Miloslav A. Valouch (4. srpna 1903 Pavlovičky – 13. března 1976 Praha) byl český a československý fyzik, vysokoškolský učitel, politik Komunistické strany Československa a poúnorový poslanec Národního shromáždění ČSR (1948-54).
Život Jeho otcem byl PhDr. Miloslav Valouch, středoškolský profesor matematiky a fyziky a dlouholetý ředitel Jednoty československých matematiků a fyziků, mimo jiné autor řady vydání logaritmických tabulek, matkou Anna roz. Uhlová (po níž si vložil do jména A., aby se odlišil od svého otce, činného v podobném oboru). Z Olomouce a Kroměříže, kde jeho otec počátkem 20. století učil, se v roce 1907 přestěhoval do Prahy, kde M. Valouch starší působil na C. k. české reálce v Holešovicích – Bubnech. Studoval na Reálném gymnáziu v Truhlářské ulici, kde maturoval v roce 1921.
Studia a začátek kariéry vlevo|náhled|Miloslav Valouch ve 20. letech 20. století Poté studoval matematiku a fyziku na Přírodovědecké fakultě University Karlovy a tři semestry studia strávil na universitě v Göttingen jako žák prof. Jamese Francka, pozdějšího nositele Nobelovy ceny za fyziku. Ve věku 22 let obhájil na Universitě Karlově dizertační práci na téma výbojů v plynech a v prvních letech po studiu působil jako asistent u prof. Františka Nachtikala na ČVUT, když ho před tím odmítl přijmou jako svého asistenta prof. August Žáček na Universitě. Specializoval se postupně na obor rentgenové spektroskopie, spolupracoval v té době s prof. Václavem Dolejškem v jeho rentgenologické laboratoři. V roce 1928 obdržel Rockefellerovo stipendium a dva roky pracoval v laboratoři paprsků X vévody Louise de Broglie v Paříži. Zde dokončil svůj habilitační spis a v roce 1929 se stal docentem fyziky na ČVUT, v roce 1931 se (přes odpor prof. Žáčka) habilitoval i na Univerzitě Karlově. Na přelomu let 1931-32 pracoval v laboratoři Keiser-Wilhelm-Institut für Mettalforschung (od roku 2011: Max-Planck-Institut für Intelligente Systeme) v Berlíně u prof. Ericha Schmida na experimentech v oboru plasticity kovů. V roce 1934 se ve svých 31 letech stal mimořádným profesorem fyziky a vedoucím I. fyzikálního ústavu na ČVUT v Praze po zesnulém prof. Václavu Felixovi. V předválečném období se plně věnoval vědecké práci v oboru experimentální fyziky, stál tehdy v podstatě u zrodu zcela nového odvětví fyziky v oblasti polovodičů, bez nichž si dnes nelze představit jakékoliv elektronické zařízení.
Jedinou jeho společenskou či politickou angažovaností bylo v předválečném období členství v zednářské lóži Bernard Bolzano (byl zde členem také např. Václav M. Havel starší), kam byl přijat v roce 1935 a v roce 1938 byl povýšen na mistra – zajímavé je, že v tomto společenství setrval i po válce a komunistickém převratu až do počátku 50. let.
Období 2. světové války Slibně nastartovanou vědeckou kariéru zastavila okupace a uzavření vysokých škol v roce 1939, kdy byl dán (jako řada jiných vysokoškolských učitelů) nejprve na „dovolenou s čekatelným“ a poté pracoval jako jednatel ve firmě Fysma s.r.o., která spadala pod Jednotu československých matematiků a fyziků a vyráběla různé přístroje a pomůcky pro výuku matematiky a fyziky. Zde se v průběhu války snažil zachovat produkci odborných pomůcek a vyhnout se povinnostem válečné výroby, časem se stal členem protifašistické odbojové buňky Pavla Weise.
Po roce 1945 Během spolupráce s Pavlem Weisem (tajným členem KSČ) se seznámil s komunistickou literaturou a světovým názorem a jako řada jiných v těchto idejích spatřoval východisko pro budoucí společenský vývoj. Ihned po konci války 1. června 1945 proto vstoupil do KSČ, jejíž propagandě a slibům lepších zítřků, podobně jako mnozí levicově smýšlející intelektuálové, tehdy uvěřil. Po válce nastoupil zpět do Fyzikálního ústavu ČVUT a první roky se věnoval především obnovení vědecké a pedagogické činnosti ústavu, rozvrácené válečnými roky, kdy bylo nutné začínat prakticky od nuly – v poválečné době všeobecného nedostatku to nebylo jednoduché. V roce 1946 byl jmenován řádným profesorem fyziky na Vysoké škole inženýrského stavitelství ČVUT a následující rok zvolen jejím děkanem.
Po roce 1948 V roce 1946 podepsal prokomunistické „Májové poselství kulturních pracovníků českému lidu!“ publikované před květnovými volbami do Ústavodárného Národního shromáždění. Tento předvolební manifest komunistů podepsalo celkem 843 kulturních pracovníků a komunisté volby vyhráli. V roce 1948 podepsal prokomunistickou výzvu Kupředu, zpátky ni krok!, jež byla vydána dne 25. února 1948 pro podporu komunistického převratu. V březnu 1948 se stal členem Ústředního akčního výboru Národní fronty, poté začal realizovat reformu vysokého školství. Návrh reformy poslal novému ministrovi školství Zdeňku Nejedlému už v roce 1945 (několik dní po skončení války). Marxista M. Valouch se podílel na personálních čistkách vysokých škol; k rehabilitaci vyloučených studentů a učitelů začalo docházet po roce 1989, ale ne všechny křivdy byly odčiněny.
V roce 1948 byl tehdejším ministrem školství a kultury Zdeňkem Nejedlým povolán na ministerstvo, kde pracoval na odboru vysokých škol a vědy. V roce 1949 byla jeho politická činnost oceněna stříbrnou medailí Řádu vítězného února. V tehdejší atmosféře na ministerstvu, plné politického kariérismu, intrik a podezřívání se brzy dostal (i díky své poněkud výbušné povaze) do osobních rozporů s nadřízenými i podřízenými a dostal se do soukolí pomluv, stížností a osobních problémů, které mu jeho práci na ministerstvu komplikovaly. Bylo mu vytýkáno, že protežuje a chrání některé „vyakčněné“ kolegy, nedostatečně spolupracuje se stranickými organizacemi vysokých škol, zdržuje budování nových fakult a jejich obsazování učiteli, a naopak ponechává ve funkcích nestraníky a osoby s „buržoazní“ minulostí. V 50. letech se ani on nevyhnul tehdejší mánii hledání „třídního nepřítele“, když si asi nadělal díky své povaze a jednání řadu „příznivců“, kteří mu jeho postoje nemohli zapomenout. Byl v té době dokonce sledován STB v souvislosti se „záškodnickou a protistátní skupinou“ Dr. Bedřicha Goldschmieda (1900–1952, český fyzik, který přežil koncentrační tábor a po válce vedl vojenský výzkumný ústav ve Kbelích), který poté v roce 1952 pod tímto tlakem spáchal sebevraždu. Ale díky tomu, že se vždy proti takovýmto nařčením dokázal aktivně bránit (obracel se veřejně na vedoucí činitele KSČ Rudolfa Slánského nebo ministry Zdeňka Nejedlého či Ladislava Štolla), temnou dobu počátku 50. let nakonec bez úhony přežil.
Ve volbách v roce 1948 kandidoval za KSČ ve volebním kraji Praha a skončil na prvním nezvoleném místě, v červnu 1948 po zvolení Klementa Gottwalda prezidentem tedy zaujal jím uvolněný mandát a v Národním shromáždění působil až do konce volebního období v roce 1954 jako člen kulturního výboru. V dalších volbách již nekandidoval, vrátil se ke své původní profesi a pokoušel se navázat na svou předválečnou vědeckou kariéru. Už v roce 1950 také přijal místo vedoucího katedry fyziky na Technice, ale díky politickému vytížení se jí nemohl věnovat v potřebné míře. V roce 1955 po ukončení činnosti na ministerstvu a v parlamentu byl jmenován vedoucím katedry atomistiky a pevných látek (později přejmenované jen na kat. pevných látek) na Universitě Karlově a pokoušel se zde vybudovat nové vědecké a pedagogické pracoviště. I zde však od počátku narážel na staré fámy a podezření spojované s jeho působením na ministerstvu školství a dostával se do osobních neshod hlavně s mladší generací kolegů z katedry, kteří mu po stranické linii vytýkali nedostatky ve vědecké a pedagogické práci, nevstřícné osobní vztahy a dokonce i „zanášení buržoazních způsobů do práce katedry“. Opět se proti těmto nařčením, řešeným před stranickými orgány fakulty a university aktivně bránil, ale nakonec znechucen touto atmosférou sám v roce 1960 na funkci vedoucího katedry rezignoval.
Byla mu nabídnuta podobná místa na Universitě Palackého v Olomouci a Universitě P. J. Šafaříka v Košicích, ale zůstal v Praze a začal se věnovat problematice modernizace vyučování fyzice, kterou se zabýval už v těsně předválečném období. Založil Kabinet pro modernizaci vyučování fyzice při Ústavu fyziky ČSAV, kde působil jako jeho vedoucí až do odchodu do důchodu. V 70, letech se podílel na vydání Matematicko-fyzikálních tabulek, se kterými pomáhal svému otci již za I. republiky (tabulky logaritmické) a k tabulkám logaritmů připojil tabulky fyzikální a tabulky různých matematických a fyzikálních konstant – poslední vydání vyšlo ještě po jeho úmrtí v roce 1976, později toto dílo, které využívaly generace žáků a studentů, zcela nahradily kalkulačky a internet. Valouchova odborná činnost byla v průběhu let také oceněna různými vyznamenáními nebo poctami. V roce 1958 získal Eulerovu medaili Akademie věd SSSR, v roce 1962 Medaili J. A. Komenského, roku 1965 se stal čestným členem Jednoty českých matematiků a fyziků, v roce 1974 obdržel Čestné uznání MFF UK za obětavou dlouholetou práci pro fakultu a v roce 1978 in memoriam Medaili I. stupně MFF UK za mimořádné pracovní výsledky.
Rodina Miloslav A. Valouch byl třikrát ženat, jeho první manželka byla Vlasta Matouš-Malbohanová (1907–1935), podruhé se oženil v roce 1936 s rozvedenou manželkou svého přítele prof. Václava Dolejška Gertrudou roz. Tichou (1906–1993), s níž vychovával tři děti – jejího syna Zdeňka Dolejška z předchozího manželství a své dvě děti Miloše – studujícího matematiky a fyziky (1937–1959, zahynul tragicky při horolezeckém neštěstí v Tatrách) a Hanu (*1939), která rovněž vystudovala MFF UK a působila jako učitelka těchto předmětů. Se třetí manželkou Růženou roz. Schmidovou (1919–2002) měl další čtyři děti – Petra (*1945), který vystudoval biologii na PřF UK a pracoval jako cytolog, Alenu (*1946) která vystudovala chemii na PřF UK a pracovala jako vedoucí laboratoře ve zdravotnictví, Klementa (*1953), který vystudoval architekturu na ČVUT a působil jako projektant (Pražský projektový ústav a architektonická kancelář VHE a spol.) a Růženu (*1955), která vystudovala geodézii a kartografii na FSv ČVUT a působila převážně ve vysokoškolském prostředí v oboru kartografie.
Odkazy
Reference
Literatura
Externí odkazy
Miloslav Valouch v parlamentu
Kategorie:Absolventi Univerzity Karlovy Kategorie:Čeští fyzici Kategorie:Pedagogové na ČVUT Kategorie:Pedagogové na Univerzitě Karlově Kategorie:Českoslovenští politici české národnosti Kategorie:Poslanci československého Národního shromáždění Kategorie:Členové KSČ Kategorie:Signatáři Kupředu, zpátky ni krok! Kategorie:Narození 4. srpna Kategorie:Narození v roce 1903 Kategorie:Úmrtí 13. března Kategorie:Úmrtí v roce 1976 Kategorie:Muži