St. Jakob in Defereggen je obec v Rakousku ve spolkové zemi Tyrolsko v okrese Lienz. S 821 obyvateli (k 1. lednu 2025) je dnes St. Jakob hlavním sídlem údolí Defereggental.

Co do rozlohy je to druhá největší obec okresu a s pouhými 4,4 obyvateli na km² nejřidčeji osídlenou oblastí Východního Tyrolska. Z ekonomického hlediska je cestovní ruch hlavním zdrojem příjmů obyvatel. Obec má po Matrei in Osttirol v celé oblasti Východního Tyrolska nejvyšší počet noclehů a v zimním turismu je vedoucí. Katastr obce zahrnuje zadní část údolí Defereggental a jeho vedlejší údolí. Rozsáhlé části katastru obce náležejí do Národního parku Vysoké Taury. Geografie

Poloha

St. Jakob in Defereggen leží v severozápadní části Východního Tyrolska a s rozlohou 185,96 km² je druhou největší obcí v okrese Lienz. Přibližně 123 km² území obce připadá na Národní park Vysoké Taury, takže dvě třetiny obecního území jsou pod ochranou přírody. Bezirkskunde Osttirol S. 353–358. Obec zahrnuje západní část údolí Defereggental, kterou protéká řeka Schwarzach, od osady Feistritz až k závěru údolí, stejně jako přilehlá boční údolí.

Z administrativního hlediska je St. Jakob in Defereggen rozdělen na pět osad (Rotten). Většina zastavěného území se nachází na levém břehu řeky Schwarzach. Centrum obce s farním kostelem v části Unterrotte leží v nadmořské výšce 1 389 m n. m. Nejvyšším bodem území obce je hora Rötspitze s nadmořskou výškou 3 496 m n. m.

Členění obce St. Jakob in Defereggen se člení na pět rotten, které se dále dělí celkem na 34 osad, skupin usedlostí a dvorů. Na východě katastru, jižně od řeky Schwarzach, leží rotte Feistritz, jež se člení na Unterfeistritz a Oberfeistritz. Zbývající východní část obce až po Tögischer Bachl zaujímá Vnější Großrotte. Kromě osad St. Leonhard (s pozdně gotickou filiální kaplí) a Lacken jižně od Schwarzach patří do Vnější Großrotte také Unteregg a Tögisch.

Západně od Vnější Großrotte (Außerrotte), mezi Trojer Almbach na západě a Tögischer Bachl na východě, se rozkládá Vnitřní Großrotte. Osídlené území této části leží výhradně severně od Schwarzach a je rozčleněno na části Oberegg, Eggemair, Erlach, Mairhof a Hirbe. Západně od Vnitřní Großrotte se nachází Unterrotte s centrem obce. Zde jsou rovněž části Unterkirchen, Obkirchen, Eggen, Trojen, Stock Steingarten a Ede a jižně od Schwarzach oblasti Sand a Weiden. Na západ navazuje Oberrotte, která zahrnuje většinu osídleného území obce. Do Oberrotte patří Unterstein, Jesach, Maik, Trogach, Leiten, Grandeggen, Ranach, Mariahilf (Bruggen), Ladstatt a Erlsbach severně od Schwarzach a osady Grünmoos, Rinderschinken, Egg a Pötsch na jihu. Frick: St. Jakob S. 11.

Využití ploch Vzhledem k vysokému podílu horského terénu jsou ve St. Jakob k dispozici sídelní a zemědělské plochy pouze v omezeném rozsahu. Největší část území obce zabírají horské pastviny, které pokrývají 50,4 % katastru. 28,3 % připadá na neproduktivní plochy, následují lesy (16,7 %) a zemědělsky využívané plochy (4,0 %). Vodní plochy zaujímají 0,3 %, stavební plochy, budovy, zahrady a zatravněné plochy kolem staveb pak 0,2 % rozlohy obce.

Sousední obce Obec St. Jakob je na severu oddělena masivem Lasörling od obcí Prägraten a Virgen, které leží v údolí Virgental (od západu k východu). K oběma těmto obcím však neexistuje sjízdné silniční spojení.

Na severozápadě, západě a jihozápadě sousedí St. Jakob s územím Italské republiky. Sousedními obcemi jsou zde Prettau, Sand in Taufers, Rasen-Antholz a Gsies, přičemž silniční spojení existuje pouze s obcí Rasen-Antholz přes průsmyk Staller Sattel.

Také obec Innervillgraten na jihu je dosažitelná pouze přes údolí Pustertal. Nejsilnější vazba obce vyplývá z její polohy v údolí k východně sousedící obci St. Veit in Defereggen.

Geologie a morfologie Podloží údolní nivy i dolního slunného svahu na katastru St. Jakob je tvořeno rieserfernertonalitem, který buduje horský celek stejného názvu. Hornina se skládá ze šedého křemene, bílého živce, biotitu a krátkých sloupovitých tmavozelených amfibolů. Tonalit, mladá vyvřelá hornina, pochází z fáze alpinské orogeneze. Tonalit je překryt horninami starého krystalinika. Na severu se jedná o červenohnědý biotitický svor, který je dále nahrazován stříbřitě až šedě zbarveným muskovitovým svorem. Tento svor vytváří slunné svahy Keesecku, Alplesspitze a Seespitze (Panargenkamm). V těchto svorových vrstvách je vložena úzká zóna svorů a křemene s tmavým grafitem a s výrazně bílým mramorem. Tato vrstva obsahuje místy zlato, stříbro, měď a železo a po staletí umožňovala obyvatelům Defereggentalu příjmy z hornictví. Mramorová vrstva tvoří mimo jiné vrchol Weiße Beil (2 767 m) a probíhá paralelně s údolím až k Hubenu. Stinný svah v jižní části údolí je tvořen částečně načervenalým křemenným fylitem.

Dno zadního Defereggentalu je pokryto čtvrtohorními usazeninami, jako jsou štěrk, písek a nivní jíl. Dále se v terénu nacházejí svahy s čtvrtohorními ledovcovými uloženinami (morény). Povrch Defereggentalu byl modelován ledovci („Kees“), které vytvořily brázdové údolí s příkrými svahy, avšak bez ostře skalnatých stěn. Morény místy vytvořily mohutné nánosy sutě na slunných svazích; rovinaté polohy se vyskytují jen ojediněle. Relativně ploché „rameno“ brázdy ve výšce přibližně 2 200 m je pro trvalé osídlení již příliš vysoko, používá se však jako alpská pastvina. V okolí filiálního kostela sv. Leonharda nahradil sesuv z nordního svahu Lepleskofelu před prvním osídlením kužel sutě, který zadržel řeku Schwarzach a vytvořil jezero. Kužel sutě byl v průběhu staletí řekou Schwarzach prořezán, takže se v této oblasti dnes nacházejí vlhké údolní půdy. Stonjek: Sozialökonomische Wandlung S. 8 ff.

Řeky a vodní toky Obersee (Staller Sattel) a Oberseitsee (v úpatí Seespitze) jsou dva největší a nejznámější horská jezera na území obce. Hlavní řekou v katastru St. Jakob in Defereggen je Schwarzach, která patří do povodí Drávy, pramení v údolí Schwarzachtal a protéká celým Defereggentalem až k ústí do řeky Isel. Hlavní přítoky Schwarzach v oblasti St. Jakob se vlévají zprava do Schwarzach: v nezastavěné části jsou to Arventalbach a Patscher Bach, v zastavěné části pak Staller Almbach, Lappbach, Stallerbach a Brugger Almbach. I na levém břehu se do Schwarzach vlévá řada potoků, významné jsou však pouze Trojer Almbach a Tögischer Bachl; všechny ostatní mají velmi malé povodí. Po povodňových katastrofách v 60. letech 20. století proběhly na Schwarzach rozsáhlé protipovodňové úpravy. V roce 2007 byly regulační opatření zahájeny i v Maria Hilf. Navzdory zásahům do říčního systému a odvodnění údolních luk zůstala v oblasti Brugger Almbachu a Stallerbachu zachována ekologicky cenná záplavová území.

Pohoří St. Jakob leží v oblasti Vysokých Taur (Centrální Alpy). Katastr obce je na jihu ohraničen Villgratner Bergen, na severu skupinou Venedigergruppe a na západě skupinou Rieserfernergruppe. Mezi nejdůležitější výšiny ve Villgratner Bergen na straně St. Jakob patří Deferegger Pfannhorn (2 820 m). V oblasti Villgratner Bergen se nachází i průsmyk Staller Sattel, který spojuje St. Jakob s Itálií (Antholz). Na severu hranici obce tvoří Panargenkamm a skupina Lasörling, oboje jižní výběžky Venedigergruppe. V úseku Panargenkammu mezi závěrem údolí Defereggental a Trojeralmtal leží několik hor přes 3 000 metrů, přičemž pouze Seespitze (3 021 m) je zpřístupněna turistickou stezkou. Nejvyšším vrcholem tohoto hřebene je částečně ještě zaledněný Keeseck (3 173 m). Rovněž v Lasörlinggruppe, která obklopuje Panargenkamm ze severu a východu, se nachází řada vrcholů přes 3 000 metrů; mezi nimi s výrazným zaledněním Rötspitze (3 496 m) a Daberspitze (3 402 m), nejvyšší hory obce. St. Jakob je na západě jako jediná rakouská obec spoluvlastníkem části Rieserfernergruppe. Nejvyššími výškovými body v této části jsou Hochgall (3 436 m), jehož vrchol leží těsně za státní hranicí v Jižním Tyrolsku a spolu s Almerhorn (2 986 m) vytváří závěr údolí, dále Barmerspitze (3 200 m) a Lenkstein (3 236 m), v jejichž okolí se nachází největší ledovec katastru obce, Fleischbachkees.

Klimatické poměry Přes značnou nadmořskou výšku je území obce klimaticky příznivě ovlivněno východozápadním průběhem údolí Defereggental a s tím souvisejícím delším osvitem sluncem. Průměrná roční teplota ve St. Jakobu činí 3,0 °C; v průběhu roku však podléhá velkým výkyvům a je charakterizována rychlým oteplováním na jaře a rychlým ochlazováním na podzim. Průměrná teplota se mezi únorem a březnem a rovněž mezi zářím a říjnem liší vždy přibližně o 5 °C. Naměřené teplotní extrémy se pohybují mezi +32,1 °C a −29,8 °C. Díky východozápadnímu směru údolí leží St. Jakob v oblasti chráněné před větrem, neboť větry ve Východním Tyrolsku obvykle vanou v severo-jižním směru (či opačně). Z obce směrem po údolí se rozkládá malé vnitroalpinské kotlíkové území, ve kterém se v zimě často vytvoří jezero studeného vzduchu v důsledku inverzní situace. Průměrné roční srážkové úhrny činí ve St. Jakobu 923,6 mm a leží na úrovni průměru Východního Tyrolska. Nejvyšší srážkové úhrny připadají na letní měsíce od června do srpna. Ve St. Jakobu prší téměř každý druhý až třetí den, dlouhotrvající souvislá dešťová perioda je však vzácná. Souvislá sněhová pokrývka se vytváří již koncem října. Slunné svahy jsou většinou od sněhu očištěny kolem poloviny března; v údolí a na severních svazích přetrvává sníh ještě o dva až tři týdny déle. Do centra obce nesvítí v zimě slunce po dobu tří měsíců. Vzhledem k dlouhé době se sněhem a nízkým teplotám trvá vegetační období ve St. Jakobu pouze pět měsíců (květen až září). Přesto se v důsledku silného slunečního osvitu v lokalitě s usedlostí Trogach etablovalo jedno z nejvýše položených trvalých sídel ve Východním Tyrolsku (1 712 m). Frick: St. Jakob S. 13 f.

Flóra a fauna Vzhledem k silnému slunečnímu záření jsou strmé jižně orientované svahy klimaticky příznivější a proto jsou využívány intenzivněji než stinná strana. Z toho vyplývají výrazné rozdíly ve vegetaci mezi severními a jižními svahy údolí. Zatímco na severně orientovaných svazích sahají smrkové lesy až do údolních poloh, jižní svahy jsou charakteristické alpskými loukami, listnatými porosty a modřínovými loukami. Hranice lesa leží přibližně ve 2 000 metrech nad mořem.

Ve St. Jakobu se dochovaly rozsáhlé porosty limbových a modřínových lesů. Kromě velkých porostů limby v údolích Patscher- a Stalleralmtal disponuje obec s Oberhauser Zirbenwald největším souvislým limbovým lesem východních Alp. V oblasti Obersee u Staller Sattel se nacházejí rovněž ekologicky cenná rašeliniště.

V obci se vyskytuje řada charakteristických alpských savců, například sněžný zajíc, kamzík a svišť, ale i jeleni a srnčí zvěř. V nedotčených údolích jsou dobré stavy tetřeva hlušce a tetřívka. Díky rozsáhlým ochranným opatřením se v oblasti národního parku obnovily i stavy orla skalního. Mezi další nápadné druhy ptáků patří brkoslav, skalní drozd, datel černý, kulíšek nejmenší, ťuhýk obecný a konipas horský. https://web.archive.org/web/20070927090943/http://www.hohetauern.at/dmdocuments/exk_defreggen.pdf

Historie

První osídlení

Osídlení St. Jakobu pravděpodobně proběhlo až v 11. století. Až do 15. století žilo obyvatelstvo téměř výhradně ze zemědělství. V novověku přispívaly k příjmům obyvatel i hornictví a kočovný obchod. Politicky bylo dnešní katastrální území po staletí rozděleno mezi hrabství Görz (Gorizia)/Tyrolsko a Salcburk.