náhled|Portrét mladého Jana Nerudy náhled|Jan Neruda a Anna Holinová náhled|Vlastnoruční dopis Jana Nerudy. náhled|Hrob Jana Nerudy (Vyšehradský hřbitov) Jan Neruda (9. července 1834 Praha-Malá StranaZáznam o narození a křtu v matrikách 1. dělostřeleckého pluku na Újezdě – 22. srpna 1891 Praha-Nové MěstoMatriční záznam o úmrtí a pohřbu farnosti při kostele Panny Marie Sněžné na Novém Městě Pražském) byl český básník, prozaik, novinář, dramatik, literární a divadelní kritik, vůdčí osobnost generace májovců.
Život
Mládí Pocházel z pražské Malé Strany, narodil se v Újezdských kasárnách.historická fotografie Český svět, 18.08.1916Újezdská kasárna stála na úpatí Petřína, přibližně proti ústí dnešní Vítězné ulice. Otec Antonín Neruda (1784–1857) byl vysloužilý dělostřelec, později trafikant. Matka Barbora, rozená Leitnerová (1795–1869), sama dříve ovdovělá, byla druhou manželkou vdovce Antonína Nerudy. V roce 1835 koupila matka dům v Zásmukách, kde rodina po čas žila. V roce 1838 získal otec povolení k pobytu v Praze, kde si otevřel krámek v pražském domě U Dvou slunců v Ostruhové (dnešní Nerudově) ulici, od roku 1841 trafiku.Podle jiných zdrojů žil v domě U Dvou slunců až od roku 1845.[] Když otec zemřel, přestěhoval se Jan Neruda s matkou do domu U Tří černých orlů (Nerudova 225/44).
Studia Od roku 1841 byl žákem metropolitní školy u Sv. Víta, v letech 1842–1846 navštěvoval malostranskou německou hlavní školu. Středoškolská studia začal na malostranském gymnáziu, v letech 1851–1853 na Akademickém gymnáziu, kde maturoval.Mezi jeho přátele na Akademickém gymnáziu patřil např. básník Vítězslav Hálek. Po třech semestrech absolvoval na právnické a filozofické fakultě, během studií si přivydělával jako furýr (poddůstojník obstarávající účty) a armádní účetní. Neukončená studia v roce 1857 opustil a učil na různých školách češtinu a němčinu.
Novinář Asi od roku 1856 pracoval v redakcích německých a českých listů. V roce 1860 se stal redaktorem českého deníku Čas, ze kterého roku 1862 přešel do deníku Hlas. Hlas byl roku 1865 sloučen s Národními listy a Jan Neruda se stal až do smrti jejich fejetonistou. Spolupracoval též s časopisy, zejména s Květy a Lumírem.
Cesty Podnikl několik cest do Německa, Francie, Maďarska, Itálie, Řecka a Egypta http://mluveny.panacek.com/povidky/5270-mesita-v-kahire.html Mešita v Káhiře (2006). O těchto cestách si vedl záznamy, které jsou zajímavým svědectvím o životě této doby, obsahují různé postřehy, které jej představují jako dobrého pozorovatele.
Osobní život Jeho první láskou byla Anna Holinová (1836–1910) z vlastenecky orientované rodiny malostranského sluhy Františka Holiny (* 1806).Pobytová přihláška pražského magistrátu, Archiv hl. m. Prahy Věnoval jí řadu svých básní, někteří ji nazývali věčnou Nerudovou nevěstou. Díky jejímu otci se seznámil s B. Němcovou a K. J. Erbenem. Vztah s Annou Holinovou ztroskotal na Nerudově neochotě k manželství a na počínajícím vztahu ke Karolině Světlé.
Jeho druhou, ale platonickou láskou byla spisovatelka Karolina Světlá. Ta jej povzbuzovala při jeho tvorbě a často mu také finančně vypomáhala. On jí byl rádcem při jejích prvních literárních pokusech. Když mu pak jednou hrozilo vězení pro dlužníky, prodala Karolina Světlá rodinný šperk a peníze mu půjčila. Celá událost se ale dostala na veřejnost a rozzlobený manžel Karoliny Světlé, prof. Petr Mužák, jej donutil, aby mu vydal všechny dopisy, které dostal od jeho ženy. Na manželce si zase vymohl slib, že se s Nerudou už nikdy nesejde. Tak navždy skončilo přátelství Karoliny Světlé s Janem Nerudou.
V roce 1862 se znovu zamiloval, tentokrát do patnáctileté dívky Terezie Marie Macháčkové (1847–1865), dcery statkáře a cukrovarníka Josefa Macháčka z Králova Dvora, kde básník často pobýval o letních prázdninách. Jejich vztah přerušila dívčina předčasná smrt.
Jako zralý muž se 44letý básník ve Vlachově Březí zamiloval do bratrancovy dcery, 22leté Anny (Aničky) Tiché. Neruda sám se vzhledem ke značnému věkovému rozdílu rozhodl vztah ukončit.
Měl vřelý vztah k matce, se kterou také až do její smrti v roce 1869 žil. Její smrt ho velmi zasáhla, což se odrazilo také v jeho tvorbě. Matka působila jako hospodyně u francouzského paleontologa Joachima Barranda, který pobýval v Čechách a stal se i jakýmsi Nerudovým otcovským protektorem. Barrandova projektantská práce na pražské železnici byla i zdrojem Nerudova zájmu o sociální prostředí této stavby, z něhož čerpal motivy zejména v šestidílném cyklu próz Trhani.
Po celý život básníka provázela hmotná nouze, přestože byl nesmírně plodným a uznávaným žurnalistou. Jednou týdně psal fejeton do Národních listů, působil jako divadelní referent a literární kritik, redigoval několik populárně-naučných časopisů.
Poslední léta života Od roku 1874 bydlel na Starém Městě v domě čp. 1005/I v Konviktské ulici 30, odkud se odstěhoval v září roku 1883, a pak až do smrti bydlel na Novém Městě ve Vladislavově ulici 1382/14Národní archiv ČR, Pobytová přihláška pražského policejního ředitelství. Roku 1880 onemocněl zánětem žil, od té doby jej pronásledovala až do smrti řada chorob. V roce 1888 uklouzl v zimě na náledí a roztříštil si čéšku. Nedocházel už ani do redakce Národních listů a fejetony od něj odnášel poslíček. Zemřel 22. srpna 1891 na zánět pobřišnice vyvolaný rakovinou střev.
Byl pochován na Vyšehradském hřbitově v Praze. Jeho pohřeb se stal společenskou událostí a manifestací národního cítění.
Dílo Jan Neruda se stal vůdcem generace, jež se na jaře 1858 v almanachu Máj přihlásila k odkazu K. H. Máchy (Hálek, Světlá, Heyduk, Mayer, Barák aj.).
Postoj, že Neruda byl zastíněn Hálkem, je chybný. Toto klišé, které prezentoval již na konci 19. století Svatopluk Machar, se v české literatuře drží přes sto let.
Žurnalistická činnost Nejrozsáhlejší část Nerudova díla tvoří činnost žurnalistická. Neruda začal svoji žurnalistickou kariéru již na konci 50. let. Nejprve psal pro německé liberální časopisy – Tagesbote aus Böhmen, Prager Morgenpost). Od roku 1859 spolupracoval také se zábavným časopisem Obrazy života. Jeho žurnalistická činnost se však plně rozvinula až na počátku 60. let, kdy začaly vycházet české noviny. V roce 1860 vstoupil do redakce českého Času, odkud kvůli jeho politickému zaměření v roce 1862 odchází a stává se členem redakce časopisu Hlas, který byl orientovaný demokraticky. O tři roky později došlo ke sloučení Hlasu s Národními listy, zde působil jako fejetonista, literární a divadelní kritik. Setrval zde až do smrti. Mimo to krátce spolupracoval s V. Hálkem v časopise Květy a Lumír.
Nejvýraznější oblastí Nerudovy žurnalistické tvorby jsou fejetony. Psal je po celou dobu své práce v novinách, až do smrti. Velmi často je podepisoval trojúhelníkem. Koncipoval je jako svébytné a umělecky zaměřené žurnalistické útvary. Všímal si všedních věcí, běžných i mimořádných událostí pražského života či společnosti, ke kterým zaujímal určitý postoj, tím se snažil o zlepšení české kultury. Své fejetony shromáždil do pětisvazkového knižního výběru nazvaného Fejetony. První z pěti svazků vyšly Studie,krátké a kratší (1876), první oddíl. V témže roce následoval druhý oddíl Studií, krátkých a kratších. V následujícím roce byl vydán další svazek fejetonů Žerty, hravé i dravé. Na základě mnoha Nerudových cest do zahraničí vznikly dva svazky fejetonů, které zahrnují Pařížské obrázky (1864) a Obrazy z ciziny (1879).POHORSKÝ, Miloš. Jan Neruda. In: BRABEC, Jiří a kol. Dějiny české literatury III: Literatura druhé poloviny devatenáctého století. 1. vyd. Praha: NČAV, 1961, s. 139-187.
Prozaik Nerudova prozaická díla jsou velmi rozmanitá a rozsáhlá, z velké části spjata s Prahou. Jeho cílem bylo zachytit v krátkých obrazech konkrétních životních situací osobité vidění objektivní skutečnosti. Mezi jeho povídkami a fejetony existuje těsná spojitost, plynulý přechod. Některé fejetony můžeme řadit mezi povídky, a naopak některé části povídek mezi fejetony. Patrné je také přenesení motivů z fejetonů do povídek.
Vrcholné Povídky malostranskéhttps://temata.rozhlas.cz/jan-neruda-7963678 Jan Neruda - Český rozhlas, audioknihy apod., zobrazující na jedné straně idyličnost, na druhé člověka uvězněného v předsudcích a konvencích, překonaly žánrový realismus a důvěru realistů v jednoznačnost poznávané skutečnosti. Neruda tak otevřel cestu k moderní povídce.
Básník Ukázky z první básnické sbírky Hřbitovní kvítí zveřejnil v Lumíru pod pseudonymem Janko Hovora v roce 1854.
Nerudovo básnické dílo představovalo zpočátku pohled zdola, s osobní citovou účastí. První sbírka nebyla doceněna ani Boženou Němcovou, Františkem Palackým či Josefem Václavem Fričem. Postupně se v Nerudově básních projevoval zájem o národ a jeho sebeuvědomění. Kvality Nerudovy poezie začaly být běžně uznávány až zhruba dvacet let po jeho smrti. Literární kritika a ostatní básníci se k jeho dílu začali vracet o něco dříve.
Jazyk Nerudova literárního díla je bohatý, používá archaismy, zastaralé gramatické tvary a obraty. Často převrací slovosled. Zdůraznění děje provádí opakováním výrazů. Příslovce dává na konec věty a zkracuje tvary přídavných jmen.
Překladatel Nerudova překladatelská činnost nebyla nijak obsáhlá, nicméně účelná. Vybíral si poezii čelních bojovníků za národní a lidskou svobodu. Přeložil několik úryvků Legendy věků od Huga, několik básní S. Petöfiho o tulácích z uherských pust, verše od M. Vörösmartyho a ukázky staroindických národních písní. Chtěl tím především podpořit nové myšlenkové zaměření nastupující literatury.
Kritik Nastupující literaturu podporoval také ve svých divadelních a literárních kritikách, které psal od konce 50. let. Svou snahou vést literaturu k tomu, aby odpovídala časovým potřebám, přispěl ke zvýšení divadelní úrovně a k uskutečňování nové linie literatury.
Sběratel Sbíral staré pečetě a mince, a proto také navštěvoval často pražské aukce. Později svou sbírku českých, římských a byzantských mincí věnoval do Muzea Matice opavské, jehož založení v roce 1883 podporoval.
Básnické sbírky Hřbitovní kvítí (1858) – první básnická sbírka, velmi pesimistická. Verše vyrůstající ze zklamání soudobým životem, společností, nečinností národa, z odporu vůči nastavené morálce, pohledu na skutečnost. Objevuje se tu i sociální otázka, zabývá se chudobou. Nedůvěřuje lásce ani lidem. Pocity osamění, rozervanosti. U nás (1858) – štiplavý pamflet ve verších na dobovou literární situaci, vydán anonymně. Knihy veršů (1868) – obsahují verše z let 1857–1867 a výbor ze sbírky Hřbitovní kvítí. V ní umírňuje svůj pesimismus, nachází smysl svého života – v práci a obětování se celému národu. Projevuje zde lásku k rodičům a lidem vůbec. I zde však nalézáme jeho chmurné sociální balady. Dílo je rozděleno na tři části: Kniha veršů výpravných (básně se sociální tematikou – Před fortnou milosrdných, Dědova mísa) Kniha veršů lyrických a smíšených (intimní lyrické básně, věnováno Otci, Matičce – láska k rodičům – a Anně (Holinové) – láska milenecká) Kniha veršů časových a příležitostných (politická a vlastenecká poezie – pesimismus z Bachova absolutismu) Písně kosmické (1878) – v této básnické sbírce opět objevuje smysl svého života, snaží se být optimistou, reaguje na rozvoj vědy a techniky. Oslavuje kosmická tělesa a lidskou touhu po poznání. Objevuje se tu materialistické chápání světa, polidšťuje vesmír. Vlastenecké verše spojuje s vesmírnými tělesy. Toto dílo vyjadřuje pocity generace májovců. Balady a romance (1878–1883) – zde zaměňuje balady s romancemi tak, že mnohdy vyznívají opačně. V baladách často zpracovává národní tematické náměty z Bible nebo starých legend, objevuje se téma vztahů mezi matkou a synem. Romance štědrovečerní – historické příběhy Pašijové hry – historické příběhy Balada česká Balada o Palečkovi Romance o Karlu IV. – přirovnává českou povahu k vínu, zmiňuje Buška II. z Velhartic Romance italská