Rusínština (karpatskou rusínštinou русиньскый язык, rusyňskŷj jazŷk, panonskou rusínštinou руски язик, ruski jazik) je jazyk obyvatel severovýchodní části Karpatského oblouku na pomezí Slovenska, Ukrajiny, Polska, Maďarska a Rumunska. Na Slovensku byla rusínština v roce 1995 deklarována jako spisovný jazyk; vycházejí zde školní učebnice v rusínštině.ŠATAVA, Leoš. Etnika bez státu a regionální jazyky v Evropě: rozměry asimilace a revitalizace - 56 případů. Praha: Epocha, 2022. 309 stran, s.177–182 Hovoří jí také komunity rusínských vysídlenců jinde ve světě; paradoxně nejvyššího statusu v současné době požívá v srbské autonomní oblasti Vojvodina, kde je od roku 1974 jedním ze šesti úředních jazyků.
Jazykem hovoří Rusíni, jejichž národ se dále dělí na čtyři kmeny – Lemky (Polsko a Slovensko), Bojky neboli Verchovince (Polsko a Ukrajina), Doliňany neboli Hajnaly (Ukrajina) a Huculy (Ukrajina a Rumunsko).
Rozšíření Původní oblastí rozšíření rusínštiny je ukrajinské Zakarpatsko (kdysi patřící k Československu jako Podkarpatská Rus) a slovensko-polské pomezí. Území s převahou rusínštiny se však od roku 1918 značně zmenšilo, a to jak vlivem asimilace ze stran zmíněných zemí (Rusíni nikdy neměli vlastní stát), tak zapříčiněním mnoha dobrovolných i nedobrovolných vystěhovaleckých vln.náhled|235x235bod|Čtyři rusínské kmeny – Lemkové, Bojkové, Doliňané a Huculové|vlevo
Ukrajina Přestože zakarpatská část rusínského areálu představuje jeho nejrozsáhlejší území, hustota i počet rusínsky hovořícího obyvatelstva je zde oproti zbytku areálu velmi nízký. To je dáno výraznou asimilací rusínského obyvatelstva během druhé poloviny 20. století, následkem které se dnes většina obyvatel Zakarpatska ztotožňuje spíše s ukrajinskou národností a za mateřský jazyk má ukrajinštinu (dle sčítání lidu zde dokonce žije méně rusínsky mluvících obyvatel než na Slovensku či v Polsku).
Polsko náhled|259x259pixelů|Mapa polských gmin s více než pětiprocentním podílem národnostních menšin (rusínské osídlení je patrné ve třech gminách na JV, v Malopolském a Podkarpatském vojvodství)náhled|231x231bod|Mapa východoslovanských jaz.:Další zemí s původním osídlením Rusínů je Polsko. Tradiční rusínský areál zde zasahuje na jih Podkarpatského a částečně i Malopolského vojvodství a je přibližně vymezen řekami Poprad (na západě) a Osława (na východě). Hlavním rusínským kmenem jsou zde Lemkové hovořící lemkovským dialektem, který se zde tradičně nazývá lemkovština. Před druhou světovou válkou zde žilo přes 130 tisíc Rusínů, během 40. let však jejich počet rapidně poklesl, a to kvůli dvěma násilným odsunům.https://www.unipo.sk/public/media/11529/Rusinska-kultura-a-skolstvo.pdf
Při prvním odsunu bylo deportováno přes 70 % Rusínů (tj. více než 91 tis.) na Ukrajinu na základě tajné dohody mezi Polským výborem národního osvobození (polská dočasná vláda) a USSR z 9. září 1944. Cílem dohody byla vzájemná výměna obyvatel a navýšení podílu titulárního národa v obou zemích. Polsko tedy deportovalo své Ukrajince a Rusíny na Ukrajinu a Ukrajina deportovala své Poláky do Polska.
Druhá deportační vlna proběhla v květnu až červenci 1947 v rámci tzv. operace Visla. Během ní byla většina zbylých Rusínů deportována spolu s dalšími obyvateli Východních Karpat na území, které Polsko roku 1945 získalo od Německa (po odsunu zdejších Němců se polská vláda snažila toto území osídlit). A přestože již devět let poté, roku 1956, byl vydán souhlas s návratem původních obyvatel, většina Rusínů zůstala ve své nové domovině, neboť jejich původní kraj byl již osídlen polskými osadníky. Roku 1957 pak polské Ministerstvo vnitra uznalo pochybení při jednání s ukrajinským obyvatelstvem a roku 1990 polský Sejm operaci odsoudil.
Při polském sčítání lidu v roce 2011 se k rusínské národnosti přihlásilo 13 tisíc obyvatel,https://stat.gov.pl/files/gfx/portalinformacyjny/pl/defaultaktualnosci/5670/22/1/1/struktura_narodowo-etniczna.pdf v roce 2021 to bylo již 14,8 tisíc obyvatel. I když tedy lze pozorovat vzestupné tendence, z dat vyplývá, že deportace měly na rusínské obyvatelstvo katastrofální dopad a že k rusínské národnosti se dnes v Polsku hlásí daleko méně lidí, než před druhou světovou válkou. Lidí, hovořících rusínským jazykem, je však již podstatně více – v roce 2011 jich bylo 19,8 tisíc, v roce 2021 dokonce 59,9 tisíc.
Slovensko Třetí zemí tradičního rusínského osídlení je Slovensko – konkrétně severovýchod Prešovského kraje.
Historie
Do 18. století Spíše než o jednotný jazyk jde o skupinu nářečí, jak bývá běžné u obyvatel odlehlých horských oblastí, kteří navíc nedisponují vlastním státem s jednotným úředním jazykem a sdělovacími prostředky.
Oblast leží na rozhraní západoslovanského a východoslovanského prostoru, což se na rusínských dialektech nutně podepsalo; kromě slovenských a polských vlivů lze pozorovat i maďarské, německé a rumunské. Koncem 18. století se o rozvoj rusínského spisovného jazyka zasloužil řeckokatolický biskup Ondřej Bačinský.
19. století
V 19. století probíhalo rusínské národní obrození, jehož cílem bylo zformování spisovného slovanského jazyka pro karpatské obyvatelstvo. Osobnostmi rusínského národního obrození na Slovensku byli mj. Adolf Ivanovič Dobriansky-Sačurov, spoluzakladatel Matice slovenské a Alexander Duchnovič. Různé proudy se pokoušely o zavedení spisovné ukrajinštiny, ruštiny, případně samostatného jazyka na bázi církevní slovanštiny a ruštiny či některých místních nářečí. Tento proces však nebyl dokončen.náhled|Oficiální užití chorvatštiny, češtiny a rusínštiny ve Vojvodině|vlevo|216x216pixelů
20. století V Užhorodu vycházely první noviny v rusínštině – Russkij vistnik, jejichž šéfredaktorem v letech 1924 až 1933 byl Andrej Bródy..V roce 1945 byla Podkarpatská Rus připojena k Sovětskému svazu a oficiální místa prohlásila Rusíny za Ukrajince. Se sovětským postojem se ztotožnila i vláda poválečného Československa a aplikovala ho ve vztahu k Rusínům, kteří žijí na východním Slovensku.Gajdoš, M., Konečný, S. (2019). Ukrajinské národnostné školstvo na Slovensku v rokoch 1945 – 1960. Slovenský národopis, 67(1), s. 22–46.ŠIŠKOVÁ, Růžena. Ukrajinská nářečí Slovenska: výzkum a zvukové zápisy z let 1957-1967. Menšinové školství i tisk používaly spisovnou ukrajinštinu. Rusíni se tak dostali pod tlak ze dvou stran: ti, kteří se odmítli považovat za Ukrajince, snadněji podléhali asimilaci většinovým slovenským živlem.
Po pádu Sovětského svazu se v roce 1992 v Bardejovských Kúpelích konal první kongres o rusínštině, na kterém bylo dohodnuto, že po vzoru rétorománštiny budou vytvořeny čtyři spisovné formy, ukrajinská, slovenská, polská a jugoslávská, a také postupně vznikne „rusínské koiné“ použitelné pro všechny Rusíny.
Současný stav náhled|199x199pixelů|Dvojjazyčné značení obce Bielanka v Polsku V současnosti se obyvatelé někdejší Podkarpatské Rusi, nyní Zakarpatské oblasti na Ukrajině, považují vesměs za Ukrajince: dle výsledků sčítaní lidu roku 2001 k etnografické skupině "Rusín" se přihlásily 10 183 osoby, a 6 725 považovalo jazyk této "své etnografické skupiny" za svůj mateřský jazyk. Přitom 1 010 100 osob se přihlásilo jako Ukrajinci, většina obyvatel oblasti považovala za svůj mateřský jazyk ukrajinštinu. náhled|199x199pixelů|Dvojjazyčné značení obce Miková na Slovensku Na Slovensku je vedle ukrajinské menšiny uznána i menšina rusínská. V Prešově se provozuje rozhlasové vysílání, které je zčásti ukrajinské, zčásti rusínské. Vycházejí rusínské noviny Info-Русин; jazyk v nich použitý se přinejmenším pravopisem na první pohled odlišuje jak od ukrajinštiny, tak i od ruštiny. A ačkoli rozdíly mezi rusínštinou a ruštinou jsou dost podstatné, ruský tisk popisuje rusínštinu jako „téměř ruštinu“ a Rusíny jako jakýsi úlomek velkého ruského národa ve střední Evropě.
Karpatská rusínština má také vlastní jazykovou odnož Wikipedie, která nyní v dubnu 2024 obsahovala téměř 10 000 článků. Státem s nejvíce nahlášenými zhlédnutími stránek je paradoxně Singapur (53 tisíc), teprve za ním se objevuje Ukrajina (45 tisíc) a Německo s USA (kolem 30 tisíc). Následuje dalších pět zemí a teprve za nimi se objevuje Polsko (4 tisíc). Slovensko a Srbsko jsou až na cca 30. místě s přibližně jedním tisícem zhlédnutí.
Abeceda a výslovnost Rusínská abeceda (русиньскый алфавіт, rusinskyj alfavit) je odnoží cyrilice (byť panonští Rusíni někdy píší i latinkou) a má více podob. Níže je uvedená její nejpoužívanější forma používaná na Slovensku, mající 36 písmen – nejvíce ze všech východoslovanských jazyků. Oproti ukrajinské abecedě obsahuje tři znaky navíc – ё, ы, ъ. Oproti ruské abecedě obsahuje čtyři znaky navíc – ґ, є, i, ї – a naopak neobsahuje písmeno э. Znakem společným s ukrajinštinou a západoslovanskými jazyky je nahrazení praslovanského [g] hláskou [ɦ] – zapisuje se však stejně, jako ruské g, tedy г. Hláska [g] se vyskytuje pouze v cizích slovech a zapisuje se vlastním znakem ґ.
Rusínština je jediný jazyk, který obsahuje všechna tři východoslovanská I (і, и, ы) – neboť ukrajinština nemá ы, běloruština nemá и a ruština neobsahuje i. Stejně tak je jediný východoslovanský jazyk, který obsahuje všechny měkčící fonémy (є [je], ё [jo], ї [ji], ю [ju], я [ja]) – ukrajinština nezná ё a ruština nemá ї (foném [je] zná, ale zapisuje ho písmenem e). Abeceda a pestrost hlásek se však různí dle dialektů. Nejpoužívanější, níže zobrazená abeceda je ta kodifikovaná na Slovensku. Např. lemkovský dialekt kodifikovaný v Polsku však nezná písmena ё a ї, a panonská rusínština nepoužívá hned čtyři fonémy – ё, i, ы, ъ. výslovnost IPA[a][b][v][ɦ][g][d][ɛ][je], [ʲe][jo], [ʲo][ʒ][z][i][ji], [ʲi][ɪ][ɨ][j][k][l][m][n][ɔ][p][r][s][t][u][f][x][t͡s][t͡ʃ][ʃ][ʃt͡ʃ][ju], [ʲu][ja], [ʲa][ʲ]–velkéАБВГҐДЕЄЁЖЗІЇИЫЙКЛМНОПРСТУФХЦЧШЩЮЯЬЪmaléабвгґдеєёжзіїиыйклмнопрстуфхцчшщюяьъkurzívaабвгґдеєёжзіїиыйклмнопрстуфхцчшщюяьъISO 9abvǧgdeêôžzìïiyjklmnoprstufhcčšŝûâ′″slovenská transkripceabvhgdeie/jeio/jožziii/jiyŷjklmnoprstufchcčšščjuja–(měkký znak)–(tvrdý znak) Porovnání s dalšími jazyky Níže se nachází tabulka porovnávající abecedy východoslovanských jazyků. Abecedy jazyků mimo rusínštinu jsou zpřeházené, aby jejich písmena ležela na stejné pozici jako v rusínské abecedě a abecedy tak byly snáze porovnatelné. Tučně jsou vyvedena ta rusínská písmena, která v ukrajinské abecedě chybějí. RusínštinaабвгґдеєёжзіїиыйклмнопрстуфхцчшщюяьъUkrajinštinaабвгґдеєжзіїийклмнопрстуфхцчшщюяьRuštinaабвгдеёжзиыйклмнопрстуфхцчшщюяьъэBěloruštinaабвгдеёжзіыйклмопрстуўфхцчшюяьэ
Historie rusínské jazykovědy náhled|377x377pixelů|Titulní list knihy „Gramatika slavorutenská“ Michala Lučkaje
Počátky Mukačevský řeckokatolický biskup Jan Josef de Camellis (1641–1706) vydal v roce 1699 učebnici s názvem Букварь языка славеньска писанний чтенія оучитися хотящимъ полезное руковоженіе [Bukvar' jazyka slaveňska písanij čtenija oučytysja chotjaščym poľeznoje rukovoženije; Slabikář jazyka slovanského psaný chtějícím se čtení naučiti jako užitečná příručka].
První rusínskou gramatiku napsal řeckokatolický kněz, bazilián a filolog Arsenij Kocák (1737–1800). Řeckokatolický kněz Michal Lučkaj (1789–1843), žák Josefa Dobrovského a Jerneje Kopitara napsal rusínskou gramatiku s názvem Grammatica Slavo Ruthena: seu Vetero-Slavicae, actu in montibus Carpathicis Parvo-Russicae, seu dialecti vigentis linguae (byla vydána v Budíně v roce 1830).
Alexander Duchnovič vydal v roce 1847 rusínský slabikář Книжица читалная для начинающих [Knyžycja čytaľnaja dľa načynajuščych; Čítanka pro začátečníky].
Po roce 1918 První moderní gramatika rusínštiny je Карпаторусский букварь [Karpatorusskij bukvar'] z roku 1931 a Буквар. Перша книжечка для народных школ [Bukvar. Perša knyžečka dlja narodnŷch škol] z roku 1935.
Gramatika Ivana Harajdy z roku 1941 je poslední tradiční gramatikou rusínského jazyka. Autorem byl Ivan Harajda, výkonný ředitel Podkarpatské společnosti nauk a předseda jazykové sekce společnosti. Je nejvydávanější v celé historii rusínského jazyka.