Demokracie

náhled|upright|Tomáš Garrigue Masaryk, hlavní český představitel demokracie. Jednou k demokracii řekl: „Demokracie má své chyby, protože občané mají své chyby. Jaký pán, takový krám.“ Často říkal, že demokracie je diskuse. Demokracie (, doslovně „vláda lidu“)δημοκρατία in Henry George Liddell, Robert Scott, "A Greek-English Lexicon", Perseus. je forma vlády, v níž o výkonu státní (obecní, krajské atd.) moci rozhoduje mínění většiny oprávněných občanů, nejčastěji volbou. Způsob, jak občané své mínění v demokratickém státě uplatňují, určuje ústava. Prvotní formou demokracie byla přímá demokracie, kde občané hlasováním rozhodují o jednotlivých otázkách (zákonech, rozhodnutích, rozpočtech atd.), dále je zastupitelská či nepřímá, kde k tomu zmocňují své zastupitele (poslance atd.), nebo kombinovaná, kde se užívají oba postupy. V přímé demokracii se zpravidla rozhoduje referendy, v nepřímé volbami. Přímá demokracie v čisté podobě se užívá v menších společenstvích (spolky, samosprávy, družstva atd.), v žádném státě se nepoužívá.

Převážným dennodenním pravidlem rozhodování v demokraciích je právo většinyLocke, John. Two Treatises on Government: a Translation into Modern English (Dvě pojednání o vládě: překlad do moderní angličtiny; 2009; původní vyd. 1689). Citát: "Neexistuje žádná praktická alternativa k politickému pravidlu většiny - tzn. k tomu, že se souhlas většiny vezme jako souhlas celku, který zavazuje každého jedince. Bylo by nejspíše nemožné získat souhlas každého jedince předtím, než by se jednalo kolektivně. ... Žádní racionální lidé by si nemohli přát a ustavit společnost, která by se musela okamžitě rozložit, pokud by většina byla neschopná udělat konečné rozhodnutí a společnost by nemohla jednat jako jeden celek." There is no practical alternative to majority political rule %E2%80%93 i.e., to taking the consent of the majority as the act of the whole and binding every individual." Google Books.. Avšak i jiné způsoby rozhodování jako právo kvalifikované většiny a konsenzuální demokracie jsou možné. Jejich účelem je zajistit integrování a širší legitimitu v citlivých otázkách – jakožto protipólu majoritářství – a tak jsou většinou uplatňovány na úrovni ústavy. V běžné variantě demokracie je většinová moc vykonávána formou zastupitelské demokracie, ale ústava omezuje vliv většiny a chrání menšinu – obvykle garantováním určitých zásadnější práv, např. práva na svobodu projevu nebo svobodu sdružování.

Pojem demokracie se objevil v 5. st. př. n. l. v řeckých městských státech, významně v klasických Aténách, kdy znamenal „vládu lidu“ v kontrastu k vládě aristokracie (ἀριστοκρατία, aristokratía), tedy „vládě elity“ či „vládě těch nejlepších“. Pro západní demokracie, odlišné od té starověké, je hledán původ v řeckých městských státech, jako byly klasické Atény, a v Římské republice, kde fungovaly různé vzorce a stupně volebního práva svobodné mužské populace, než začaly na Západě mizet během konce pozdního starověku (4.- 6. st. n. l.)  Opravdu ve všech demokratických uspořádáních během dávné i moderní historie bylo původní zapojení obyvatelstva omezeno na elitní třídy, později pak rozšířeno na všechny dospělé občany. Ve většině moderních demokracií bylo tohoto docíleno hnutím za volební právo žen v 19. a 20. století.

Charakteristika

V demokracii v moderním slova smyslu jsou často principy volebního práva považovány za: všeobecné – každý svéprávný občan od určitého věku smí volit rovné – každý hlas váží stejně přímé – bez zprostředkovatelů (zastupitelů) tajné, na definici se však odborníci neshodují.Liberty and justice for some at Economist.com Tyto principy se projevují v nároku všech občanů na rovnost a rovný přístup k zákonodárství. Například v zastupitelské demokracii má každý hlas stejnou váhu, každý občan může být volen či volit a právo volit je zajištěno ústavou.R. Alan Dahl, I. Shapiro, J. A. Cheibub, The Democracy Sourcebook, MIT Press 2003, Google Books linkM. Hénaff, T. B. Strong, Public Space and Democracy, University of Minnesota Press,

Jedna z teorií vyžaduje tři základní principy: vzestupná pyramida vlády tj. svrchovanost náležící v nejnižší úrovni autority, politická rovnost, sociální normy, skrze které osoby a instituce akceptují pouze takové jednání, které je v souladu s principy vzestupné vlády a politické rovnosti.

Protikladem demokracie je autokracie, autoritářský režim.

Historie

První pokusy o demokracii vznikaly již v městských státech obchodních Féničanů. Ti obchodovali s Řeky, pro něž měl obchod také zásadní význam a přejali tak i jejich fénické písmo.

Za první politické uspořádání, v němž se uplatnily některé demokratické prvky, se považuje to, jež vzniklo v jistých řeckých městských státech (zejména v Athénách spojených s přístavem Pireus) a trvalo přibližně 100 let – od poloviny pátého do poloviny čtvrtého století před naším letopočtem. Tato demokracie se však vztahovala jen na svobodné muže, kteří měli občanství městského státu, tedy na menšinu. Je důležité zdůraznit, že se občanská práva nevztahovala na část svobodných mužů, na ženy, přistěhovalce, cizince a na otroky, proto není možné tento systém považovat za demokratický v moderním slova smyslu. Volba probíhala losem, tudíž rozhodovala náhoda a nikoli volič. Velký význam pro demokracii měla agora, obchodní a politický prostor ve středu města. Po obsazení řeckých států Římem tato částečná demokracie jako systém státního zřízení zde na dvě tisíciletí prakticky zaniká. Řecká demokracie byla nejen procesně, ale i obsahově značně odlišná od současné – zejména neznala ochranu práv jednotlivce. Sokratés byl odsouzen k smrti athénským shromážděním, případná ostrakizace záležela na momentální náladě hlasujících atp.

Ve starověkém Římě existoval římský senát a volená magistratura. Obchodně politické místo zde reprezentovalo fórum (například Forum Romanum).

Po středověku se na počátku novověku demokracie objevuje nejdříve v bohaté koloniální Anglii, která se postupně přetváří z monarchie v konstituční monarchii. V druhé polovině 18. století vzniká demokracie ve Spojených státech amerických, byť ve smyslu republikánství. Demokratickým étosem byly živeny i některé proudy Velké francouzské revoluce. V průběhu 19. století vznikají z těchto zdrojů novodobé liberální demokracie po Evropě, pro něž jsou zcela novými znaky jednak zastupitelský systém, jednak liberální výdobytky plného osvobození lidí z poddanství a z moci feudální aristokracie. Během druhé poloviny 19. století a v prvních desetiletích 20. století dochází ke stále většímu rozšíření osob oprávněných volit (např. volební právo žen) až po zásady dnešního všeobecného volebního práva, které vylučuje již jen osoby např. nezletilé, nesvéprávné nebo cizince.

V době mezi dvěma světovými válkami dochází k selhání demokracií v řadě evropských států jako např. Itálie, později Německo, Španělsko, Portugalsko a četné další. Před druhou světovou válkou patřilo Československo k nejvyspělejším světovým demokraciím.

Po druhé světové válce se v západní Evropě etablují demokratické země, zatímco demokracie v zemích sovětského vlivu jsou likvidovány. Sovětské satelity jsou řízeny totalitně. Koncem 80. let dochází k rozpadu sovětského bloku a k restauraci demokracií (Polsko, Československo, Maďarsko a další státy), nebo k pokusům o zavedení funkční demokracie vlastně vůbec poprvé (např. Rusko). Předpovídá se zlatý věk demokracie kolem celého světa, nicméně postup v řadě států je obtížnější než se předpokládalo.

V oblasti třetího světa dochází k zavádění demokracií postupně, zejména po druhé světové válce a nově od 90. let, ovšem s více než spornými výsledky. Alarmujícím případem zneužití implantace demokracie byla genocida ve Rwandě.

Historické srovnání demokracií ukazuje, že daňový systém a byrokracie jsou základními prvky demokracie.

Teorie demokracie

Teorie demokracie je vědní předmět spadající do oboru politologie. Zabývá se podstatou hodnot i funkčních zákonitostí obsahu a procesů demokracie. Poznatky o antické demokracii jsou zprostředkovány především z děl Aristotela a některých historiků jako třeba Thúkýdida.

V moderní době bývá demokracie zdůvodňována dvěma základními teoriemi demokracie: klasickou liberální teorií J.S. Milla a konkurenční teorií demokracie J. Schumpetera. První vychází z premisy delegace a převádění úkolů voliči na zastupitele, druhá více odráží skutečnou praxi a spíše předpokládá, že kandidáti soutěží na trhu politických osobností a stran, z nichž si volič vybírá a po volbách na ně má již jen omezený vliv. Zatímco první teorie spíše odráží koncepci demokratických hodnot, druhá přesněji popisuje praxi. Mezi oběma teoriemi a zastánci jejich směrů panuje určité napětí, které odráží i vztah ideál – realita.

Oba výše uvedené teoretické modely v zásadě spočívají na většinovém pravidlu vlády (se základní právní ochranou menšin). V případě některých společností se složitým vnitřním uspořádáním se nicméně ujaly modely demokracie, které relativně trvalým menšinám zaručují vyšší úroveň ochrany vlastní účastí – demokracie označované jako konsensuální popř. konsociační. Hodnocení těchto dílčích modelů je ambivalentní – sice umožňují existenci demokracie ve státních útvarech, které by ji jinak nesnesly, zároveň jsou ale poměrně málo akceschopné.

Roger Scruton tvrdí, že demokracie sama nemůže zajistit osobní a politické svobody, pokud nejsou přítomny instituce občanské společnosti.

Ve veřejném prostoru se často za demokracii považuje její typ liberální demokracie.

Měření demokracie náhled|400x400px|Země s eroze demokracie (červená) nebo demokratizující (modrá) (2010–2020).Nazifa Alizada, Rowan Cole, Lisa Gastaldi, Sandra Grahn, Sebastian Hellmeier, Palina Kolvani, Jean Lachapelle, Anna Lührmann, Seraphine F. Maerz, Shreeya Pillai, and Staffan I. Lindberg. 2021. Autocratization Turns Viral. Democracy Report 2021. University of Gothenburg: V-Dem Institute. https://www.v-dem.net/media/filer_public/74/8c/748c68ad-f224-4cd7-87f9-8794add5c60f/dr_2021_updated.pdf Úroveň demokracie lze odhadnout pomocí měření demokracie publikovaných několika organizacemi podle různých definic demokracie a opírají se o různé typy dat. Mezi indexy měřícími demokracii jsou index demokracie-diktatury, polity data series a V-Dem indexy demokracie, které zahrnují samostatné indexy volební demokracie, liberální demokracie, participativní demokracie, deliberativní demokracie a rovnostářske demokracie. Index demokracie rozděluje zemi na úplne demokracie, demokracie s nedostatky, hybridní režimy a autoritářské režimy a číselně hodnotí dosaženou míru demokracie ve 166 státech pomocí 60 indikátorů řazených do pěti oblastí: 1. Volební proces a pluralismus; 2. fungování vlády; 3. účast v politice; 4. politická kultura; 5. občanské svobody. Některé aspekty demokracie lze měřit pomocí index Freedom House, index lidského rozvoje, Democracy ranking, efektivního počtu stran a Gallagherova indexu. Zvyšování úrovně demokracie vede k demokratizaci, na druhé straně snížení úrovně demokracie vede k erozi demokracie a demokratickému deficitu. Lze pozorovat vlny demokratizace.

Demokracie ve světě Demokracie je jeden z nejrozšířenějších způsobů řízení státu. Mezi demokratické státy patří téměř všechny státy Evropy, Austrálie, Nový Zéland, Indie, Izrael, USA, Kanada či některé státy v Jižní Americe.

Demokracie předpokládá svobodnou politickou soutěž. Proto je základem a ideálem demokracie svobodné formování veřejného míněníMínění veřejné, in: Reifová, I. (ed.) (2004), Slovník mediální komunikace., které je současně základem autentické svobody občanů. Vyspělost a hloubka demokratického uspořádání dále principiálně závisí na vyspělosti elit dané země a zejména na jejich schopnosti, jakým způsobem a v jakém rozsahu dokážou tyto elity nalézat a veřejnosti předkládat závažná témata.