náhled|Skalka klasického typu, upravená přiměřeně v souladu s okolím, obsahující prvky vhodné velikosti, s vodními prvky i rostlinami na odpovídajícím místě. Colorado, USA Skalka (též alpinum) je část pozemku v zahradě nebo parku. Je prvek zahradní architektury používaný v sadovnické tvorbě. Charakterem úpravy a výsadby napodobují část horské nebo skalní přirozené kompozice. Někdy jsou součástí doplňky evokující stepní krajinu, vřesoviště, rašeliniště, menší vodní plochy nebo vodního toku. Skalku není možné vytvořit v každé parkové úpravě nebo slohu. Skalka není záhon s kameny. V nevhodném prostředí působí skalka rušivě a je projevem nevkusu. Nevhodným umístěním a úpravou skalky lze snadno znehodnotil jinak dobře upravenou zahradu. Ačkoliv je skalka velmi náročná na vkus a znalosti architekta, většímu rozšíření skalek brání především náročná údržba. náhled|Japonská zahrada v Ósace, Japonsko, velmi vhodně upravená skalka s nízkými dřevinami, kameny v písku (moře) použité jako mystické zpodobnění ostrovů náhled|Skalka v Kóbe, Japonsko. Množství, tvar a velikost i rozsah kamenných prvků má svůj význam jako umělecký projev, kompozici nelze vnímat jako zahradní architekturu
Historie Styl klasické čínské zahrady zahrnuje skalky a přírodní kompozice s kameny. Lze odvodit že zde jsou pravděpodobné kořeny tvorby skalek. Čínské a japonské zahrady se skalkami dosáhly v Evropě velké popularity na konci 19. století. Čínské a japonské zahrady a jejich skalky se nicméně dosti liší od dnešních skalek, především podstatou estetického působení a výzdobou. Nachází se zde obvykle nanejvýše dřeviny a kameny jsou samostatným artefaktem, mystickým prvkem znázorňujícím hory, ostrovy, jsou estetické samy o sobě, nebo jsou použity jako přírodní skulptury v kompozici. S rozvojem turistiky ve společnosti v tomto období také obyvatelé více cestovali do velehor. Turisté vykopávali a přiváželi zpět některé z vzácných ale i choulostivých alpských rostlin, s kterými se na horských hřebenech setkali. Tyto rostliny jsou právě základem výzdoby dnešních skalek.
Prvními z moderních skalek, byly práce Williama Robinsona (1838–1935). Nejslavnějším praktikantem v tomto směru byl však Reginald Farrer (1880–1920), výstřední a vynikající zahradník, který byl nejcharismatičtějším a nejpopulárnějším spisovatelem o zahradnictví v Edwardiánské Anglii. Přestože Umění tvorby skalek nabylo zcela nové úrovně v posledních desetiletích díky pokrokům ve vědě a inovacím v zahradnictví a štěrbinové skalce v Anglii a České republice.urbandictionary.com náhled|Fantastická zahrada v Aysgarth (Velká Británie). Tato unikátní skalka byla vytvořena kolem roku 1906 místním obyvatelem
Kompozice Stejně jako není hudba proudem tónů, malba pouhou záplavou barevných skvrn, není skalka pouhou hromadou kamenů, jakkoliv jednotlivě zajímavých anebo ohromujících množstvím, tvary nebo velikostí. Skalka není mineralogickou sbírkou a neměla by být pouze sbírkou rostlin.
„…není, …žádná chyba běžnější než pokus nahradit rozsahem krásu… Vytvoření hmoty, která prokazuje zaujetí člověka pro obdiv k čemukoliv, co je obrovské nebo ohromující.“ – Humphry Repton
Prvním pravidlem tvorby je podle Reptona přiměřenost: „…, neboli řádné přizpůsobování několika částí k celku, a ten celek k charakteru, situaci a okolnostem místa a jeho vlastníka.“ náhled|Fantastická zahrada v Aysgarth, skalka
Zcela vhodně lze vztáhnout na tvorbu skalky Aristotelovu poznámku v Metafyzice: „Celek je více než souhrn jeho částí.“ Základním kritériem hodnocením zahradnického díla, skalky, tak není množství, exotičnost rostlin nebo kamenů, ba ani barevnost květů, ale její zapojení do okolí, nenásilná elegance a její přirozený, zdánlivě zcela původní vzhled. Má-li skalka splňovat funkci ozdoby pro potěchu oka návštěvníka, je žádoucí pracovat v souladu s pravidly sadovnické tvorby.
Už v roce 1899 píše Frank Albert Waugh v knize Lanscape gardening: "... obecnou zásadou, kterou je třeba nejvíce zdůraznit je, že nic nebude chránit skalku před odsudkem, jestliže se nejeví přirozená svému okolí. Může být dodáno, že to pravé okolí není snadno zajištěno, protože malé, ploché předzahrádky na městském pozemku nemohou nikdy vytvořit asociace, které by ospravedlnily skalku. Když je hromada kamenů umístěna pečlivě uprostřed zastřiženého trávníku, musí být evidentní i většině nevidomých pozorovatelů, že přirozenost je ztracena."
Používané materiály
Terén, poloha a kameny Skalka je zahradní úprava, která je obvykle založená na svahu, kopcovitém nebo zvlněném terénu, anebo vyvýšeném místě v místech více vzdálených od budov, nebo oddělených porosty dřevin. Skalky se nacházejí obvykle na světlých místech, neboť na místech zastíněných stromy obvykle nelze využít vhodné rostliny, časté je však mírné zastínění části. Skalničky rostou nejlépe na východním a obstojně i na západním a severním svahu. Na jižních svazích se v našich běžných podmínkách udrží jen nenáročné rostliny, které snášejí velké teplotní změny a nízkou vlhkost vzduchu. náhled|Vhodná kompozice skalky na svahu. Důležitější je příjemný výraz celku než jediný impozantní detail
Při její konstrukci je obvykle použit umělý nebo přírodní kámen a štěrk. Pokud má skalka evokovat přírodní krajinu a vyvolat libé pocity, jsou materiály v souladu jak logickém, tak estetickém. Je zásadou celou skalku stavět z jednoho druhu kamene. Štěrk a velké kusy jen zcela výjimečně bývají z různých druhů horniny a pokud ano, je zcela dbát na přirozenost kombinace. Obvykle je použitý kámen horninou s nenápadnou přirozenou barvou a strukturou, v přirozených tvarech. Je doporučován místní kámen, typický pro oblast, v níž se skalka buduje, přirozeně zvětralý, ideální kámen je již porostlý mechorosty a lišejníky. Kameny v obvyklé skalce jsou uloženy v přirozených nenápadných polohách, tedy větší plochou na terénu, těžištěm níž, nejlépe pod povrchem. Kameny mají být v ideálním případě částečně zapuštěné v terénu, zdánlivě vystupující z podkladu. Kusy kamene se ve skalce obvykle mají nacházet v přirozených skupinách, nikoliv vystavené po jednom ani jiným nepřirozeným způsobem. Nepřirozeně působící úpravy jsou rušivé. Nejen struktura a barva ale i velikost použité horniny je velice důležitá v poměru k velikosti upravované plochy a celkové kompozici. Je nezbytné znát i pH, případně minerální složení použité horniny. Některé rostliny preferují kyselé půdy a jsou tzv. vápnobojné. Použití nevhodné horniny by mohlo zcela ovlivnit jejich růst. Podobně je celkem nevhodný do skalky např. hadec, jakkoliv je součástí místního podloží. Půdy na vápencích i na žulových substrátech s větším obsahem živců mají alkalickou reakci a vyhovují silně vápnomilným alpínkám (např. protěž, řeřuška, koulenka, zvonek, huseník, prvosenka, aurikule, lomikámen, šáter, mochna apod.). náhled|Zahrada s kamennými plastikami
Kameny mají ve skalce dvojí účel – estetický a funkční. Vhodným výběrem a uložením kamenů se vždy snažíme napodobit přirozené prostředí a vytvářet harmonický doplněk pěstovaných rostlin. Většina ze skalniček by rostla stejně dobře, ne-li lépe, ve vhodné půdě na normálním záhonku. Kámen ve skalce má zabránit splavování půdy a pomocí kamenů jsou vytvářena vhodná místa pro výsadbu rostlin, které jimi budou upevněny a omezovány. Správně umístěné kameny zadržují část vláhy a poskytují rostlinám částečný stín.
Je doporučováno skalky stylizovat v rovině mírným zvlněním terénu. Avšak je nezbytné dbát na vhodnost a přiměřenost takového postupu, zejména vhodného okolí. Již zahradní architekt v 18. století H. Repton se vysmívá skalkám založeným na rovině jako hromadám kamenné suti uprostřed zeleného dokonale střiženého trávníku. Necitlivé úpravy mohou snad jen povzbudit narážky na těžký úděl místních krtků. Ovšem vhodně upravené, i zcela ploché skalky s přiměřenou velikostí a uložením kamenných prvků mohou působit přirozeně, esteticky, ačkoliv podle některých názorů skalky na rovině nemají opodstatnění a působí rušivě, nepřirozeně. Skalka nemusí, nebývá a neměla by být, zcela pokrytá kameny, ačkoliv na menší části velké úpravy lze vhodně napodobit suťové pole, nebo kamenné moře. Je třeba kameny uspořádat a některé části nechat i zcela volné.
Pro lepší přístupnost a obslužnost skalky se na velkých úpravách zřizují kamenné pěšiny, šlapáky, či terénní schodiště z kamenů nebo stupňů, podle záměru. Bludné balvany mohou být na vhodném místě velice výrazné. Velké kamenné objekty, velmi oblíbené megalomany, nemusí působit vhodně zejména v malých úpravách, navíc obvykle bývají vystaveny vztyčeny vzhůru ve stylu menhirů.
Výjimkou od zavedených zásad skalky jsou také umělecké úpravy, které jsou více interaktivním a akčním uměním (založeným na instalaci) nebo happeningem jenž má cíl vykřiknout hluboké poselství, oslnit, upozornit, takové instalace nejsou zahradní úpravou podle pravidel. Podobná umělecká díla existují, jejich hodnota leží v rovině uměleckého poselství. Taková úprava však není skalkou, skalka má vytvořit příjemné prostředí, nikoliv křičet do okolí. Rozhodnutí použít ve skalce málo přirozený a výrazný prvek, je srovnatelné s nápadem postavit si v ložnici maják s mlžnou sirénou. Podobně obvykle působí i výrazně barevně štěrky, antuka, barvené písky, barvené mulče či kusy barevného skla. Vždy je třeba mít na mysli, že kameny jsou také jen jednou ze součástí skalky a že mají tvořit především stanoviště rostlin a příjemné pozadí jejich krásy.
Substrát pro výsadbu Půda se musí připravit podle plánu výsadby. Čím druhově bohatší má být výsadba, tím pečlivěji se musí připravit substrát. Pro rostliny ze skalních a suťových poloh výhradně minerální substrát. Vhodnou směs zeminy pro většinu skalniček lze namíchat asi z 1/2 až ze 3/4 písku, drti a zcela humózní zeminy s nízkou až neutrální pH. Pro zlepšení se přidává někdy také hrubší rašelina. Rašelina s pískem je vhodná pro acidofilní rostliny a kapradiny.
Rostlinstvo Důležitou součástí této zahradní úpravy jsou skalničky (alpínky). Skalničky jsou běžné i vzácné, domácí, vyšlechtěné i cizokrajné byliny. Vyšlechtěné kultivary obvykle bývají vhodnější než původní druhy. Vysokohorské skalničky jsou nejchoulostivější, často špatně prospívají a hynou. Ideální pro většinu výsadeb jsou druhy pocházející z hor a podhůří. Byliny rostoucí na pahorcích a nížinných skalách se vyznačují nenáročností a snášejí i jižní svahy.
Obvykle jsou to málo vzrůstné víceleté byliny, vhodné pro takovou výsadbu skalky, která je plánována. Součástí porostu skalky však nebývají jen skalničky, ale i trvalky, traviny, sukulenty a dřeviny. Výběr dřevin se řídí především rozměry upravované plochy a motivy (biotopy) jednotlivých částí, tedy uměleckým záměrem.
„Já důrazně soudím, že pěstování množství rostlin, ať už jsou jakkoliv kvalitní samy o sobě a jakkoliv rozsáhlý je jejich počet, netvoří zahradu, jen sbírku. Vlastnění rostlin je ohromná věc, pokud jsou používány s pečlivým výběrem a určitým úmyslem. Pouhé vlastnictví nebo výsadba rostlin netříděných v prostorách zahrady je pouze jako vlastnění krabice barev od nejlepšího barvíře nebo, abych šla o krok dál, je to, jako mít části těchto barev připravených na paletě. To však nepředstavuje obraz.“ – Gertrude Jekkyll
Bohatý sortiment rostlin umožňuje vysázet velké množství druhů. Avšak zahrada nemá být sbírkou, ale kompozicí rostlin. Jestliže dojem ze skalky bude rozmělněn spoustou sebekrásnějších skalniček, nevynikne jejich krása a celek bude působit dojmem zmatku. Je vhodné si dobře naplánovat výsadbu a použít vhodně a ve větším množství, méně druhů. náhled|Skalka a skalničkáři