náhled|Znázornění hraničně organizované osobnosti – místo integrity ega typické pro zdravé lidi (vlevo) je zde patrné štěpení ega a projekce částí jedincova ega na druhé (vpravo) – cílem psychoterapie je dosáhnout co možná nejvyššího stupně opětovné integrity a posílení jedincova přirozeného a vrozeného ega prostřednictvím nahrazení primitivních (archaických) a vývojově méně zralých obranných mechanismů ega, jako je štěpení a projekce, vývojově zralejšími. Většinou vzniká vlivem negativních reakcí matky (nebo jiných vztahových osob) na přirozené projevy dítěte v raných vývojových stadiích, které jsou tímto dítětem vnímány nepřijatelně pro dané prostředí, a proto je buď potlačí (tj. zatlačí do nevědomí) nebo projektuje na někoho jiného ze strachu o ztrátu lásky a pozornosti vztahových osob, na kterých je v tomto věku značně závislé – vlivem dalších nebo přetrvávajících negativních životních zkušeností porucha často přetrvává i do dospělosti nebo po celý život. Úkolem psychoterapie je vystavování takto postiženého jedince korektivním zkušenostem (a to nejlépe jak individuálně ve vztahu s psychoterapeutem, tak i v podpůrné skupině stejně nebo podobně postižených jedinců), kdy si může ověřit a potvrdit, že to, jaký je přirozeně doopravdy (a co musel do této doby v sobě potlačovat nebo projektovat na druhé, aby byl ostatními důležitými vztahovými osobami přijat) a to, jak se podle toho přirozeně projevuje a chová, ostatní nevnímají negativně a v nejlepším případě vnímají i pozitivně.
Hraniční porucha osobnosti, též jako emočně nestabilní porucha osobnosti, (zkr. HPO, anglicky borderline personality disorder) je v psychiatrii a psychoterapii jeden z typů poruchy osobnosti. Označuje se též jako hraniční typ emočně nestabilní poruchy osobnosti. V klasifikaci MKN-10 Světové zdravotnické organizace je zařazena pod kódem F60.31.
Vznik Jedná se o ranou (preoidipální) poruchu osobnosti (vzniká v prvních letech života), vznikající podle vývojové psychologie, orientované na hlubinnou psychologii, různými frustrujícími zážitky dítěte v dyadickém vztahu mezi dítětem a matkou (nebo jinou primární vztahovou osobou), tedy tehdy, kdy se dítě nebo poruchou postižený jedinec teprve nachází v symbolickém světě matky a zatím ještě neudělalo nebo (vlivem nepřítomnosti otce nebo jiné podobné vztahové osoby) ani nemohlo udělat krůček ke vstupu do symbolického světa otce (tedy triadického vztahu)Röhr, Heinz-Peter. Hraniční porucha osobnosti: vznik poruchy, průběh a možnosti jejího překonání. Vyd. 1. Praha: Portál, 2003. 117 s. Spektrum. .PONĚŠICKÝ, Jan. Neurózy, psychosomatická onemocnění a psychoterapie: hlubinně-psychologický pohled na strukturu a dynamiku psychogenních poruch. Praha: Triton, 1999. ., který by se za příznivých okolností mohl vlivem příznivých zásahů otcovské postavy potenciálně rozvinout ve prospěch dítěte a rozvoje jeho pravého potenciálu a v neprospěch přehnaného, nerealistického nebo jinak pokřiveného očekávání matky nerespektující pravé já dítěte a specifika jeho normálního zdravého vývoje. Protože důležitým úkolem otcovské postavy v triadickém vztahu je nastavování hranic dítětiCLEESE, John a A. C. Robin SKYNNER. Rodina a jak v ní zůstat na živu. Přeložil Kristina ČERNÁ, přeložil Jan ČERNÝ. Praha: Portál, 1999. ., rozvíjí se u dítěte nebo jedince ustrnulého v dyadické fázi právě hraniční porucha typická vnitřním chaosem, který „hraničáři“ čas od času externalizují, a neschopností jedince v pozdějším životě stanovovat si a udržovat hranice vůči vnějšímu světu. Pokud v této vývojové fázi selže i otcovská postava, lze nepříznivý vývoj případně dále vyrovnávat a kompenzovat alespoň příznivým působením a podporou pravého potenciálu a zdravého vývoje a rozvoje jedince ze strany širší rodiny, kolektivu přátel, učitelů a vychovatelů, terapeutů, partnera, známých, kolegů, nadřízených nebo jiných důležitých osob v životě jedince až do jeho smrti. Případně co nejsou schopny vykompenzovat přímo přítomné vztahové osoby v životě jedince, lze kompenzovat vlastním úsilím o seberozvoj nebo např. biblioterapií, muzikoterapií, arteterapií apod.
Vyznačuje se velmi nejasnou představou o sobě samém, svých cílech a preferencích a pohybováním se v extrémech (tj. neschopností nalézt svůj střed, své pravé vrozené bytostné já namísto vlivem nepříznivých okolností během vývoje získaného falešného já, které postižený jedinec ukazuje světu na úkor svého pravého já a které se zpravidla vytvoří vlivem přehnané snahy vyhovět přání matky, otce nebo jiných důležitých vztahových osob, případně i skupin nebo celkovému převládajícímu klimatu a očekávání ve společnosti namísto postupného rozvoje svého pravého vrozeného já a jeho potenciálu). S tím souvisí značná emoční nestálost (v jednu chvíli např. někoho milují nebo prožívají nadměrnou závislost na někom s fantaziemi o splynutí s ním a za okamžik – při známkách domnělého odmítnutí – stejnou osobu nenávidíPRAŠKO, Ján. Poruchy osobnosti. Praha: Portál, 2003. , s. 247.), stejně jako nestálost vztahová, charakteristická velkým kolísáním intenzity. Člověk trpící hraniční poruchou osobnosti se ve vztahu bojí odmítnutí jakožto debaklu a až přehnaně se mu snaží vyhnout. Působí navenek silně citově prožívající a angažovaný, vnitřně však dlouhodobě prožívá pocit prázdnoty až nicoty. Vykazuje riziko sebepoškození i realizované sebevraždy.
Biopsychosociální teorie přičítají vznik hraniční poruchy osobnosti interakcím mezi vrozenou citovou zranitelností a špatným prostředím v dětství.
Podle Látalové a kol. se jedná o nejčastější poruchu osobnosti, která se objeví v psychiatrické péči. Hraniční pacienti tvoří podle studií 11 % všech ambulantních psychiatrických pacientů, 15–50 % hospitalizovaných pacientů a 30–60 % všech léčených poruch osobnosti. Asi 40–85 % pacientů s touto diagnózou se pokusí o sebevraždu a tyto pokusy jsou často opakované, riziko je až 400násobné oproti běžné populaci, kolem 10 % pacientů dokončenou sebevraždou ukončí svůj život. Hraniční porucha osobnosti postihuje asi 1,5 % běžné populace, podle Praška 2–3 % populace, přičemž častější je v poměru 2:1 u žen.PRAŠKO, Ján. Poruchy osobnosti. Praha: Portál, 2003. , s. 246. S přibývajícím věkem se většinou extrémní projevy této choroby zmírňují a dochází k celkovému zlepšení i bez případné léčby.RYCHLÍKOVÁ, Monika. Záhada osobnosti. In: Záhady duše. TV, Česká televize, 2009. Dostupné z: https://www.ceskatelevize.cz/porady/10214731958-zahady-duse/209572231050006-zahada-osobnosti/.
Hraniční porucha má podobnou organizaci osobnosti jako narcistická porucha s primitivními obrannými mechanismy. Zatímco narcistická porucha je zaměřena na udržení pocitu vlastní hodnoty, grandiozity a výjimečnosti (v kladném či záporném slova smyslu), hraniční pacienti oscilují mezi splynutím s druhým a prázdnotou (hraniční porucha je ještě ranější než porucha narcistická). Pokud usilují o splynutí s druhým, snaží se ho napodobovat a přebírat jeho identitu (stát se jeho součástí, případně kopií), jinak pociťují prázdnotu a nejsou schopni pocítit a zakusit vlastní individuální identitu odlišenou od objektu svého zájmu. Místo zdravé tendence oddělit se od vztahového objektu (v rané vývojové fázi tedy nejčastěji od matky) a vybudovat si vlastní svébytnou identitu, tj. stát se „sami sebou“ a navazovat s druhými zdravé vztahy založené na autonomii osob, usilují o závislé připoutání se k objektu a případně i proměnu v „pouhou kopii někoho jiného“. Podle Bolelouckého se hraniční pacienti často jako děti snaží v rodině tlumit konflikty mezi rodiči a napravovat jejich dysfunkční vztahy, např. po hádce s otcem udělat nějak radost matce, čímž se stávají doslova obětí rodičovských konfliktů místo, aby se soustředili na seberozvoj a nenechali se zneužívat zatahováním do konfliktů, které si mají dospělé osoby vyřešit mezi sebou a netrýznit neustále napjatou, nejasnou a nejistou atmosférou ostatní, zejména nejmladší a tudíž i nejcitlivější členy rodiny. Tímto si s rodiči, kteří by naopak měli podporovat a utěšovat své děti, nedobrovolně vyměňují roli, přičemž jako děti samozřejmě nemají dostatečnou kompetenci pro její úspěšné zvládnutí. Tato patologie se v dalším životě a v dalších vztazích projevuje tak, že pacient chce raději něco udělat pro někoho jiného a tím mu udělat radost, zajistit si jeho přízeň apod., místo, aby se soustředil na vlastní seberozvoj, sebezdokonalování a dosahování vlastních cílů, optimálně za zdravé podpory nějaké dospělé rodičovské postavy, která může alespoň zčásti napravit to, v čem jeho rodiče částečně nebo úplně ve své roli selhali.Volně podle BOLELOUCKÝ, Zdeněk. Hraniční stavy v psychiatrii. Praha: Avicenum, 1993. . U lehčí formy hraniční poruchy osobnosti se předpokládá upozadění hraničních znaků a nástup znaků zralejšího narcistního charakteru. U těžší formy hraniční poruchy se předpokládá prohloubení hraničních znaků až ke znakům s ranějším schizoidním charakterem.Hlavsa, Michal. Vnitřní obraz hraniční poruchy osobnosti [rukopis]. Brno: Masarykova univerzita, Katedra psychologie, 2007. 134 l., l. 49 a 67. Diplomová práce.
Častým komunikačním projevem u hraničních pacientů projevujícím se nejen v terapii je odpověď „já nevím“ na široké spektrum otázek. Častým projevem v chování je nápadná rychlost nebo opačný extrém v podobě nápadné pomalosti, pokud propukne deprese. Osobnosti s hraniční poruchou vnitřně trpí silnými pocity zoufalství, zmatku až ztracenosti, kdy sami nevědí, kým ve skutečnosti jsou. Často nejprve jednají a pak teprve promýšlejí důsledky svých činů (jsou zbrklí) místo, aby konkrétní krok, který se chystají udělat, nejprve promysleli a až pak uvážlivěji jednali.
Diagnostická kritéria Diagnostická kritéria emočně nestabilní poruchy osobnosti (F60.3) jsou zde uvedena dle MKN-10, typ hraniční (F60.31, dřívější název: osobnost hraniční).
A. Nejprve musí být splněna obecná kritéria pro poruchu osobnosti a dále tři příznaky pro impulzivní typ emočně nestabilní poruchy osobnosti, kterými jsou: zřetelná tendence jednat neočekávaně a bez uvážení následků (což se může projevit v chování např. jako impulzivní přejídání se, opíjení se nebo omamování se jinými návykovými látkami, neuvážené navazování náhodných krátkodobých, zato intenzivních vztahů, nadměrné a neuvážené utrácení peněz, často za nepotřebné hlouposti, o které postižený rychle ztrácí zájem, nebo za věci, které si postižený ve skutečnosti nemůže dovolit, extrémně rychlé, nebezpečné a bezohledné řízení automobilu, a to např. i v protisměru nebo pod vlivem alkoholu apod.) zřetelná tendence k nesnášenlivému chování a ke konfliktům s ostatními, zvláště když je impulzivní konání někým přerušeno nebo kritizováno; sklon k výbuchům hněvu nebo zuřivosti s neschopností kontrolovat následné explozivní chování; obtíže se setrváním u jakékoliv činnosti, která nenabízí okamžitý zisk; nestálá a nevypočitatelná náladaPRAŠKO, Ján. Poruchy osobnosti. Praha: Portál, 2003. , s. 245.
B. Dále musí být splněny nejméně dva z následujících charakteristických znaků pro hraniční typ emočně nestabilní poruchy osobnosti, aby mohl být tento typ s určitostí diagnostikován: narušená a nejistá představa o sobě samém, cílech a vnitřních preferencích, včetně sexuálních; sklon k zaplétání se do intenzivních a nestálých vztahů, které často vedou k emočním krizím; přehnaná snaha vyhnout se odmítnutí; opakovaná nebezpečí nebo realizace sebepoškození; chronické pocity prázdnoty