náhled|Štěpán Trochta (v popředí vlevo), Václav Truxa (uprostřed) a Josef Hendrich (vpravo), cca 1970 (katedrála, Litoměřice) Pronásledování katolické církve v Československu byl proces, probíhající systematicky v letech 1948–1989, nicméně na Slovensku a v Sudetech se ocitla katolická církev pod tlakem a perzekucemi ze strany komunistů a jimi ovládaných úřadů již v roce 1945.
Pronásledování mělo mnoho podob a týkalo se jak církve jako celku, tak jejích jednotlivých členů. U církve jakožto organizace šlo o naprostou likvidaci nezávislého církevního tisku, vytlačení církve ze společnosti do kostelů, podrobení řady čistě církevních záležitostí kuratele státu, likvidaci řádů a řeholních kongregací, zákonně neodůvodněnou internaci či věznění vysokých církevních hodnostářů a zásahy do obsazování církevních úřadů, resp. znemožnění jmenování do nich. Snahou komunistického režimu bylo také přepisovat a upravovat dějiny českého a moravského národa tak, aby v něm katolická církev působila jako negativní činitel. K tomuto účelu věnovala i velké finanční prostředky, které využila na tvorbu tendenčních historických snímků.
U jednotlivců docházelo k justičním i méně institucializovaným vraždám, věznění a mučení (které řadu obětí zabilo nebo zničilo jejich zdraví natolik, že zemřely krátce po propuštění) a k výrazné a systematické diskriminaci katolíků v přístupu k vyššímu vzdělání a významnějším pozicím ve společnosti.
Československé pronásledování katolické církve je běžně označováno za nejkrutější v rámci té části poválečné komunistické částiRadomír Malý: Nejhorší byla naše republika (studie o komunistickém teroru v Československu) v Řád 3/99Antonín Kratochvíl: Žaluji 3 - Cesta k Sionu, Dolmen Praha 1990, Evropy, která nebyla přímo připojena k vlastnímu území SSSR, jde však o diskutabilní tvrzení (o špičkový post se uchází i Jugoslávie a Albánie).
Intenzita pronásledování katolické církve v Československu kolísala – za nejkrutější éru lze označit konec 40. a počátek 50. let, naopak do značné míry bylo omezeno v letech 1968–1969.
Obzvláště tvrdě dopadlo pronásledování na řeckokatolickou církev, která byla zinscenovaným Prešovským soborem roku 1950 násilně sloučena s pravoslavnou církví a její existence byla až do roku 1968 zcela zakázána.
Ideologická východiska Komunismus Komunismus je ideologie založená mimo jiné na ateismu a tzv. vědeckém materialismu. Náboženství je podle Marxe součástí ideologie, která odráží stávající socioekonomické podmínky. Jako takové hraje především stabilizační roli; brání utlačovaným skupinám obyvatelstva rozpoznat svou vlastní společenskou situaci, místo které mu nabízí iluzorní únik do náboženských představ (náboženství je opiem lidu). Tak náboženství pomáhá udržet stávající řád a je překážkou v emancipaci lidstva. Podle komunistů v průběhu ustavení beztřídní společnosti zaniknou sama od sebe či budou zničena.
Komunistická strana Československa v intencích těchto tezí předpokládala naprostou likvidaci církví„V případě vztahu československého komunistického režimu a katolické církve šlo v prvé řadě o vztah založený na jednoznačné a vědomé vůli státu (ovládaného komunistickou stranou) církev zlikvidovat.“; Stanislav Balík, Jiří Hanuš: Katolická církev v Československu 1945-1989; Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2007, (str. 17)http://iforum.cuni.cz/IFORUM-3336.html Josef Cuhra v rozhovoru pro informační deník Univerzity Karlovy a náboženských společností a vymýcení náboženství. Těchto cílů mělo být dosaženo částečně násilím, částečně indoktrinací ve školách a pečlivou selekcí budoucí inteligence. Počítalo se však s možností, že po přechodnou dobu bude trpěna (a případně i do jisté míry organizačně podporována) existence a činnost těch církví a náboženských společností, které budou ochotny podřídit svou činnost komunistické politice a požadavkům.
Nejtvrdším perzekucím a útokům měla čelit katolická církev, která byla v Československu nejsilnější (ještě v roce 1950 se k ní minimálně formálně hlásily tři čtvrtiny všeho obyvatelstva v Českých zemích) a jejíž hlava (papež) sídlila mimo dosah komunistického bloku. Předpokládalo se, že řeckokatolická církev bude násilím spojena s ruskou pravoslavnou, zatímco římskokatolická církev bude oddělena od Říma a přeměněna na národní církev plně ovládanou státem. (Druhá část tohoto plánu se později ukázala jako naprosto nerealizovatelná.)
Katolicismus náhled|Papež Pius XII. v roce 1953 Katolická církev si byla vědoma nepřátelství komunistů vůči náboženství a ke komunismu zaujala striktně odmítavý postoj. Oficiálně jej deklarovala jako křesťanství nepřátelskou a s křesťanstvím neslučitelnou ideologiiPius XI.: Divini Redemptoris, 1937, kterou kladla na roveň nacismu, ovšem s předpokladem, že komunismus je mnohem nebezpečnější, neboť lépe maskuje svoji hrůznou podstatu.Pierre Blet: Pius XII. a druhá světová válka ve světle vatikánských archivů, Matice cyrilometodějská, Olomouc 2001 , str. 134-145 V roce 1949 gradovalo nepřátelství mezi katolickou církví a komunistickým blokem (zejména z důvodu pronásledování silných katolických komunit v nových zemích komunistické sféry a v důsledky systematické snahy komunistů v těchto zemích infiltrovat katolickou církev a ovládnout ji zevnitř a zezdola) a papež Pius XII. podepsal výnos, který exkomunikoval členy komunistických stran, podporovatele a spolupracovníky komunismu a zdůraznil, že automatická exkomunikace dolehne na každého, kdo do strany založené na komunistické ideologii vstoupí.Václav Vaško: Dům na skále (1): Církev zkoušená, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2004, str. 156, http://www.res.claritatis.cz/?mm=3&id=2319 Pavel Mayer: Komunismus v Res Claritatis, 11. ledna 2007
Českoslovenští katoličtí biskupové se po celou dobu snažili vyhnout přímé a plné konfrontaci s novou komunistickou vládou. Byli si vědomi jak toho, čeho jsou komunisté schopni, tak faktu, že takovou konfrontaci nemohou vyhrát. Požadovali ovšem, aby stát nezasahoval do vnitrocírkevních záležitostí a aby ponechal církvi alespoň minimální prostor k veřejnému působení. Současně bylo jednoznačně dáno, že církev nemůže nijak podpořit nový režim a politický systém. Komunisté měli zcela jiné plány: hodlali církev zcela vytlačit z veřejného života (výjimkou byly případy, kdy byla pro komunistické vedení důležitá, ale jinak na ni bylo poukazováno jako na buržoazní přežitek) a ovládnout ji a vyžadovali od ní pozitivní hodnocení a podporu svých cílů a svého konání. Za těchto okolností se nedal kompromis najít a ke konfrontaci muselo nutně dojít.
Předehra náhled|vlevo|Josef Beran v koncentračním táboře Dachau po osvobození v roce 1945 První útoky proti katolické církvi byly zahájeny již během osvobozování Československa a v krátkém období v letech 1945–1948. Mnohé církevní spolky a organizace se staly (zejména na Slovensku) terčem útoků, které byly konány pod záminkou zúčtování se slovenským fašismem, došlo k několika zatčením a pokusům odsoudit církevní představitele (např. biskup Ján Vojtaššák, jezuita Tomislav Kolakovič), což se však obvykle nedařilo, protože státní soudy byly ještě v mnoha ohledech nezávislé. Docházelo též k nezákonným konfiskacím církevního majetku v Sudetech (odůvodňovány byl poukazem na Benešovy dekrety a tvrzením, že jde o německý majetek; šlo však jednoznačně o majetek církevní, který měly osoby německé národnosti pouze ve správě). V českých oblastech bylo pro komunisty proticírkevní tažení mnohem komplikovanější, protože zde byla katolická církev jednoznačně chápána jako silná protinacisticky zaměřená organizace, která obstála se ctí, jak konstatoval v jednom ze svých tehdejších projevů i Zdeněk Nejedlý.Václav Vaško: Dům na skále (1): Církev zkoušená, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2004, str. 16, V jejím čele stáli vězni z nacistických koncentračních táborů (např. biskupové Beran a Trochta), církev též několikrát dala nepřehlédnutelnými diplomatickými kroky na nejvyšší úrovni najevo, že respektuje hranice Československa (zejména změnou hranic diecézí v roce 1937 a odmítáním dalších úprav hranic diecézní správy, které požadovalo nacistické Německo po Mnichovské dohodě), jakož i že Protektorát Čechy a Morava neuznává za součást NěmeckaDoc. Jiří Rajmund Tretera: Stát a církve v České republice; Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2002, str. 40 (např. střet nad jmenováním Antonína Eltschknera). Více podrobností v článku Vatikán a nacistické Německo.
Komunisté ovšem již v této fázi usilovali o obecné omezení církve – šlo o prosazování myšlenky jednotné školy, která měla mimo jiné znamenat likvidaci nebo alespoň ovládnutí církevního školství (v Českých zemích, na Slovensku bylo prakticky zlikvidováno již v roce 1945) a další pozemkové reformy, které měly mimo jiné zabrat pozemky jak podnikatelů, tak i právě církví. Značná část těchto opatření byla prosazena až po Únoru 1948, některé jejich body však již dříve. Představitelé katolické církve se v této době snažili politickým otázkám vyhýbat a omezili se na obranu proti zásahům státu a kritiku kroků, které měly podle jejich názoru poškodit církev. I političtí představitelé katolicismu byli (díky drtivému úspěchu komunistů a levicových stran obecně ve volbách v roce 1946) v hluboké defenzívě, jejich pozici navíc ztěžovaly velmi chladné vztahy mezi českými a slovenskými katolíky.
Únor 1948 náhled|Alois Petr v roce 1948 Únorový převrat proběhl rychle a v podstatě bez odporu oficiálních církevních struktur. Ministři stran politicky reprezentujících katolíky (Československá strana lidová a Demokratická strana) odstoupili společně s ministry ostatních demokratických stran. Po dokončení převratu pak následně došlo k likvidaci či obrodě jejich stran. Oddíly tvořené komunisticky uvědomělými občany (většina z nich však nebyla členy strany) násilím zabraly sekretariáty a pobočky strany lidové a nakonec zvolily nové vedení v čele s Aloisem Petrem a Josefem Plojharem (stalo se tak po rezignaci řádného vedení v čele s Janem Šrámkem a Františkem Hálou, které ovšem ještě před svou rezignací Plojhara i Petra ze strany vyloučilo). Asi nejviditelnější známkou odporu proti komunistickému převratu mezi lidem byly demonstrace studentů, jejichž jádro tvořili členové křesťanských a národněsocialistických studentských spolků, ty však byly násilím rozehnány lidovými milicemi a příslušníky SNB.Václav Vaško: Dům na skále (1): Církev zkoušená, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2004, str. 67,
Začátek pronásledování Komunistická strana se na boj s církví dlouhodobě připravovala. Je nepochybné, že základní představy o vyřešení náboženských problémů měli vůdci komunistů mnohem dříve, než Klement Gottwald vyhlásil na schůzi ÚV KSČ dne 9. června 1948: „Pryč od Říma a směrem k národní církvi… Je nutné církev neutralizovat a dostat ji do svých rukou tak, aby sloužila režimu…“ Podporu v tomto boji měl komunistické straně zajistit stání aparát i komunistické mezinárodní organizace, v první řadě Informbyro. Boj se rozjížděl pomalu, církev se mu snažila vyhnout a komunistická strana nechtěla věc uspěchat a doufala v to, že se jí podaří církev do určité míry využít a možná i získat na svou stranu některé katolické biskupy a kněze.
Pokud však boj proti oficiálním církevním strukturám začínal pomalu, proti řadovým věřícím začal už mnohem dříve. Již den po převratu byly zřízeny tzv. akční výbory Národní fronty, které začaly čistit významné pozice v podnicích a celé školství a vědecká pracoviště od politicky nespolehlivých pracovníků. Zejména ve školství byla příslušnost k církvi, obzvlášť římskokatolické, pro učitele, ale i studenty ve většině případů dostatečným důvodem pro vyloučení či nepřijetí. Stát zlikvidoval spolu s ostatními nezávislými postupně také i katolický tisk (což později odůvodňoval „nedostatkem papíru“, ačkoliv komunistický tisk měl papíru nadbytek). Jeho částečnou obnovu podmiňoval tím, že on určí složení vedení i redakčních rad, což bylo pro církev nepřijatelné.