Cukrovar Židlochovice patřil k nejznámějším cukrovarům v českých zemích. Zde byl prvně zaveden proces difuze, tedy novinka srovnatelná s přínosem cukrovaru v Dačicích, kde byla poprvé vyrobena kostka cukru. Zřídit v Židlochovicích cukrovar bylo povoleno Florentu Robertovi v roce 1836 – do provozu byl uveden roku 1838. Za dobu své existence vyhořel, byl několikrát rozšířen, rekonstruován a modernizován a napojen na železnici. Po 1. světové válce byl cukrovar zkonfiskován jako majetek arcivévody Bedřicha a majitelem se stala Akciová společnost pro průmysl cukrovarnický v Hodoníně, v roce 1948 byl znárodněn. I v meziválečném a poválečném období byl cukrovar průběžně modernizován (poslední modernizací prošel v roce 1970). K definitivnímu zrušení výroby došlo v roce 1991. V rámci privatizace se cukrovar (nefunkční a v dezolátním stavebně-technickém stavu) dostal do majetku města Židlochovice. Postupně proběhly částečné demolice objektu, které buď staticky nevyhovovaly, nebo byla jejich sanace nerentabilní. Filtrační věž a komín bývalého cukrovaru byly v roce 2008 Ministerstvem kultury prohlášeny kulturní památkou.
Historie
Založení cukrovaru Florentinem Robertem náhled|Florentin Robert Po skončení napoleonských válek se zámožná rodina Robertů rozhodla investovat kapitál do tehdy vznikajícího a perspektivního rakouského cukrovarnického průmyslu. Sám Florentin investoval veškeré své jmění na vybudování cukrovaru, pro jehož umístění si vybral městečko Židlochovice. Roku 1836 dostal souhlas k postavení cukrovaru na panství arcivévody Karla Ludvíka. Smlouva byla podepsána v květnu roku 1837 a byla pro Roberta velmi výhodná. Roční nájemné z pozemku a budov, které k nově vybudovanému cukrovaru dostal k dispozici (např. dvůr Maierhof u zámku, budovy, stáje a okrasné zahrady), bylo stanoveno na 500 zlatých. Navíc se arcivévodské panství zavázalo osít ročně 400 jiter (tj. 230 ha) půdy cukrovkou a poté ji cukrovaru odprodávat za fixní cenu 14 krejcarů po dobu 25 let. Výstavba samotného cukrovaru, za niž Florentin Robert zaplatil 200 tisíc zlatých, trvala osm měsíců, a proto první kampaň mohla začít již na podzim roku 1838.
Zavádění technických zlepšení Florentin Robert se nespokojil se stávající technologií fungující v okolních cukrovarech, ale zaváděl a ověřoval zde v Židlochovicích všechna technická zlepšení, která se objevila v cukrovarech ve Francii, Belgii a Německu. Tak např. lisování řepné kaše pomocí šroubových lisů (technologický postup navržený Franzem Achardem a praktikovaný ve většině cukrovarů) nahradil lisy hydraulickými, které byly podstatně výkonnější a umožňovaly získat výlisky s nižším obsahem zbytkové šťávy. Z dalších technologických zlepšení lze uvést zavedení nového typu odpařováku cukerní šťávy. Místo původně používaného Rillieuxova horizontálního odpařováku navrhl F. Robert odpařovák vertikální. Robertovy odpařováky (zkráceně „Roberty“) byly používány v cukrovarnictví po desetiletí.
Požár a obnova Cukrovar v Židlochovicích se již od začátku dobře rozvíjel. Továrnu zachvátil 14. září 1842 zničující požár, který sežehl nejen veškeré budovy, ale i stroje a zásoby cukru. Odhadovaná škoda byla vyčíslena na 200 tisíc zlatých. Cukrovar nebyl pojištěn, to ale majitele neodradilo a ještě téhož roku chtěl továrnu opět vybudovat. Podařilo se mu to opět ve velmi krátké době.
Rok po požáru a na stejném místě jako předtím vyrostl cukrovar zcela nový. Pro zvýšení efektivnosti byl při cukrovaru zřízen i lihovar, kde se ročně vyrobilo až 3 000 věder (tj. asi 169,8 tis. litrů) vinného destilátu a z něho poté rum. Vedle chemické továrny v Himbergu u Vídně, kterou Florentin založil se svým bratrem Ludvíkem pod firmou Robert & Co., zakoupil pro svůj cukrovar také železárny a uhelné doly v Rapicích na Kladně. Cukrovar se tak stal nezávislým na obstarávání potřebného paliva. Došlo také k rozšíření objektu, a to díky správě panství, která měla na vzrůstu zájem, neboť přinášel zvýšení prosperity zemědělské výroby. Panství dokonce ve prospěch cukrovaru obětovalo i zbytek okrasné zahrady, včetně části starého zámeckého opevnění s historickým mostem.
Další technologický rozvoj, macerace Od té doby se cukrovar začal podobat vysoké škole cukrovarnické, do níž jezdili odborníci cukrovarnického průmyslu, aby se zde seznamovali s novými metodami a prohlubovali si své znalosti. Stejně jako Achard, tak i Robert si své znalosti a objevy nenechával jen pro sebe, nýbrž ochotně je sděloval celému světu. Tím velmi přispěl na celém evropském kontinentu k rozvoji výroby cukru. Jeho továrna se stala cukrovarnickou školou pro celý tehdejší svět. Florentin Robert si byl vědom důležitosti technologického úseku při získávání šťávy z cukrové řepy. Proto ho kromě metod lisovacích zajímaly i metody vyluhovací (macerování). Všechny způsoby těžení šťávy z řepy byly v Židlochovicích podrobeny kritické zkoušce. Byla to např. Schützenbachova studená macerace řepných řízků, které se za tímto účelem sušily v nově vzniklé sušárně ve Velkém Dvoře u Pohořelic. V roce 1850 byl vyvinut z této macerace tzv. starší způsob židlochovický, který však vykazoval velké nedostatky. Jelikož se k samotnému louhování používala studená voda, bylo jí pro dostatečné vyslazení nutno použít velké množství a tím se prodlužovala doba macerace. Kvůli těmto faktorům a skutečnosti, že macerační nádoby, ve kterých se řepa vyslazovala, nebyly uzavřené, docházelo k rozkladům šťáv. Proto se od tohoto neekonomického postupu ustoupilo a samotná sušárna řízků byla zrušena.
Jako další možná metoda, se kterou si F. Robert pohrával, byla Domblasova tzv. horká macerace. Při ní se řepná kaše vyslazovala při 80 °R s předpokladem, že musí dojít k jejím umrtvení (mortifikaci), aby macerace úspěšně proběhla. Tuto metodu F. Robert zavedl souběžně s lisováním, avšak výsledky byly negativní, neboť vznikaly šťávy s obsahem necukrů, které činily potíže při dalším zpracování řepy. Tyto problémy nebyly odstraněny ani při snížení teploty na 80 °C, a proto se Robert vrátil zpět k lisování. Pokusů se účastnil i jediný Robertův syn Julius, který vstoupil do židlochovického podniku roku 1848 a který, díky svému smyslu pro precizní práci a tvůrčímu duchu, brzy objevil optimální způsob macerace řepných řízků, který se otci odhalit nepodařil.
Cukrovar za vedení Julia Roberta náhled|vpravo|Julius Robert Julius Robert se narodil 4. června 1826 v Himbergu u Vídně, kde jeho otec řídil továrnu na barviva. Juliova matka pocházela z Německa z vážené augsburské rodiny. Když bylo Juliu pět let, zemřela mu matka. Otec ho pro nedostatek času na výchovu svěřil do opatrovnictví spřátelené rodiny Reimondů ve Vídni. Jakmile Julius povyrostl, navštěvoval stále častěji svého otce ve Francii. V Grenoblu pak studoval humanistické obory a v 18 letech se stal bakalářem filosofie. Roku 1844 nastoupil na vídeňskou Polytechniku a o tři roky později odjel do Paříže, kde studoval na vysoké umělecko-průmyslové škole. Zde se zdokonaloval v chemii u významného chemika Michela Eugèna Chevreula. Po absolvování vysoké školy v Paříži a ve Vídni se věnoval praktickému provozu chemické továrny v Oberalm Robert & Co., první v této nové oblasti.
Když mu bylo 22 let, přestěhoval se do Židlochovic a podílel se intenzivně na vedení roku 1834 založeného Ústavu pro pěstění řepného semene. Roku 1854 se oženil se svojí sestřenicí Emmou (dcerou svého strýce Ludvíka Roberta, jenž byl prezidentem vídeňské burzovní komory). Manželství však netrvalo dlouho, v roce 1859 Emma zemřela a Julius se rozhodl cestovat, aby překonal zármutek ze ztráty milované ženy. Roku 1861 se znovu oženil a vzal si Franzisku Schindler. O rok později se jim narodila dcera a poté i syn.
Jak Florentin, tak i Julius Robert především usilovali o zlepšení čištění šťáv a kromě nově objevených metod odlučování a saturace vápnem a kyselinou uhličitou zkoušeli takové postupy, jako je čištění šťávy pomocí chlorového vápna, kyseliny sirné, rozpustného vápenatého fosfátu a barytu. Vedle čištění šťávy pomocí cezení a saturace věnovali velkou pozornost i zlepšení filtrace a každý čisticí proces prováděný spodiem byl důkladně podrobován zkoušce. U rafinace surového cukru byly prováděny již v roce 1856 první pokusy s rafinací. Jak v technice získávání surového cukru, tak i v jeho rafinaci byly neustále hledány metody zlepšení. Dnes obecně užívaná rafinace měla již v Židlochovicích své předchůdce a rovněž problém snížení cukru v melase zde byl řešen úspěšně. V Židlochovicích se také, jako v prvním cukrovaru v českých zemích, hodnotil surový cukr podle své polarizace. Vrcholem práce Julia Roberta se stalo bádání nad metodou získávání šťávy z řepy, která by odpovídala všem náročným požadavkům. Po důkladném kritickém studiu technologie zpracování cukrové řepy si Julius Robert uvědomoval, že kritickým místem výroby je získávání cukrové šťávy a že na tomto úseku je nezbytně nutná radikální reforma. Byl přesvědčen o výhodách získávání cukerné šťávy vyluhováním oproti lisování. Rozhodl se tedy znovu věnovat pozornost maceraci, kterou prosazoval už jeho otec. V roce 1865 se seznámil s knihou Hermanna Schachta (1814–1864) – Über die Anatomie und Physiologie der Gewächse. Vysvětlení toho, jak rostliny přijímají látky pomocí difúze, které Schacht podal v první části díla, vzbudilo v Robertovi přesvědčení, že když výživné i rezervní látky jsou přijímány rostlinnými buňkami pomocí difúze, mohou být tímto způsobem znovu rovněž vylučovány. Proto ihned přistoupil k ověřování správnosti této myšlenky. Po konzultacích s docentem technické mikroskopie na vídeňské polytechnice Dr. Juliem Weisnerem a ředitelem rajhradského cukrovaru Augustinem Müllerem (předtím chemikem v Židlochovicích) a dlouhé řadě pokusů se mu nakonec podařilo zajistit nejvhodnější teplotu vody pro difúzi. Nařezané plátky řepy se kladly do plechových nádob a systematicky se nechaly vyluhovat. Šťáva, která se z nádoby stáhla, byla nejdříve zahřáta na 70 °R (55 °C), a teprve potom vpuštěna do sběrače. Exhalační doba trvala pro každou nádobu půl hodiny. Přitom bylo zjištěno, že po stažení šťávy z nádob byla řepa téměř úplně odšťavněná a šťáva vykazovala prvotřídní jakost.
Difúzní proces A tak se v kampani 1864/1865 pracovalo nejen pomocí lisu, ale poprvé také s využitím difúzní baterie, ve kterou byla přebudována stará macerační baterie. Konec kampaně byl věnován týdnu pokusů, kdy se používalo výhradně difúze. K pokusům byli pozváni vynikající domácí i zahraniční odborníci. Výsledek byl překvapující a všichni přítomní byli přesvědčeni, že stojí před dokonalým a všem dobovým požadavkům vyhovujícím procesem získávání šťávy z řepy. Vývoj difúzní baterie významně ovlivnil rozvoj brněnského průmyslu. Julius Robert navázal kontakt s Fridrichem Wannieckem a roku 1866 byl ve Wannieckových strojírnách vyroben první difuzér na světě. Wannieckova továrna se rázem stala významným výrobcem cukrovarnického zařízení, o nové stroje projevila zájem také cizina. V kampani 1865/1866 byl v židlochovickém cukrovaru zahájen neustálý difúzní provoz. Původní baterie vzniklá přeměnou z macerační baterie byla prodána G. Hodkovi, který byl jedním z prvních příznivců nové metody. Difúzní proces získávání šťávy našel brzo všestranné uznání a v roce 1867 byl zaveden do 27 továren.