Evženie de Montijo (5. května 1826,Narodila se přesně pět let po smrti Napoleona I. Granada – 11. července 1920, Madrid), celým jménem španělsky: Maria Eugenia Ignacia Augustina Palafox y Kirkpatrick, zkráceně francouzsky Eugénie de Montijo, byla původem španělská aristokratka a sňatkem s Napoleonem III. poslední císařovna Francouzů.
Život Osud Evženie de Montijo je do jisté míry podobný osudu rakouské císařovny Alžběty, zvané Sisi. Stejně jako ona vyrostla také Evženie ve skromnějších poměrech, provdala se za císaře a ztratila jediného syna. Rovněž ráda jezdila na koni a podnikala dlouhé pěší výlety bez ohledu na doprovod. Na rozdíl od Sisi se ale Evženie stala císařovnou cíleně a všechny výsady i povinnosti přijímala bez řečí. Jejím cílem bylo stát se vládnoucí panovnicí a honba za touto vidinou nakonec částečně zapříčinila pád Císařství. Jako bývalá císařovna Francouzů pak nejčastěji pobývala na svém sídle ve Farnboroughu v Anglii. Dožila se požehnaného věku 94 let a až do posledních dnů byla činorodou a moderní ženou.
Dětství Evženie byla druhou dcerou hraběte Cipriana z Teby a jeho manželky Marie Manuely Kirkpatrickové. Přišla na svět za zemětřesení v provizorním stanu na zahradě jejich domu v Granadě. Ke křtu ji nesl rodinný přítel markýz z Campoverde a za přítomnosti kmotra strýce Evžena dostala jména Marie Evženie Ignacie Augustýna.Autin, s. 14 Vyrůstala společně se starší sestrou Františkou (1825–1860), v rodině zvanou Paca, pod dozorem chůvy. Matka, žijící čilým společenským životem, se výchově dcer příliš nevěnovala.
Rodina byla nucena žit ve vyhnanství. Hrabě Cipriano byl totiž obdivovatelem císaře Napoleona I., za napoleonských válek bojoval na straně Grande Armeé proti svým royalisticky smýšlejícím krajanům (Španělská válka za nezávislost), a navíc zastával liberální postoje, pro které trávil mnoho času ve vězení.Herre, s. 11
náhled|vpravo|Klečící Evženie s matkou a sestrou
V roce 1830 dostal liberalisticky smýšlející otec povolení přesídlit s rodinou do Madridu, protože králi Ferdinandovi VII. se konečně narodil potomek, ale pouze dcera Izabela, jejíž nástupnictví salijský zákon neumožňoval a král tak potřeboval pro podporu pragmatické sankce zastání ze všech stran. Rodina ale nepobývala pouze v Madridu, ačkoliv matka byla vítanou návštěvnicí všech salonů a živou společnost potřebovala k životu, ale také na zděděném venkovském statku Quanta Miranda na panství v Carabanchelu. Zde trávila Evženie s Pacou a adoptivním bratrem Abelinem dny na čerstvém vzduchu, hráli si v zahradě nebo jezdili na koních. Otec byl doma pouze vzácně, často pobýval ve Francii a Evženii se sestrou pouze navštěvoval. Ta jej velmi postrádala a alespoň mu psala. Matka se ji mezitím snažila usměrnit, protože se pod otcovým vlivem projevovala příliš romanticky a přecitlivěle. Při jedné cestě z Toleda se otec seznámil s francouzským romanopiscem Prosperem Mériméem a pozval ho k návštěvě. Evženie si „strýčka mazlíčka“, jak jej nazývala, ihned oblíbila a přátelství s ním jí vydrželo až do jeho smrti v roce 1871.Autin, s. 17
Rok 1834 byl ve znamení změn. Za prvé zemřel strýc Evžen a otec se tak stal majetným mužem a za druhé se poměry ve Španělsku zhoršily natolik, že se otec rozhodl k přestěhování do poklidnější Francie. Po smrti krále Ferdinanda VII. totiž v zemi vypukly nepokoje, protože králův bratr Karel (V.) si nárokoval trůn, což vedlo k občanské válce. Evženie byla dokonce jednou svědkem zavraždění duchovního před okny jejich paláce. To na ni stejně jako strýcova smrt velmi zapůsobilo, údajně se chtěla vrhnout z okna.Herre, s. 7–14
Na náročnou a nebezpečnou cestu přes Barcelonu, Zaragozu, Perpignan a Toulouse se vydali ještě téhož roku a do Paříže dorazili na jaře 1835. I tentokrát si Evženie otce příliš neužila, protože byl jmenován senátorem a pendloval mezi rodinou ubytovanou na Champs-Elysées a Madridem. V Paříži byla matka ve svém živlu, navštěvovala i pořádala večírky a navazovala kontakty, např. s Delessertovými, Labordovými či rodinou Viollet-le-Duc. Do jejího salonu zavítal ve společnosti Prospera Mériméea také spisovatel Stendhal, který psal o napoleonské době. Ten Evženii velmi přirostl k srdci a ona také jemu. Později přiznala: „byl první muž, který dokázal, že se mi rozbušilo srdce, a jak prudce!!“.Herre, s. 19
Vzdělání náhled|vpravo|Bironův palác v Paříži
Dostalo se jí pouze průměrného vzdělání, protože matka byla toho názoru, že „život sám je ta nejvyšší škola“. Na podzim 1835 ji poslala do kláštera sester Společenotví Nejsvětějšího srdce Ježíšova, založeného Madeleinou Baratovou. Věhlasný ústav sídlil v Bironově paláci a platila zde přísná řádová pravidla, dívky byly vychovávány k pravé víře, přísné morálce a lásce k bližním. Vstávalo se časně, po modlitbě probíhala dopolední výuka následovaná obědem a díkuvzdáním, odpoledne se šilo šatstvo pro chudé, věnovalo se ručním pracím či četbě, den zakončila večerní pobožnost.Herre, s. 17–19 Neukázněná Evženie se zde zpočátku necítila dobře, protože byla zvyklá na volnost, ale za čas se novým poměrům přizpůsobila natolik, že prodělala záchvat mysticismu.Autin, s. 24 Znepokojená matka se rychle rozhodla obě dcery vzdálit zbožnému prostředí pod záminkou objevší se spály a odvezla je do Anglie. Zde Evženie navštěvovala Cliftonovu kolej nedaleko Bristolu. Ve škole zaměřené na sportovní dovednosti se jí ovšem nelíbilo a po seznámení s indickou spolužačkou se obě rozhodly k cestě do Orientu. Uprchlice zadrželi ještě v anglickém přístavu. náhled|vpravo|Budova bývalé Cliftonovy koleje u Bristolu Anglii opustila Evženie o pár měsíců později a vrátila se zpět do Francie, aby z rozhodnutí otce začala studovat na Gymnase Normale, Civile et Orthosomatique, vedené plukovníkem Amorem, který zastával názor, že „gymnastika dělá lidi nejen svižnějšími a čilejšími, ale také citlivějšími a inteligentnějšími“. S Evženiinými výkony byl spokojený: „Tělesná cvičení, při nichž se pohybuje s přirozeným půvabem přispívají k vyvážení mezi jejím živým a snadno vznětlivým temperamentem a jejím dobrým, ušlechtilým, silným a pevným charakterem.“
O další vzdělání se pak postaral přítel Mérimée a anglická guvernantka paní Flowersová, která se o Evženii a Pacu starala v nepřítomnosti jejich matky. Obě sestry tak měly dostatek volnosti. Procházely se po březích Seiny, bloumaly po pařížských bulvárech nebo trávily čas na prefektuře u přítelkyně Cecílie Dellessertové. Evženii velmi nadchlo divadlo, zejména diva Rachel.
Mládí 15. března 1839 zemřel v Madridu Evženiin otec. U jeho úmrtního lože byla pouze matka, která dcery povolala až několik dnů po jeho skonu. Protože se hrabě vzhledem ke své funkci poslance zdržoval především ve Španělsku, viděla jej Evženie naposledy při jeho návštěvě Paříže v roce 1837. Po jeho smrti se pro ni vše změnilo. Předčasně vyspěla a její sklon k přehánění vedl k trudnomyslnosti a silnému pocitu osamělosti. Ve Španělsku se navíc necítila jako doma a toužila vrátit se do Paříže, o níž si alespoň dopisovala ze Stendhalem a Mériméem. Po povinném roce smutku se matka vrhla zpět do kolotoče zábav a přibrala také dcery, jimž hodlala zajistit vhodné manžely.Herre, s. 23
Evženie vyrostla do krásy, poutala na sebe pozornost přímým držením těla, půvabnou chůzí a dosti živým temperamentem. Měla štíhlou souměrnou postavu a jemnou pleť, bohatá kštice světlých vlasů s nádechem odstínů do kaštanově hnědé, rudé a zlaté rámovala oválný obličej pravidelných rysů s rovným čelem, sytě modrýma očima a malými ústy, v nichž se při neodolatelném úsměvu objevila řada bělostných zubů.Autin, s. 50 náhled|vpravo|Litografie od Andrého Girouxe podle malby Édouarda Odiera (1846) Když bylo Evženii osmnáct let, bláznivě se zamilovala do vévody Jakuba z Alby a Berwicku, jemuž dala své city otevřeně najevo. Plachý vévoda se však za přispění hraběnky z Montija rozhodl pro Pacu. Evženie nesla neopětování svých citů těžce a napsala budoucímu švagrovi dopis, v němž se mu vyznala ze svého zklamání a oznámila mu svůj úmysl dožít život v klášteře. Aby ji matka přivedla na jiné myšlenky, rozhodla se, že nejlepším prostředkem je změna prostředí. Během cest navštívila Evženie Bordeaux i Homberg, na zámku Plassac nechala markýzem z Dampierre obdivovat své jezdecké umění nebo poléčila ozénozu v lázních Eaux-Bones či Bathu. Seznámila se také s Eleonorou Gordonovou, která si ji jako bonapartistka rychle získala a nadchla ji pro návštěvu pevnosti Ham, kde byl uvězněn synovec Napoleona I. Do Madridu se Evženie vrátila po měsících cestování a z rozhodnutí matky se připojila k životu ve společnosti. Neměla ale v úmyslu nechat si znovu zlomit srdce. Proto některé vhodné nápadníky, jako prince Napoleona, zvaného Plon-Plon, či Mariana Télleze Giróna, odmítla a jiné odradila volností v chování a řeči.Autin, s. 36–40 Později o ní baron Hübner prohlásil, že „je plná života, koketní, zvídavá a naprosto jistá, že se zalíbí muži, kdykoliv se jí zachce“.Autin, s. 68–69
Druhou láskou v Evženiině životě byl markýz Pepe Osorio z Alcañicesu. Přes vášnivá vyznání se ale Pepe neodvážil protivit otci, vévodovi Mikulášovi ze Sesta, který se postavil proti synovu sňatku s ženou pochybné pověsti. Devatenáctiletá Evženie propadla neurastenii a pokusila se otrávit fosforem ze sirek.
Setkání s Napoleonem náhled|vlevo|Portrét od Federica de Madrazo (1849)
Život plynul dál a Evženie, ačkoliv se účastnila mnohých společenských událostí, nenalezla nikoho, s kým by chtěla spojit svůj život. V roce 1847 byla matka jmenována první dvorní dámou královny Izabely II., její kariéra u dvora ovšem po roce skončila a z tohoto důvodu se rozhodla odjet. Zároveň doufala, že v liberálnější Francii by mohla již dvaadvacetiletá Evženie nalézt manžela.Autin, s. 42 náhled|vpravo|Prezident Ludvík N. Bonaparte (1852)
Po svržení krále Ludvíka Filipa v roce 1848 byl vyslancem Druhé Francouzské republiky v Madridu jmenován bratranec francouzského prezidenta Ludvíka Napoleona Bonaparte, kníže Napoleon Josef Bonaparte, který později získal nelichotivý přídomek Plonplon. Plonplon, častý a vítaný host v paláci Montijo, zahořel k Evženii láskou a požádal ji o ruku, věrný Mérimée však dámám Montijo donesl informaci, že president Bonaparte – kavalír a milovník žen – se pravděpodobně v krátkém čase prohlásí císařem Francouzů; Evženie dala Plonplonovi košem a doña Manuela, od mládí zapálená bonapartistka, se roku 1850 přestěhovala s oběma dcerami do Paříže, kde si pronajala apartmá na Place Vendôme 22.
Matce se brzy podařilo zajistit pro ně pozvání do salonu princezny Matyldy, dcery bývalého vestfálského krále Jérôma, kam docházel každý, kdo tehdy něco znamenal. Debut nebyl pro Evženii snadný, s čímž se svěřila Pace, které napsala, že je smutná z pozvání k princezně Matyldě a později si jí postěžovala na nevšímavost ostatních. Na jednom z večírků u princezny si jí všiml francouzský prezident Ludvík Napoleon Bonaparte a pozval Evženii s matkou do Elysejského paláce na večeři konanou 12. dubna 1849.Herre, s. 32 Evženie oblečená v bleděmodré toaletě s hlubokým výstřihem jej okouzlila vzhledem i volností ve vyjadřování. Následujícího dne jí proto nechal doručit pozvání do zámku Saint–Cloud. Obě ženy se však dočkaly zklamání, protože očekávaly vznešenou společnost a místo toho je čekala intimní večeře v letohrádku Combleval. Jedenačtyřicetiletý Ludvík Napoleon, informovaný komořím Baciocchim o pověsti matky i dcery, se domníval, že půvabná španělská hraběnka bude snadnou kořistí. Proto se, jist si sám sebou, dopustil chyby tím, že na procházku do parku nabídl rámě jí a nikoliv výše postavené matce, které měl dělat společnost pouhý hrabě Baciocchi. Evženie se ohradila, protože v Paříži byla jeho milostná dobrodružství známá a ona neměla v úmyslu stát se pouze jednou z mnoha. Po nevydařeném dostaveníčku v letohrádku odcestovala do Belgie, společnost jí dělal vévoda z Osuna, doufající v brzký sňatek s ní. Po návštěvě Spa a Schwallbachu se na podzim roku 1849 vrátila zpět do Paříže.