Kognitivní lingvistika je disciplína na pomezí lingvistiky a dalších oborů. Je součástí tzv. kognitivních věd.
Východiskem kognitivní lingvistiky je předpoklad, že jazyk a jeho užívání jsou jednou z kognitivních aktivit lidské mysli. Kognitivní lingvisté předpokládají, že jazyk umožňuje poznávat procesy v mysli, které jsou jinak nepozorovatelné. Kognitivní lingvistika plynule navazuje na další obory, které tyto poznávací procesy zkoumají, např. psycholingvistika, neurovědy: neurolingvistika, umělá inteligence. Některé přístupy mají blíže k filozofii, etnologii a jazykové antropologii.
Kognitivní lingvistika nepřináší jednotnou koncepci, zahrnuje mnoho modelů lidské mysli. Dominuje zaměření na pragmatickou složku významu. V centru pozornosti stojí hlavně pojmenování, ale vznikají kognitivně zaměřené práce i o gramatice.
Antropocentrický přístup Zkoumání metafory v jazykových projevech vede k antropocentrickému modelu konceptualizace. Tento směr nachází zdroje jazykových významů, myšlení a prožívání v lidské tělesné zkušenosti. Tyto výzkumy též přinesly podstatné poznatky pro pojetí metafory: metafora již není vnímána jen jako jev primárně jazykový, ale konceptuální. Metafora není jen součástí mluvení, ale též myšlení.
Významní představitelé George Lakoff Mark Johnson Mark Turner
Jazykový obraz světa Druhý přístup je sice též antropocentrický, ale není zaměřen na lidskou tělesnost, ale na člověka jakožto součást společenství. Jeho východiskem je předpoklad, že jazyk, kterým mluvíme, má vliv na to, jaký si utváříme "obraz světa". Centrálním tématem je v tomto proudu kategorizace pojmů, především na základě prototypů. Výzkumy vychází z lidové etymologie, folklórních textů, frazeologie a jsou zaměřeny na konstrukci kognitivního významu slova a jeho konotací.
Významní představitelé Jerzy Bartmiński Anna Pajdzińska Irena Vaňková Jasňa Pacovská
Historie
Předchůdci kognitivní lingvistiky Spojením jazyka a myšlení se zabývali filozofové a myslitelé už v nejstarších dobách. Také moderní kognitivní lingvistika čerpá z myšlenek významných starších badatelů, například René Descarta, Gottfrieda Wilhelma Leibnize, Johanna Gottfrieda Herdera, Wilhelma von Humboldta a dalších.
Na začátku 17. století se problematice spojení jazyka a myšlení okrajově věnoval např. René Descartes, který vnímá jazyk jako příklad toho, co nás odlišuje od jiných bytostí (např. zvířat). Tato problematika není, co se rozsahu týče, v Descartově díle velmi významná, ale tvoří důležitý milník pro chápání jazyka do pozdějších dob. Jazyk je pro Descarta užívání slov nebo jiných znaků a jejich skládání za účelem sdělit své myšlenky jiným. Jeden z charakteristických znaků lidského projevu podle Descarta je „tvořivost“, schopnost reagovat na nastalou situaci, která může být jiná než všechny, co jsme dosud zažili, a dokonce ji i nějak slovně uchopit. Zároveň se věnuje myšlence tvorby univerzálního jazyka.
Vzniku univerzálního jazyka se věnuje později i G. W. Leibniz. Na rozdíl od dřívějších pokusů, Leibniz chtěl vytvořit plnohodnotný, jednoduše překladatelný filozofický jazyk. Zároveň se věnoval původu jazyků a jejich historické příbuznosti. Ve svém díle Brevis designatio meditationum de originibus gentium, ductis potissimum ex indicio linguarum zmiňuje, že nejlépe odhalíme původ národa podle klasifikace a studia jeho jazyka. Díky této tezi začal sbírat velké množství dat a materiálů z různých koutů světa a velmi tak přispěl k rozvoji komparativní jazykové analýzy. Tvrdí, že musel existovat jeden původní jazyk, lingua antiqua, který již úplně zanikl, ale jeho prvky nalezneme v každém jazyce.
Pokračovatelem Descartovy myšlenky o jazyce je i Johann Gottfried Herder. Důvodem, proč lidé začali mluvit, byla podle Herdera potřeba něco sdělit, vyjádřit své myšlenky a pocity, stejně jako u Descarta. Zároveň byl jedním z prvních kdo vyjádřil myšlenku nad propojením kultury a jazyka. Historie národa se podle něj odráží v jeho jazyce: „Každý národ mluví podle toho, jak myslí, a myslí podle toho, jak mluví.“
Německý filozof Wilhelm von Humboldt se ve své práci věnoval, podobně jako Herder, vztahu mezi národem a jeho jazykem. Jazyky se podle něj liší jeden od druhého, protože různé národy mají různé mentality a ty se v jazycích odrážejí. Zároveň z toho vyvozuje že čím dokonalejší je struktura národního jazyka, tím dokonalejší je mentalita daného národa nebo rasy. Ztotožňování termínů jazyk, kultura a rasa však moderní antropologie odsuzuje.
Za předchůdce kognitivní lingvistiky lze považovat i jazykovědný směr/metodu užívanou primárně v etymologii, Wörter und Sachen. Při této metodě se nezkoumají pouze slova, ale i objekty jimi označované. V etymologických slovnících se často užití metody Wörter und Sachen pozná podle obrázku reálie, který je spojený s výkladem.
Vznik kognitivní lingvistiky Vznik kognitivní lingvistiky je neodmyslitelně spojen s kognitivním obratem, který zásadním způsobem ovlivnil vědecké myšlení 20. století. Začala jako jeden ze způsobů pojetí studia jazyka, ale nyní toto pojetí překračuje veškeré tradiční meze.
Mezi zakladatele patří George Lakoff, Mark Johnson a také Ronald Langacker. Hlubší kořeny však už dříve zkoumal Noam Chomsky, a to v rámci generativismu. Jeho teze však začaly být ve druhé polovině 70. let zpochybňovány, protože se nezabývaly jazykem a kognitivitou ve významu takovém, jak je ukotven v lidské zkušenosti. Lingvisté se tak ze začátku zabývali v kognitivní lingvistice především metaforičností a metonymičností, a to v rámci antropocentrického přístupu.
Celkově je kognitivní lingvistika považována za mladou disciplínu. Vývoj kognitivní lingvistiky probíhal během 80. let 20. století a je úzce spojen s kognitivní vědou.
Ronald Langacker Langackerova práce byla pro rozvoj oboru patrně ještě významnější než Lakoffova, jelikož jeho dílo Cognitive Grammar (Kognitivní gramatika, 1987) nabízí radikální proměnu v pojetí jazykového významu a v otázkách jeho vztahu k povrchové formě projevů (tj. konkrétní jazykové realizaci). Pozornost věnuje otázkám „gramatičnosti“ (přípustnosti) a skutečnosti, že syntaktické uspořádání je také svou povahou symbolické a nese význam podobně jako jednotlivá slova a morfémy. Co se týče vnímání jazyka jeho mluvčími, podle Langackera nedochází při užívání jazyka k vytváření a užívání abstraktních pravidel, mluvčí vycházejí z konkrétních zkušeností s užíváním jednotlivých jazykových prvků a s jejich zvláštnostmi.
George Lakoff George Lakoff spolupracoval s Markem Johnsonem. Lakoffova práce spočívá především v jeho dvou nejznámějších knihách, a to: Metaphors We Live By z roku 1980 (Metafory, kterými žijeme, 2002) a Women, Fire and Dangerous Things z roku 1987 (Ženy, oheň a nebezpečné věci, 2006). V těchto knihách zkoumá účinky kognitivních metafor.
V roce 1989 vznikla Mezinárodní asociace kognitivní lingvistiky (ICLA – International Cognitive Linguistics Association) z konference o kognitivní lingvistice, kterou v roce 1989 v Německu poprvé uspořádal Rene Dirven v roce 1989. Od 90. let vydali několik knižních sérií, které čerpají z poznatků lingvistů a také uvedli časopis Cognitive Linguistics, které vydávalo nakladatelství Mouton de Gruyter.
Kognitivní lingvistika ve 21. století Teorie zakladatelů kognitivní lingvistiky dále rozpracovávají další badatelé. K výrazným osobnostem počátku 21. století patřili, kromě již jmenovaných, Tore Nesset, Dagmar Divjak, Catherine Caldwell-Harris, Gilles Fauconnier a Mark Turner. Po svém etablování na konci 20. století se přístupy a metody začaly různit. Práce v kognitivní lingvistice na počátku 21. století se pohybují na třech základních osách a vyrovnávají se se třemi základními stránkami oboru.
První osou je tzv. redukcionistické rozhodnutí, které označuje jazyk za mentální jev umožňující všezahrnující popis. Druhou osou je tzv. sociální rozhodnutí. Do popředí staví sociální rozměr jazyka a zahrnuje sociální vlivy utvářející samotný jazyk. Třetí osou je tzv. metodologická výzva, která kognitivním lingvistům nabízí několik možností. Všechny tyto osy tvoří střed, kolem kterého se kognitivní lingvistika pohybuje.
U každé osy rozlišujeme tři dimenze. Jsou uspořádané podle polárních protikladů. Dimenze času se zabývá otázkou synchronie versus diachronie, tedy zda máme brát v úvahu data vyslovena v konkrétním čase, nebo sledovat změny v čase. Dimenze jazykové rozmanitosti studuje jevy jednoho jazyka a jejich rozmanitost v mnoha jazycích. Dimenze modality řeší otázku zvuků a gest, tedy jestli se máme na jazyk soustředit pouze v psané podobě nebo se zaměřit i na jiné způsoby komunikace.
Kognitivní lingvistika byla v historii především mentalistické přesvědčení. Zakládalo se na introspekci a mělo minimální zájem o sociální aspekty komunikace. V současnosti je tato disciplína rozšiřována o nové názory v kognitivní, sociální a metodologické ose. Rozšiřují tak kognitivně lingvistické zkoumání v čase, prostoru a modalitě. Nejnovější interpretace chápou kognitivní lingvistiku jako určitý závazek vysvětlit a popsat jazyk tak, jak probíhá v mysli jedince. Někteří upozorňují na to, že by se kognitivní lingvisté měli v některých oblastech více zapojit do kognitivních věd, jako je například kognitivní psychologie.
Zastánci kognitivní osy podávají popis jazyka, který je v souladu s obecně známými informacemi o lidském poznání. Cíl se často označuje jako „kognitivní závazek“. Tato osa je orientována mentalisticky. Dříve měl pojem „kognitivní“ dvě interpretace, a to využití poznatků kognitivních věd při zkoumání informací získaných pomocí introspekce a využití informací k prohloubení poznatků kognitivní vědy. V poslední době se však objevují nejméně tři různé interpretace. Patří mezi ně kognitivní realita, kognitivní věrohodnost a biologická realita.
Významná témata Konceptuální metafora Konceptuální metafora je v kognitivní lingvistice velmi důležitý pojem. Vysvětluje, jak lidé používají známé fyzické nebo konkrétní zážitky k pochopení a vyjádření abstraktních pojmů, které by pro nás jinak byly velmi špatně uchopitelné. Tento přístup byl poprvé systematicky popsán Georgem Lakoffem a Markem Johnsonem v knize Metaphors We Live By (Metafory, kterými žijeme), vydané v roce 1980. Podle jejich teorie nejsou metafory jen „ozdobou jazyka“, která ho má zpestřit a rozvinout holé věty. Naopak: jedná se podle nich o komplexní nástroj, který odráží hluboké struktury našeho myšlení. Konceptuální metafora tedy reprezentuje a doslova zhmotňuje způsob, jakým lidé přemýšlejí, strukturalizují své myšlenky a jak chápou svět. Který je obklopuje. Typickým příkladem je známá metafora „čas jsou peníze“ na které vidíme, že lidé často vnímají čas jako zdroj, který lze „ušetřit“, „investovat“ i „promarnit“.
Konceptuální metafory často spojují dva základní prvky: cílový (abstraktní koncept, který se potřebujeme přiblížit a pochopit) a pomocný, nebo také zdrojový (konkrétní, známý a hmatatelný fakt, který nám slouží jako model). Tato struktura je viditelná například v metaforách popisujících diskusi. Ta je přirovnávána k boji nebo válce. Typickým příkladem je slovní spojení „bojovat proti názoru“, nebo „porazit oponenta“. Tyto metaforické rámce nejsou omezené jen na jazyk. V praxi ovlivňují i to, jak lidé přistupují k rozporům, debatám a argumentům, jak je hodnotí a jaké strategie používají.
Konceptuální metafory a teorie, které se jich týkají, mají vliv na různé oblasti lidské činnosti, jako je například lingvistika, psychologie a filozofie. Výzkum v této oblasti ukazuje, že konceptuální metafory nejsou náhodné: naopak. Jsou hluboce zakořeněné ve fyzických zážitcích a kulturních zkušenostech lidí i národů. Zkoumání těchto metafor umožňuje analyzovat nejen to, jak lidé používají jazyk, ale také to, jak strukturalizují své myšlenky, jak interpretují abstraktní pojmy.
Metonymie