Dějiny opery začínají na území dnešní Itálie, ve Florencii, na přelomu 16. a 17. století pokusy o oživení antických divadelních námětů v souladu s tehdejšími novými hudebními tendencemi. Nejstarším, dnes ztraceným, dílem považovaným za operu, je Dafne skladatele Jacopa Periho, která byla uvedena ve Florencii kolem roku 1597; samotný název „opera“ (množné číslo italského slova „opus“ – dílo) byl poprvé použit v souvislosti s uvedením díla Francesca Cavalliho Le nozze di Teti e di Peleo v roce 1639 v Benátkách.Trojan, Jan. Operní slovník věcný. Státní pedagogické nakladatelství Praha, 1987. V 17. století se rozšířila po všech hlavních zemích Západu: Heinrich Schütz v Německu, Jean-Baptiste Lully ve Francii a Henry Purcell v Anglii tehdy založili domácí operní tradice. Přes silnou, zejména francouzskou operní školu, však až dlouho do 18. století zůstávala vedoucí zemí opery Itálie. Koncem 18. století se začal prosazovat vliv německy hovořících skladatelů: na Gluckovu reformu italské „opera seria“ z 60. let navázal Wolfgang Amadeus Mozart, nejslavnější operní skladatel té doby. Napsal přes 200 skladeb.
V opeře první třetiny 19. století vyvrcholil operní styl bel canto, reprezentovaný autory jako Gioacchino Rossini, Gaetano Donizetti a Vincenzo Bellini, a zároveň vznikla tradice „velké opery“ (grand opera), spojené se jménem Giacomo Meyerbeera. Následující „zlatý věk“ opery kolem poloviny 19. století, kdy působili Richard Wagner a Giuseppe Verdi, přinesl rovněž vznik dalších národních operních tradic mimo klasické země opery; českou operu tehdy ustanovil především Bedřich Smetana. Konec 19. století a začátek 20. století poznamenal vliv italského verismu a rozvoj nových harmonických postupů, iniciovaných Wagnerem. K významným operním skladatelům patřili Giacomo Puccini, Richard Strauss a Leoš Janáček. 20. století přineslo mnoho nových stylů a experimentů i v oblasti opery, například atonalitu a seriální hudbu (Arnold Schönberg a Alban Berg), neoklasicismus (Igor Stravinskij) či později minimalismus (Philip Glass a John Adams).
Předchůdci opery náhled|Hráč na aulos, nástroj používaný k doprovodu při antickém dramatu. Vyobrazení na váze vzniklé kolem 480 př. n. l. V evropské historii je prvním žánrem hudebního divadla antické řecké divadlo. Hudba v něm měla značné místo, zejména v podobě sboru, jehož zásahy (spolu s tancem) jednak členily dramatický děj a jednak jej komentovaly. Zpěv byl jednohlasý s doprovodem dvou nástrojů, drnkací kithary a dechového aulu v unisonu. Přestože skutečná podoba řecké dramatické hudby je známa jen částečně a až na základě moderních rekonstrukcí, odkazovali se na ideál řeckého dramatu jak renesanční tvůrci prvních oper na sklonku 16. století, tak například Richard Wagner ve svých myšlenkách o reformě opery v polovině 19. století.
Římské divadlo převzalo hudební složku řeckého dramatu jen v menší míře a koncem antiky zprávy o divadle mizí. Teprve od 10. století lze sledovat zrod liturgického dramatu v latině, na posvátná témata, zejména scény ze života Ježíše Krista, Panny Marie a svatých. Jejich podstatnou složkou byl gregoriánský zpěv. Od 13. století se hrály i mimo kostely a objevují se v nich světské dějové prvky i lidové melodie (v českém prostředí například mezihra Mastičkář). Ojediněle se vyskytují i hry se světskými náměty, známá je Hra o Robinovi a Marion (Le jeu de Robin et de Marion) trubadúra Adama de la Halle hraná v Neapoli roku 1283 nebo 1284.Trojan, 2001, s. 10.
Zejména ve Francii a Itálii se vedle liturgického dramatu objevují mystéria, jež provozovala laická náboženská bratrstva. Z liturgických děl, do nichž se zapojovali sami věřící, v Itálii vznikl v 16. století komornější scénický útvar zvaný rappresentazione sacra. Je bezprostředním předchůdcem opery i oratoria. Nejvýznamnějším představitelem tohoto raného žánru je dílo autora z okruhu florentské cameraty Emilia de' Cavalieri Představení o duši a těle (Rappresentazione di anima e di corpo, Santa Maria della Valicella v Římě, 1600). Jde o rozsáhlé dílo ve třech jednáních se třemi scénami a 91 hudebními čísly zkomponovanými v recitativním stylu rané opery.Trojan, 2001, s. 10 a 20.Seeger, c. d., s. 538-539.
Pod vlivem posvátných her se ve školních institucích od 14. století vyvíjelo školské drama a moralita, na latinské posvátné a později i světské texty, které bylo na církevních školách pěstováno až do 19. století. Hudba a zpěv v něm hrály značnou úlohu a po vzniku opery a oratoria se tyto žánry vzájemně obohacovaly. Školské hry měly zvláštní význam pro šíření opery i mimo velká města a dvory vysoké šlechty.
náhled|vlevo|Scénická dekorace Bernarda Buontalentiho k jednomu z intermedií hraných k medicejské svatbě roku 1589 na libreto Ottavia Rinucciniho. Z drobných zábavných meziher vkládaných do posvátných her se v Itálii v 15. století vyvinul útvar zvaný intermedium, který se v 16. století rozšířil na šlechtických dvorech i mimo původní kontext jako součást různých slavností. Tyto hry měly zpravidla alegorickou náplň a málo děje, zato ohromovaly výpravou a využitím divadelních strojů. Doprovázel je zpravidla orchestr, i bohatě obsazený, a obsahovaly tanec a často i homofonní či polyfonní (madrigalová) zpěvní čísla; netvořily však dramaticky souvislý děj.Trojan, 2001, s. 11.Seeger, c. d., s. 318.
Žánrem divadla oblíbeným mezi aristokracií byla pastorále, hry z mytologicko-pastýřského prostředí, provázené často hudbou a tanci; první opery měly právě pastorální náměty.Seeger, c. d., s. 505. Dvě pastorální komedie s áriemi, ale bez recitativů napsal roku 1590 Emilio de' Cavalieri: Il satiro a La disperazione di Fileno. Význam Cavalieriho díla pro vznik nového žánru vyzdvihl v předmluvě k Eurydice sám autor první opery Jacopo Peri, když napsal, že „Signor Emilio del Cavaliere dříve než kdokoli jiný, koho znám, nám se znamenitou nápaditostí umožnil slyšet náš druh hudby na jevišti.“
Jedním z bezprostředních předchůdců a současníků rané opery byla madrigalová komedie. Měla souvislost s aristokratickým pastorále i lidovou commedií dell'arte. Prvním příkladem cyklu madrigalů tvořících ucelený děj je Klábosení žen u studny (Il cicalamento delle donne al bucato) italského skladatele Alessandra Striggia z roku 1567, ačkoli údaj o jeho případném scénickém provedení chybí. Nejznámějším dílem tohoto druhu je „harmonická komedie“ Orazia Vecchiho Amfiparnasso (Modena 1594). Podle sporých zpráv o jevištním provedení se zdá, že děj vyjadřovali herci pantomimicky, zatímco za scénou byl přítomen sbor zpěváků, kteří v typickém madrigalovém polyfonním vícehlasu příběh představovali i komentovali.Seeger, c. d., s. 402.
Další hudebně dramatické tradice nejsou přímými předchůdci opery, ale často ji podstatně ovlivnily v jejím pozdějším vývoji, ať se jedná o „vysoké“ dvorské žánry jako francouzská comédie-ballet nebo anglická masque, nebo o lidové náboženské (např. pašijové hry) nebo zábavné divadlo jednotlivých evropských zemí. Moderní operu navíc ovlivňují i tradice hudebního divadla neevropských národů: např. bohaté tradice čínské opery se kombinují s tradicí evropské opery v dílech skladatelů západních (John Adams: Nixon v Číně, Judith Weirová: Noc v čínské opeře) i východních (Tan Dun).
Opera v 16. století
První opery náhled|Začátek první dochované opery, Periho Eurydiky Opera v moderním smyslu se zrodila ve společnosti intelektuálů zvané florentská camerata, která se v poslední čtvrtině 16. století scházela ve Florencii nejprve pod patronací hraběte Giovanniho Bardiho a po jeho odchodu do Říma roku 1592 pod záštitou hraběte Jacopa Corsiho.Seeger, c. d., s. 122. Zpěvák a skladatel Vincenzo Galilei pod vlivem svého učitele Girolama Meiho napsal dílo Dialogo della musica antica e moderna (1581), v němž účinnost antického dramatu (u nějž předpokládal plné zhudebnění) přičítal jednohlasému zpěvu i doprovodu. Skladatelé z okruhu cameraty Jacopo Peri a Giulio Caccini a básník Ottavio Rinuccini poté prakticky ve svých dílech i teoreticky rozvinuli tyto zásady na podkladě idey obrození antického dramatu. Vytýkali polyfonickému zpěvu nesrozumitelnost slov (laceramente della poesia, roztrhání poezie) a neschopnost vyjádřit bezprostřední emoce. V novém dramatickém žánru by měl být veškerý text zpíván sólisty nebo sborem monodicky, ačkoli případně vícehlasně, za doprovodu malého souboru tišších nástrojů harmonicky doprovázejících zpívané slovo. Hudba měla přesně vyjadřovat text a jeho citový význam beze všech pěveckých ozdob.Trojan, 2001, s. 15-17. Emilio de' Cavalieri vyjádřil ideál interpretace rané opery slovy „recitar cantando“, přednášet zpívaje.
náhled|vlevo|Zahradní fasáda florentského palazzo Pitti, ve kterém měla premiéru řada prvních oper. První dílo obecně považované za operu byla La Dafne Jacopa Periho na libreto Ottavia Rinucciniho. Hrála se ve florentském palazzo Corsi o karnevalu 1597–1598 se značným úspěchem znovu byla hrána v letech 1599, 1600 a 1605. Libreto bylo vytištěno, z hudby se však zachovalo jen šest fragmentů v recitativním stylu. První operou, jejíž hudba se zachovala, je rovněž Periho Eurydika (Euridice), tragédie o pěti scénách opět na Rinucciniho libreto. Hrála se poprvé ve florentském palazzo Pitti 6. října 1600 při příležitosti sňatku Marie Medicejské a Jindřicha IV. Peri sám zpíval roli Orfea a hrabě Corsi hrál na cembalo, výpravu a choreografii zajišťoval de' Cavalieri. Některým účinkujícím, kteří byli žáky Giulia Cacciniho, zakázal Caccini zpívat Periho hudbu a nahradil ji vlastní. Periho Euridice je zároveň první operou, o níž je doloženo, že se při ní diváci nudili k smrti.Kaminski, c. d., s. 1125–1126. Peri složil několik dalších oper, z nichž žádná se v úplnosti nedochovala. Jeho rival Caccini složil vlastní Euridice na stejné libreto; jeho opera byla poprvé provozována roku 1602, již o rok dříve však byla vydána její partitura. Obě Eurydiky jsou složené v podobném recitativním stylu, kde Peri inklinuje k větší dramatičnosti a Caccini k větší zpěvnosti.Trojan, 2001, s. 16-17.
náhled|Claudio Monteverdi (kopie obrazu Bernarda Strozziho) Opera se brzy z Florencie rozšířila do blízkých měst (Turín, Padova, Vicenza, Bologna). Zvláštním centrem se v prvním desetiletí 17. století stal vévodský dvůr v Mantově. Zde působil Marco da Gagliano, jenž napsal na stejné Rinucciniho libreto jako Peri operu Dafné (1608),Trojan, 2001, s. 17.Kaminski, c. d., s. 447-448. a zejména první významný operní skladatel Claudio Monteverdi. Ten zde o karnevalu roku 1607 provedl operu Orfeus (L'Orfeo / Favola d'Orfeo) a v následujícím roce operu Ariadna (Arianna), z níž se zachoval jen známý Nářek Ariadny. Monteverdio Orfeus je prvním účinným hudebním dramatem. Dynamické proměny duševního stavu postav jsou vyjadřovány disonancí, skladba je na rozdíl od florentských oper psána pro dosti rozsáhlý orchestr, jež umožňuje barvitou a členitou instrumentaci; partitura obsahuje 26 ryze orchestrálních čísel. Orfeus je první zachovaná opera, která má předehru. Stejně jako da Gagliano již Monteverdi rozlišuje mezi recitativem a árií, někdy strofickou.Trojan, 2001, s. 17-19.Seeger, c. d., s. 222.Kaminski, c. d., s. 979-983.