náhled|Jak je definováno Nolanovým grafem, v levém dolním rohu se nachází populismus (a totalitarismus). náhled|Karikatura z roku 1896, ve které William Jennings Bryan, spolehlivý stoupenec populismu, spolknul symbol Demokratické strany Ameriky. Populismus (z latinského výrazu populus – lid) je politický přístup spočívající ve snaze oslovit běžného člověka, který se domnívá, že vládnoucí skupiny nehájí či přehlíží jeho zájmy. Populismus využívá dva základní termíny – lid a elitu. Pomocí těchto označení dělí společnost na dvě stejnorodé části. Lid je charakterizován jako zcela dobrý a politika by měla být vyjádřením jeho obecné vůle. Elita je naopak inherentně zlá a zkorumpovaná.KUBÁT, Michal, Martin MEJSTŘÍK a Jiří KOCIAN, eds. Populismus v časech krize. Praha: Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2016, s. 14-15. . Elita sleduje jen své vlastní zájmy, nenaslouchá lidu a naopak jej připravuje o jeho práva. Pojem lid má v sobě zahrnovat obyčejné lidi, elita na druhou stranu představuje dosud vládnoucí vrstvu. Tu se populisté snaží zdiskreditovat, svrhnout a nastoupit na její místo, ale podle svého názoru v lepší podobě a na rozdíl od elity naslouchajíce lidu a jeho vůli. Přestože lid i elita mají stejné zájmy a hodnoty, liší se ve svých morálních zásadách.MUDDE, Cas. Populism in the Twenty-First Century: An Illiberal Democratic Response to Undemocratic Liberalism. In: The Andrea Mitchell Center for the Study of Democracy [online]. [cit. 2019-12-01]. Dostupné z: https://www.sas.upenn.edu/andrea-mitchell-center/cas-mudde-populism-twenty-first-century Lid i elita tak stojí proti sobě.
Mezi první zaznamenaná populistická hnutí patří starořímská skupina populárů, kteří se stavěli na stranu plebejců proti patricijům. Mezi jejich nejznámější představitele patří bratři Tiberius Gracchus a Gaius Gracchus, Gaius Marius, Julius Caesar nebo první římský císař Gaius Octavius.
V současnosti se populismus nejčastěji dělí na pravicový populismus, reprezentovaný politiky jako Donald Trump, Jair Bolsonaro, Viktor Orbán, Marine Le Penová nebo Tomio Okamura a levicový populismus, reprezentovaný politickými stranami jako Syriza, Podemos nebo Hnutí pěti hvězd. Některé politické strany jako například české Věci veřejné je však obtížné na pravolevé škále zařadit, proto se pro ně používá označení středový populismus. Středový populismus v jeho technokratické variantě byl dříve ideologií hnutí ANO 2011, které se však postupem času ideologicky posunulo více směrem k pravicovému populismu.
Termíny populistický či populista se v češtině často chybně používají v pejorativním významu k označení přístupů či osob slibujících rychlá a líbivá řešení složitých socioekonomických problémů, která jsou však obtížně uskutečnitelná a často i škodlivá.Význam "populismus", slovnik-cizich-slov.abz.cz, 27. 11. 2013 Taková nálepka se však vymyká tomu, jak je populismus definovaný v odborné literatuře, a správně se taková praxe nazývá politický oportunismus.
Definice Populismus není dosud zcela jasně definovaný. Existuje několik způsobů, jak je možné k němu přistupovat. Populismus může být vnímán jako ideologie. Pro úplné naplnění definice ideologie mu ale chybí určitý celkový pohled na společnost. Proto je populismus lépe představován pojmem thin ideology (thin-centered ideology) = „úzká“ ideologie, která představuje jen soubor idejí a soustředí se jen na určité prvky politiky i společnosti (nezabývá se například nejlepším politickým systémem nebo ekonomickým modelem).MUDDE, Cas, KALTWASSER, Cristóbal Rovira. Populism. In: FREEDEN, Michael, Lyman Tower SARGENT a Marc STEARS, eds. The Oxford handbook of political ideologies. Oxford: Oxford University Press, 2013, s. 498. . Díky této neujasněnosti tak může populismus ve smyslu ideologie nabývat mnoha podob. Využívá k tomu i konceptů klasických „plných“ ideologií a vytváří tak několik typů populismu. Dále může být na populismus nahlíženo také jako na politický styl či strategii a jako na způsob politické komunikace.
Populistické strany jsou dnes definovány tak, že svým programem a projevy svých politiků využívají populistické prvky. Tyto prvky blíže určil politolog Francisco Panizza. Ten určil tzv. analytické jádro populismu, které bylo přijato odbornou obcí. Toto populistické jádro má tři charakteristiky:
populisté staví lid a elity jako stejnorodé entity, zdůraznění konfliktu mezi lidem a elitou, lid je chápán jako morálně čistý aktér.Vlastimil Havlík, Aneta Pinková: Populisté, protestní strany, outsideři? Několik poznámek ke konceptualizaci populistických politických stran , rexter.cz, 11. 11. 2012
Populisté tedy chápou lid jako jeden celek, který odmítají dále štěpit (např. podle náboženství). Častými jsou výrazy jako „lid“, „občané“ nebo „obyčejní lidé“. Zároveň je základní myšlenkou populismus anti-establishment. Lid staví do opozice k elitám, které jsou prezentovány jako nepřítel lidu. S establishmentem propojené elity tak nereprezentují lid – místo toho sledují především své vlastní zájmy schované za rétoriku a propagandu mající účel zakrýt tento hlavní smysl politických rozhodnutí, která jim vyhovují. Populistické strany poté samy sebe stylizují do role nestranické, téměř nepolitické a neelitní organizace, která má za cíl odstranit vládnoucí elity a začít reprezentovat zájmy lidu. Populisté tak nekritizují demokracii jako takovou, ale pouze stávající vládnoucí elitu a stranický systém. I proto populistické strany často zdůrazňují a prosazují prvky přímé demokracie. Politická polarizace na populismus, pluralismus a elitismus se v posledních letech rozvíjí podobně. Mezi populismem a elitismem, jako u protikladů, panuje antagonie.http://www.ccu.edu/centennial/2017/01/western-civilizations-civil-war-elitism-vs-populism/ - Western civilization’s civil war: Elitism vs. populism Populismus také bývá nazýván anti-pluralismem.https://booksandideas.net/Populism-is-a-Form-of-Anti-Pluralism.html - Populism is a Form of Anti-Pluralism
Populistická politická komunikace Politickou komunikaci populismu lze rozdělit na dva hlavní proudy: thin a thick. Toto rozdělení především závisí na použitých prvcích v rétorice řečníka. Jedná se o referenci k lidu, anti-elitářství a vylučování specifické sociální skupiny z celku. Jedním z dalších, ale ne nezbytných ukazatelů, může být charismatický vůdce či neustálý narativ o blížící se krizi.
Thin populismus: prázdný populismus Thick populismus: anti-elitářský populismus populismus vyloučení kompletní populismus
Thin populismus Řečník či politická strana využívá pouze oslovování lidu. Apeluje přímo na svrchovanost lidu. Často využívá slova jako: lid, veřejnost, občané, voliči, plátci daní, obyvatelé, populace. Populista může využívat národnostní, etnické nebo náboženské příslušnosti při oslovování lidu. Díky promlouvání k lidu, řečník ukazuje lidem, že se o ně zajímá, že je jedním z nich a ví, co si přejí. Populista tedy víceméně říká svým voličům: „Naslouchám vám, protože o vás mluvím.“ Thin populismus je tedy velmi široký pojem, který ztrácí pejorativní i autoritářské označení. Je normálním a téměř nezbytným prostředkem politika, jež se snaží mobilizovat voličskou základnu. Někdy také označovaný za tzv. prázdný populismus (empty populism) nebo populismus mainstreamový.
Thick populismus V populistických projevech se objevují i další prvky, nejen promlouvání k Lidu, ale i to je zde chápáno jako základní ukazatel. Anti-elitářství či obdobný pojem antisystémovost využívá tzv. vertikální diferenciace společnosti. Řečníkovi jde především o prohloubení pocitu odcizení mezi lidem a elitami. Pro „Lid“ jsou elity zobrazeny jako vnější nepřítel, který se vyskytuje kdesi vysoko nad normálním občanem. Dochází tak ke vzniku anti-elitářského populismu.
Dalším prostředkem je tzv. horizontální rozdělení společnosti. Jedná se o politiku vylučování. Populista se snaží o vyobrazení lidu jako homogenní skupiny, ale současně poukazuje na oddělené společnosti, které nesdílí „dobré“ vlastnosti lidu. Na rozdíl od anti-elitářství se tedy jedná o vnitřního nepřítele. Tím pádem dochází k vyloučení určitého segmentu populace z Lidu. Stávají se hrozbou pro vnitřní integritu „Lidu“. Takto klasifikujeme populismus vyloučení.
Posledním typem populismu je tzv. kompletní, ten propojuje rétoriku populismu vyloučení i anti-elitářského populismu.
Efektivita populistické komunikace a její srovnání Z nedávných studií, které se zabývají tematikou populistické politické komunikace, lze zmínit studii „Start Spreading the News: A Comparative Experiment on the Effects of Populist Communication on Political Engagement in Sixteen European Countries“ (Experiment porovnávající efekty populistické komunikace na politickou angažovanost v šestnácti evropských zemích), která zkoumá efekty různých typů populismu na ochotu občanů se politicky angažovat.
Studie naznačuje, že „thick populism“ má větší efekt na politickou angažovanost než „thin populism“, resp. pouhý apel k „Lidu“ nemá výrazný mobilizační potenciál, zatímco anti-elitářský a populismus vyloučení zvyšují ochotu občanů se politicky angažovat.
Dále tvrdí, že ani pravicový, ani levicový populismus (pravicový zaměřený proti migrantům, levicový zaměřený proti bohatším vrstvám společnosti) nemají větší mobilizační efekt než anti-elitářský populismus.
Studie zároveň zkoumá, zda hraje roli v politické angažovanosti úroveň nezaměstnanosti a aktuální politická situace (úspěšnost pravicových a levicových politických stran). Úroveň nezaměstnanosti zvyšuje efekt pouze anti-elitářského populismu a naopak snižuje efekt anti-imigrantského populismu. Anti-imigrantský populismus má větší úspěch v zemích se silnou pravicovou populistickou stranou, anti-elitářský naopak v zemích se silnou levicovou populistickou stranou.
Typologie Kvůli nevymezenosti definice populismu existuje řada typologií.
Politologové Kevin Deegan-Krause a Tim Haughton popsali, že všechny politické strany využívají populistické prvky a jde jen o to v jaké míře. Politolog Cas Mudde popsaný přístup rozšiřuje, když tvrdí, že populismus je thin-centered ideologie, která se v praxi smíchává s ostatními klasickými ideologiemi. Populismus poté danou ideologii radikalizuje. Dále zjistil, že v praxi se populismus nabaluje na levicové ideologie v rozvojových zemích a naopak na pravicové ideologie v industriálně rozvinutých zemích.
Politolog Grigor Pop-Eleches v roce 2009 rozdělil strany na mainstreamové a neortodoxní. Mainstreamové jsou tradiční strany s umírněnou ideologií, neortodoxní strany buď upozadí klasickou ideologii ve prospěch svého lídra, nebo využívají extremistické rétoriky či prosazují radikální politiku. Mezi neortodoxní strany zařadil i strany populistické. O dalším dělení rozhodují ekonomické názory a etnonacionalistický apel strany. Populistické strany poté rozdělil na dva typy: nacionalistické populistické strany a nové/centristické populistické strany. První typ zdůrazňuje nacionální akcent, ale ten nemá extrémní charakter a tyto strany nabízí i další nenacionální témata. Druhý typ stran o sobě prohlašuje, že jsou neideologickými a antipolitickými formacemi. Typičtí jsou pro ně medializovaní lídři, kteří řídí stranu ve svůj prospěch. Tyto strany klasicky kritizují tradiční politické strany, které viní z korupce.
Základní typy Identitárně populistické politické strany Populismus jako hlavní program strany. Mezi tyto strany se řadí tzv. protestní strany, které protestují proti stávajícím parlamentním stranám. Tyto strany se stylizují jako praví reprezentanti zájmů lidu. Nekritizují systém jako takový, ale pouze zvolené elity. Do této kategorie patří i výše popsané nové/centristické populistické strany. Tento termín je ale problematický v tom, že tyto strany odmítají ustálené pravo/levé rozdělení.
Parciálně populistické politické strany