,75. Ve finále své 7. místo uhájil v zlepšeném výkonu 2:03,28. Jeho vystoupení na mistrovství Evropy bylo hodnoceno velmi pozitivně.
Mistrovství světa 1982 a problémy s imunitou V zimní sezóně ho trápila různá nachlazení a do formy z loňského se začal vracet až v polovině března. V dubnu byl účastníkem kontroverzního závodu družstev v německém Sindelfingenu, odkud se 5 reprezentantů Československa nevrátilo domů. Z knihy Miloslava Roľka je patrné, že o emigraci svých reprezentačních kolegů věděl, a že o ní sám uvažoval. Nakonec se však rozhodl z neznámého důvodu výpravu neopustit a zůstat. Ráno před snídaní oznámil, že jeho spolubydlící z pokoje Vlastimil Černý není k nalezení.
Přípravu na letní sezónu absolvoval poprvé tři týdny v arménském horském středisku Cachkadzor. Po návratu ze Sovětského svazu zlepšil v Bratislavě počátkem června vlastní československý rekord na 100 m volný způsob na 52,05. a po týdnu překonal v Bratislavě na dorosteneckém mistrovství Slovenska časem 1:53,55 poprvé československý rekord na dvojnásobné trati 200 m volný způsob. Tímto si zajistil předčasnou nominaci na srpnové mistrovství světa v ekvádorském Guayaquilu.
Na závěrečnou třítýdenní přípravu na mistrovství světa odjel s Josefem Hladkým v polovině června do Söldenu v rakouských Alpách. Denně naplaval až 14 km a celkově za tři týdny 220 km. Reprezentační trenér Ladislav Špitálník byl s jeho výkony spokojený. Do Ekvádoru odlétal s Josefem Hladkým a s trenérem Špitálníkem přes New York 25. července, týden před začátkem mistrovství. Byl přihlášen i do závodu na 200 m motýlek, i když kvůli častým nachlazením měl v tréninku méně napláváno. Krátce předtím potvrdil formu na letním mistrovství republiky, kde vybojoval tři individuální tituly včetně dlouhého motýlku.