Zahrada Boboli (Giardino di Boboli) je historický park ležící ve Florencii. Zahrada náleží k Paláci Pitti a je spojena také s Forte di Belvedere, vojenskou základnou zajišťující bezpečnost panovníka a jeho rodiny. Zahradu každoročně navštíví 800 000 turistů.
Zahrada náleží k Paláci Pitti, který byl obýván rodem di Medici, Lotrinskou dynastií a rodem Savojských. Vytvořeny byly v období mezi 15. a 19. stoletím a zaujímají plochu 45 000 m². Renesanční úpravy se nachází v těsné blízkosti zámku. V zahradě jsou sochy a objekty, které odpovídají stavu v 18. století. Tzv. Kaffeehaus (kavárna) zahrady Boboli je vzácným příkladem rokokového vkusu v Toskánsku). Zahrada je na seznamu památek světového dědictví UNESCO jako součást položky „Vily a zahrady Medicejských v Toskánsku“. thumb|vpravo|430px|Starý architektonický plán (konec XVIII. století, začátek XIX.) zahrady Boboli
Historie Původ jména „Boboli“ pochází snad z majetku rodiny Borgolo, kterým patřilo území u kostela Santa Felicita v Oltrarno, kterou Luca Pitti koupil jako zahradu v roce 1418 a zahájil výstavbu budovy, která nese jméno jeho rodiny. Převod vlastnického práva na rod Medici byl proveden v roce 1549, jako koupě pro Eleonoru di Toledo, manželku vévody Cosima I. de Medici. V tomto období začaly terénní úpravy a rozšiřování, které také zahrnovalo zahradu. Zahrada, tak jak ji známe, byla založena architektem Nicholasem Tribolo, který o deset let dříve pracoval na zdokonalení zahrad Villa medicea di Castello.
Tribolo vytvořil projekt, ke kterému je připočítáván amfiteátr, který téměř jistě vznikl z výkopových prací na kopci, a jehož hlavní osou je severozápadní a jihovýchodní osa, přirozeně navazující na nádvoří dell'Ammannati mezi palácem a budoucí pevností Forte di Belvedere. Kameny použité k vytvoření paláce Pitti ve skutečnosti pochází z této prohlubně, která je tak uměle vytvořena. Tribolo zemřel v roce 1550 a v práci pokračoval Bartolomeo Ammanati a potom Bernard Buontalenti. Stav zahrady na konci 16. století byl zachycen v jedné z lunet vili Medici, slavné série vytvořené Giusto Utensem (asi 1599). Ty jsou nyní uloženy v muzeu Museo di Firenze com'era ve Florencii.
Během panování Cosima II. (1609–1621), pod vedením architekta Giulio Parigi a jeho syna Alfonso Parigi, došlo k největšímu zvětšení zahrady, téměř ke ztrojnásobení její velikosti. Tito architekti byli tvůrci druhé osy parku, směřující k Porta Romana (tzv. Viottolone).
Zahrada byla otevřena pro veřejnost poprvé, ačkoliv s omezeními, za vlády Leopolda II. thumb|Zahrada Boboli na lunetě od autora Giusto Utense z roku 1599 (Museo di Firenze com'era, Florencie)
Architektura a krajina Zahrada celkově tvoří poněkud protáhlý trojúhelník se strmými svahy a dvěma téměř kolmými osami, které se protínají u Neptunovy fontány. Od centrální osy cesty se pak odvíjí série teras, cest a uliček s výhledem na sochy, ohrazení zahrady a konstrukci. thumb|L'anfiteatro di Boboli, akvarel, 18. století
První osa
L'anfiteatro Hlavní osa se táhne od průčelí budovy paláce a vystupuje na vrchol v Boboli přes zahloubený amfiteátr ve tvaru podkovy.
Amfiteátr je místem na kopci, ze kterého byly vytěženy kameny použité k vytvoření Paláce Pitti. Záměr upravit tento velký prostor v půdorysu vychází ze tvaru zvonu. Autorem je architekt Tribolo a velmi pravděpodobně navrhl tuto oblast architektonicky upravenou jako boskety se stálezelenými rostlinami. To bylo vylepšeno v roce 1599, zatímco stavby s mramorovými sochami a starožitné terakotové urny byly navrženy později Giuliem a Alfonso Parigi, počínající lety mezi 1630 a 1634. Stavba byla zahájena v roce 1637 při příležitosti korunovace Viktorie della Rovere, velkovévodkyně Toskánské, manželky Ferdinanda II. Medicejského.
Ve střední části se dříve nacházela fontána Fontana dell'Oceano, která byla v 17. století přesunuta do jihozápadní části zahrady (Isolotto), aby bylo možno využít tento prostor pro velkolepá divadelní představení, která byla v tomto období velmi populární.
Střed amfiteátru byl okrášlen v roce 1790 egyptským obeliskem, jediným v Toskánsku, jednou z nejstarších památek v regionu. Obelisk pochází z roku 1500 př. n. l. (dlouho před rozkvětem etruské civilizace) a pochází z Heliopolis v Egyptě. Byl přivezen do Říma z Egypta v době císaře Domitiana a vystaven v chrámě Isis v Campo Marzio. Poté, co byl objeven na konci šestnáctého století, skončil v zahradě Villa Medici v Římě. Byl převezen do Florencie v roce 1788 pro velkovévodu Leopolda II., když shromažďoval všechny sbírky rodu Medici ve městě ke zkrášlení svého paláce. V roce 1840 byl na místo uložen společně s velkou vanou z šedé žuly vytesané z jednoho kusu, možná původně z lázní Terme Alessandrine v Římě.
Z amfiteátru je výhled na zadní části paláce s křídly kolem nádvoří dell'Ammannati a fontánu del Carciofo.
Neptunova fontána thumb|Neptunova fontána Výše, nad amfiteátrem, lze najít plochu s Neptunovou kašnou. Cesta ke kašně je napříč ozdobená třemi sochami z římského období: socha Septimiuse Severuse vlevo, socha římského soudce vpravo a uprostřed je Demétér. Každá ze soch stojí na samostatném kamenném podstavci. Demétér je římská kopie řeckého originálu zřejmě od Alcamenese, žáka Phidiase.
Neptunova kašna byla vytvořena v roce 1777–1778. Je zde shromažďována voda, kterou je zavlažována celá zahrada, ale i další výše položená místa na kopci. Nachází se v zahradě Giardino del Cavaliere. thumb|svažující se cesta mezi amfiteátrem a Neptunovou fontánou
Neptunova fontána Fontana del Nettuno stojí ve středu plošiny. Hlavní motivem je socha boha moře na útesu, na kterém se nacházejí také nymfy a tritónové. Hlavní socha je dílem sochaře Stoldo Lorenzi z roku 1571. Kašna je nazývána neuctivými Florenťany jako „fontána s vidlemi“ nebo "vidlička". Přezdívka je narážkou na Neptunův trojzubec. Kolem kašny jsou terasovitě se svažující trávníky, klesající k amfiteátru.
V horní části této oblasti je socha hojnosti od Pietra Tacca, kterou vytvořil s pomocí Sebastiana Salviniho v roce 1636. Dílo bylo započato v roce 1608 Giambolognem (Jean de Boulogne 1529–1608). Jedná se o práci provedenou z bílého mramoru se svazkem pšenice z pozlaceného bronzu. Postava zobrazuje manželku Johanu Habsburskou, manželku Františka I. Medicejského. Socha byla povýšena na svatyni nešťastné vévodkyně, když v roce 1578 ve věku třicet dva let zemřela při nehodě u paláce. Zpočátku byla socha určena pro sloupec na náměstí svatého Marka (Piazza San Marco) ve Florencii, který nebyl nikdy realizován.
Tato horní část zahrady je charakterizována obrannými zdmi, které se nacházejí v blízkosti Fort Belvedere, který stojí na levé straně. Ke zmírnění pohledu na zdi je zde vysazeno mnoho stromů, živých plotů a různých rostlin, které vytvářejí malebné uličky.
Il giardino del Cavaliere thumb|letohrádek Il Casino del Cavaliere Na vrcholu této osy, na jihu u městských hradeb označujících hranici parku, těsně nad baštou části opevnění upraveného Michelangelem v roce 1529 před obléháním v následujícím roce, leží Il giardino del Cavaliere, jedna z dílčích obezděných zahrad zahrady Boboli. Pro přístup nahoru slouží schodiště vytvořené architektem Zanobi del Rossem mezi lety 1790 a 1793. Dvě sochy od Giovanni Cacciniho pak zdobí schodiště zobrazují bohyni Floru a boha Jupitera.
Zahrada je ozdobena nízkými živými ploty ze zimostrázu, které vytvářejí geometrické tvary a obsahují vzácné vonící jiřiny a růže, které kvetou od května do června. Centrální kašna se nazývá Fontana delle Scimmie (Fontána opic). Je tak pojmenována pro své tři bronzové sochy opic spočívající na základně této fontány. Voda prýští z mramorové sošky chlapce uprostřed nádrže.
Zde leží také letohrádek Casino del Cavaliere, postavený kolem roku 1700 na zakázku Cosima III. Jde o místo, kde kardinál Leopoldo de' Medici rozpřádal konverzace o umění a literatuře a kde Gian Gastone Medici trávil svá pozdní léta. V současné podobě jsou stěny letohrádku zdobeny malovanými rámy a římsy dekorovány terakotovými vázami a sochami. Tento redesign je dílem Zanobi del Rossa jménem Lotrinských, kteří letohrádek používali na pořádání letních slavností. Od roku 1973 v něm sídlí muzeum porcelánu Museo delle Porcellane. Vyhlídka na zadní straně kopce zahrady Boboli nabízí panoramatický výhled na Torre del Gallo s plantážemi olivovníků.
Vlevo od první osy La Kaffeehaus thumb|La Kaffeehaus thumb|panorama z La Kaffeehausu Dole pod kopcem na severovýchodě, víceméně ve výšce sochy dell'Abbondanza, je La Kaffeehaus (kavárna), pavilon ve stylu rokoka s exotickou kupolí s okny a terasami. Jde o další dílo Zanobi del Rossa (1776). V základech, obklopených dvouramenným schodištěm, je grotta. V budově se nachází restaurace s vyhlídkou.
Ganymedův trávník Il prato di Ganimede – Ganymedův trávník –, se nachází před kavárnou. Je to oblast svažitých travníků uprostřed s Ganymedovou fontánou ze 17. století.
Zahrada paní Na této straně leží více nalevo Grotticina Madama – Jeskyňka paní –, nazývaná také delle Capre (Kozy) kvůli plastice s kozami. Je to umělá jeskyně postavená podle návrhu architekta Davide Fortini Tribola. Jeskyně je ozdobena houbovitými strukturami, krápníky, a nad mramorovou nádrží jsou v reliéfu zobrazeny čtyři kozy, z nichž kdysi stékala voda. V zahradě před jeskyní, ve které se nachází geometricky tvořené záhony lemované živými ploty, se nachází na jednom konci takzvaná Il Giardino di Madama – Zahrada paní –, vytvořená v roce 1570 pro Johanu Habsburskou.
Jupiterova zahrada O něco dále se rozkládá L'Orto di Giove, Jupiterova zahrada (pro pěstování), nazývané podle sochy sedícího Jupitera, od architekta Baccio Bandinelliho (1556). U ní jsou pak dvě velké sochy nazvané Prigionieri daci, vězňové z Dácie. Jsou to starověké sochy z druhého století, z Villa Medici. Dva barbaři jsou v podřízené poloze s rukama svázanýma a jejich oděv je z červené žuly. Pravděpodobně pochází z Fóra Trajánum. Sochy jsou velmi podobné těm, které jsou použity v Konstantinově oblouku. Sochy mají podstavce s reliéfy bohyně Victorie (ekvivalent řecké bohyně Niké) a Castora (viz Dioskúrové), a pocházejí z Chrámu Slunce v Římě na Via Lata, jenž byl postaven Luciem Aurelianem nebo, což je ovšem méně pravděpodobné, z nedalekého oblouku Arcus Novus.
Prostor u paláce right|250px|La Fontana del Bacchino (Bakchova fontána) Dopravu až na úroveň budovy paláce po hadovité cestě zajišťují automobily. Tudy se dostaneme do oblasti pokryté štěrkem, kde byl kdysi prostor pro kočáry tažené koňmi.
V blízkosti výjezdu z Paláce Pitti je Bakchova fontána upravená v „groteskním“ módním stylu zahrad období 15.–17. století. Je tvořen postavou zpodobňující trpaslíka Morgante (Braccio di Bartolo), nejpopulárnější z trpaslíků Cosima I., jako Bakcha. Tuto sochu vytvořil Valerio Cigoli jako nahou obézní postavu, obkročmo sedící na želvě (1560). Socha je nyní nahrazena kopií.
Na této straně stěny vede známá chodba Corridoio Vasariano, která je zde používána jako cesta k muzeu moderního umění, jenž leží o něco dále. Dále podél okraje je slavná jeskyně Grotta del Buontalenti (Buontalentinova jeskyně).
Buontalentinova jeskyně Grotta del Buontalenti – Buontalentinova jeskyně –, také nazývána Grotta Grande (Velká jeskyně), je jedním z nejcennějších prvků v parku. Autorem její konstrukce je především Bernard Buontalenti, který na její výstavbě pracoval v letech 1583–1593 na příkaz Francesca I. de' Medici. Je jednou z nejbizarnějších architektonických děl, které návštěvníka ve Florencii mohou překvapit.
Vpravo od první osy
thumb|vstup na dvojité schodiště
Při cestě ze zahrady Giardino del Cavaliere, sestupně cestou směrem k jihu, předtím, než dosáhne Prato dell'Uccellare, je místo možného počátku druhé osy zahrady (Viottolone), kde se setkává s dvojitým schodištěm lemovaným živými ploty a zdobené dvěma sedícími sochami Múz.
Kousek odtud se nachází skupina mramorových soch Lavacapo (1595–1597), dílo architekta Valeria Cigoliho, který je zhotovil pro Ferdinanda I. Medicejského.