náhled|upright=1.2|Satelitní snímek Evropy v noci Evropa je jeden ze sedmi světadílů, západní část kontinentu Eurasie. Ze severu jej ohraničuje Severní ledový oceán, ze západu Atlantský oceán, z jihu Středozemní a Černé moře spolu s vodními cestami, které je spojují, a z východu Asie (o přesném průběhu této části hranice nepanuje konsenzus).
Jde o druhý nejmenší světadíl s rozlohou asi 10 058 912 km² (2009)Školní atlas světa. Kartografie Praha, a.s., Praha, 2007. (asi 7 % zemského povrchu), který je zároveň druhý nejhustěji zalidněný (asi 72 obyvatel/km²), takže asi 742 500 000 obyvatel Evropy (2013)http://appsso.eurostat.ec.europa.eu/nui/show.do?dataset=demo_pjan&lang=en představuje přibližně 9,6% podíl na světové populaci (údaje k roku 2009).
V Evropě se mimo jiné formovala tzv. západní civilizace. Některé evropské národy hrály roli ve světovém dění v období kolonialismu od cca 16. století do počátku století 20., kdy byl jejich vliv zatlačen do pozadí Spojenými státy americkými – důvodem byla politická a národnostní různorodost Evropy, válečné boje obou světových válek, čtyřicetileté rozdělení Evropy tzv. železnou oponou a přijetí amerického dolaru jako základního mezinárodní platidla (tvorba měnových rezerv jednotlivých států apod.).
Současná politická a jazyková pestrost Evropy komplikují snahy o její politickou centralizaci, včetně území, které jsou součástí Evropské unie. V Evropě se mluví 218 jazyky<ref>Raymond G. Gordon, Jr. (ed.): Ethnologue: Languages of the World, Fifteenth edition. Online version. SIL International, Dallas, Texas, 2005. Znakové řeči nejsou započítány.</ref> z nejméně 6 jazykových rodin (indoevropská, uralská, altajská, afroasijská, severokavkazská a baskičtina); naprostá většina mluvčích však připadá na jazyky indoevropské. Jednotlivé státy jsou obvykle založeny na národních základech.
Název Název kontinentu se odvozuje z řeckého slova Ευρώπη (Európé) a prostřednictvím latinské podoby Europa pronikl do téměř všech jazyků světa. Etymologie vlastního výrazu Ευρώπη je nejasná: může pocházet od výrazu ευρωπός (europos) – „libě se nesoucí“, nebo ευρύς (eurys) – „široký, s velkýma očima“. Jiné teorie odvozují původ názvu od asyrského erebu – „západ (slunce)“ či od akkadského slova s významem „temný“.
Podle řecké mytologie je název kontinentu spojován s bájnou postavou krásné Európy, dcery týrského krále Agénora, do níž se zamiloval sám vládce bohů Zeus. Aby mohl Európu unést, proměnil se v krásného bílého býka; když na něj zmámená dívka usedla, přeplul s ní moře na břeh vzdálené pevniny a posléze na ostrov Krétu. Európa mu zde dala tři syny: Mínoa, který se později stal krétským králem, Sarpédonta, který se stal králem v Lýkii, a Rhadamanta, pozdějšího člena podsvětního soudního tribunálu. Z Diovy vůle se Európa poté, co ji vládce bohů opustil, provdala za krétského krále Asteria. Její jméno nebylo nikdy zapomenuto, připomíná ji navždy název světadílu Evropa.
Únos Európy je vyobrazen na řecké národní variantě mince v hodnotě 2 euro.
Nezřídka se pro Evropu používá i označení „Starý kontinent“ (v návaznosti na objev Ameriky, označované jako „Nový svět“).
Geografie náhled|upright=1.25|Červeně: A: „Strahlenbergova“ hranice Ural–Emba a Kumomanyčská propadlina (na řekách Kuma, Manyč a dolní Don) Oranžově: B: Ural (pohoří) – Ural (řeka) C: Mys Jugorské úžiny – Paj-Choj – Ural (pohoří) – Ural (řeka) D: Ural (pohoří) – Hranice Kazachstánu E: severní úpatí Velkého Kavkazu F: rozvodí Velkého Kavkazu G: jižní úpatí Velkého Kavkazu H: mezikavkazsko podél řek Rioni a Kura I: linie Malého Kavkazu a řek Araks a Kura J: hranice bývalého Sovětského svazu Běžně přijímaná moderní definice většinou odpovídá čarám „B“ a „F“.
Hranice mezi Evropou a Asií Evropa se za samostatný světadíl považuje spíše z historických, kulturních a politických důvodů než z důvodů fyzickogeografických. Hranice mezi Evropou a Asií není v přírodě zjevná a zeměpisci se odedávna přou, kudy má přesně vést. Na vedení hranice ovšem závisí řada charakteristik kontinentu, jeho rozlohou počínaje a nejvyšší horou (Mont Blanc vs. Elbrus) konče.
Méně problematická je severní část hranice, kde se všeobecně přijímá role pohoří Ural (vzniklo v permu nárazem tehdejšího kontinentu Sibiř do Pangey v oblasti někdejší Baltiky). Za rozhraní kontinentů se ovšem nepovažuje hlavní hřeben pohoří, ale jeho východní úpatí (hranice začíná v Bajdarackém zálivu), Ural tedy leží celý v Evropě.
Rozšířená a na českých školách vyučovanáŠkolní atlas světa. Kartografie Praha, a.s., Praha, 2007. Pavel Šára, Josef Herink: Poznáváme svět v číslech. Příručka pro žáky a učitele všech typů škol. Nakladatelství České geografické společnosti, s.r.o., Praha, 2003. Str. 6. verze dalšího průběhu hranice je po horním toku řeky Ural, po jeho přítoku – řece Or, a dále po řece Embě až do Kaspického moře. Odtud Kumomanyčskou sníženinou podél řek Kuma a Manyč až po ústí Manyče do Donu a po něm do Azovského mořeKapesní atlas světa. 242 pp. Geodetický a kartografický podnik v Praze, n.p., Praha, 1983. Str. 31. (na mapce vpravo označena písmenem A). Pro hranici vedoucí Kumomanyčskou sníženinou hovoří skutečnost, že právě tudy v posledních dobách ledových vedl průliv, který spojoval Kaspické a Černé moře a současně tak přirozeně odděloval Evropu a Asii.
Alternativ k takto stanovené hranici Evropy se objevuje celá řada. Relativně menší (s menšími důsledky) odchylkou je starší názor na vedení hranice po hřebeni Uralu, dále po celé délce řeky Ural (teče západněji než Emba, ale i v tomto případě do Evropy zasahuje část Kazachstánu), mezi Kaspickým a Černým mořem pak nikoli korytem řek, ale až po severním úpatí KavkazuKudy vede hranice Evropy a Asie? In: Lidé a země, ročník 57, č. 4/2008, str. 14. Mladá fronta a.s., Praha, 2008. Václav Král: Fyzická geografie Evropy. Academia, Praha, 1999. Str. 302. (na mapce vpravo kombinace linií B a E).
Další posun hranice z úpatí Kavkazu na jeho hlavní hřeben, který by připravil o post nejvyšší evropské hory francouzsko-italský Mont Blanc a přidělil jej nejvyšší ruské hoře Elbrusu, používají američtí a britští geografové (na mapce vpravo označeno písmenem F). Hranice vedená přesně po rozvodí by také znamenala, že do Evropy se dostanou malé části jinak převážně asijských států Gruzie a Ázerbájdžánu. Řeky Těrek (asi 50 km), Argun (asi 18 km) a Andijské Kojsu pramení na území Gruzie a odtékají na sever do Ruska. Na vrcholu nejvyšší ázerbájdžánské hory Bazardüzü se pak ázerbájdžánsko-dagestánská hranice odklání k severovýchodu a hlavní hřeben klesá zbývajících asi 230 km ázerbájdžánským vnitrozemím k Baku.
Extrémním je v tomto směru pohled některých britských geografů, který posouvá evropské hranice až na severní hranice Turecka a Íránu (na mapce vpravo označeno písmenem J). Pouze v tomto případě by evropskou zemí byla i Arménie a celé území Gruzie a Ázerbájdžánu.
Poloha, rozloha a vodorovná členitost
náhled|upright=1.6|Evropa na mapě světa Název světadílu je pravděpodobně odvozen od akkadského slova ereb či irib'' („západ Slunce“), jinou verzí je pojmenování podle města Evropa, které se nacházelo v Malé Asii. Evropa tvoří vlastně obrovský poloostrov dvojkontinentu Eurasie. Leží na severozápadě Starého světa.
Krajní body na pevnině jsou: na severu mys Nordkinn (Norsko) – 71°08' s. š. na jihu mys Punta Marroqui známý též jako Punta de Tarifa (Španělsko) – 35°59' s. š. na západě mys Cabo da Roca (Portugalsko) – 9°29' z. d. na východě ústí řeky Bajdaraty do Bajdaratského zálivu Karského moře (Rusko) – 68°14' v. d. (pro srovnání: tento poledník prochází např. i Afghánistánem)
Absolutní krajní body Evropy (včetně ostrovů) jsou: na severu mys Fligely na Rudolfově ostrově v Zemi Františka Josefa (Rusko) – 81°51' s. š. na jihu ostrov Gaudos, při jižním pobřeží Kréty (Řecko) – 34°48' s. š. na západě mys Bjargtangar (Island) – 24°32' z. d.) na východě ústí řeky Bajdaraty do Bajdaratského zálivu Karského moře (Rusko) – 68°14' v. d.
Rozloha Evropy činí 10,5 mil. km², tj. 7 % světové souše. Je to druhý nejmenší světadíl Kapesní atlas světa. 242 pp. Geodetický a kartografický podnik v Praze, n.p., Praha, 1983. Str. 26. po Austrálii a Oceánii.
Evropa má velmi členité pobřeží a je nejčlenitější ze všech světadílů. Délka pobřeží činí 37 000 km. Největší poloostrovy jsou Poloostrov Kola, Skandinávský, Jutský, Pyrenejský, Apeninský, Balkánský poloostrov, Peloponés a Krym.
Největší ostrovy Evropy jsou soustředěny na severozápadě: klikatobřehá Velká Británie, Island a Irsko. Další ostrovy leží na severu: Nová země a Špicberky, Gotland, Öland, Sjælland a na jihu: Mallorca, Sicílie, Sardinie, Korsika, Kréta a Rhodos.
Povrch náhled|Evropa, fyzická mapa Evropa má pestrý reliéf. Průměrná nadmořská výška činí 290 m n. m. (nejméně ze všech světadílů). Většinu území zaujímají nížiny (60 %). Rozložení nížin a vysočin plyne z geologické stavby a geomorfologického vývoje.
Nejstarší část Evropy je východoevropská nížinná Fennosarmatia s Východoevropskou rovinou. Zde leží i nejnižší místo Evropy v proláklině Kaspické nížiny (−28 m). Na východě je Východoevropská rovina lemována protáhlým pohořím Ural (1894 m) o délce 2500 km.
Skandinávské pohoří (2469 m) je kaledonského stáří. Ledovce zde vyhloubily typické fjordy. Ledovec poznamenal i Severoněmeckou a Středopolské nížiny.
Hercynské vrásnění vytvořilo Středoněmeckou vysočinu, Český masiv (1603 m) a Francouzské středohoří (1886 m).
Během třetihorního alpínského vrásnění došlo k vytvoření Alp (Mont Blanc, 4808 m) a dalších evropských pohoří (Karpaty (2654 m), Dinárské hory (2694 m), Pyreneje (3404 m) a Apeniny (2912 m). V jižní Evropě se setkáváme i s vulkanismem a zemětřesením. Na Sicílii se tyčí i nejvyšší činná sopka Evropy Etna (3323 m). Dalšími vulkány jsou Stromboli, Monte Epomeo a Vesuv.
Vodstvo V Evropě s poměrně vlhkým podnebím je vytvořena poměrně hustá říční síť.
80 % Evropy leží v úmoří Atlantského oceánu. 20 % Evropy je odvodňováno do bezodtokého Kaspického moře, do něhož ústí nejdelší evropská řeka Volha (3531 km, povodí 1 360 000 km², s průměrným ročním průtokem 8220 m³/s). Dalšími velkými řekami jsou Don, Dněpr, Dněstr, Dunaj, Pád, Rhôna, Ebro, Seina, Temže, Rýn, Labe, Odra a Visla.
Maxima vodních stavů jsou ve východní Evropě na jaře a počátkem léta, ve střední a severní Evropě na jaře, v západní a jižní Evropě v zimě a ve velehorách v létě.
Většina evropských jezer je ledovcového původu. Největšími jezery jsou Ladožské (18 360 km²) a Oněžské jezero (9700 km²) v Rusku
Podnebí náhled|upright=2|Vegetační pásy Evropa patří do tří podnebných pásů severní polokoule. Na nejzazším severu je to studený pás se dvěma oblastmi, arktickou a subarktickou, na Špicberkách, Nové zemi a severním pobřeží Ruska. Zde leží i absolutně nejchladnější místo Evropy Usť-Cilma (−69 °C).
Většina Evropy leží v severním mírném pásu. V západní Evropě se rozkládá západopřímořská oblast s převládajícími západními větry a s mírnou zimou i létem. Ve střední Evropě je oblast přechodná, teplé léto se srážkami se střídá se zimou s trvalou sněhovou pokrývkou. Východní Evropa leží ve vnitrozemské (kontinentální) oblasti s dlouhými, studenými zimami a horkými léty. Zde leží nejsušší místo Evropy Astrachaň (180 mm ročně).
Nejvyšší absolutní teplota byla naměřena v močálu Pantano de Guadalmelatto u Córdoby (52 °C) ve středomořské oblasti subtropického pásu. V tomto pásu leží i nejdeštivější místo Evropy Crkvice (4624 mm ročně).
Přírodní krajiny Vegetační pásy jsou závislé na podnebných poměrech. Do Evropy jich zasahuje sedm: mrazové pustiny, tundry a lesotundry s mechy a lišejníky, tajga s jehličnatými lesy, smíšené a listnaté lesy, stepi a lesostepi se suchomilnými trávami, většinou proměněná v kulturní step s úrodnou půdou, subtropické listnaté opadavé a vždyzelené suchomilné lesy a trnité křoviny macchie a pouště a polopouště v kaspické oblasti. V horách je vyvinuta výšková stupňovitost s alpínskou květenou.