Fyziologie psa domácího popisuje základní funkce organismu psa domácího a fungování jeho jednotlivých orgánových soustav. Pes domácí je nejstarší domestikované zvíře a je též zvířetem laboratorním, jeho fyziologie je proto velmi dobře prozkoumána. Znalost fyziologických pochodů je dále uplatňována v řízení chovu psů. Mezi jednotlivými plemeny, přestože ta mohou být vzhledově značně odlišná, nejsou ve fungování samotného organismu významnější rozdíly.
Pes domácí je živočich, teplokrevný savec. S člověkem sdílí 80 % genů, tyto geny řídí fungování jednotlivých buněk a základní uspořádání orgánů a orgánových soustav. Fyziologie buňky psa a člověka je shodná, stejně jako mnoho dalších fyziologických pochodů.
Fyziologie dýchání thumb|Nos psa
Stejně jako člověk i pes potřebuje ke svému životu kyslík. Při dýchání dochází k výměně plynů mezi krví a vzduchem, pes ze vzduchu získává kyslík a zbavuje se oxidu uhličitého. Vzduch se do organismu dostává nozdrami, umístěnými na nosní houbě psa. Nosní houba je většinou vlhká díky sekretům nosní žlázy (gl. lateralis nasi), ale není to pravidlem a suchá nosní houba není sama o sobě příznakem žádného onemocnění. Nozdra psa má víceméně oválný tvar, na boku ale pokračuje hlubokým žlábkem (sulcus alaris), který vede nahoru a do strany. Toto utváření nozdry společně s uspořádáním slizničních řas v nosní dutině způsobuje, že při nádechu vzduch proudí skrze oválnou část nozdry a při výdechu odchází žlábkem na straně. Pes si tak při dýchání nevíří pachovou stopu.. Vdechovaný vzduch prochází nosní dutinou, kde je zvlhčován, filtrován a předehříván na teplotu 30-35 °C. V zadní části nosní dutiny je čichové bludiště s čichovými receptory, kam pes může cíleně vhánět vzduch při čenichání, při normálním dýchání je tato část nosní dutiny mimo činnost.
Vdechovaný vzduch dále prochází do nosohltanu. Uspořádání měkkého patra umožňuje psovi dýchat i ústní dutinou, což je obvyklé po fyzické námaze, při stresu a při zvýšené teplotě vnějšího prostředí. Vzduch pokračuje přes hrtan do průdušnice, která se v hrudníku větví na dvě průdušky. Ty vstupují do párových plic.
Plíce jsou samotným dýchacím orgánem psa. Uvnitř plic se průdušky dále větví, posledním dělením vznikají průdušinky, které přivádějí vzduch do plicních sklípků. Objem plic je přímo úměrný velikosti psa a u psa o hmotnosti 23 kg se průměrně rovná 1500 ml a celková plocha respiračního povrchu, kde probíhá výměna plynů, je 90 m2
Pes dýchá při negativním tlaku, jeho nitrohrudní tlak je vždy nižší než tlak atmosférický, tento rozdíl rozpíná plíce a brání jejich kolabování. Při nádechu se kontrakcí bránice zvětšuje objem hrudní dutiny, plíce se rozpínají, tlak uvnitř klesá a to žene do plic čerstvý vzduch. Na roztahování hrudníku se kromě bránice podílejí také další svaly, a to zevní mezižeberní a také svaly šikmé. V klidu je výdech pasivní děj, kdy se objem hrudníku a plic zmenšuje působením elastických sil. Aktivního výdechu se účastní vnitřní mezižeberní svaly a svaly břišního lisu a u psa je projevem dušnosti.
Dechový objem psa činí 10-20 ml/kg. Počet dechů za minutu se u malého psa se pohybuje v rozmezí 15 až 30, u velkého psa 10 až 20/min.
Fyziologie oběhové soustavy
Oběhová soustava psa je tvořena uzavřenou soustavou cév a komorovým čerpadlem, srdcem. V těle psa, stejně jako u ostatních savců, je oběhová soustava dvojitá, rozdělená na dvě části, systémový a plicní krevní oběh. Uvnitř cév se nachází transportní medium, krev.
Srdce psa má tvar kuželu a je k poměru k tělu velké, tvoří 0,7 % tělesné hmotnosti. Srdce je orgán tvořený srdeční svalovinou, uvnitř se nachází čtyři dutiny, pravá síň a pravá komora, které pumpují krev do nízkotlakého plicního oběhu, a levá síň a tlustostěnná levá komora, která žene krev do velkého oběhu tělního. Mezi síní a komorou a mezi srdcem a plicnicí a srdcem a aortou se nacházejí chlopně, které zajišťují směr pohybu krve. Nárazem krve na zavřené srdeční chlopně vznikají srdeční ozvy, které jsou slyšitelné pomocí fonendoskopu. Místa na hrudníku psa, kde jsou nejlépe slyšet srdeční ozvy na jednotlivých chlopních, se nazývají puncta maxima. thumb|Punctum maximum mitrální chlopně Puncta maxima psa (dle Černého)Černý, Veterinární anatomie pro studium a praxi, kapitola 4.7.3.1 Puncta maxima, s.170 Srdeční chlopeň Puncta maxima na těle psa Mitrální chlopeň Vlevo 5. mezižebří v úrovni přechodu žebra v chrupavku Aortální chlopeň Vlevo 4. mezižebří pod linií vedenou ramenním kloubem Trojcípá chlopeň Vpravo 4. mezižebří v úrovni přechodu žebra v chrupavku Poloměsíčítá chlopeň Vlevo 3 mezižebří pod punct. max. aortální chlopně
Srdeční činnost psa je stejně jako u člověka řízena převodním systémem, který generuje vzruchy, které se dále po převodních drahách šíří srdeční svalovinou a jsou příčinou koordinované srdeční činnosti. Impuls k srdeční činnosti u zdravého psa vychází ze sinoatriálního uzlu, výsledný rytmus se nazývá sinusový. U psa je normální srdeční frekvence v klidu je 60-160/min, přičemž u malých psů je srdeční frekvence vyšší než u psů většího vzrůstu. U plodů a štěňat je srdeční frekvence vyšší, 180-200/min, a pokles srdeční frekvence pod 170/min je již příznakem tísně plodu. Běžná je přitom mírně nepravidelná srdeční akce, při nádechu se srdeční akce mírně zrychluje a při výdechu naopak zpomaluje. Tento typ arytmie se nazývá sinusová respirační arytmie, je u psa v klidu naprosto fyziologickým stavem a při zátěži a výslednému zvýšení srdeční frekvence zmizí.Sophia Yin, The Small Animal Veterinary Nerdbook, kapitola Cardiology: Arrhythmias, s.3.18 Podstatou jevu je Bainbridgeův reflex a aktivace sympatiku v závislosti na plnění velkých žil, na které má mimo jiné vliv i rozdílný tlak v hrudníku během nádechu a výdechu.
Tepový objem srdce společně s poddajností stěny velkých tepen ovlivňuje hodnotu systolického krevního tlaku, diastolický krevní tlak je ovlivňovaný více minutovým objemem krve přečerpané srdcem a periferním odporem krevního oběhu. Průměrný krevní tlak psa je 120/70 mmHg, ale fyziologická hodnota velice závisí na plemeni vyšetřovaného psa, obří plemena nebo zlatí retrívři mají krevní tlak nižší, naopak chrti vyšší než je průměrná hodnota. Rutinně se krevní tlak psa neměří, není ho možné změřit rtuťovým tonometrem, používají se sonografické metody založené na Dopplerově jevu a oscilometr.
Stejně jako u člověka je i u psa tlak krve řízen centrálně ovlivňováním průsvitu cév, především arteriol. Rychlý účinek na zvýšení krevního tlaku má adrenalin a noradrenalin, pomaleji ale dlouhodoběji je krevní tlak řízen renin-angiotenzinovým systémem, na kterém se podílejí ledviny a také sympatikus produkcí hormonu aldosteronu. Konečným důsledkem je kromě vazokonstrikce také omezení tvorby moči, zadržování tekutiny a zvýšení cirkulujícího objemu.
Místní autoregulační mechanismy dále určují distribuci krve do jednotlivých částí těla. Při snížení obsahu kyslíku v nějaké části těla se místní cévy rozšíří, umožní přítok většího množství krve a situace se normalizuje. V klidu je každá část těla zásobována poměrně stálým procentuálním podílem srdečního výdeje, to se ale může změnit v závislosti na situaci: v klidu přitéká do kosterních svalů 20-25% srdečního výdeje, ale během fyzické aktivity to může být až 75%.
Tělní tekutiny
Hlavní extracelulární tekutinou je krev. Psí krev se složením ani funkcí významně neodlišuje od krve ostatních savců: skládá se z tekuté složky, krevní plazmy, a krevních buněk. Krev je transportní medium, zajišťuje transport plynů, metabolitů, hormonů, iontů i tepla a vytváří a udržuje stálé vnitřní prostředí v organismu. Dospělý pes má asi 80 ml/kg krve a krevní buňky tvoří 37-55% jejího objemu.
Červené krvinky psa jsou bezjaderné buňky bikonkávního tvaru. Jejich průměr je okolo 7 μm, jsou tedy podobně velké jako krvinky člověka a mírně větší než červené krvinky kočky. Pod světelným mikroskopem je dobře patrné centrální projasnění, které zabírá 1/3 buňky a běžná je mírná anizocytóza – ne všechny krvinky jsou přesně stejně velké. V jednom litru krve jich je 5,5 – 8,5×1012, jejich průměrný objem (MCV) je 65-75 fl a každá obsahuje 22-25 pg hemoglobinu. Hlavní funkcí červených krvinek je transport dýchacích plynů – kyslíku a oxidu uhličitého.
Bílé krvinky jsou buňky, které se podílejí na fungování imunitního systému organismu. V krvi dospělého zdravého psa je nachází 6 – 17×109 bílých krvinek v jednom litru. Existuje několik druhů bílých krvinek, lišících se velikostí, uspořádáním buňky i funkcí. Nejpočetnější bílou krvinkou v krvi psa je neutrofilní granulocyt. Tyto buňky slouží jako pěšáci imunitního systému, hrají úlohu v nespecifické imunitě a při akutních zánětech. Zralých neutrofilních granulocytů se segmentovaným jádrem je v krvi 3,3 – 10,5×109/l. Dalším početněji zastoupenou bílou krvinkou jsou lymfocyty, jejich množství se pohybuje mezi 1,0 – 3,6×109/l. Lymfocyty jsou obecně buňky zajišťující specifickou imunitu s tvorbou protilátek.
Zástava krvácení je společně se srážecími faktory přítomnými v krevní plazmě zprostředkována krevními destičkami. Jsou to malé, bezjaderné buňky oválného nebo tyčinkovitého tvaru, velikosti 1/4 – 2/3 červené krvinky.. Obsahují granula, která se uvolňují při srážení krve. Aktivované krevní destičky mají tenké panožky a shlukují se za vzniku bílého trombu, což je první, prozatímní uzávěr porušené cévy, který brání další ztrátě krve.
Fyziologie trávení thumb|Zlatý retrívr pojídající vepřovou nožičku Trávicí soustava psa je složená z dutiny ústní, hltanu, jícnu, žaludku a střev. Její hlavní funkce je zajistit přívod živin.
Dutina ústní je uzpůsobena především ke získávání potravy, méně již k jejímu zpracování. Řezáky slouží jen k samotnému uchopení potravy (kořisti), ne k jejímu dělení na jednotlivá sousta. Vzhledem ke tvaru čelistí, zubů i samotné dutiny ústní pes přijatou potravu nemůže drtit, ale jeho třenové stoličky a stoličky do sebe zapadají jako nůžky a umožňují stříhání potravy včetně tvrdých kostí na kusy, které mohou být dále spolknuty vcelku.Procházka, Chov psů, kapitola biologické základy chovu psů, s. 67 Pes má mohutné žvýkací svaly a silné čelisti, což mu umožňuje dosáhnout síly skusu potřebné k drcení kostí. Přesné určení síly skusu psa je ale poměrně obtížné a ke studiu bylo použito několik přístupů – u živých psů v anestezii se žvýkací svaly stimulovaly elektrickým proudem a měřila se takto získaná výsledná síla skusu, síla skusu se určovala měřením psích lebek a regresní analýzou takto získaných údajů, nebo psi kousali na rukáv opatřený senzory, které měřily sílu skusu. Vyvinutý tlak záleží na tom, kde v čelisti je síla skusu měřena, změřená síla skusu na úrovni špičáku se u pokusných psů (kříženců různých velikostí) pohybovala od 147 do 946 N, na úrovni druhé stoličky činil změřený tlak již 524 – 3417 N. U jednotlivých psů síla skusu koreluje s velikostí psa, čím větší pes, tím silnější skus, a u středních a velkých psů má díky působení páky na výslednou sílu skusu vliv také poměr délky a šířky čelistí. Při měření síly zákusu na rukáv u různě velkých psů byl změřený tlak průměrně 256 N, přičemž medián byl 163 N. thumb|left|Video - pes při pití, zpomaleno Při příjmu potravy se pes orientuje především čichem, má sice chuťové pohárky, ale ve srovnání s člověkem jen asi 1/6 celkového množství. Jazyk samotný také nemá při příjmu potravy takový význam jako u člověka, potravu jen přidržuje, ale v podstatě neposunuje směrem dozadu. Jazyk se uplatňuje při pití: pes nemá pysky schopné pití v doušcích, vodu vmetává rychlými pohyby jazyka směrem k hltanu, kde ji po nahromadění většího množství spolkne.