Zkoumání historicity evangelií znamená, že se nezaobíráme jejich teologickým významem, ale zkoumáme jejich důvěryhodnost jako historických dokumentů.
Problematika historicity evangelií
Jakožto historické dokumenty zachycují evangelia život a působení Ježíše Krista. Přímo na jejich vyprávění navazuje další historická kniha Nového zákona – Skutky apoštolů. Tuto podle tradice napsal evangelista Lukáš jako pokračování svého evangelia.
Při porovnání textu kanonických evangelií zjišťujeme, že první tři (tzv. synoptická), se více přibližují našemu způsobu podávaní historie. I když i Evangelium podle Jana si výslovně klade za cíl přesně podat Ježíšovy skutky, jeho forma je osobnější a meditativnější.
Evangelia podávají Ježíše Krista jako historickou postavu a všechny jeho skutky jako reálné události, které se skutečně staly. Protože mnohé z nich nemají v historii obdobu (například narození z panny, zmrtvýchvstání a jiné), je důležité co zkoumat spolehlivost a důvěryhodnost evangelií v případě zpráv, které historickou obdobu mají. Je to potřeba i proto, že Nový zákon se v porovnání s jinými starověkými dokumenty zachoval v obrovském počtu rukopisů z různých období. Tyto rukopisy nejsou doslovně stejné. Při opisování Bible písaři dělali různé chyby. Vědci se proto snaží porovnáváním typů chyb a věku dokumentů dopracovat k původnímu textu. Velký počet zachovaných kopií je ovšem zároveň i výhodou, neboť různí písaři dělali chyby na různých místech, a proto je snazší rekonstruovat původní text.
Historici používají při zkoumání a posuzování evangelií stejné metody jako při zkoumání jiných historických dokumentů. Jednou z prvních metod je analýza textu (textová kritika). Zkoumá především formu a kontext dokumentu a snaží se z něho co nejvíc zjistit — kdo je jeho autorem, kdy byl dokument napsán, jaké zdroje autor používal a podobně. Dále jsou prověřovány různé historické a geografické detaily v textech a srovnávány s reáliemi dané oblasti a doby — v tomto případě Římské říše 1. století — nakolik jsou nám tyto reálie známy z jiných pramemů. Cenné poznatky můžeme získat i porovnáním, co o daných událostech zapsali křesťané, a co historici nekřesťanští (hlavně římští a židovští).
Evangelia byla tímto způsobem podrobně zkoumána přibližně od 17. století a většina biblistů je dnes považuje za velmi spolehlivé historické dokumenty.
Kritika evangelií jako historických dokumentů
Kritika kvůli neobvyklému obsahu
S moderní kritikou Evangelií jako historických dokumentů se setkáváme od 17. století, ve větším rozsahu pak od doby osvícenství. Rychlý rozvoj přírodních věd a objevování přírodních zákonů vedly k chápání pozemského světa jako složitého, ale přísně zákonitě fungujícího stroje, v němž nebylo místa pro biblické zázraky. Teolog Rudolf Bultmann shrnuje tento pohled: „Moderní člověk uznává jako skutečnost jen takové jevy nebo události, které jsou pochopitelné v rámci racionálního pořádku světa. Neuznává zázraky, protože ty se do tohoto pořádku přírodních zákonů nehodí.“ Na základě tohoto postoje se od 18. století čím dál šířeji setkáváme ve vědeckých kruzích s přesvědčením, že evangelia nemohou popisovat skutečnost, respektive že skutečné příběhy, na jejichž základě evangelia vznikla, byly mnohem obyčejnější, ale víra Ježíšových vyznavačů je až v průběhu času doplnila zprávami o divech a zázracích.
Kritéria věrohodnosti
Pro posouzení pravdivosti zpráv o určité události je nutno vědět, zda a nakolik zpráva pochází od očitých a nezaujatých svědků a zda a nakolik se zachovala v nezměněné formě. Věrohodnost zprávy je vyšší, pokud zpráva neobsahuje neshody s objektivně zjistitelnými geografickými nebo historickými skutečnostmi.
Evangelia obsahují popisy dosti neobvyklých skutečností (například zázraků), což je důvodem k opatrnosti při jejich přijímání za historické dokumenty. Míra této opatrnosti byla u různých vědců různá. Škála pohledů se pohybovala od přesvědčení o naprosté historické věrohodnosti po naprostou nespolehlivost. Pro objektivnější posuzování evangelií jakožto historických pramenů bylo biblisty postupně vytyčeno několik kritérií, například:
Kritérium pohoršení — pokud textu popisuje události nebo skutečnosti, které mohou autora nebo jeho zvěst postavit do špatného světla, tak je pravděpodobné, že tato událost se skutečně odehrála, resp. že tato skutečnost není tendenčním pohledem autora. Příkladem takového popisu je Petrovo zapření anebo tvrzení, že první viděly vzkříšeného Krista ženy, které byly v té době všeobecně považovány za nespolehlivé svědky.
Kritérium kulturní a historické shody — dokument je považován za méně spolehlivý, jestliže odporuje známým historickým faktům, a naopak jeho důvěryhodnost výrazně stoupá, pokud uvádí přesné a specifické informace. Příkladem může být velice přesné znění titulů tehdejších panovníků v Lukášově evangeliu („Patnáctého roku vlády císaře Tiberia, když byl Pontský Pilát vladařem v Judsku a Herodes byl tetrarchou Galileje, jeho bratr Filip tetrarchou Itureje a Trachonitské země a Lyzaniáš tetrarchou Abilény, za nejvyššího kněze Annáše a Kaifáše...“, NBK Luk 3:1). Zvláštním případem tohoto kritéria je kritérium arameismu — vzhledem k tomu, že hlavním obcovacím jazykem v tehdejší Palestině byla aramejština, jsou výroky, které vypadají jako doslovný překlad z aramejštiny, pravděpodobně původní.
Kritérium vícenásobného potvrzení — jestliže o téže události shodně informuje více nezávislých zdrojů, pak je pravděpodobné, že podávají pravdivý obraz skutečnosti. Tak mohou být například různé události v Evangeliích potvrzeny zmínkami v listech apoštola Pavla, spisech prvotní církve a v textech nekřesťanských historiků.
Textová kritika
Nový zákon se v porovnání s jinými starověkými texty zachoval v obrovském počtu exemplářů z různých období. Je známo více než 5 000 originálních řeckých rukopisů, 10 000 latinských rukopisných překladů a 9 300 rukopisných překladů v jiných jazycích (syrštině, staroslověnštině, etiopštině, arménštině). I kdyby se ztratily původní řecké rukopisy, mohli bychom sestavit celý text Nového zákona ze zmíněných překladů. I kdyby neexistovaly překlady, je možné rekonstruovat celý Nový zákon z citátů v dokumentech prvotní církve a z komentářů. Žádné jiné starověké literární dílo není tak dobře doloženo jako Nový zákon.
Jednotlivé rukopisy však nejsou doslovně stejné. Při opisování písaři jednak dělali různé chyby, jednak občas přidávali do textu tzv. interpolace („vsuvky“), kterými se snažili přepisovaný text doplnit, zpřesnit či vysvětlit. Snahou textové kritiky je odhalit písařské chyby i interpolace a dopracovat se k původnímu textu. Velký počet zachovaných rukopisů Nového zákona či jeho částí je při tom obrovskou výhodou.
Velká většina rozdílů mezi jednotlivými manuskripty jsou pravděpodobně jen chyby písařů při opisování textu. Tyto jsou dnes velmi dobře prozkoumány. Nejčastější typy chyb mají i své názvy. Například dittografie znamená, že jedno písmeno (nebo skupina písmen) bylo omylem napsáno dvakrát po sobě, což může v některých případech změnit význam. Homoioteleuton zase může nastat, když se blízko sebe v textu nachází stejná slova — písař při novém pohledu na text omylem pokračuje v opisování až od druhého slova a tak část textu mezi nimi vynechá. Při diktování rovněž docházelo k záměnám za podobně znějící slova. Porovnáváním jednotlivých textů a jejich smyslu se dají tyto písařské chyby s poměrně velkou jistotou odhalit a z textu eliminovat.
Na některých místech může text působit neúplně nebo nelogicky; může to být způsobeno vynechávkou při samotném vzniku textu, ale také naší nedostatečnou znalostí kontextu. Při kritickém zpracování textu se v takových případech někdy užívá konjektur („domýšlení“). Postoj textových kritiků ke konjekturám je rozličný, od běžného užívání po naprosté odmítání. Jejich hlavním problémem je nedoloženost v pramenech a nemožnost odlišení chyby od stručného a nám dnes nedostatečně srozumitelného vyjádření.
Teprve výsledný kriticky zpracovaný originální text evangelií může být vhodným zdrojem pro překlady do dalších jazyků. Protože kritická recepce novozákonního textu se vyvíjí, překlady zastarávají. Například Bible kralická, Lutherova Bible nebo Bible krále Jakuba byly založeny z velké části na Textu receptu, na počátku novověku vzniklé první kritické redakce novozákonních textů, která čerpala hlavně z používaných textů byzantských. Objevy starších rukopisů v následujících staletích ukázaly, že tyto pozdní byzantské texty obsahují řadu interpolací a drobných změn, vzniklých v průběhu několika staletí. Moderní překlady vycházejí nejen z nejnovějšího stavu textové kritiky, nýbrž zpravidla uvádějí v poznámkovém aparátu též jiné dochované varianty textových míst i vysvětlení historického a společenského kontextu.
Evangelia očištěná textovou kritikou od chyb a pozdějších interpolací stále podávají Ježíše, který si dělá nároky na Boží synovství, činí zázraky, odpouští hříchy a přijímá uctívaní; tyto ústřední části křesťanské zvěsti jsou spolehlivě doloženy už v nejstarších textech. Až na dva pozdější (ale stále velmi rané) dodatky — závěrečné verše Markova evangelia a příběh o ženě cizoložnici v Evangeliu podle Jana — se všechny novozákonní příběhy považují za původní a věrně zachované.
Datování vzniku evangelií
Pokud se zpráva o historické události předává jen ústně, postupně se komolí a ztrácí na věrohodnosti. Je proto důležité zjistit, jak dlouho po události byl zhotoven písemný záznam. Nejstarší dochované rukopisy evangelií pocházejí ze 2. století, přičemž se předpokládá, že prvotní sepsání se odehrálo ještě o několik desítek let dříve. Tabulka uvádí pro jednotlivá evangelia nejstarší dochované rukopisy a dobu jejich vzniku:
knihanejstarší rukopisdatování rukopisdatování vzniku textuMatoušP64, P67, P104cca 150–200cca 60–85MarekP45cca 250cca 60–70LukášP4, P75cca 175–250cca 60–90JanP52cca 125–160cca 80–95
Rozdíl mezi předpokládanou dobou vzniku evangelií a datací nejstarších dochovaných rukopisů tedy činí v případě evangelií jen několik desítek let. U jiných antických děl je rozdíl mezi předpokládanou dobou sepsání a nejstarším dochovaným rukopisem řádově větší — spisy Caesarovy, Hérodotovy, Thúkýdidovy nebo Liviovy máme dochovány až z doby vzdálené přibližně osm století od doby jejich sepsání.
Srovnání s jinými prameny
Dokumenty prvotní církve
Dokumenty prvotní církve, které zmiňují události popsané v evangeliích, jsou na jednu stranu zpochybnitelné jako tendenční zprávy těch, kdo evangeliím věřili, na druhou stranu ovšem už od nejstarší doby, v níž žila ještě řada očitých svědků, se samozřejmostí hovoří o těchto událostech jako o událostech historicky skutečných a doložených.
Mezi texty takto potvrzující historický obsah evangelií patří jednak apoštolské listy zahrnuté do kánonu Nového zákona, jednak spisy apoštolských otců, jednak apokryfní novozákonní spisy.
Z novozákonních apoštolských listů jsou za nejjistěji věrohodné a původní považovány List Římanům, 1. list Korintským a List Galatským, připisované apoštolu Pavlovi. Pavel hovoří o stěžejních událostech ze života Ježíšova včetně jeho zmrtvýchvstání jako o událostech svědecky doložených a historicky skutečných, a tuto historickou skutečnost dokonce prohlašuje za základ křesťanské víry:
Pavlovy listy obsahují i nejstarší kréda — stručná shrnutí, čemu vlastně křesťané věří — uváděná vždy s odkazy na živá svědectví těch, kdo byli událostem sami přítomni:
Nekřesťanské historické zdroje
Významným pramenem pro poznání Ježíšovy doby jsou spisy římsko-židovského historika Josefa Flavia. V jeho Židovských starožitnostech najdeme dvě pasáže, které se týkají Ježíše Krista: