Zmařená svatba je „národní“ opera českého skladatele Karla Šebora z roku 1879 na libreto české spisovatelky Marie Červinkové-Riegrové na námět francouzského vaudevillu autorů Adolpha Philippa d'Enneryho (1811-1899) a Adriena Decourcella (1821-1892) Le Petit Pierre. Premiéru měla v pražském Prozatímním divadle dne 25. října 1879.
Vznik a historie díla náhled|vlevo|Karel Šebor (kresba B. Kriehubera) Poslední a nejznámější opera Karla Šebora Zmařená svatba, vzniklá roku 1879, je jedním z českých hudebnědramatických děl vzniklých brzy po Smetanově Prodané nevěstě (1866) a podle jejího vzoru. Společná jim je romanticko-komická látka ze současné české či moravské vesnice, melodika inspirovaná českými lidovými písněmi a tanci s různou měrou hudební stylizace, jakož i poměrně skromné interpretační nároky odpovídající možnostem českého profesionálního i amatérského hudebního divadla 60. a 70. let 19. století. Do této řady oper patří vedle Šeborovy Zmařené svatby například Mikuláš Josefa Richarda Rozkošného, Starý ženich Karla Bendla, Zakletý princ Vojtěcha Hřímalého, V studni Viléma Blodka nebo Šelma sedlák a Tvrdé palice Antonína Dvořáka.
Libreto Zmařené svatby vzniklo původně roku 1875 v rodině politika Františka Ladislava Riegra. Ten tehdy požádal svou dceru Marii, aby napsala libreto komické opery pro domácí provozování. Jako námět jí navrhl d'Enneryho a Decourcellův vaudeville Le petit Pierre, který zřejmě zhlédl v době svého tříletého exilu v Paříži v letech 1849-1851 (kus měl premiéru 6. října 1949 v Théâtre des Variétés) a jehož libreto si donesl do Čech. Hudbu měl složit Mariin manžel a amatérský skladatel Václav Červinka, což se však nakonec nestalo. Marie Červinková-Riegrová libreto přeložila a podle otcových intencí přenesla jeho děj z napoleonské Bretaně na český venkov za italských válek (1859), navíc doplnila postavu vesnického dohazovače po vzoru Kecala z Prodané nevěsty. Původní název díla byl změněn na Vašek, později Divoký Vašek, a jména hlavních hrdinů (Vašek a Mařenka) sice připomínají hrdiny nejslavnější Smetanovy opery, jsou však současně křestními jmény manželů Červinkových.
náhled|Libretistka opery Marie Červinková-Riegrová V té době se Rieger obrátil s výzvou k napsání „národní“ opery na skladatele Karla Šebora, který slavil v 2. polovině 60. let v Prozatímním divadle řadu operních úspěchů, poté však odešel z Čech a živil se jako vojenský kapelník. Rieger litoval, že jeho talent leží ladem. Šebor byl nabídkou potěšen, z více nabízených látek si vybral jako podklad libreto Marie Červinkové, avšak z estetických důvodů žádal o některé změny, aby se příliš nepodobal Prodané nevěstě: „Jenom bych si přál, aby situace byly něžné, nikde ani v nejmenším na Sabinu neupamatovaly, abychom se konečně v hudebním ohledu do koncertů jiných národů míchati směli.“Pospíšil, Zmařená svatba..., s. 443, 445.
F. L. Rieger si v průběhu kompozice nebyl jist, zda komické lidové téma Šeborově talentu vyhovuje, a pokoušel se i libreto získat zpátky. Jinak ovšem prosazoval své estetické stanovisko, známé z jeho sporu se Smetanou, totiž že národní hudba musí vycházet z nápodoby lidové písně, ba doporučoval Šeborovi případně využít i existující lidové nápěvy.Pospíšil, Zmařená svatba..., s. 444. S tím se však skladatel neztotožňoval: „Národní písně jsem vynechal, poněvadž nechci zavdati veřejné kritice příčinu, aby mně snad vytýkala, že jsem k tomuto prostředku proto sáhl, že jsem neměl dosti sám osobní inspirace.“ Na dřívější Šeborovu tíhnutí k velkooperním romantickým látkám upomínají rozsáhlá finále 2. a 3. dějství i velký podíl baletu, naopak ansámblů obsahuje partitura jen málo. Šebor v průběhu práce vypustil některé komické prvky, například plánovaný duet Václava a Toníka ve 3. dějství, a na související připomínky libretistky reagoval tím, že doporučil, aby se opera označovala při uvedení nikoli jako „komická opera“, ale jako „národní opera“.Pospíšil, Zmařená svatba..., s. 445-446. Přechody z mluvených částí ke zpěvu, jež byly pociťovány jako problematické, skladatel v řadě případů řešil využitím melodramu.
Česká (pražská) společnost vesměs vítala již předem návrat talentovaného skladatele, tento pocit vyjadřoval v tisku například Jan Neruda. Současně se však ještě před uvedením opery šířily pověsti o jejím protismetanovském pozadí. Přitom Smetanovo vlastní mínění o opeře bylo celkem příznivé, podle svědectví Marie Červinkové „Smetana s velmi přátelským interessem sledoval Šeborovu operu - býval ve zkouškách a partituru si prohlížel - chválil prý velmi tu operu a vůbec Šebora - že je to velký talent, - a jen mu vystavoval, že to měl trochu lépe propracovat - že to propracování, jak je, stačí jen na operettu a ne na operu.“
Premiéra díla se konala 25. října 1879 a sklidila značný úspěch. Autor byl po každém dějství vyvoláván, líbila se zejména taneční čísla, ale též árii Vy nevíte, jak nám teskno musela představitelka Mařenky Marie Sittová opakovat. Přestože opera nebyla vypravena příliš nákladně, po hudební stránce byla jejímu nastudování (které vedl Adolf Čech, Šebor dirigoval pouze premiéru) věnována velká péče. I zpěváci se úloh zhostili velmi dobře, vedle Sittové zejména slavný barytonista Josef Lev, který se pro Šebora exponoval ve vedlejší roli Vojty.
Dobová kritika skutečně přes autorovo snažení shledávala řadu podobností s Prodanou nevěstou, na níž Šeborova hudba „tu a tam v uchu vyvolává až nápadné reminiscence“,Pospíšil, Zmařená svatba..., s. 448. ale též klasika raného romantismu Webera, Donizettiho či MeyerbeeraPospíšil, Zmařená svatba..., s. 445., naopak již z formy singspielu či operety s mluvenými dialogy byla dovozována opozice proti estetickým zásadám Richarda Wagnera. Václav Juda Novotný v Národních listech však neprokomponovanost v operním žánru označoval již za zastaralý rys a hodnocení „Šebor tvoří pouze z hudebního stanoviska“ bylo chápáno jako výtka nerespektování zásad hudebního dramatu. V tom smyslu nebyl Šeborův jinak chválený obrat k „národnímu“ slohu považován za dokonalý: „Strakatinu různých písní rázu národního, z nichž jednotlivé mnohou vynikají krásou melodickou či rytmickou, však nijak netvoří jednotnou stavbu, již nám předepisují zákony hudby dramatické.“ Vytýkány mu byly i prohřešky proti správné deklamaci, a to i přes rytmicky vhodně zpracované libreto. Přestože kritika vesměs nalézala slova pochvaly a povzbuzení pro talentovaného skladatele, Šeborovy „lehké melodie a čiperný rytmus v slohu písně národní“ u ní nenašly valné ocenění. Stejně jako u jeho ostatních oper byl nejvíce uznáván jeho talent rytmický a instrumentační, projevující se především v předehře a v tanečních scénách. Podobné dojmy si zaznamenala po návštěvě premiéry i libretistka: „veliká živost temp a tanců, ale melodie se občas opakuje, […] není v tom dost umírněnosti a celkovitosti - žádná zaokrouhlenosť a žádné stupňování, […] místy instrumentace trochu jednoduchá“.Pospíšil, Zmařená svatba..., s. 450-451.
Celkový názor dobové kritiky souzní s novodobým hodnocením Marty Ottlové: „žánr komické číslové opery s mluveným dialogem z vesnického prostředí mu [tj. Šeborovi] však nebyl blízký a záměr komponovat jednoduchou hudbu vedl zvláště v sólových písních někdy až k primitivnosti“. Také hudební vědec John Tyrrell tvrdí: „Výsledkem [Šeborovy snahy o lidový tón] je chudobou trpící partitura bez stopy elánu a znamenitosti jeho dřívějších oper. Záměrně lidově znějící čísla jsou zpravidla krátké pomalé valčíky, uboze jednoduché struktury beze všeho kouzla a důmyslu příznačných pro Smetanu.“
Šebora zjevný úspěch u obecenstva i poměrné příznivé kritické přijetí opery povzbudilo. Na radu kritiky i kapelníka Maýra se chystal převést mluvené dialogy na recitativy (jako to učinil o rok dříve Smetana v případě Dvou vdov) a napsat dodatečnou árii pro slavného barytonistu Josefa Lva, představitele Vojty. Stejně jako o deset let dříve, v roce 1869, však jeho nadšení narazilo na spory s vedením Prozatímního divadla, a to i přesto, že mu bylo opět nabízeno místo kapelníka. Vymínil si totiž, že každé desáté představení Zmařené svatby bude jeho beneficí (tedy osobním výtěžkem). Marie Červinková považovala tuto podmínku za „hloupou a neomalenou“, protože „to je ten nejlepší prostředek – aby se nedávala“. Ředitelství skutečně nechtělo v reprízách pokračovat, a i když Šebor ustoupil a spokojil se s každým třináctým představením, byla Zmařená svatba po desátém provedení stažena z repertoáru. Šebor už své plány na její doplnění neuskutečnil a stejně tak nakonec zastavil kompozici nové operu na libreto, které Červinková napsala v jemu bližším žánru velké historické opery: Dimitrij samozvanec. Operu později pod názvem Dimitrij zkomponoval Antonín Dvořák.Pospíšil. Zmařená svatba..., s. 450-452 Zmařená svatba zůstala jeho poslední operou.
Zmařená svatba byla profesionálně inscenována pouze třikrát: v letech 1879-1880 v Prozatímním divadle, následovala roku 1885 inscenace v Národním divadle v Brně a naposledy roku 1914 ve zpěvohře Divadla na Vinohradech pod vedením Ludvíka Vítězslava Čelanského. To bylo současně dosud vůbec poslední scénické nastudování některé z Šeborových oper. Jsou však doklady i o jejích představeních v kruhu amatérů.Pospíšil, Zmařená svatba..., s. 452.
Pověsti Zmařené svatby a celého Šeborova operního díla škodila již soudobou kritikou a zejména později Zdeňkem Nejedlým tradovaná představa, že vznikla s úmyslem zastínit Smetanovu Prodanou nevěstu; pro skutečnost, že opera vznikla s podporou rodiny F. L. Riegra, byla označována jako „staročeská Prodaná nevěsta“.Doležil, c. d., s. 175 Autograf prvního dějství partitury se ztratil za I. světové války a dvě čísla z prvního jednání chybí i v zachovaném dobovém opisu, takže opera dnes již není kompletní.Pospíšil, Zmařená svatba..., s. 453. Některá čísla byla vydána tiskem v klavírním výtahu a dosáhla jisté popularity. Několikrát byla vydána samostatně i předehra: naposledy ji v nové instrumentaci Bohuslava Leopolda vydal Orbis roku 1951.
Osoby a první obsazení osoba hlasový obor premiéra (25. 10. 1879)Vojta, kovář baryton Josef LevVáclav, voják, nazvaný divoký Vašek tenor Antonín VávraToník tenor Adolf KrössingMařenka soprán Marie SittováBaruška, neť Vojtova soprán Marie LaušmannováStrýc Hovorka, družba bas Karel Čech Vesničané, svatebčané, družičky a mládenci Dirigent: Karel Šebor, režie: Edmund Chvalovský, choreografie: Marie Hentzová
Děj opery Děje se v Čechách za válek italských (kolem roku 1860).
1. dějství (Náves) Z kovárny na vesnické návsi je slyšet bušení a zpěv kovářů (č. 1 – ouvertura a sbor Železu síla zmoci my známe). Mladý Toník zde vyhlíží Barušku (č. 2 – píseň K studánce pro vodu Baruška chodívá) – miluje ji i ona jeho, ale sňatek závisí na vůli kováře Vojty, Baruščina strýce, a ten ho dosud odmítá (č. 2a – duet O jak nás sužují, v lásce nám zbraňují).
K domu, kde žije panna Mařenka, přichází Vojta, který se o ni již dlouho uchází. Nerad vidí Toníka a Barušku spolu, ale Baruška je Mařenčina kamarádka a Toník její bratranec a za Vojtovo povolení k sňatku mu nabízejí, že se za něj u Mařenky přimluví a budou očerňovat Mařenčina dřívějšího nápadníka Václava.
Dotyčnou dívku přivádí Vojtův strýc Hovorka, působící jako jeho dohazovač (č. 3 – árie Vaše štěstí je hotovo, když se já do toho dám). Mařenka dala před sedmi lety své slovo Václavovi, když odcházel na vojnu, a proto se nechce zavázat jinému. Hovorka, Vojta, Toník a Baruška ji od tohoto uvažování společně zrazují: o Václavovi nikdo sedm let neslyšel, je jistě mrtev. A pokud ne, byl již dříve tak zlostný a prchlivý, že se mu ve vsi říkalo „divoký Vašek“, a vojna jej nepochybně zdrženlivosti nenaučila (č. 4 – kvartet Ta vojančina proklatá je věc).