Georges Benjamin Clemenceau [ʒɔʁʒ klemɑ̃so] (28. září 1841 Mouilleron-en-Pareds – 24. listopadu 1929 Paříž) byl francouzský politik a žurnalista. Dvakrát byl francouzským premiérem za Radikální stranu, a to od 25. října 1906 do 24. července 1909, podruhé od 16. listopadu 1917 do 20. ledna 1920. Byl to tedy on, kdo přivedl Francii k vítězství v první světové válce, což mu také vyneslo přezdívky Père la Victoire ("Otec Vítězství") nebo Le Tigre ("Tygr").

Přimlouval se za obnovení procesu v Dreyfusově aféře, prosazoval oddělení církve od státu či amnestii komunardů vyhnaných do Nové Kaledonie. Byl zastáncem tvrdého postupu proti Německu po první světové válce (válečné reparace, odnětí kolonií a Alsaska–Lotrinska, zákaz znovuvyzbrojení). Patřil k hlavním tvůrcům versailleského mírového systému. Vyjednal vzájemné obranné smlouvy s Británií a Spojenými státy proti možné budoucí německé agresi, ale ty nikdy nevstoupily v platnost kvůli neratifikaci v americkém Senátu.

Dne 19. února 1919 byl na něj anarchistou Emilem Cottinem spáchán atentát. Clemenceau se týden po atentátu zotavil; kulka, která uvízla blízko srdce, však zůstala v jeho těle až do smrti.

Dvě lodě francouzského válečného námořnictva nesou jeho jméno. Jednou z nich byla letadlová loď, která sloužila v letech 1961 až 1997.

Život Mládí strávil mezi rolníky ve Vendée. Ovlivnil ho zejména jeho otec Benjamin, obdivovatel revoluce roku 1789. Díky svému otci se již v mládí seznámil například s historikem Julesem Micheletem. Otec byl i krátce zatčen v roce 1858. V roce 1861 vzal Georgese do Paříže, kde začal studovat medicínu.

V Paříži se Clemenceau stýkal s mladými republikány, kteří založili sdružení Agis Comme Tu Penses (Jednej, jak myslíš). Clemenceau spolu s několika přáteli založil časopis Le Travail ("Práce"). Kvůli inzerátu vyzývajícímu pařížské dělníky k oslavě 14. výročí revoluce z roku 1848 byl Clemenceau uvězněn na 73 dní. Po propuštění založil nové noviny Le Matin ("Ráno"), které byly ale brzy zakázány.

Po dokončení lékařských studií odjel do Spojených států, kde právě vrcholila občanská válka. Velmi ho ovlivnilo americké pojetí demokracie a svobody slova. Také se v Americe oženil, se žákyní dívčí školy, na níž učil (vztah ale skončil po sedmi letech).

Po návratu v roce 1869 se usadil jako lékař ve Vendée, brzy ale znovu přesídlil do Paříže. Byl v davu, který 4. září vtrhl do Palais Bourbon a oslavoval radikálního vůdce Léona Gambettu, který zde vyhlásil republiku. Krátce poté byl jmenován starostou 18. obvodu Paříže (Montmartre) a roku 1871 byl zvolen za Radikální stranu do Národního shromáždění (které tehdy ovšem zasedalo v Bordeaux, kvůli válce s Německem). Německem nadiktované podmínky po francouzské porážce považoval za hanebné ponížení a nikdy se s nimi nesmířil.

Zúčastnil se povstání Pařížské komuny roku 1871 - snažil se zprostředkovat jednání mezi komunou a Národním shromážděním, ale to se mu nezdařilo, načež se vzdal poslaneckého mandátu. Poslancem se znovu stal až roku 1876.

V roce 1880 založil svůj deník La Justice, který se stal hlavním orgánem radikálů v Paříži. Silně v té době útočil mj. na francouzský kolonialismus. Tlakem v parlamentu se mu podařilo sundat kabinety Julese Ferryho či Maurice Rouviera. Jeho vzestup však byl zbržděn roku 1892, kdy vyšlo na povrch, že byl zapleten do panamského skandálu. Během následné vřavy v parlamentu vyzval svého oponenta Paula Déroulèdea na souboj, který se uskutečnil, ale ani jeden z účastníků nebyl zraněn. Navzdory urputnému politickému manévrování byl ve volbách roku 1893 poražen a načas se z politiky stáhl.

Začal se věnovat naplno žurnalistice (roku 1897 založil další noviny L'Aurore), kulturní kritice a spisovatelství. Stal se velkým propagátorem malířů impresionistů, zejména Moneta. Vášnivě se ve svých novinách zapojil do Dreyfusovy aféry, na straně zastánců Dreyfusovy neviny. To mu také vrátilo prestiž mezi radikály a roku 1902 byl za ně zvolen senátorem (zůstal jím až do roku 1920).

V roce 1906 se stal ministrem vnitra a brzy se prvně ujal i premiérské role. Ještě jako ministr vnitra nechal násilně potlačit stávku horníků v Pas-de-Calais, čímž si sice znepřátelil socialisty, ale našel přízeň v pravicové části spektra a vysloužil si pověst "muže tvrdé ruky" (ta mu zajistila také Poincarého důvěru v roce 1917, kdy byla morálka již tři roky válčící země na dně a Poincaré hledal do čela válečného kabinetu někoho, kdo by vrátil národu víru ve vítězství). Během prvního premiérského mandátu se mu podařilo vyřešit spor o Maroko s Německem.

V roce 1913 založil nový deník L'Homme Libre, v němž vedl především kampaň za mohutné zbrojení, neboť byl přesvědčen, že Německo touží po útočné válce. Vývoj mu dal za pravdu. Po zahájení německého útoku poslal osobní výzvu americkému prezidentu Wilsonovi a vyzýval ho k americkému angažmá ve válce. Toho se však dočkal až roku 1917. vlevo|náhled|250x250pixelů|Tzv. velká čtyřka pařížské mírové konference: David Lloyd George, Vittorio Orlando, Georges Clemenceau a Woodrow Wilson Když ho Poincaré roku 1917 jmenoval premiérem i ministrem války, bylo mu již 76 let. Odmítal jakékoli úvahy o příměří a vyhlašoval, že "povede válku do poslední čtvrthodiny, protože poslední čtvrthodina bude naše". Jeho urputnost zvítězila a byl to on, kdo předsedal pařížské mírové konferenci, která měla Německo natrvalo spoutat a nově rozdat karty v evropské politice. Jeho tvrdý postup proti Německu, o němž nakonec na konferenci přesvědčil i ostatní velmoci, byl později kritizován a identifikován jako jedna z příčin rozmachu nacismu ve výmarském Německu.

Versailleská smlouva byla jeho zahraničněpolitickým vítězstvím, ale na domácí scéně brzy ztratil podporu. V roce 1920 tak natrvalo odešel z politiky. Věnoval se cestování, v USA se snažil zalašit izolacionistické nálady, za což si vysloužil Wilsonovu vděčnost. I v dalších letech apeloval na americké politiky, aby nepodceňovali německé nebezpečí (dopis Calvinu Coolidgovi z roku 1926).

Zakázal, aby se po jeho smrti konal jakýkoli obřad.

Vztahy s Čechy V roce 1916 navrhl jako první přesun československých legionářů na Rusi do Francie tzv. severní cestou (Severním mořem). T. G. Masaryk to nejprve přijal (první přesun se uskutečnil z Archangelska 15. 10. 1917), ale později změnil názor a preferoval cestu přes Sibiř.PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie, váz. kniha, 219 str., vydalo nakladatelství Paris Karviná ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím, 2019, , str. 12, 23–24, 34, 84

Byl to Clemenceau a Edvard Beneš, kteří roku 1917 podepsali dekret o zřízení československé armády ve Francii.

Reference

Externí odkazy

Chtěl kompenzace, dostal ale Hitlera. Přispěl svou tvrdostí k další válce? Pořad Českého rozhlasu Plus, detailní životopis, podrobné informace o roli Francouzů při Versailleské konferenci.

Kategorie:Narození v roce 1841 Kategorie:Úmrtí v roce 1929 Kategorie:Premiéři Francie Kategorie:Členové Francouzské akademie Kategorie:Francouzští ateisté Kategorie:Členové Radikální strany (Francie) Clemenceau Kategorie:Muži Kategorie:Narození 28. září Kategorie:Úmrtí 24. listopadu