Simone Signoretová, nepřechýleně Simone Signoret, rodným jménem Henriette Charlotte Simone Kaminker (25. března 1921, Wiesbaden – 30. září 1985, Autheuil-Authouillet, Eure) byla francouzská filmová herečka, držitelka mnoha filmových cen.

Život a kariéra Simone Signoretová se narodila v roce 1921 ve Wiesbadenu v Porýní jako nejstarší dítě André Kaminkera a Georgette Signoretové. Její otec, narozený ve Francii, byl synem polského Žida, obchodníka s diamanty. Matka pocházela z nemajetné, francouzské, křesťanské rodiny. Rodičům Simone se později, po návratu do Francie, narodili ještě dva synové, Alain a Jean-Pierre. Otec pracoval jako novinář v Poste Parisien, později také jako tlumočník. Ve francouzském rozhlase použil jako první simultánní tlumočení v přímém přenosu projevu Adolfa Hitlera z Norimberku v roce 1934. Po narození synů se ale rodině stále více vzdaloval a nechával matku samotnou vychovávat jejich děti.

Simone získala základní vzdělání na školách v Neuilly-sur-Seine, městečku poblíž Paříže, kde rodina bydlela. Na chlapeckém lyceu tam v té době působil jako učitel filosofie Jean-Paul Sartre a Simone měla, prostřednictvím svých kamarádů, možnost seznámit se s jeho myšlenkami. Maturitu složila ve Vannes v Bretani, kde byla s matkou a bratry na prázdninách a kde po vypuknutí 2. světové války ještě nějaký čas zůstali. Když přišli Němci i sem, vrátila se rodina do opuštěného bytu v Neuilly-sur-Seine. Po okupaci Francie, otec využil příležitosti a mezi prvními odcestoval do Anglie, kde se zapojil do protiněmeckého odboje v organizaci France libre, založené v roce 1940 generálem de Gaullem. Působil též jako rozhlasový komentátor stanice Radio Brazzaville.

Po maturitě Simone nejprve dávala soukromé hodiny latiny a angličtiny mladším žákyním. V roce 1941 dostala, na přímluvu matky své spolužačky Corinne, paní Luchaireové, místo asistentky sekretářky jejího manžela. Jean Luchaire byl šéfredaktorem listu Le Petit Parisien a chystal se vydávat nový večerník s názvem Nouveaux Temps. Brzy se však ukázalo, že jde o kolaborantský list a Simone po několika měsících opustila práci se souhlasem své matky, i když její plat byl jediným trvalým příjmem čtyřčlenné rodiny. Jean Luchaire byl po skončení války odsouzen za kolaboraci s Němci a v roce 1946 byl zastřelen. Spolužačka Corinne Luchaireová, která se v té době začala prosazovat jako herečka, ji dojednala práci statistky u filmu.

Simone se pak, díky svému fyzickému vzhledu a hlavně talentu, propracovala ze statistky, přes herečku malých rolí až do velkých filmových studií. Ztvárnila řadu výrazných rolí pod vedením uznávaných filmových režisérů, mezi kterými byli Marcel Carné, Luis Buñuel, Stanley Kramer nebo Jean-Pierre Melville. Jako své umělecké jméno si zvolila dívčí příjmení své matky, Signoretová. Jejími filmovými partnery byli slavní herci Jean Gabin, Yves Montand, Alain Delon a řada dalších. Stala se držitelkou mnoha filmových cen a vrcholem její filmové kariéry bylo udělení Oscara za rok 1959 za roli ve filmu Místo nahoře, přičemž byla první francouzskou herečkou, která cenu americké filmové akademie kdy získala.

Kromě celovečerních filmů hrála i v krátkometrážních snímcích a také v televizních filmech a seriálech.

Vytvořila též několik pozoruhodných divadelních rolí. Za neúspěch, dle svého mínění, považovala vystoupení v roli Lady Mackbeth v inscenaci Shakespeareovy hry Mackbeth v Londýně v roce 1966. Důvodem však nebyl její herecký výkon, ale její angličtina, ve které se nedokázala zbavit francouzského přízvuku, což se nelíbilo především kritikům.

Zemřela ve věku 64 let, 30. září 1985, na rakovinu slinivky, v Autheuil-Authouillet a je pohřbena na hřbitově Père Lachaise v Paříži. Do stejného hrobu byl, po své smrti v roce 1991, uložen i Yves Montand.

Osobní život V roce 1943 se Simone Signoretová seznámila s filmovým režisérem Yves Allégretem. V roce 1946 se jim narodila dcera Catherine Allégretová. V roce 1948 se Simone Signoretová za otce své dcery provdala, ale rok poté se zamilovala do mladého zpěváka Yves Montanda. S Allégretem se rozvedla a v roce 1951 se provdala za Montanda.

Manželství s Montandem bylo bezdětné, ale vychovávali spolu Simoninu dceru Catherine z prvního manželství, která se později též stala herečkou. Měli malý byt v Paříži a dům, který si koupili v roce 1954 v Autheuil-Authouillet, kde trávili volné chvíle, často ve společnosti svých přátel. Oba byli považování za levicové intelektuály a často se spekulovalo o jejich příslušnosti ke komunistické straně. Měli mnoho přátel mezi mladými dělníky i komunisty. Signoretová ani Montand však nikdy nebyli členy komunistické strany, protože nesouhlasili s jejím přístupem ke kultuře. Po celý život vystupovali jako angažovaní nestraníci doma, ve Francii, i ve východních či západních zemích, které navštívili.

náhled|200px|Společný hrob Simone Signoretové a Yves Montanda na hřbitově Père Lachaise v Paříži Simone Signoretová doprovázela Montanda při jeho turné po východní Evropě, spolu navštívili i Československo a další země tehdejšího socialistického bloku a setkali se osobně s jeho nejvyššími představiteli. Životní úroveň, kulturu a architekturu těchto zemí zachytila Signoretová ve své knize vzpomínek La nostalgie n’est plus ce qu’elle était (Nostalgie už není, čím bývala, 1997).

Cestovali spolu také do Velké Británie a USA, kde Montand filmoval a kde často pobývali ve společnosti filmových hvězd. Mezi jejich přátele patřily herečky Marilyn Monroe, Vanessa Redgrave i Jane Fondová.

Pro Simone Signoretovou byl Montand nejen manželem, ale i nejlepším přítelem. Ani krátké milostné eskapády Montanda, například románek s Marilyn Monroe při natáčení filmu Let's Make Love (Milujme se), nenarušily pevnost jejich svazku a manželství s ním trvalo až do její smrti v roce 1985.

Filmografie (výběr)

Divadlo ( výběr) 1942 : Dieu est innocent (autor: Lucien Fabre, režie: Marcel Herrand), Théâtre des Mathurins 1954 : Les Sorcières de Salem (autor: Arthur Miller, režie: Raymond Rouleau), Théâtre Sarah-Bernhardt 1962 : Les Petits Renards (autor: Lillian Hellman, režie: Pierre Mondy), Théâtre Sarah-Bernhardt 1966 : Macbeth (autor: William Shakespeare, Royal Court Theatre, Londýn

Spisy

1976 : La nostalgie n’est plus ce qu’elle était, Éditions du Seuil, Paříž (česky Nostalgie už není, čím bývala, překlad Jitka Matějů, 1997) 1979 : Le lendemain, elle était souriante..., Éditions du Seuil, Paříž 1985 : Adieu Volodia, Éditions Fayard, Paříž

Ocenění 1953: Cena BAFTA za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli za film Čarodějky ze Salemu 1957: Nejlepší herečka na Filmovém festivalu v Karlových Varech za film Čarodějky ze Salemu 1958: Cena BAFTA za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli za film Čarodějky ze Salemu 1959: Cena pro herečku na Filmovém festivalu v Cannes za film Místo nahoře 1959: Cena BAFTA za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli za film Místo nahoře 1959: Nejlepší herečka podle National Board of Review (USA) za film Místo nahoře 1960: Oscar pro nejlepší herečku za film Místo nahoře 1966: Cena Emmy pro nejlepší herečku 1971: Stříbrný medvěd pro nejlepší herečku na Berlínském filmovém festivalu za film Kočka 1978: César pro nejlepší herečku za film La Vie devant soi

Odkazy

Poznámky

Reference

Literatura

Externí odkazy

Kategorie:Francouzské filmové herečky Kategorie:Francouzské divadelní herečky Kategorie:Držitelky Oscara za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli Kategorie:Držitelky Césara pro nejlepší herečku Kategorie:Držitelky ceny Emmy za nejlepší ženský herecký výkon v minisérii nebo TV filmu Kategorie:Narození 25. března Kategorie:Narození v roce 1921 Kategorie:Narození ve Wiesbadenu Kategorie:Úmrtí 30. září Kategorie:Úmrtí v roce 1985 Kategorie:Ženy Kategorie:Pohřbení na Père Lachaise Kategorie:Držitelé ceny BAFTA za nejlepší herečku v hlavní roli