Pavel Nešleha (19. února 1937, PrahaNešlehová M, in: P. Wittlich: Pavel Nešleha, 2004, s. 289 – 13. září 2003, tamtéž) byl český malíř, kreslíř, grafik, fotograf a tvůrce světelných objeků. Za grafickou a kreslířskou tvorbu získal řadu významných ocenění. Samostatně vystavoval od roku 1967, kolektivních výstav se zúčastňoval od roku 1965. Po sovětské okupaci v srpnu 1968 a za následující normalizace nemohl svobodně vystavovat. V době komunistického režimu byl členem neformálních skupin "Somráci" a "Zaostalí". Po roce 1990 profesor malby na VŠUP v Praze.Pavel Nešleha, in: Nová encyklopedie českého výtvarného umění, 1995, s. 564-565
Život Narodil se v Kyjích u Prahy, kde také navštěvoval základní školu. K zájmu o výtvarné umění jej přivedl malíř Vladimír Šebík, žák Martina Salcmana, který na škole vedl výtvarný kroužek. Ve studiu pokračoval na Výtvarné škole v Praze na Vinohradech (1952–1956). Zde také poznal své budoucí přátele: Zdeňka Berana, Antonína Málka, Kateřinu Černou, Petra Bareše nebo Václava Křížka. Profesoři Zdeněk Balaš a Karel Tondl, u kterých studoval, vedli žáky k poznání českého moderního umění.Sophistica Gallery: Pavel Nešleha Za studia měl možnost se seznámit se soukromou sbírkou dr. Vincence Kramáře, navštívil ateliér Emila Filly a poznal díla skupiny Osma v brněnských soukromých sbírkách. Na konci studia navštěvoval veřejné přednášky prof. Jaromíra Pečírky o tendencích moderního umění.
V letech 1956–1962 studoval v ateliéru monumentální a užité malby prof. Aloise Fišárka na VŠUP v Praze. Přelomovým zážitkam byla pro jeho generaci výstava Zakladatelé českého moderního umění, kterou roku 1957 uspořádali Jiří Padrta a Miroslav Lamač v Brně. Zde poprvé viděl expresivní syrová díla české předválečné avantgardy – Kubišty, Filly, Procházky a Gutfreunda.Pavel Nešleha, in: P. Wittlich: Pavel Nešleha, 2004, s. 46 Za studia se zúčastňoval schůzek mladých, avantgardně orientovaných nespokojenců, konaných v ateliéru Antonína Tomalíka v Praze na Radnických schodech. Zde se seznámil s výtvarníky z budoucího okruhu Konfrontací i s generačně spřízněnými studenty dějin umění Františkem Šmejkalem a Zdenkem Felixem. Spolu s Tomalíkem, Málkem, Sionem, Beranem, Puttou, Barborkou, Steklíkem a dalšími patřil do neformální skupiny zformované v hospodách, která si říkala „Somráci“. Spojoval je pocit vzdoru vůči nesvobodě 50. let, vědomí vyřazenosti a radikálnost postojů.
Na konci 50. let se účastnil školního zájezdu do Leningradu a Moskvy; v depozitářích tamních galerií poznal originály vůdčích osobností evropské avantgardy včetně děl Picassa, Cézanna, Gaugina, van Gogha, Maleviče, Chagalla a Kandinského. Na přelomu let 1959–1960 navštěvoval přednášky o moderní a soudobé hudbě, které pořádal pro okruh mladých výtvarníků a muzikantů dr. Josef Löwenbach. Udržoval přátelství s Pavlem Teimerem, studentem typografie v ateliéru Františka Muziky na VŠUP, a se svými vrstevníky z okruhu pražských ateliérových Konfrontací I a II (1960). V roce 1960 poznal Vladimíra Boudníka, jehož jedinečné grafické umění inspirovalo řadu následovníků. Nešlehova abstraktní kompozice pro prostor Divadla hudby v Hradci Králové, kterou podal jako svou diplomovou práci, mu byla z ideologických důvodů zamítnuta a na místě zničena; studium ukončil v roce 1962 souborem expresivních maleb z nižších ročníků, za něž získal cenu školy.Nešlehová M, in: P. Wittlich: Pavel Nešleha, 2004, s. 290
Povinnou vojenskou službu absolvoval v letech 1962-1964 v Kolíně, kde se v místním muzeu seznámil s tvorbou Zdenka Rykra. Roku 1965 se zúčastnil první oficiální výstavy Konfrontace III v Alšově síni. a dalších kolektivních výstav (Galerie Fronta, 10 grafiků v Ústí nad Orlicí). Na Veletrhu knižní grafiky v Lipsku (1965) obdržel spolu s Pavlem Teimerem čestné uznání za typografický celek a soubor strukturálních grafik k vybraným textům Shakespearova Hamleta. V roce 1967 uspořádal v Galerii mladých v pražském Mánesu první samostatnou výstavu. Poznal se s Jindřichem Chalupeckým a zúčastňoval se jeho aktivit v pražské Galerii Václava Špály i následných neveřejných setkání konaných v soukromí ateliérů; učil se fotografovat. Na začátku roku 1968 získal tříměsíční stipendium francouzské vlády a v dubnu 1968 odjel do Paříže. Poznání tamní umělecké scény a tvůrčí volnosti ho trvale ovlivnily. Krátce po srpnové okupaci se oženil se studentkou dějin umění Mahulenou Hromádkovou a podnikl s ní studijní cestu do Německa, Švédska, Holandska a Belgie. V té době také dokončil stavbu podkrovního ateliéru na Vinohradech, který užíval i jako byt až do roku 1986.
Počínaje rokem 1970 a během normalizace s pomocí přátel a navzdory zákazům obesílal mezinárodní výstavy věnované grafice a kresbě, kde získal řadu významných ocenění. Zúčastnil se prestižních výstav Biennale Internationale de l‘estampe, Paris; Cien Grabados y Cien Fotografias, Universidad National Autonóma de Mexico, Mexico City, 3. Internazionale der Zeichnung, Darmstadt; 9. Medunarodna grafična razstava, Moderna galerija, Ljubljana nebo Biennale of Drawing v New Yorku, konané roku 1977. Úspěch na trienale kresby v Darmstadtu v roce 1970 mu přinesl nabídku místa pedagoga v oboru kresby na Akademii výtvarného umění v Kasselu, ale i přes četné urgence z německé strany mu Ministerstvo kultury ČSSR žádost o výjezd nepovolilo. V roce 1971 získal zlatou medaili na bienále grafiky v Terstu (Premio Césare Sofianopulo) a roku 1975 stříbrnou medaili za grafiku na mezinárodní výstavě MIR 75, která byla pořádána ke 30. výročí založení OSN.GVU Ostrava: Pavel Nešleha
Počátkem 70. let ho oslovil architekt Miroslav Hrubý, aby navrhl osvětlení do klenuté zámecké barokní prostory.Pavel Nešleha, in: P. Wittlich: Pavel Nešleha, 2004, s. 136 Od roku 1971 se věnoval prostorovým světelným objektům, na které získal patent.Nešlehová M, in: P. Wittlich: Pavel Nešleha, 2004, s. 293 Využil je pro scénu liberecké Ypsilonky k představení Depeše psané na kolečkách. Některé z objektů „světelného dvanáctistěnu“ (1972–1973) a velkoformátové kresby z cyklu Židle (1972) vystavil na autorské výstavě v Galerii Baukunst v Kolíně nad Rýnem roku 1974, kam ale nesměl vycestovat. Několik světelných objektů realizoval v íránském pavilonu na světovém oceánografickém Expu v japonské Okinawě roku 1974, odkud podnikl krátkou studijní cestu po Japonsku (Tokio, Nara, Kjótó). Architektonický projekt světelného dvanáctistěnu se symbolikou reliéfů ruky následně částečně využil pro instalaci v Mramorovém paláci v Teheránu (1976). Během pobytu v Íránu měl možnost navštívit další města – Persepolis, Ifsahan, Mešed, Šíráz a některá menší městečka v poušti.Nešlehová M, in: P. Wittlich: Pavel Nešleha, 2004, s. 294 Monumentální patos íránské krajiny přiměl Nešlehu vrátit se k malbě a barvě.Pavel Nešleha, in: P. Wittlich: Pavel Nešleha, 2004, s. 156
Roku 1977 se manželům Nešlehovým narodila dcera Johanna.Johanna Genest Neslehova, Professor, Mathematics and Statistics, McGill University, Montréal Na konci 70. let se navrátil k malbě. Roku 1979 byl na výstavě Premio internazionale v italské Bielle ve výběru 20 světových grafiků. V témže roce se Janu Křížovi podařilo připravit výstavu 10 x 5 kreseb ve Valašském Meziříčí, kde kromě Nešlehy vystavovali i Beran, Lamr, Mergl, Načeradský, Nepraš, Sion, Sopko, Steklík a Šimotová. Galerie Sonnenring v Münsteru (1980) mu uspořádala ve spolupráci s Janem Křížem menší retrospektivu. Další komorní výstavy měl v malých neoficiálních výstavních prostorech v Brně (Klub školství, VÚ veterinární). Spolu se Zdeňkem Beranem se blíže spřátelili s Bedřichem Dlouhým a Hugem Demartinim. Na počátku září 1981 se účastnil neveřejné výstavy osmnácti vybraných umělců a teoretiků moderního umění na usedlosti Bedřicha Dlouhého v Netvořicích, organizované z podnětu Jindřicha Chalupeckého. Účastníky sledovala a legitimovala policie. Zúčastnil se neoficiální výstavy v Hájence v oboře Hvězda, kterou roku 1982 připravila Marie Klimešová. Roku 1983 měl samostatné výstavy obrazů a kreseb v Oblastním muzeu v Kolíně (Jan Kříž) a poté na Staroměstské radnici v Praze (Hana Rousová)Nešlehová M, in: P. Wittlich: Pavel Nešleha, 2004, s. 295 a byl zastoupen na prestižní přehlídce Dessins tchèques du 20e siècle v Centre Pompidou. Při té příležitosti mohl po dlouhé době cestovat a navštívil Paříž.
V letech 1984-1986 se věnoval tvorbě environmentů se zakomponovanou malbou a fotografování. V roce 1986 uspořádal Jiří Valoch Nešlehovu retrospektivu v Brně v Domě pánů z Kunštátu. Na společné výstavě s Hugem Demartinim v žižkovském Atriu vystavil některé objekty dveří z cyklu Iluze v soukromí. V létě 1986 se rodina Nešlehových přestěhovala do Braníka.Nešlehová M, in: P. Wittlich: Pavel Nešleha, 2004, s. 296 Od roku 1987 byl Pavel Nešleha členem sdružení Nová skupina.Nová skupina: Léto 1991
Během přípravy společné instalace na neoficiální mezigenerační výstavě Forum ’88 v holešovické tržnici v Praze, vznikla z přátelského a názorového uskupení (Dlouhý, Demartini, Beran, Nešleha) skupina s ironickým názvem Zaostalí. Následně přizvali mezi sebe hudebního skladatele Jana Klusáka (jako teoretika) a architekta Karla Koubu pro chystanou multimediální neoficiální výstavu, která se měla konat v Lidovém domě ve Vysočanech koncem roku 1989. Po pádu komunistického režimu na ni už nedošlo a Zaostalí dostali možnost vystavovat v Nové síni a v Mánesu.Zaostalí Forever, ČRo Mozaika, 2007 Na podzim 1989 podnikl Pavel Nešleha studijní cestu do Itálie (Benátky, Florencie, Řím), kde hlouběji poznal Caravaggioovy a Tintorettovy obrazy.Nešlehová M, in: P. Wittlich: Pavel Nešleha, 2004, s. 297
V roce 1990 Nešleha obdržel tvůrčí grant The Pollock–Krasner Foundation, a od téhož roku až do roku 2002 vedl na VŠUP ateliér malby. V roce 1991 byl jmenován profesorem. Pro své studenty připravil řadu zahraničních studijních cest (Itálie, Německo, Španělsko, Francie).Nešlehová M, in: P. Wittlich: Pavel Nešleha, 2004, s. 298 Od roku 1991 se účastil přehlídek československého umění v zahraničí (Bonn, Osnabrück, Bochum, Vídeň, Paříž, Sarajevo, Tuzla). Roku 1992 se zúčastnil mezinárodního tvůrčího sympozia Barok a dnešek v Litoměřicích. U příležitosti kongresu AICA v Praze Zaostalí své individuální artefakty, vytvořené na sklonku komunistického režimu, instalovali v Mánesu jako společné dílo pod názvem "Hromada".
České muzeum výtvarných umění připravilo Nešlehovi v roce 1994 velkou putovní retrospektivu (ČMVU Praha, GU Karlovy Vary – Ostrov nad Ohří, GMU Hradec Králové). V roce 1995 se stal členem S.V.U. Mánes. Krátce po autorské výstavě v Mánesu roku 1997, kde představil velkoformátové digitální tisky Via canis, podstoupil těžkou operaci a chemoterapii. V letech 1997-2003 se střídavě věnoval grafice, pastelům a fotografické práci. V roce 2001 podnikl cestu na jih Francie a na VŠUP přijal funkci studijního prorektora. V září 2003, krátce před otevřením osobní výstavy pastelů ze série Záznamy světla v GMU v Roudnici n/L, nečekaně podlehl zákeřnému onemocnění.Nešlehová M, in: P. Wittlich: Pavel Nešleha, 2004, s. 301 Poslední výstava skupiny Zaostalí se konala roku 2007 v galerii Městské knihovny v Praze.J. Machalický, V Městské knihovně, výstavním prostoru Galerie hlavního města Prahy, probíhá výstava svérázné skupiny, Lidovky, 2007
Dílo Pavel Nešleha patřil do generace českého nekonformního umění 60. let a do okruhu umělců Jindřicha Chalupeckého. Svým založením byl romantikem a expresionistou, umělcem s výraznou obrazovou vizí. Důležitější než samotné výtvarné postupy byl pro něj vnitřní obsah, transformovaný v existenciální patos jeho děl.Petr Wittlich: Pavel Nešleha, 2004, s. 32 Byl obdařen smyslem pro správnou volbu výtvarných prostředků k sdělení svých idejí a záměrů. Jeho tematicky bohatá tvorba zahrnuje kromě malby, grafik, kreseb, pastelů též prostorové objekty, koláže, světelné instalace, fotografie a rozměrné digitální tisky.