Blahoslavený Antonio Rosmini Serbati (24. března 1797, Rovereto – 1. července 1855, Stresa) byl italský římskokatolický kněz, filosof, teolog a politik. Byl beatifikován v roce 2007.

Životopis

Narodil se roku 1797 jako druhorozený syn ve šlechtické rodině Piera Modesta Rosminiho a jeho manželky Giovanny dei Conti Formenti di Biacesa v paláci rodiny Rosmini v severoitalském městě Rovereto. Rodina odvozovala svůj původ od benátského kondotiéra z 15. století. Antonio absolvoval studia na císařském gymnáziu v Roveretu a pokračoval studiemi práv a teologie na univerzitě v Padově, kde se rozhodl stát knězem.

V červnu 1820 navštívil Rovereto chioggijský biskup Giuseppe Manfrin Provedi, aby vysvětil kostely Santa Maria del Carmine a kostel Santa Croce, patřící ke stejnojmennému klášteru. Antonio Rosmini se zúčastnil obřadů a byl vysvěcen na jáhna. Následně byl 21. dubna 1821 v Chioggii přijal kněžské svěcení. Zároveň pokračoval ve studiích na univerzitě s příklonem k filozofickému studiu, k němuž ho povzbuzoval papež Pius VII. V roce 1822 zakončil svoje teologická studia doktorátem.

V roce 1826 se přestěhoval do Milána, tehdy rakouské části Itálie. Tam se mj. spřátelil se spisovatelem Alessandrem Manzonim. V roce 1828 byl kvůli silnému nepřátelství tridentského biskupa, Giovanniho Nepomucena de Tschiderer, nucen opustit Trident a tridentskou arcidiecézi. Na posvátné hoře Kalvárii v Domodossole založil řeholní kongregaci Institut charity, známou jako „rosminiáni“. Stanovy nové řeholní společnosti vydal v knize, kterou po celý život redigoval, a v roce 1839 ji schválil papež Řehoř XVI. V roce 1831 zakoupil, zrestauroval a vyzdobil kostel Santa Margherita v Trentu.

V Borgomaneru učil a sloužil jako duchovní vůdce na rosminiánské koleji „Collegio Rosmini“, které asistovala ctihodná matka Maria O. Bufalo, řízená Kongregací rosminiánských Sester Prozřetelnosti.

V roce 1848 Rosmini vykonal diplomatickou misi u Svatého stolce jménem sardinského krále Karla Alberta. V témže roce obdržel od Anny Marie Bolongaro darem její palác (Palazzo Bolongaro) na adrese Corso Umberto I, nejstarší vilu ve Strese, která se později stala mezinárodním centrem rosminiánnských studií. Rosmini ve vile žil od roku 1851 až do své smrti.

Filozof byl prezidentem Accademia Roveretana degli Agiati; po jeho smrti, v letech 1872–1888 zastával tuto funkci Don Francesco Paoli, jeho tajemník a vykonavatel jeho závěti, bývalý ředitel domu Rosminiánů. Mezi filozofovými přáními bylo také darovat pozemky kolem kláštera Santa Maria městu Rovereto pro výstavbu městské nemocnice, Don Paoli toto rozhodnutí sdílel.

Již roku Rosmini 1830 vydal své první dílo, čtyřsvazkovou „Novou esej o původu idejí“, kterým si získal určitý věhlas. Rosmini v Miláně také spoluzaložil roku 1828 novou řeholní komunitu Istituto della Carità (tzv. rosminiáni). Kromě kulturních a náboženských záměrů mělo hnutí i národně osvobozenecký charakter. Proto museli rosminiáni roku 1835 opustit území spravované rakouskými úřady a usadili se v Piemontu.

V roce 1836 Rosmini přesídlil za svými bratry. s. 96-8

280px|náhled|Socha Antonia Rosminiho před rodným domem v Roveretu

V třicátých letech se věnoval celé řadě etických a antropologických studií. Napsal například „Srovnávací a kritické dějiny systémů mravního principu“. Na počátku čtyřicátých let shrnul své myšlenky do díla „Filozofický systém“. Roku 1847 napsal esej „Komunismus a socialismus“, v kterém došel k závěru, že tyto systémy jsou vnitřně rozporné a musí nutně skončit hrubou despocií: „Naši reformátoři chtějí z lidí udělat pouhá tažná zvířata, místo aby je povznášeli..." s. 86 Nastínil zde také zásady tzv. křesťanského liberalismu.

V předvečer revolučního roku 1848 vyšla Rosminiho studie „Ústava podle společenské spravedlnosti“, která měla jako dovětek „Přílohu o jednotě Itálie“. Již od třicátých let se Rosmini jasně vyslovoval ve prospěch vzniku jednotné, ale federativní Itálie se společnou vládou a především ústavou. s. 99-100 V roce 1848 se Rosmini angažoval neúspěšně i politicky, následně upadl v církevních kruzích do nemilosti. Tehdy vyšel snad jeho nejznámější spis „O pěti ranách církve svaté“, který byl dán na index spolu s „Ústavou podle společenské spravedlnosti“. s. 100-1 Autor byl různě haněn a ostrakizován. Stáhl se do soukromí a věnoval se nadále především filozofii a teologii. V tomto období sepsal mimo jiné knihy „Dialog invence“, „Úvod do filozofie“ a nedokončené pojednání o otázce bytí: „Teodicea“.

Rosmini zemřel za nevyjasněných okolností roku 1855 ve městě Stresa. Roku 1887 byly některé Rosminiho názory katolickou církví odsouzeny, nicméně v roce 2001 ho Kongregace pro nauku víry rehabilitovala. Mezi Rosminiho obdivovatele patřili i papežové Jan XXIII. a Pavel VI.

V roce 2007 byl Rosmini blahořečen. s. 102-5

Citáty o komunismu a socialismu Rosmini si všiml, že pro socialistické reformátory neznamená svoboda člověka mnoho: "Je opravdu pozoruhodné, že všichni sociální reformátoři pohlížejí na ubohou svobodu jako na úhlavního nepřítele, ba dokonce jako na hlavní překážku, která se staví do cesty realizace jejich filantropických záměrů. Je tedy třeba říci zcela jasně, že utopisté, o nichž je právě řeč, a liberálové jakožto obhájci lidské svobody stojí na opačných pólech názorového spektra.”

"Totéž naleznete bez velkých obtíží v nauce Saint-Siomna i v nauce komunistů i všude jinde, ať už se tyto nauky nazývají, jak chtějí. Stále platí, že velkou překážkou jimi navrhovaných reforem je právě lidská svoboda. V zásadě pokaždé se opakuje požadavek, že prvním předpokladem uskutečnění jejich velkolepých příslibů je oběť lidské svobody." s. 30-2

Rosmini píše, že úkolem reformátorů má být zaobstarání každého obyvatele planety Země, což vyžaduje nově rozdělit veškeré bohatství podle toho, jak kdo potřebuje. Z toho správně vyvozuje, že: "Je nám jasné, že tato nová vláda (reformátorů), která nás má zabezpečit proti všem současným pohromám, musí být vybavena pravomocemi nesrovnatelně většími než kterákoli předchozí vláda v dějinách. Nesmíte ale ani pomyslet na to, že tato osvícená vláda by mohla uvedených pravomocí někdy zneužít!" s. 38

Rosmini chápal rozvoj společnosti dynamicky a odvodil z toho: "Nesmíme se divit, že jednotlivec je v zásadě ničím, když vláda sama chce být naprosto vším. Měli bychom se však podivovat tomu, že tito filozofové, kteří chtějí nejprve kompletně zlikvidovat současnou společnost a od základů až po střechu vybudovat onu novou, si neuvědomují, že jakmile by lidská bytost redukována na strojový mechanismus, nevycházely by z ní žádné tvůrčí impulsy, a proto by musel ustat svobodný rozvoj lidských schopností, přestal by jakýkoli pokrok, v takto uspořádané a řízené společnosti by začali scházet velcí vynálezci, odvážní podnikatelé, neúnavní pracovníci, taková společnost by se posouvala dějinami podobně jako stádo ovcí, v němž by panovala prostřednost, monotónnost, nuda, čemuž by se nevyhnutelně přidala nedostatečná produkce, nekvalitní výroba a bída, která by však nepostihovala pouze blažené vladaře mající k dispozici veškeré bohatství." s. 48-9

Odkazy Reference

Související články Seznam světců a mučedníků katolické církve

Externí odkazy

Antonio Rosmini Serbati na newadvent.org

Kategorie:Italští blahoslavení Kategorie:Italští římskokatoličtí duchovní Kategorie:Italští filozofové Kategorie:Narození v roce 1797 Kategorie:Narození 24. března Kategorie:Narození v Roveretu Kategorie:Úmrtí v roce 1855 Kategorie:Úmrtí 1. července Kategorie:Úmrtí ve Strese Kategorie:Muži