Marie Pospíšilová, vlastním jménem Marie Terezie Vondřichová (23. ledna 1862 PrahaMatriční záznam o narození a křtu – 26. května 1943 Tegernsee, Německo), byla původem česká herečka činná především na německých scénách.

Život Narodila se v pražském Karlíně. S hereckou činností začínala v kočovných společnostech (Josef Emil Kramuele, František Pokorný). Zde prožila milostný poměr s hercem Eduardem Vojanem.

V roce 1879 získala angažmá v pražském Prozatímním divadle, odkud v roce 1881 přešla s velkou částí hereckého souboru do nově vzniklého Národního divadla. V divadle soupeřila o role s tehdy významnými herečkami – Otýlií Sklenářovou a Marií Bittnerovou. V divadle měla Pospíšilová svého ochránce, kterým byl režisér Antonín Pulda, její učitel a přítel, později snad i milenec.Jaroslav Kvapil: O čem vím, Orbis, Praha, 1932, str. 41 Pulda byl bez pochyby velký divadelní pedagog a Pospíšilová mu po celý život vyjadřovala vděčnost.

Spor s ředitelem Šubertem

Podle mnoha výpovědí byl Pospíšilová velmi tvrdohlavá, sebestředná a těžko se s ní pracovalo. Stejně jako její starší soupeřka Marie Bittnerová usilovala o hlavní role v tragickém oboru (činoherní herci se dělili do “oborů” podle naturelu – komediálního, tragického, romantického atd., ten tragický měl největší popularitu a prestiž). Dramaturg divadla Ladislav Stroupežnický, který si vedl poznámky o hercích souboru, si o ní poznamenal: "Rtuť, vášeň, rozmazlené dítě."

Pospíšilová i Pulda nesouhlasili, stejně jako mnoho jiných herců, s autoritativním vedením ředitele Národního divadla Františka Adolfa Šuberta, který protežoval svou vlastní oblíbenkyni, herečku Bittnerovou (zda byla Bittnerová Šubertovou milenkou, je sporné, ale ne nemožnéBohumil Benoni, Nová kniha vzpomínek a dojmů II. str. 57. – paměti, které na sklonku svého života sepsal její manžel, herec Jiří Bittner, po jeho smrti Šubert odnesl z jeho literární pozůstalosti a zničil).

Nejprve Pulda vystoupil proti dramaturgovi Stroupežnickému, poté se Pospíšilová vzepřela autoritě ředitele, který byl mimo jiné známý tím, že udržoval milostné poměry s herečkami souboru a často je odměňoval rolemi nebo finančními bonusy (mezi jeho milenky patřily např. Hana Benoniová, Marie Laudová nebo Karla Velsová).Anna Lauermannová-Mikschová, Deníky. Literární dědictví v archivu Památníku národního písemnictví. Skandály tohoto druhu, zejména u muže tak vysoce postaveného, se v tehdejších médiích objevovaly jen zřídka, nicméně o poměrech v Národní divadle vypovídá řada soukromých deníkových záznamů (např. Anna Lauermannová-Mikschová nebo Marie Červinková-Riegrová).

V zimě roku 1884, po ostrých sporech s režisérem o jeho rozhodnutí o obsazení, se mu odmítla nadále podřizovat a zveřejnila svůj kritický názor na poměry v divadle: ”Systematické ubíjení mého talentu i mého zdraví, které si obral za účel ředitel Národního divadla p. Fr. Šubert, dohnalo mne až k tomu, že jsem podala okamžitou výpověď ze svazku téhož ústavu. Podrobnosti zákulisních intrik a milostných poměrů, jejichž obětí jsem já, vysvětlím milému obecenstvu, až nabudu chladnější rozvahy. Bůhví že nerada se loučím s obecenstvem, které se ke mně vždy tak vlídně a laskavě chovalo, a ujišťuji zde svou ctí, že bych až do posledního dechu sloužila tomuto národnímu ústavu, kdyby v čele stál muž, jenž posvátný účel Národního divadla cení výše než svoje choutky.” Pospíšilová byla první a jediná, která o sexuálních stycích Šuberta s herečkami promluvila veřejně. Tento text vyšel v Národních listech a byl rozdáván před Národním divadlem v den představení Marie Bittnerové. Oba, Pospíšilová i Pulda, byli propuštěni. Pokoušeli se o smíření se Šubertem, ale marně. Šubert jejich omluvu nepřijal. Řada českých politiků se snažila zmírnit režisérovu tvrdost a prosila za návrat Pospíšilové, ale také marně. Šubert jí už tuto urážku na cti nikdy neodpustil.Václav Štech, Džungle literární a divadelní. p. 35. Ke stížnosti Pospíšilové se nikdo veřejně nepřidal a Šubert udržoval milostné poměry s herečkami a tanečnicemi až do svého odchodu z Národního divadla. Jeden z mála, který se rozhodl stížnost Pospíšilové nesmést pod stůl, byl divadelní žurnalista Jan Ladecký, velký Šubertův kritik, který se k aféře vracel ve svém časopise Česká Thalia.

Berlín a Vídeň

Ještě v tomtéž roce vystoupila pohostinsky v polském KrakověJaroslav Kvapil: O čem vím, Orbis, Praha, 1932, str. 241 a pak v srpnu 1885 v pražském německém divadle, čímž proti sobě popudila pražskou veřejnost, ale pomohlo jí to následně získat angažmá v předních divadlech v Německu a v Rakousku (Drážďany, Hamburk, Vídeň – 1890, Berlín).

V roce 1890 odešla do císařského Burgtheater ve Vídni, kam ji pozval ředitel Max Burckhard jako náhradu do oboru tragédek za rumunskou herečku Agathu Bârsescu. Pospíšilová debutovala v roli princezny Eboli v Schillerově tragédii Don Carlos. Dále vystupovala mimo jako titulní Marie Stuartovna nebo William Shakespeare's Julie a dcera krále Leara Goneril. Ve vídeňské premiéře představila také kněžnu Fedoru ze stejnojmenného dramatu Victoriena Sardou (tato role byla napsána pro herečku Sarah Bernhardt). Záhy však vypukl konflikt mezi Pospíšilovou a její stárnoucí, ale velmi oblíbenou herečkou tragických rolí Charlotte Wolter, která se dala slyšet, že “bude radši na jevišti do sta let, než aby přenechala nějakou roli Pospíšilové”. Konflikt, ve kterém Pospíšilová nakonec rezignovala, byl častým tématem vídeňských kulturních novin a otevřel diskusi o budoucnosti a směřování Burgtheateru.Berliner Theater-Brief, In. Der Humorist, 1. September 1893. p. 3.

Vídeňská kulturní obec odchodu Pospíšilové litovala (stejně jako později sama herečka), ač na počátku její kariéry ji vyčítali deklamační patos, hereckou manýru, až machu, kterou se podle vídeňských kritiků vyznačovalo české herectví obecně.

Z Vídně se Pospíšilová vrátila do Berlína, tentokrát do Berliner Theater, které vedl herec a ředitel Ludwig Barnay,Ludwig Barnay, Erinnerungen von Ludwig Barnay. p. 425. jenž se stal jejím nejčastějším hereckým partnerem (Desdemona v Othellovi, Lady Macbeth v Macbethovi atd.). V Berlíně mohla poprvé naplno rozvinout svůj tragický potenciál. Její specialitou byly postavy odsouzené k tragickému skonu a vyžadovaly luxusní róby a kostýmy, které si v té době musely herečky zajišťovat na vlastní náklady, což často znamenalo, že hledaly bohaté mecenáše a sponzory.Melanie Hinz, Das Theater der Prostitution. p. 92. Pospíšilová se proslavila tím, že investovala velké částky do svých honosných rób a získala status módní ikony.

Během roku 1894 se rozhodla opustit německé divadlo. Jednou z příčin jejího rozhodnutí mohla být smrt jejího blízkého přítele a bývalého milence Antonína Puldy. Barnay také předal funkci ředitele Berliner Theatre dramatikovi a divadelní kritikovi Oskaru Blumenthalovi, jenž byl následně Aloisem Praschem.

V druhé polovině 1894 opakovaně pobývala v Praze a její přítomnost vyvolávala pozornost veřejnosti i médií. V letech 1894 a 1895 podnikla turné po Německu. Začala pociťovat příznaky hereckého vyhoření a nebyla spokojená se stavem německého divadelního umění obecně: Nejsem unavená z divadla... Ale jsem – nepotřebná. My herečky tragického oboru jsme téměř všechny zbytečné. Divadla, kde se ještě ctí klasická tragédie, se dají spočítat na jedné ruce. Už se pro nás nepíší nové hry a natož takové, které by stálo za to studovat a hrát, a i přední divadla uvádějí klasické drama jen zřídka a ze slušnosti. Všechna naše divadla se jsou komerční domy a etický cíl se zcela ztratil ze zřetele... Takže odejdu z jeviště a - počkám. Ještě počkám. Ještě nejsem tak stará a já - Mám čas."Eine Tragödin über das moderne Drama. In. Münchener Kunst- u. Theater-Anzeiger. June 10 1894. p. 1.

Pokus o návrat do Prahy

O deset let později, v roce 1895, byla pozvána Družstvem Národního divadla (konkrétně předsedou Družstva, JUDr. Janem Růžičkou) proti vůli ředitele Šuberta. Mezi Šubertem a Růžičkou v té době došlo k ostrému sporu o rozsahu kompetencí ředitele a je možné, že angažování Pospíšilové bylo pouze lakmusovým papírkem ředitelova vlivu.Milena Lenderová, K hříchu a k modlitbě. p. 222. Ředitel Šubert také popouzel část společnosti svými milostnými vztahy s herečkami a tanečnicemi souboru (mezi jeho milenky patřily například Hana Benoniová či Marie LaudováAnna Lauermannová-Mikschová, Deníky. Literární pozůstalost - Památník národního písemnictví, zejm. zápisky z let 1895-1897.).

Ředitel se rozhodl Pospíšilové ostentativně vyhýbat a měl z divadla dlouhodobou dovolenou a věnoval se přípravě národopisné výstavy, správním výborem Družstva ND k pohostinským vystoupením v pražském Národním divadle,Ljuba Klosová: Život za divadlo (Marie Hübnerová), Odeon, Praha, 1987, str. 47 což vyvolalo opět rozporuplné reakce a byla znovu obviňována ze zrady národních zájmů v roce 1885, kdy začala hrát v německých divadlech. Za Pospíšilovou se postavili Mladočeši a F. X. Šalda v časopise Rozhledy, proti vystoupili Staročeši, kteří publikovali odmítavé články mj. v Národních listech a v časopise Čas, kde Jan Herben zvolil velmi radikální rétoriku: “Kdo zběhne, odstřelte ho.,” čímž pranýřoval hereččino porušení národní disciplíny.Jan Herben, Čas, 1895/24. Mezi další odpůrce Pospíšilové patřili např. Jaroslav Kvapil, či Ignát Herrmann.

Divadelní kritik Jaroslav Kvapil se domníval, že problém byl kosmopolitní životní postoj Pospischil, který v českém prostředí vyvolával odpor: “Svým internacionalismem přes různá novinářská prohlášeni - se slečna netají a nad to cely její život dosavadní jest důkazem, že podstaty naší nelibosti vůči jejím skutkům dřívějším chápat nemohla.” Jaroslav Kvapil, Pohostinské hry slečny Marie Pospíšilovy. In. Zlatá Praha 1895, Nr. 26, P. 312). K hereččině neoblíbenosti mezi radikálními vlastenci přispěl i fakt, že byla považována za milenku zemského místodržitele, hraběte Františka z Thun-Hohensteinu.Původní dopis z Čech, In. Amerikán. 1895/34, 8 May 1895. p. 14.

Při jejím prvním vystoupení v Národním divadle po jedenácti letech v roli ruské kněžny Fedory oblehly divadlo stovky studentů demonstrujících proti národní zrádkyni. Dalších více než sto protestujících se rozhodlo pískotem, křikem a dupáním narušit její představení. Po jedenácti minutách protestů, kdy Pospíšilová trpělivě čekala na jevišti v kajícném postoji prosebnice, bylo deset nejhorlivějších demonstrantů zatčeno a ostatní se zklidnili, takže představení mohlo začít. Podle výpovědí divadelních zasvěcenců měl financování této demonstrace na svědomí ředitel Šubert, který doufal, že se mu podaří herečku zdiskreditovat.Václav Štech, Džungle literární a divadelní. p. 35.

Pospíšilová si prosadila několik nezvykle výhodných výjimek. Podepsala smlouvu s výjimečnou gáží i podmínkami.Jaroslav Kvapil: O čem vím, Orbis, Praha, 1932, str. 160 Pospíšilová byla první herečkou, jejíž smluvní honorář byl dvojnásobně vysoký oproti honoráři muže.Kateřina Urbanová Mojsejová, Profesní a soukromý život divadelních hereček od 60. let 19. století do roku 1918. p. 206. Zároveň si písemně vymínila, že ředitel Šubert nebude zasahovat do její umělecké činnosti.

Následně po podepsání Pospíšilová Šuberta vyhledala a nabídla mu smír. Ředitel vznesl námitky, choval se k Pospíšilové arogantně a ona ve zlosti odešla. Po neúspěšném osobním setkání s ním Pospíšilová smlouvu roztrhala a vrátila se natrvalo k německému divadlu.Jaroslav Kvapil: O čem vím, Orbis, Praha, 1932, str. 161 Jejím posledním pohostinským vystoupením v Národním divadle a v českém jazyce byla role Blaženy v Shakespearově hře „Mnoho povyku pro nic“ dne 15. června 1895.Jaroslav Kvapil: O čem vím, Orbis, Praha, 1932, str. 158

V době svého pobytu v Praze byla členkou Amerického klubu dam, prvního českého ženského spolku založeného Karolínou Světlou a Vojtou Náprstkem.

Po odchodu z Prahy