Viola d'amore (česky také viola milostná), je šesti- nebo sedmistrunný smyčcový hudební nástroj s rezonančními strunami, užívaný zejména v barokní a klasicistní hudbě. Při hře se drží pod bradou, podobně jako housle.
Konstrukce a zvuk Viola d'amore má mnoho společných rysů s nástroji skupiny viol. Vypadá jako sopránová viola da gamba bez pražců a je opatřena rezonančními strunami. Šestistrunná viola d'amore a sopránová viola da gamba mají přibližně stejný tónový rozsah a ploché dno. Na hlavici bývá vyřezána hlavička Amora se zavázanýma očima, představující lásku. Otvory ve víku jsou většinou ve tvaru planoucího meče. Nemá pražce a při hře se drží pod bradou, podobně jako housle. Je přibližně stejné velikosti jako současná viola.
Má zpravidla šest nebo sedm strun, na které se hraje smyčcem stejně jako u houslí. Pod hlavními strunami je natažen obvykle stejný počet rezonančních strun, na které se nehraje přímo, ale které se rozeznívají v rezonanci nástroje. Existují nástroje, kde je těchto strun až 14. Díky těmto strunám však má viola d'amore obzvláště sladký a vřelý zvuk. Rezonanční struny však nejsou nejdůležitější charakteristikou. Koncem 18. století se používaly i nástroje bez rezonančních strun. Na první pohled je viola d'amore nápadná velmi dlouhým krkem nutným k napínání většího počtu strun.
Tónový rozsah 140px
Původně se ladila podle skladby, která měla být hrána. Teprve koncem 18. století se ustálilo ladění: A, d, a, d', fis', a', d". Stejně jako u violy da gamba, se při hře jen zřídka používají vyšší polohy.
Užití vpravo|náhled|250px|Kobylka a obě sady strun na nástroji z 18. století. vpravo|náhled|250px|Hlavice téhož nástroje s hlavičkou se zavázanýma očima. Nástroj byl velmi oblíbený koncem 17. století. Původně to byl výhradně sólový nástroj, oblíbený zejména u hudebních amatérů. Hrávaly na něj zvláště dámy.Antonín Modr: Hudební nástroje. SNKLHU, Praha 1954 Hudebníci specializovaní na tento nástroj se vyskytovali jen zřídka, neboť tehdy bylo obvyklé, že profesionální hudebník hrál na více nástrojů, zvláště u nástrojů obdobného typu. Postupně se však přestal užívat a před lahodností zvuku byla dávána přednost síle a mohutnosti tónu nástrojů houslové rodiny. V 19. a 20. století se však znovu objevuje v partiturách některých operních skladatelů (Jules Massenet, Giacomo Puccini) a postupně se stává oblíbeným i u současných skladatelů. S tím souvisí i změna stavby dnešních viol s ohledem na vyšší napětí moderních, kovem opředených, strun. Violu d'amore rovněž používají soubory zaměřené na historicky autentické provádění staré hudby. O renesanci tohoto nástroje v českých zemích se významně zasloužil plzeňský skladatel Theodor Schulz (1875–1945).
Leoš Janáček původně použil violu d'amore ve svém kvartetu Listy důvěrné. Učinil tak symbolicky k vyjádření inspirace, kterou mu tehdy poskytl vztah ke Kamile Stösslové.Tyrrell, John (2006/7). 'Janáček: Years of a Life', Faber & Faber, London, Volume II at pages 264, 832, 881 Vzhledem k obtížnosti provádění pak později part přepsal pro normální violu.
Repertoár
Barokní hudba Heinrich Biber (1644–1704) Partita VII pro dvě violy d'amore a basso continuo (Harmonia artificiosa - ariosa, 1696). Attilio Ariosti (1666–1729) 6 Lessons pro violu d'amore a basso continuo 15 sonát použita ve 2 kantátách Antonio Vivaldi (1678–1741) Concerto in D major, RV 392, P.166 Concerto in D minor, RV 393, P.289 Concerto in D minor, RV 394, P.288 Concerto in D minor, RV 395, P.287 Concerto in A major, RV 396, P.233 Concerto in A minor, RV 397, P.37 Georg Philipp Telemann (1681–1767) Concerto in E major pro milostý hoboj, violu d'amore, smyčce a continuo Johann Sebastian Bach (1685–1750): Janovy pašije č. 19 a 20 a v některých kantátách
Klasicistní hudba Johann Joachim Quantz (1697–1773) Trio Sonata pro flétnu, violu d'amore a continuo Carlo Martinides (1731–1794) Divertimento in D major pro violu d'amore, housle, violu a violoncello Joseph Haydn (1732–1809) Divertimento pro violu d'amore, housle a violoncello Karel Stamic (1745–1801) 3 koncerty Sonata in D major pro violu d'amore a housle nebo violu některé další sonáty Kvartet Franz Anton Hoffmeister (1754–1812) Quartet in Es-dur (i transkripce do D-dur) pro violu d'amore, 2 housle a violoncello Joseph Leopold Eybler (1765–1846) Quintet No.1 a 2 in D major pro violu d'amore, housle, violu, violoncello a violone
Romantismus Louis van Waefelghem (1840–1908) Romance D-dur pro housle nebo violu d'amore a klavír (1891) Soir d'automne (Podzimní večer), Melodie pro violu d'amore nebo violu a klavír nebo harfu (1903)
Moderní díla Charles Martin Loeffler (1861–1935) La mort de Tintagiles, Symfonická poema pro violu d'amore a orchestr op. 6 (1897-1900) Henri Casadesus (1879–1947) Koncert pro violu d'amore a smyčce 24 Préludes pro violu d'amore a cembalo nebo harfu (1931) Heitor Villa-Lobos (1887–1959) Amazonas Frank Martin (1890–1974) Sonata da chiesa pro violu d'amore a varhany nebo smyčcový orchestr (1952) Paul Hindemith (1895–1963) Kleine Sonate pro violu d'amore a klavír, Op. 25 No. 2 (1922) Kammermusik No. 6 pro violu d'amore a komorní orchestr, Op. 46 No. 1 (1927) Paul Rosenbloom (*1952) Koncert pro dvě violy d'amore a komorní orchestr (1994)
Jevištní díla Giacomo Meyerbeer: Les Huguenots (1836) Ferenc Erkel: Bánk Bán (1861) Jules Massenet: Le jongleur de Notre-Dame (1901) Giacomo Puccini: Madama Butterfly (1904) Hans Pfitzner: Palestrina (1912) Leoš Janáček: Káťa Kabanová (1919) Sergej Prokofjev: Romeo a Julie (1935-1936)
Reference
Externí odkazy
Americká společnost pro violu d'amore Viola d'amore – webová stránka Stránka věnovaná skladatelům a jejich dílům pro violu d'amore
Související články Viola Viola di bordoni Violoncello Housle Viola da gamba Violon
Kategorie:Smyčcové nástroje Kategorie:Historické hudební nástroje Kategorie:Barokní hudba Kategorie:Houslařství