náhled|Heraldický klobouk říšských knížat – tzv. Fürstenhut

Titul kníže Svaté římské říše (též říšský kníže, německy Reichsfürst) mohl mít dva významy, jeden politický, spojený s ústavou Svaté říše římské, a druhý spíše heraldický, jako specifický šlechtický titul.

Původní význam, vzniklý ve středověku, byl čistě politický. Byli to všichni z těch „knížat“, kteří byli svobodnými pány bezprostředně při císařském majestátu (reichsunmittelbar) a byli říšskými stavy. Jednalo se o podobný výraz jako „královští baroni“ užívaný v monarchiích západního typu, především normanských. V Německu, na rozdíl od zbytku Evropy, se někteří svobodní páni stali panovníky, a jako takoví byli uznáváni i ve Vestfálském míru, jakož i v panovnické organizaci, kterou byla Svatá říše římská. V tomto významu byli „knížaty“ také bezprostřední svobodní páni s nejvyššími šlechtickými tituly, od nejvyššího z nich, krále českého, přes vévody, markrabata, lankrabata, až po některá hrabata (někdy zvaná „říšská hrabata“). Až do 17. století neexistoval v Německu šlechtický titul „kníže“.

„Říšská knížata“ (Fürsten) v tomto politicko-konstitučním významu tvořila nejprve dva sbory Říšského sněmu (německy Reichstag): „Kolegium Kurfiřtů“ (knížat volících císaře) a „Kolegium knížat“. Druhý sbor byl někdy rozdělen na dvě „lavice“, a to knížata církevní a světská. Světská (laická) knížata byla sdružena v lavici sekulární (Weltliche Bank), církevní knížata v lavici duchovní (Geistliche Bank) zvané také někdy lavice církevní (Kirchliche Bank). Počet světských knížat se měnil v průběhu času, přičemž bylo několik šlechtických rodů na základě změny říšské ústavy povýšeno v polovině 17. století (a také později) na tzv. „Nová říšská knížata“.

Vznik a dějiny knížecího stavu ve Svaté říši římské

Počátky Knížecí stav má svůj, nejen etymologický, původ v antice, především v Římské říši, kde se výrazem Princeps (doslova první) označoval konzul senátu a posléze císař. Druhým zdrojem tradice byli germánští, v menší míře také slovanští vojenští náčelníci, původně volení svým kmenem jen v době války a v pramenech označovaní latinským termínem Dux, což lze nejpřesněji v daném kontextu přeložit jako vojvoda. Bezprostředně po tzv. Translatio imperii, tedy přenesení císařské hodnosti z Byzance na Karla Velikého a po jeho císařské korunovaci r. 800, tradičně považované za počátek Svaté říše římské, knížecí stav v říši, stejně jako dědičná šlechta obecně, ještě neexistovaly. Po rozdělení říše a zejména s nástupem Jindřicha Ptáčníka na východofranský trůn se však již projevil význam obnovených germánských kmenových vévodství: Saska, Frank, Bavorska a Švábska a k nim později přidružené Lotharingie. Vévodové, jejichž země tehdy ještě dohromady zahrnovaly celé území říše, se tak stali prvními říšskými knížaty, i když jejich hodnost ještě nebyla dědičná. Královská korunovace Oty Velikého, při které obdrželi jednotliví vévodové různé ceremoniální úkoly, se považuje za počátek vydělování později nejmocnějších knížat – kurfiřtů. V době vlády Otonů došlo k protežování biskupů a prelátů na úkor světské šlechty. Duchovní osoby rozšiřovaly svůj vliv i v sálském období, kdy církev obecně sílila. Položil se tak základ budoucího stavu duchovních knížat. Již od 10. století získávali biskupové i některé významné kláštery říšská léna nezávislá na pravomoci vévodů a pod císařskou ochranou (Exempcio imperatoris, kaiserliche Schutz). Výraz Princeps imperii (říšský kníže) byl v 10. a 11. století užíván ještě značně nedůsledně, pokud vůbec. Již tehdy se ale označení "kníže" rozšířilo z vévodů a biskupů např. na markrabata některých pohraničních marek. Součástí říše se v 10.-12. století stávají také některá slovanská kmenová knížectví, jejichž panovníci však nejsou až do r. 1348 přijati za plnoprávná říšská knížata. Práva a povinnosti říšských knížat přesněji vymezila až tzv. Gelnhausenská listina (Gelhäuser Urkunde) císaře Fridricha Barbarossy, vydaná r. 1180. Podle některých výkladů před jejím vydání žádná říšská knížata v později běžně užívaném smyslu toho výrazu vůbec neexistovala. Gelnhausenská listina ovšem nebyla vydána za účelem definice práv a povinností říšských knížat, císař touto listinou rozdělil svým věrným Saské a Bavorské vévodství Jindřicha Lva, uvrženého do klatby. Rozdělení držav nejmocnějšího z říšských knížat (považovaného nejen německou historiografií za vůbec nejmocnějšího knížete v celých dějinách říše) se ve vedlejším efektu nevyhnulo přesnému vymezení povinností a práv nových držitelů lén. Významným rozšířením pravomoci knížat pak představovala listina císaře Fridricha II., zvaná Statutum in favorem principum (Ustanovení ve prospěch knížat) a vydaná r. 1231 ve Wormsu.

Stará knížata Gelnhausenská listina i ustanovení z Wormsu vymezily práva knížat. Šlechtické hodnosti vyšší říšské šlechty se postupně, od nižších k vyšším, stávaly dědičnými, s čímž byla přímo spojená také dědičnost lén. V průběhu středověku také stále přibývalo osob v knížecím stavu na základě panovnického povyšování lankrabat, falckrabat, markrabat či jen hrabat a purkrabích. Výslovný titul knížete byl mimořádně vzácný (např. jej získala r. 1163 hrabata z Orange a r. 1218 hrabata z Anhaltu) Knížata byla oficiálně nejbližšími spolupracovníky římsko-německých panovníků a účastnila se tzv. říšských dvorských sněmů, i když pevná organizace říšských stavů se vyvinula teprve na sklonku středověku. Předpokládá se, že říšská knížata původně společně volila římského krále v dobách, kdy vymřela panující dynastie (Otoni, Sálci), ovšem již od vymření Štaufů se ustálila tradice sedmi volitelů – kurfiřtů, právně ztvrzená Zlatou bulou r. 1356. Až do 13. století platí v říši téměř bez výjimky pravidlo, že vyšší říšský šlechtic, tedy i některý z knížat, přijímá osobní titul podle země, které vládne (např. v markrabství markrabě) bez ohledu na případné další tituly jeho rodiny a rodu. Pro všechna stará knížata navíc platilo, že všichni synové a dcery knížete dědí jeho titul. Před zavedením primogenitury (v Německu obvykle v 16.-18. století) se také rodové statky dělily mezi syny rovným dílem. Původní nařízení císařů, zakazující dělení vévodství, bylo porušeno již na počátku 13. století v případě Bavorsko a neujalo se. Podařilo se ale prosadit zákaz dělit kurfiřtství. Obvykle ale ne všechny země kurfiřtů měly status kurfiřtství (např. v Sasku šlo jen o tzv. Kurfiřtský kraj) a se zbytkem mohla tato nejmocnější říšská knížata nakládat takřka volně. Ještě během 13. a 14. století upřednostňovala královská a císařská moc duchovní a tedy nedědičná knížata před světskými, což se projevovalo především při povyšování knížat nových. Přesto však počet světských knížat vůči duchovním pozvolna narůstal.

Zásadní změnu v postavení říšských knížat přinesla reforma říše z r. 1489. Tehdy byla namísto dosavadních nahodilých říšských dvorských sněmů zřízena instituce pravidelného říšského sněmu. Ten sice ještě nezasedal nepřetržitě, ale měl být svolán při projednání jakékoli významnější říšské záležitosti a významnější subjekty – nyní již pevně definované říšské stavy – se měly na rozhodování o těchto otázkách spolupodílet s císařem a kurfiřty. Říšský sněm se dělil na tři kurie – kurfiřtskou, knížecí a kurii říšských měst. Právě existence knížecí kurie definovala plně říšský knížecí stav, který se nemohl opřít o jednotnou titulaturu ani o nějaký jiný jednoznačný distinkční znak (např. ne všichni markrabí či purkrabí byli říšskými knížaty). Knížata, uvedená na říšský sněm před rokem 1582 se v dobové právnické a státoprávní literatuře označovala jako knížata stará.

Hierarchie ve Svaté říši římské V říši existovaly v principu dvě formy hierarchie říšské šlechty. Jednak politická, vymezená říšskými ústavními dokumenty a jednak hierarchie titulární, podle držené šlechtické hodnosti. Z politického hlediska byla důležitá pouze první, pro prestižní, precedenční a sňatkové otázky nabývala na významu i druhá z hierarchií. Stavovsko-politická a titulární hierarchie v říšiStavovská "politická" hierarchieTitulární hierarchie (jen šlechta)císař/(římský) král; (je-li král pomazán ještě za císařova života a vládnou-li oba společně, pak existuje král i jako zvláštní hodnost)císařřímský králkurfiřtkrál (český, bavorský, württemberský)kurfiřt (vévoda, markrabě, falckrabě apod.)kníže (duchovní či světský), říšská městavévodaostatní "stará" knížata (lankrabě, falckrabě, markrabě apod.)("nový") knížehrabě, svobodný pán, říšský prelát (kuriální hlas)("nový") knížehraběsvobodný pánříšské rytířstvohraběsvobodný pánprostý šlechtic

Středověká okněžněná hrabata V pozdním středověku se jako jakýsi mezistupeň mezi hrabaty a knížaty objevuje titul okněžněného hraběte (např. roku 1366 hrabata z Walramovy linie rodu Nasavských). Jako šlechtický mezistupeň se titul neudržel, ale v novověku se titul okněžněného hrabství, lankrabství či purkrabství stal častým názvem říšských lén „nových knížat“.

Nová knížata Dosavadní vzácné povyšování do knížecího stavu, obnášející zhruba 5-10 nových knížat za každé století, doznala zásadní změnu v roce 1623. Tehdy císař Ferdinand II. na tzv. knížecím sněmu (Fürstentag) v Řezně povýšil najednou více než deset osob do knížecího stavu. To vyvolalo vlnu odporu ze strany říšských knížat, ale i hrabat a ostatních stavů. Nelibost nevyvolával jen počet nových knížat, ale především okolnost, že řada z nich pocházela z císařových vlastních zemí (tj. z Rakouska či Čech)a dosud nikdy nepodléhala přímo říši. Někteří z nově povýšených navíc „přeskočili“ hraběcí hodnost, které nikdy nedosáhli. Napětí jistě nemírnilo ani to, že mezi vyznamenanými byl jen jeden evangelík, který se navíc povýšení do knížecího stavu vzdal. Zásadní třecí plochou byla ovšem dosavadní praxe, podle které pouze císař měl právo povyšovat do knížecího stavu a takové povýšení bylo chápáno jako automatický předstupeň k získání místa a hlasu na říšském sněmu, k čemuž byl ovšem vedle císařovy vůle nutný ještě souhlas kurfiřtů. Ostatní knížata se cítila poškozena na svých právech, neboť se nemohla podílet na rozhodování o tom, kdo na sněm bude přijat. Skutečnost, že již během 16. století a na počátku století 17. došlo k povýšení několika osob do knížecího stavu, které nezískaly místo a hlas a ani o něj neusilovaly, nemohla dosavadní říšská uklidnit. Císař i přítomná nová knížata totiž dali v Řezně najevo, že se s jejich uvedením na sněm, alespoň u většiny z nich, dopředu počítá. Spor se ovšem nevyhrotil hned roku 1623, protože k uvedení k získání hlasu na říšském sněmu mohlo dojít teprve na řádném sněmovním zasedání, a to se konalo až roku 1640.